Alandy - ostrovy s červeným asfaltem

Když jsme minulý rok cestovali Finskem stopem, měl jsem stovky příležitostí obdivovat, v jakém bezvadném stavu je místní silniční síť. I ty nejposlednější silničky jsou bez jediného výmolu, záplaty a dalších libůstek, které nám při cestách na motorce po českých luzích a hájích zpestřují jinak nudné cestování.

Alandy - ostrovy s červeným asfaltem

Kapitoly článku

Taky mi neuniklo, jak (stejně jako u nás) roste počet jednostopých přibližovadel geometrickou řadou. Zatímco u nás je to spíše módní záležitost a mladí nezkušení jezdci si pořizují rakety typu země-země, ve Skandinávii je to záležitost druhé mízy tatíků, kteří právě splatili hypotéky a začínají "žít". Tak nám to alespoň popisoval jeden z mnoha řidičů, kteří nám stopujícím zastavili, a který byl shodou okolností na svém motocyklu BMW v Maďarsku. Vždycky, když nás na silnici minula motorka, říkal jsem si "To musí být paráda. Sem se vrátím na dvou kolech..." A nyní proč Ahvenanmaa (nebo známěji Alandy). Z části proto, že Finsko již máme projeté od jihu k severu, z části proto, že komplex 6500 ostrovů a ostrůvků hned tak nikde neuvidíte, z části proto, že jsme Alandy viděli cestou ze Švédska, z části na doporučení kolegů a kamarádů, a hlavně proto, že je na ně lepší cesta přes Německo, Dánsko a Švédsko, než přes hororové Polsko :-) Poslední roky vlastně jezdíme na dovolené jen do Finska a osobně dělím lidi do dvou skupin: ty, co milují severské země a každou volnou chvilku tam prchají, a ty, co tam ještě nebyli :-) Navíc území, které sice patří Finsku, ale mluví se na něm jen švédsky a ještě k tomu má vlastní vlajku, parlament, poštovní známky a SPZtky prostě samo o sobě láká k bližšímu seznámení. A tak zatímco v Čechách vrcholí letně-okurková kampaň "Motorkář - nepřítel lidu", začínám realizovat jeden ze svých snů, cestovat na motorce na Sever ! Kupuji nehorázně drahé držáky horního a bočních kufrů, dále nehorázně drahý horní a dva boční kufry, abych v zápětí zjistil, že to tak nějak nepasuje dohromady... Inu nějak sem to překombinoval a hnán snahou ušetřit zjistil jsem, že výrobci nosičů nejsou domluveni s výrobci kufrů. Horní kufr řeším pomocí hliníkového mezikusu od spoluparkujícího kolegy Jirky a boční kufry řeším pomocí mnoha šroubů a podložek z Bauhausu a páru golden tschechishe hande. Čech si zkrátka vždy poradí :) Vzpomínáte, jak vždycky vyrážíte na dovolenou svou plechovkou, a kufr o objemu 300 - 900 litrů je narván až po střechu ? K úskalí motocestovatele patří i to, že veškeré své věci musíte dostat do kufru, který má litrů 40. Když to manželka Bára viděla, zazněla i kacířská hláška "A nepojedeme raději autem" ? ;-) Má to však i své výhody - rázem poznáte, kolik tun zbytečností s sebou "normálně" taháte. Při vzpomínkách na loňský noční srpnový laponský mráz Bára vzápětí kupuje spacák Husky, který je do -73 st., ale je velký jako spřežení huskyů. Po zjištění, že zabere skoro celý jeden kufr se již v duchu loučím s další várkou zbytečností. Nu a to je z příprav asi tak všechno.
Motorka neměla dosud jedinou závadu a nezbývá než doufat, že to ještě pát tisíc kilometrů vydrží. Trasu plánuji podle moderních vymožeností typu IGO, viamichelin.com a Google Earth.

