Cesta průsmyky do Provence

Desátý den - sobota 6. 8. 2011 (Les Faures - Brig)

Ráno probíhá jako obvykle, snídaně, káva sbalit a odjezd. Z kempu jedeme neustále stejným údolím až do městečka Saint-Julien-en-Vercors. Nádherné městečko s trhy a spoustou sjezdovek okolo. A tak blízko Grenoblu. Některé lyžařské disciplíny zde byly při olympiádě realizovány. Kocháme se místními krásami a poté pokračujeme jinou nádhernou scenerií. Cesta se zarývá do skalní úžiny s kamennými převisy nad vozovkou. 
Cesta vypadá dosti drsně, vejde se sem jen jedno auto, ale průjezd kaňonem stojí za to. Pomalu stoupáme směrem k vrcholu. Silnice prochází okolo vrcholu, jehož výška činí asi 1900m n. m. Jakmile se silnice zlomila směrem dolů, otevřel se překrásný pohled na Grenobl. Při pohledu dolů máte pocit, jako byste seděli v letadle. Tak je příkrá stěna po které stále klesáme dolu, ulice Grenoblu jsou neustále lépe a lépe rozeznatelné a přibližují se a přibližují, až jste najednou ve městě. Nádherném klidném a čistém městě. Zato provoz na okolních silnicích mimo dálnici je strašný. Samý semafor. Pořád stavět a stavět. Říkali jsme si, že jsme měli do Albertvile jet raději po dálnici. Ale když my jsme chtěli vidět okolí a vnímat jej a to na dálnici není. Z Grenoblu se jede opět mezi obrovskými skalami, které tvoří široké údolí. Na levé straně je Masiv de la Chartreause a vpravo se týčí pohoří Chaine de Belledonne. V oblasti La Terrasse je postaven výtah pro paraglidisty, kteří startují na vysoko položené travnaté terase a nabírají odtud výšku z proudících stoupáků. Krásný pohled na tu volnost. Ale abych nezapomněl, jedeme dál. Naše cesta směřuje do Albertvile, kde se dostáváme na rychlostní silnici. A jako vždy zapomínám, že ne všude je ve Francii vyznačen směr na známá střediska. Necháváme se unášet krásnou silnicí s proudícími vozidly a ejhle. Jakmile jsme minuli odbočku na Annesy, tak mi proletí hlavou. Romane, zase jsi zakufroval! Jedeš zde po třetí a vždy jedeš stejně. Vždy se nechávám unést cestou a neodbočím. Ještě štěstí že nedaleko je velká pumpa, kde se dá vrátit zpět. Pokračujeme, nyní již dobře na Chamonix. Opět stoupáme a podjíždíme dálnici, která vede k tunelu pod Mont Blankem do Itálie. Míjíme tunel a vjíždíme do střediska Chamonix. Mé představy o tomto středisku byly trochu jiné, než co jsem viděl. Snad, až bude středisko zasněžené, jistě bude působivější. Cesta převážně stoupá, až do průsmyku Col des Montes (1461m n. m.). Po zlomu a několika zatáčkách je podobný pohled na město Martigny směr Sion, jako byl na Grenobl.
Rozprostírající údolí je jedno z největších údolí ve Švýcarsku. Údolí je na jižní straně plné vinic. Ale tak plné, že je využita každá teráska na svahu. Vůbec nám nebylo jasné, z čeho tam ty hlavy berou vláhu. Ale o tom jsem již psal. Cesta z Martigny do Brig nám uběhla rychle, jeli jsme převážnou část cesty po dálnici. Kemp Glis Geschina jsme nalezli přímo ve městě a ubytovali se v něm. Večer přituhlo a obloha se zatáhla. Počasí nevěštilo nic dobrého.

Jedenáctý den - neděle 7. 8. 2011 (Brig - Brig)

Když jsme se ráno vzbudili, pršelo. Vzali jsme si věci na snídani a šli si sednout na veřejné sezení pro ubytované. Zde byla markýza, a tak na nás nepršelo. Všichni v takovém počasí vyspávali, a my jsme tak měli klid na snídani. Okolo poledního se počasí umoudřilo, a tak jsme vyrazili na projížďku do hor. Jeli jsme se podívat na Simplonpass (2005m n. m.). Je to jeden z průsmyků, celoročně průjezdný.
Pak jsme se vrátili a šli si projít město s hradem a moderním kostelem. Byl to pěkný odpočinkový den.