9.8.2008

Ráno se budíme do deštivého rána. Což je pochopitelné. Na dovolenou ? Na motorce ? Přece nebude svítit sluníčko... Naštěstí kolem deváté už přestává pršet a my vyrážíme obtěžkáni kufry a vším ostatním směr garáž. Nabaluji všechno na motorku a v duchu trnu, jestli bude mít tento autobus ještě něco společného s jízdou na moto. Naštěstí po rozjezdu zjišťuji, že motorka zůstala ovladatelná a až na trojnásobnou brzdnou dráhu a trochu přidušenější zvuk není větších rozdílů :)
Ale to už svištíme po dálnici D8 směr Německo. Za Ústím dojíždíme zácpu před stavebním omezením a já nemám s nákladem odvahu předjíždět kolonu . Musel bych totiž v nepřehledné zatáčce přes 2 plné do protisměru a ty kufry přeci jen vybočují. Vybírám si tak neplánovaně první "prekérku", kdy nechávám při sjezdu z kopce vypnutý motor, ale zapnuté zapalování a tím i světlo. Zjišťuji to po 25 minutách, kdy vycuclá baterka nedokáže otočit startérem. Polévá mne studený pot, odstavuji nás stranou a zkoumám co dál. Po nějakých 15ti minutách krizové porady zkouším pro jistotu rychle zapalování, baterka zatím nějak pookřála a motor nahazuje. Padá nám velikánský kámen ze srdce a pokračujeme na hranice. Tam na navigaci nastavuji adresu Berlínského Louise, kde chci dokoupit tankbag. Po nějakých 30ti kilometrech, kdy navigace neúprosně ignoruje dálnice a obrovské cedule BERLIN, ale naopak nás vede přes všemožné Scheissdorfy zjišťuji, že ještě z Čech mám nastavenu podmínku ignorovat dálnice. Nu, alespoň další voda na manželčin mlýn, která na navigaci občas žárlí :-)) Do Berlína dorážíme po strastiplné cestě po přeplněných německých dálnicích někdy po obědě.
Malá odbočka: ať se na mne nikdo nezlobí, ale německý model, kdy se v pravém pruhu pohybuje kolona kamionů 80-90 kmh a v levém se jezdí 110 ale také 230, mi nepřijde ideální. Ty rozdíly v rychlostech jsou prostě moc velké. U Louisů se před obchodem grilují klobásky a mocně vyřvává německé dechovko-techno, takže rychle kupujeme tankbag, kuklošátek, nafukovací karimatku a uklízíme se do přilehlého Burger Kingu na oběd. Nějak se rozsedíme a po nasednutí na moto zjišťujeme, že trajekt odjížní nepoměrně dříve, než nám ukazuje navigace, že dorazíme do Rostocku. Nedobrovolně tedy zkouším kufry, které mají konstrukční rychlost udávanou výrobcem 100 kmh v rychlostech 140-150 kmh. Vše se zdá v pořádku, až na spotřebu, která roste geometrickou řadou k 8mi litrům. Dorážíme tedy do Rostocku včas, ještě rychle dotankovat a vjíždíme na terminál, kde již čeká v lajně pro motorky červený GoldWing a švédský motopár. Hned se s námi dávají do řeči. Zjišťujeme, že jedou z Karlových Varů a navštívili Liberec, Prahu, Chomutov.... Ukazujeme si na mapách cesty, sdělujeme zážitky a po chvíli padá pozvání k nim domů. Že můžeme přespat, vysprchovat se, atd. Nabídka lákavá, ale do Švédska je to dalších 200 km od dánského Gedseru a my dorazíme do Dánska kolem 23. hodiny. Mám toho za celý den právě dost, takže volíme nocleh v kempu na dánském pobřeží.
S díky tedy odmítáme a píšeme svou adresu, abychom mohli pohostinnost oplatit. Po chvíli doráží ještě jeden švédský pár na Hayabuse, ale to už na nás obsluha mává, ať jedeme do lodi. Motorky v naprosté většině na trajektech odbavují jako první. Zde je dokonce cedule, že jako první se naloďují motorky a vozíčkáři :) Po 2,5 hodinách plavby už vyjíždíme na dánskou půdu a nabíráme směr do městečka Botovey, kde by měl být kemp. Ten po menším bloudění nalézáme, ale ouha. Je už skoro půlnoc a vjezd do kempu zavřený závorou. Recepce je otevřena do 18ti hodin. Po chvíli bezradnosti doráží ještě malý Peugeot z Rumunska. Sdělujeme si, že řešíme stejný problém a přejeme si hodně štěstí :) Zde přichází první odměna za to, že cestujeme na moto v podobě vjezdu pro jízdní kola, kterým se protahuji a už stavíme půlnoční stan. Ještě rychlou sprchu, kde zjišťuji první ze zapomenutých věcí - ručník, a zalézáme do spacáků. Předpověď švédských motorkářů, že bude pršet se naplňuje a hned po ulehnutí se spouští slejvák, který trvá až do rána.
Praha-Berlín-Rostock-Gedser-Botovey
663 km


10.8.2008

Ráno s přestávkami poprchává, balíme tedy mokré věci, vaříme čaj, platíme na recepci za noc a vyrážíme. V podstatě celou cestu do Kodaně je déšť na spadnutí a těsně před Kodaní skutečně padá, zastavujeme tedy na odpočívadle a soukáme se do nepromoků. Před Kodaní panuje silný provoz, ale pořád se to hýbe. Do Kodaně dorážíme jako posádka NASA v zábavných převlecích do deště.
Nastavuji na navigaci centrum města a po krátkém hledání volného parkování raději volíme podzemní hlídané garáže. Je zde krásně teplo, takže nám uschnou věci a nemusíme s sebou vláčet helmy a vše ostatní. Je zde také od místního servisu krásně naolejovaná podlaha, takže málem hážu efektní tlamu :) Naštestí jsem vše ustál a jdeme si prohlédnout centrum. Nejdříve však zahnat hlad. Hned vedle je McDonald, který se jak později zjišťujeme z cedule objevil jako první v Dánsku. Kupujeme tedy nějaký sendvič servírovaný u příležitosti olympiády a po otevření krabičky na nás kouká něco, co bych nepodával ani jako nouzovku ve velkovýkrmně vepřů. Opravdu otřesný zážitek nás vyléčil z Mcnávštěv po zbytek naší cesty. Vybíráme nějakou hotovost z bankomatu a dáváme si na centrálním náměstí před radnicí turistické kafe a čaj. Po krátké, leč výživné "manželka má vždycky pravdu" poradě volíme neplánovanou zastávku na seznámení s Kodaní. V blízských turistických informacích zjišťujeme možnost ubytování a nakonec odjíždíme do kempu, který je vlastně poměrně velikou loukou mezi věžáky přímo ve městě. Mají zde i chatky, tak si jednu pronajímáme, trochu se kulturníme a bez kufrů a bagáže, kterou rozvěšujeme po chatce aby uschla, vyrážíme na večerní prohlídku města. Jsem celý nesvůj, jestli nemám jako u nás motorku přivazovat ke sloupu, zapínat alarm a dávat kotoučák, ale po chvíli se uklidňuji tím, že jsem ve Skandinávii, takže prostě jen odcházíme. Procházíme kodaňské památky, obchodní třídy, staré město, až se dostáváme do přístavní čtvrti.
Tady se dáváme skrz vojenskou pevnost. Zde probíhá slavnostní stažení vlajky, kdy se od moře ozve rána z děla, pak voják něco dánsky zařve na celé kolo a zbylí dva stáhnou vlajku. Jsme zpět na pobřeží, kde u hypermoderní budovy místní opery obdivujeme naopak velmi starý, ale stále funkční ruský křižník. Kousek dál již sedí symbol Kodaně - malá mořská víla. Bohužel v tu samou dobu na místo doráží skupina pubošů z Francie, kteří ji berou útokem, věší se na ni, lezou po ní, líbají se s ní apod. Vždy jsem si myslel, že nic horšího a hlučnějšího než německý turista není, ale toto mne přinutilo můj názor přehodnotit. Otáčíme tedy a cestou zpátky ještě procházíme komplexem královského paláce. Zde fotím vtipnou scénku, kdy si nějaký vágus ustele uprostřed palácového náměstí a začne popíjet. To už ale k němu spěchá vojenským krokem v pravoúhlých zatáčkách dvojice hradní stráže v beranicích a začnou mu domlouvat, že takto tedy ne :) Po chvíli si chlápek dá říct a asi pod hrozbou probodnutí šavlí, jimiž je stráž vyzbrojena, opileckým krokem odchází. Ještě nakupujeme nějaké jídlo a odjíždíme do kempu. Sprcha a dobrou...
Botovey-Kodaň
176 km