Dvanáctý den - pondělí 8. 8. 2011 (Brig - Chiavena)

Když jsme ráno opouštěli stan, zdálo se nám, že nějak přituhlo. Sbalili jsme se a hned zavčasu vyrazili. Již cesta z Brig (u) směrem na Gletsch nás prověřovala co do oblečení. Čím více jsme stoupali, teplota znatelně klesala. Teplota ještě více klesla, když jsme nestoupali na Furkapass (2431 m n.m.). Cestou jsme jen na krátko zastavili u Hotelu Belvedere a pokračovali dál. Sjezd z průsmyku byl kluzký a tak jsme jeli pomalu. Domníval jsem se, že se teplota v údolí zvedne, ale zklamání bylo veliké, že tomu tak nebylo. Pokračovali jsme cestou, kterou jsme před několika dny jeli opačným směrem. Přes Oberalppass (2044 m n. m.) do Disentis/Muster(u), kde jsme odbočili na Lukmanierpass (1916 m n. m.) a do Itálie. Přírodní scenerie tohoto průsmyku považuji za jedny z nejhezčích až do Biasky (Biasca). Zde se již trochu oteplilo. Z Biasky se pokračuje neustálým mírným klesáním až do Arbeda . Po odbočení doleva jsme opět začali pozvolna stoupat údolím směrem k San Bernardinu. Silnice neustále podjíždí vysutou dálnici k tunelu San Bernardino. Po průjezdu stejnojmenného městečka jsme začali ostřeji stoupat do průsmyku Passo del San Bernardino (2065m n. m.). Průjezd průsmykem je jiný než u ostatních průsmyků. Vyznačuje se svou šíří úbočí skal, jimiž se vine silnice. Průsmyk je plný obrovských kamenů a úlomků skal. Když se přijede na severní kraj průsmyku, stěna prudce klesá do údolí a je zde více jak 80 vracecích zatáček. Po sjetí jsme se dali nenápadnou úzkou silničkou podél dálnice až do Splugenu. Zde jsme si doplnili zásoby a vydali se na poslední část denní cesty. Hned za městem začíná prudké stoupání, křižující sjezdovku. Ano jde mít sjezdovou trať přes silnici, průsmyk je vysoko a tato cesta je brzo uzavřena. Když jsme vystoupali do sedla Splugenpassu (2113m n. m.) byla opět zima jako v “Rusku”. Karel hodnotil tento průsmyk jako “drsný a výživný”.
Projeli jsme okolo nádherného jezera a nelítostně spěchali dolu do údolí. V městečku S. Giácomo Filippo již bylo tepleji, slunko vysvitlo a tak jsme si dali u chaloupky na muří noze (chaloupka velmi podobná chaloupce baby jagy z filmu Mrazík).
Vždy se zde zastavuji, káva je zde výborná. Již nám zbývalo pár kilometrů do Chiavenny a blízkého kempu. V Chiavenně se odbočí doleva a po 1km vlevo u vodopádů je nádherný kemp. Zde byl konec naší denní cesty. Kemp je zhruba ve 200m n. m. Údolí je úzké, a tak nám okolní kopce připadaly strašně vysoké.

Třináctý den - úterý 9. 8. 2011 (Chiavena - Canazei)

Po standardní ranní proceduře jsme rychle zabalili stany a hurá do sedel. Čekala nás dlouhá cesta. Cestou na Malojapass (1815m n. m.) jsme opět vjeli do Švýcarska.
30 Okolo nádherných jezer Silser a Silvaplana jsme vjeli do St. Moritzu. Za městem jsme se dali doprava a začali stoupat na Berninapass ( 2323m n. m.),
kde hned za vrcholem je celnice do bezcelní zóny Itálie Livigna. Hned za celnicí je úzká silnička vedoucí kaňonem s jakýmisi mystickými přírodními výjevy. Barva horniny je lehce nafialovělá s různými špicemi. Evokuje ve mně představu, že takto nějak vypadají horniny na měsíci. Jedu tudy již poněkolikáté, ale mám neustále stejný pocit. Nadmořská výška a vítr ženoucí se údolím stlačil teplotu tak nízko, že jsem si musel přidat jednu moirovou vrstvu, abych v kůži neumrzl. Vjeli jsme do Livigna, zde to dobře známe ze zimního zájezdu lyžařů. Jsem sice promrzlý, ale již se těším na následující průsmyky. Tím průsmykem je Passo d´ Eira (2208m n. m.) a nedaleko za ním Passo d´ Forcagno (2291m n. m.). Teprve z tohoto průsmyku se sestupuje do Izolacie a Bormia. Po natankování v Bormiu jsme se vydali k jednomu z nejnáročnějších průsmyků k Paso d´ Stelvio (2758m n. m.).
Na vrcholu je vždy plno motorek, suvenýrů a lahůdek. Byla ale taková zima, že jsem zastavil jen na chvíli a hned pokračoval dál do údolí za teplem.
Čím více jsem sestupoval, tím více se vzduch oteploval. Dojel jsem až na rozcestí do Spndiningu, kde jsem si dal kávu a čekal na Karla. Pak jsme spolu pokračovali do Bolzána. Projeli jsme Bolzánem a v Karnei jsme odbočili do krásného kaňonu, který ústí do malebného údolí směrem k průsmyku Passo d´Costalunga (1745m n. m.). Odtud jsme pokračovali údolím Val di Fassa, až do střediska Canazei, kde jsme se ubytovali v kempu. Kemp byl na prasknutí a jen stěží jsme našli travnatý kousek pro zapíchnutí kolíků.