11.8.2008

Ráno vyrážíme po snídani směrem do Švédska. Osobně se velmi těším na 30ti kilometrový most přes moře, který je do Švédska vstupní branou. U posledního dánského sjezdu z dálnice, který je shodou okolností na letiště, ještě bereme benzín a pak už hurá na most. Nejdříve se projíždí tunelem, kde zrovna nějakému dědovi přestala jet postarší Toyota. Manévry, které kolem toho jsou, můžeme na našich dálnicích jen závidět.
Na rozdíl od nás, kde se dočkáte max výstražného trojúhelníku 20 m před autem, tady vše bliká, svítí, naviguje, usměrňuje rychlost atd. Poté už vjíždíme na most. Stavba je to vskutku monstrozní. Ani moc nefouká, počasí perfektní, takže nic nebrání vyhlídkové jízdě. Uprostřed mostu už nás vítají modré eurocedule s tím, že vjíždíme do Švédska. Vpravo od mostu ještě obdivujeme pole větrných elektráren uprostřed moře a už se blíží konec. Trochu považuji za podraz to, že na dánské straně není žádné upozornění o mýtném. Až na švédské jsou závory a bez zaplacení se dál nedostanete. Platíme kartou v automatu 1200 Kč a slovy klasika "Bylo to hezký, ale že bych to musel vidět dvakrát..." uzrává v nás přesvědčení, že zpátky to bude lodí a bez mýtného.

VIDEO

Takže vjíždíme do království 3 korunek a po obkroužení Malmö, nenabíráme přímý směr severo-východ, ale volíme cestu po pobřeží, přes Karlskronu po E22. Z pobřeží však není vidět ani racčí křídlo. Nevadí, alespoň tu není takový provoz jako na hlavních tazích. Švédské silnice prvních tříd jsou většinou tříproudé, tedy v jednom směru 2 pruhy a v protisměru jeden. To se s železnou pravidelností cca 2 km střídá a opakuje, takže nikdy dlouho nečekáte na možnost bezpečně předjet, nebo být předjet :) Všude značky "Pozor los".
My na ně však nemáme štěstí - nebo smůlu, jak se to vezme :) Předepsaných 90 kmh tu všichni dodržují a jedou 100-110 kmh ;-) Děláme přestávky vlastně jen na jídlo, záchod a tankování, takže cesta rychle ubíhá. Co se týká tankování, skandinávské automaty na benzínách moc nemají rádi karty bez čipu, takže jsem úspěšný tak v 50%. Funguje to následovně. Vedle stojanu je něco jako bankomat, kam strčíte kartu, (pokud máte štěstí nebo čipovku) zadáte pin, karta vyjede a na displeji se ukáže z jakého čísla můžete tankovat (je-li automat pro víc hadic). Někde je ještě potřeba naopak zvolit ze kterého čísla stojanu tankujete, případně chcete-li 95ku nebo 98čku. Pak začne téct benzín. Pokud chcete účtenku, musíte během tankování, než pověsíte pistoli (!) vložit znovu kartu. Nebo jednoduše zavěsíte a jedete. Máte-li bankovky, můžete místo karty vložit bankovku a pak je to jednoduší. Pozor jen, předem spočítat zda se to tam všechno třeba za 20 € vleze - automaty nevracejí. Tachometr už tento den začal ukrajovat 4. stovku kilometrů, takže se poohlížíme po kempu. Jeden je podle průvodce v blízkém městě Västervik, takže nepatrně odbočujeme z trasy směrem k moři a míříme k němu. Ještě malá zastávka v místním supermarketu, kde kupujeme jídlo a obdivujeme pomůcku pro nakupující, kdy si u košíků vyzvednou malý terminál jaký mají u nás prodavačky při inventůře, a tak si při nákupu snímáním kódů jednoduše a rychle kontrolují ceny i výslednou celkovou částku. Blbost, ale potěší :-) Do kempu dorážíme kolem 19té hodiny a zjišťujeme, že sezona a s ní poloviční ceny končí až za týden, takže se spokojíme s stanem místo chatky. Kemp je to obrovský, s vlastním akvaparkem a pláží pouze pro psy. My však míříme pro bezmotorový plac pro stany přímo u vody, kde jsme jen my a ještě jedna rodinka ze Švédská, kterou podezříváme z nějakého zvláštního masochismu, protože s sebou mají malého kojence, a přestože si vaří večeři na luxusním plynovém grilu a přijeli posledním modelem BMW, volí nocleh ve stanu.
Po postavení stanu a rozbalení večeře se z moře přikolébala profesionální labutí žebračka, která je docela ostrá a na darovaný kus chleba reaguje podrážděným syčením :) Přestože na recepci byla avizována volná sauna, musíme se spokojit jen se sprchou. Jelikož začínají nehorázně žrát komáři, uléháme do stanu a usínáme.
Kodaň-Västervik
467 km


12.8.2008

Ráno se budíme a snídáme místní specialitku (skořicové zámotky). Při balení zjišťuji, že se povolil a na půl vyklepal šroub, který drží zadní stupačky a držák kufrů. Dávám to za vinu přetíženému kufru. Přeskupuji věci v kufrech a pomalu vyrážíme směr recepce, kde Bára vrací přístupové karty a já zatím s pomocí obsluhy místního lunaparku a jejich imbusového klíče utahuji povolený šroub. Pak už uháníme na oblíbenou E4ku a přes města Nörrkoping a Nyköping míříme ke Stockholmu. Jestliže jsem v Německu mluvil o přeplněných dálnicích, v okolí Stockholmu to platí minimálně dvojnásob. Opravdu souvislá kolona se řítí 4mi pruhy a mám pocit, že kdyby pruhů bylo 8, nebylo by to co platné. Pro průjezd Stockholmem důrazně doporučuji navigaci. Vjezd do užšího centra je totiž placený, a tak se vám může lehce stát, že se ocitnete před závorou s mýtným, ani nevíte jak. Stavujeme se v místní IKEE, kde dokupuji zapomenutý ručník a Bára, jelikož už nás fakt bolejí zadnice za v přepočku 30 Kč polštář, na kterém zbytek cesty sedí a hoví si jako na GoldWingu :) IKEA ve Švédsku vyjde i po přepočítání mnohem mnohem levněji než u nás. Připočte-li k tomu člověk platy a kupní sílu domorodců, dostane se na ceny, keré ho dokážou rozčílit. Máte-li před zařizováním domu, zajeďte si na výlet do Švédska. Zaplatí vám to cestu, podíváte se do Švédska a ješte ušetříte :) Je také vidět, že ve Švédsku se jedná o studentský a sociální nábytek, nikoliv o záležitost středních tříd jako u nás... Přesto koukáme jako z jara na samoobslužné pokladny, kde si na terminálu, který vypadá asi jako telefonní automat, načtete kódy zboží, zvolíte, kolik si berete tašek, projedete kreditkou a odcházíte. Opět jen myšlenky na to,jak by to asi "fungovalo" u nás...
Opouštíme Stockholm a stále řidší dopravou se pěkně v klidu přesunujeme směrem k městečku Grisslehamn, odkud plují trajekty na Alandy. Přijíždíme kolem 18:00 a po mírném vystrašením obsluhou jestli máme rezervaci, kupujeme lístky a jdeme čekat na loď. Opět jsme nasměrováni úplně dopředu před všechna auta a náklaďáky :) Po hodince čekání přijíždí trajekt a my plni očekávání plujeme vstříct finské půdě. Za 2 hodiny již vyjíždíme z trajektu na ostrově Stogby, kde je poblíž městečka Eckerö kemp. Přijíždíme již po zavířačce, ale paní recepční dobře si vědoma, že jde o první kemp na cestě po vylodění, vždy na chvíli po připlutí lodi otevře. Zjišťujeme, že levné chatky jsou obsazeny zájezdem důchodců z Estonska, ale vzhledem k tomu, že máme v nohách, resp. zadkách celodenní cestu, připlácíme si za dražší chatku. Proběhne jen obligátní sprcha a usínáme hned po dopadu hlavy na polštář...
Västervik-Eckerö
420 km