Čtrnáctý den - neděle 10. 8. 2011 (Canazei - domů)

Ráno nás vítalo krásné sluníčko, ale zlá zima. Opouštíme kemp, jak je u nás zvykem okolo 9:00hod a vyrážíme hned nahoru do sedla průsmyku Passo di Pordoi (2239m n. m.),
odtud okolo Masivu Sella klesáme ke středisku Araba. Pak pokračujeme přes Passo di Falzarego (2105m n. m.) a klesáme až do Cortina d Ampeco a odtud směrem na Toblach.
Celá tato trasa je nádherným kusem italských Dolomit končících u Toblachu širokým údolím. Tím, že je opravdu zima nedodržujeme původní plán a z křižovatky u Toblachu jedeme krásnou dostatečně širokou a bezpečnou silnicí na Lienz. V Lienz dotankujeme a vyrážíme směr průsmyk Grossglockner (2665m n.m.).
Průsmyk je zpoplatněn a jsem udiven, neboť platím skoro dvakrát více než při posledním průjezdu před několika lety. Již dole v údolí byly vidět zasněžení vrcholky hor. Říkal jsem si, to minule nebylo. No dobře, pokračujeme v jízdě na vrchol. Nyní již byla taková zima, že jsem si v půlce stoupání vzal na ruce návleky od Nepromoku. Neprofouknou a tak mi bylo trošinku lépe. Čím více stoupáme, tak tím je větší zima. Již je skoro nesnesitelná a sníh přibýval. Při dojezdu na vrchol již bylo okolo silnice asi tak 20 cm sněhu a okolní teplota se pohybovala někde u 00C.
Na samém vrcholu krátce stavíme, děláme foto a hned hurá do tunelu a dolů. Oproti teplotě nahoře bylo dole docela přijatelně, ale teplota nešla výrazně nahoru, bylo tak někde okolo 150C. A v tom se také nedá dlouho bez teplého oblečení. Nebylo zbytí a jeli jsme dál. Po domluvě jsme se rozhodli jet tou nejrychlejší cestou na dálnici. V Pichlu jsme odbočili do údolí Zell am Cee a přes průsmyk Pass Thurn (1274m n. m.) jsme pokračovali do Kitzbuhel(u). Odsud na Kufstein. Zde jsme vjeli na dálnici a pelášili okolo Mnichova domů. Na našich hranicích jsme natankovali. Karlovi byla taková zima, že na pumpě zůstal a zahříval se kávou. Já se rozloučil, sedl na svou Hondu a pospíchal domů. No domů, zůstal jsem na chaloupce, kterou mám u Zbiroha. Sedl jsem si a dal si jedno lahvové a vzpomínal na krásnou dovolenou.

Závěr

Co říci závěrem o navštívených státech. Krajina je všude kde jsme byli jiná než doma a proto nám, kteří máme rádi vysoké hory, teplo a čisté silnice, zatáčky to v těchto zemích připadá strašně úžasné. Obzvláště, je-li krásné slunné počasí. V Německu – vysoce kvalitní silnice, ale řidiči jsou jaksi tvrdí, předpisoví a jen málo chápaví k jedné stopě s bágly (samo sebou ne všichni, ale převážně je tomu tak). Ve Švýcarsku je tomu podobně s tím, že ještě dávají najevo, že jsou Švýcaři. Alespoň já to tak vždy cítím. Italové – mají silné chápání pro provoz na silnicích a snaží se vyhovět. Jinak převážně srdeční. A Francie – tak to je pro motorkáře ráj. Tam auta převážně dělají místo pro motorkáře, jen aby se nemuseli omezit. Dokonce sjedou až na krajnici, abyste měli místo. V kempech velice milí a přívětiví. Problém je jen někdy s domluvou, málo jich bere angličtinu, ale to se dá pochopit, jak z historických pramenů, tak i z velikosti státu. Ale celkově super.
Zase se tam těším a jsem si jist, že to nebyla moje poslední cesta. Příští bude do Bretaně a Normandie. Již se těším!