13.8.2008

Ráno (kolem 11.hod ;-) přejíždíme pouhých 15 km do kempu, kde mají levné chatky a kde se ubytováváme na 2 noci s tím, že jeden den bude "sanitární". Potřebujeme se po cestě dát dohromady a pořádně se vyspat. Ubytováváme se tedy již před polednem a zatímco okolní chatkaři teprve odjíždějí, my po jídle uleháváme k rekonvalescenčnímu spánku. Odpoledne nám to nedá a jdeme na výlet podél pobřeží.
Počasí je opravdu nádherné a po chvíli již přicházíme na granitové pobřeží, kde není ani živáčka. Bára se odvážně vrhá do moře. Jeho teplota je pro našince přímo vražedná, takže se spokojuji s hloubkou po kolena a zkouším chytat ryby. Jako na potvoru jsou však po odpolední svačině, takže návnadu nechávají bez povšimnutí. Po oschnutí a pokochání se výhledy a okolní přírodou, pokračujeme až na mys ostrova, kde objevujeme finské přírodní divadlo. Jedná se o záliv, kde uprostřed stojí zahradní židle :-) Zkoušíme ještě chvíli chytat ryby, ale vlivem silného větru nám nahazovaná návnada končí skoro u nohou, takže to vzdáváme a míříme zpět do kempu. Cestou večeříme na plantážích malin a ostružin, které lemují cestu. Potkáváme i pole s cibulí a rázem začíná "večer nadýmání" :-) Při večerní návštěvě kempové kuchyně natrefíme na Němku, která nás odzbrojuje otázkou "Česká republika? A kde to je ??". Bez komentáře...
Eckerö-Eckerö
15 km


14.8.2008

Dopoledne vyrážíme nejprve k alandskému muzeu lovu a rybolovu. Chvíli se kocháme rybářskou vesničkou, která je hned vedle a pak už míříme přímo do muzea. Na recepci kupujeme muzejní kartu, na kterou můžete do 4 libovolných muzeí. Hned za dveřmi 1. expozice nás čeká velké překvapení v podobě podomácku udělaného sněžného skůtru z roku 1945, který je osazen motorem JAWA 350 ccm !
Pak už jen obdivujeme stovky exponátů, fotografií a dobových předmětů, které si všechny můžete prohlédnout, vyzkoušet atp. Nic není ve vitrínách nebo za nějakým zábradlím. Celému muzeu vévodí vycpaný los, na kterém hned pochopíte, jak fatální s ním musí být srážka v autě, nebo ještě hůř na motorce. Po opuštění muzea zavrhujeme návštěvu přilehlého "safari" a míříme ke staré poštovně. Ta je postavena Rusy a tomu odpovídá i balšoj styl :) Uvnitř je muzeum poštovních služeb, restaurace a také odchody s alandským designem. Vedle poštovny u zálivu s památníkem obětem války zkoušíme hledat geocashku, ale nemáme štěstí. Pravděpodobně proto, že nemáme odpovídající software a necháváme se navigovat pomocí silniční navigace iGO :) Potom jezdíme různě od jednoho konce ostrůvků ke druhému, užíváme dokonalých silnic z červeného asfaltu, kde se i řidič motorky může kochat krásou krajiny a nemusí neustále rentgenovat silnici před sebou, kde na něj čeká další díra, štěrk, záplata atp. Čas pokročil a my pomalu nabíráme směr kemp. Zastavujeme ještě v kostele, kterých je na Alandech 13 a my máme v plánu návštěvu každého z nich. Všechny kostely jsou zde přístupné non-stop. V naprosté většině z nich je u stropu velký model lodi, kterou alandští námořníci věnovali kostelu po úspěšné výpravě.Projíždíme silničním tunelem, na jehož vršku je kavárna s rozhlednou. Stavíme tedy na kafe a zákusek, fotíme rozhledy do kraje a na ceduli zjišťujeme, že tunel je prvním silničním tunelem ve Finsku a byl vybudován v roce 1951.
120 km