Cestovatelé:

Naše stroje:

Praktické rady:

Doprava

Ve Francii jsou jisté změny ve značení silnic. Míněno směrníků na křižovatkách a jejich barev. Pro Ty co zde ještě nebyli tak vysvětlím. Cedule ukazující směr na dálnice jsou v barvě modré (u nás a i v jiných v evropských státech jsou zelené), kvalitní tahy pak zeleně (u nás jsou barvy modré) a silnice nižší třídy jsou barvy bíle (u nás jsou modré a rozlišení je řešeno pouze vícemístným číslem).
Dalším důležitým pravidlem je, že směr se ukazuje jen při opravdové změně směru a číslo silnice je uvedeno na vrcholu sloupu žlutou cedulkou. Silnice je pak značena na patnících na levé straně silnice. Pokud jste na kruhovém objezdu a cesta pokračuje ve stejném směru (kurzu) ve kterém jste na kruhový objezd vjeli, pak ceduli s vaším směrem ani číslem silnice zde nenajdete. Má se za to, že pokračujete stejnou silnicí, a tak proč to značit. Toto nás pěkně trápilo cestou, ale zvykli jsme si.
Hnědými cedulemi jsou značeny silnice s krásnou přírodní scenerií a zajímavost, ale to je to samé již u nás. Jen s tím rozdílem, že vše je ve francouzštině a té nerozumím.
Tak to jsou ty hlavní zásady, které jsem nikde zapsané neviděl. Samo sebou, jako obvykle jsem v tomto místě zakufroval.

Kempování a ubytování

Švýcarsko – cena za kemp je závislá na počtu osob rodiny, typu dopravního prostředku a v neposlední řadě atraktivnosti lokality. Takže jedou-li dva motorkáři = dvě rodiny platí každý svou cenu! Cena se pohybuje někde okolo 15 - 18 EUR/noc (jedna osoba, jedna motorka, jeden stan).
Itálie – je na tom stejně. Cena je od 18 – 22 EUR/noc (jedna osoba, jedna motorka, jeden stan).
Francie – cena je stanovena dle velikosti „vykolíkovaného“ místa. Co se tam vejde tak za to se zaplatí 13 – 15 EUR/noc. Cena ubytování v řetězci Formule 1 – 28 – 40 EUR/noc pro 2-3 osoby.

Statistika:

Celkem jsme projeli 4 státy: Německo, Rakousko, Švýcarsko a Francii.
Najeli jsme okolo 4600 km za 12 dnů se dvěma odpočinkovými dny.
Projeli jsme 40 průsmyků:

1 Scharnitzpass (960 m n. m.)	21 Col de Montmirat (1046 m n. m.)
2 Brennerpass (1 374 m n. m.)	22 Col de la Chavade (1266 m n. m.)
3 Joufenpass (2099 m n. m.)	23 Col de la Escrinet (787 m n. m.)
4 Passo del Rombo (2509 m n. m.)	24 Col des Montes (1461m n. m.)
5 Reschenpass (1507 m n. m.)	25 Simplonpass (2005m n. m.)
6 OfenpassI (2149 m n. m.)	26 Furkapass (2431 m n. m.)
7 Julierpass (2284 m n. m.)	27 Oberalppass (2044 m n. m.)
8 Oberalppass (2044 m n. m.)	28 Lukmanierpass (1916 m n. m.)
9 Furkapass (2431 m n. m.)	29 Passo del San Bernardino (2065m n. m.)
10 Grand St. Bernardpass (2460 m n. m.)	30 Splugenpassu (2113m n. m.)
11 Col du Pt. St. Bernard (2188 m n. m.)	31 Malojapass (1815m n. m.)
12 Col de Isaren (2770 m n. m.)	32 Berninapass ( 2323m n. m.)
13 Col du Télégraphe (1570 m n. m.)	33 Passo d´ Eira (2208m n. m.)
14 Col du Galibier (2646 m n. m.)	34 Passo d´ Forcagno (2291m n. m.)
15 Col do Lantaret (2058 m n. m.)	35 Paso d´ Stelvio (2758m n. m.)
16 Col du Izoard (2460 m n. m.)	36 Passo d´Costalunga (1745m n. m.)
17 Col du Var (2111 m n. m.)	37 Passo di Pordoi (2239m n. m.)
18 Col de la Bonette (2802 m n. m.)	38 Passo di Falzarego (2105m n. m.)
19 Col de Restefond (2692 m n. m.)	39 Grossglockner (2665m n. m.)
20 Col de Faubel (1285 m n. m.)	40 Pass Thurn (1274m n. m.)