15.8.2008

Ráno prodlužujeme nájem chatky o další noc a jedeme do hlavního města Aland - Mariehamnu. Vítá nás tu Škoda Favorit na místních SPZ. Bohužel foťák byl trestuhodně nepřipraven, takže se spokojujeme se Škodou Felicia a nedaleko stojícím Žigulem, trefně nesoucího název klubu kam patří: "Alands Oldtime Cruisers" :-)
Procházíme městskou alejí lip, což je alandský národní strom, a míříme k Museum of Aland, které po chvíli bloudění nacházíme mezi alandským parlamentem a mariehamenskou radnicí. V muzeu se dozvídáme, že shodou okolností dnes v Mariehamnu pořádají kulturní noc, takže (mimo jiné) je vstup do všech muzeí zdarma. Muzeum je pojato velice, no, volnomyšlenkářsky, takže exponáty jsou tak nějak různě umístěny v různých místnostech, bez nějakého směru prohlídky apod. V části muzea je expozice věnované jen ostrovu Källkär, který máme v plánu navštívit. Míříme hlavní třídou plnou obchůdků v místní knihovně, kde bývá ve Finsku veřejný internet. V jedné postranní uličce narážíme na velmi útulnou kavárnu "Bagarstugan Cafe & Vin" z roku 1866, kterou určitě navštivte ! Po nezbytném kafi/čaji a zákusku již dorážíme do knihovny, kde chvíli okupujeme internetové terminály (zjišťujeme trajekty a hlásíme domů, že žijeme), fotíme se v komických převlecích s výřezem na obličej a zjišťujeme podrobnosti o akci "Kulturní noc". V knihovně mají od 18ti hod koncert dva pánové s banjem a harmonikou, které si okamžitě křtíme krycím názvem "2 fousáči" a které musíme vidět live.
Jejich plakáty jako z 80. let slibují hluboký kulturní zážitek :-)) Nyní je ale teprve 17 hod, takže jdeme alejí zpět k přístavu, kde je obrovská zaoceánská plachetnice Pommern předělaná na muzeum. Zavírá nám ale před nosem, tak odkládáme její návštěvu na některý z dní příštích. Zadáváme tedy do GPS souřadnice geocashky blízko Mariehamnu a míříme k ní. Opojeni pocity lovců pokladů se rychle vracíme do centra Mariehamnu, konkrétně do knihovny. Před knihovnou místní děti zmalovávají chodník, silnici a hlavně sebe barvami a vytvářejí pěkný street-art, který vydrží právě do prvního deště. Knihovna je nacpána až po strop a my zjišťujeme, že jsme 2 fousáče podcenili, protože zde mají fanoušků jako Stouni :) Hudbu bychom přirovnali asi k našemu Ivanu Mládkovi s jeho banjo-bandem, ale zde s exotickou příchutí řízně zpívané švédštiny. Po pár písních a zjištění, že nemáme šanci dostat se blíž k podiu, opouštíme knihovnu a chvíli pozorujeme barevný chaos na prostranství před knihovnou, kde již pomalu nelze rozeznat barvu kůže jednotlivých dětí :) Celé město je dnes v centru a žije kulturní nocí. Na ulicích si nelze nevšimnout velkého množství starých amerických aut, zrekonstruovaných do nádherných veteránů. Jezdí tu takto i omladina, která se tímto způsobem projíždí po městě. Čili žádní nakloněnci s kšiltovkami, kteří v orezlých votunidlech bez výfuku zkouší, kolik z toho na "plnejcéresvole" vytáhnou po městě. Naopak nádherné Cadillacy, Chevrolety, GMC atd, které bublají 30 kmh a nepotřebují si "vylepšovat" zvuk tím, že si tuzér udělá hřebíkem pár děr do tlumiče výfuku. Chvíli ještě pozorujeme dění na hlavní třídě, pak už jdeme zpět k motorce a nabíráme směr kemp. V až kýčovitém západu slunce opět zkoušíme chytat ryby na pobřeží v kempu, ale opět se jim naše návnada nějak nepozdává, nebo jsou ryby prostě přežrané všudypřítomnými komáry. Úlovek tedy žádný, tak děláme alespoň fotky, u kterých nám potom nikdo nevěří, že nejsou prohnány přes Photoshop :-)
98 km

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE

Kapitoly článku

Jak se Vám líbil tento článek?
Průměr: 1.00
Známkováno: 14x

Vložení komentáře

Pokud chcete vložit komentář, tak se registrujte a přihlaste.


TOPlist