Lipno na dva dny

Ráno v 7 hodin už kluci seděli před stanicí, kde mne vyzvedávali po službě, na ranním kafe, a po krátkém pokecu s ostatníma už jen čekali, až se obleču a vyrazíme. Dočkali se po chvilce, po krátkém zahřátí motorů a dostrojení konečně vyrážíme za „dobrodružstvím“. Cesta je naplánována z velké části přes Dolní Rakousko, je to blíž a navíc se chceme cestou zastavit u pramene řeky Dyje, která se nedaleko našeho bydliště vlévá do Moravy. Dyje má prameny dva, jeden právě v Rakousku u městečka Vitich a druhý na české straně hranice nedaleko města Třešť /ten navštívíme určitě při jiné cestě/. Hned při odjezdu zjišťujeme, že mapu, kterou jsem slíbil vzít samozřejmě nemáme, protože jsem ji doma nenašel, ale s větou „v pohodě, to najdem“ razíme dál. Mira s nejsilnějším strojem „kolonu“ vede, nasadil pohodové tempo 80 km/h, v obcích pak poctivě zpomalujeme na 50. Nikdo nemá zájem zbytečně platit pokuty. Projíždíme těma nejzapadlejšíma vesničkami Rakouska a už jsme zvyklí na to, že je zde až „mrtvolný“ klid, nikde ani živáčka. Hlavní cesty  schválně vynecháváme, je tam zbytečný provoz a pro nás tak větší nebezpečí kolize, kde jen ta sebemenší může pěkně bolet…
Cestou necestou naše první zastávka je v Hadresu na benzínce při vjezdu do vesnice. Slávek doplňuje oblečení, protože zas tak teplo jak to vypadalo není. Mira při pohledu přes silnici nahlas zavzpomíná na nedávné časy, kdy všichni jezdili do Hadresu nakupovat levnou elektroniku. Obchod je na svém místě stále. Tady klukům přiznávám, že dál už moc nevím kudy jet, protože jsem samozřejmě v tom spěchu na stanici zapomněl i itinerář cesty napsaný na kousku papíru no a taky navigační modul k mobilu /bez kterého navigaci na mém nemoderním mobilu nespustím/. Informaci vzali velmi klidně, /reakce jsem se oprávněně trochu bál/, však o nic nejde, nějak bude… A tak nahodil navigaci Slávek, ale už to nemohlo být přes ty nejhorší zapadákovy, navigace zná jen nejrychlejší a nejkratší trasy. Pokračujeme dál a stále s trochou nejistoty asi všichni pozorujeme levý horizont, kde se honí nepěkná mračna. Třeba to podjedem, míhá se mi hlavou. Ale jak říká Mira, nebyla by to vyjížďka se mnou, abychom alespoň „trochu“ nebyli mokří.
Hned za Hadresem nás čekala úmorná cesta vesničkami, které neměly konce, jedna skončila a další hned začínala…no nekonečné. Cestou jsme házeli oka na ceny benzínu a nafty v Rakousku, o 5 kč/l levnější…! Paráda, u nás je zase všechno nejdražší. Škoda, že typický český šetřílek natankoval plnou nádrž doma… Snad cestou domů se zadaří a bude nutno doplnit stavy v Rakousku.
Začínáme se pomalu blížit k prvnímu cíli naší cesty městečku Vitich. Při dojezdu do města nás zaujal velmi zajímavý autokaravan zaparkovaný v areálu nějaké firmy u silnice. Bylo to třínápravové blíže neurčené vozidlo na hodně terénním podvozku. Mira hned zhodnotil, že ho chce. Nejlépe na plánovaný Nordkapp /ale ten možná tak na důchod J, nevím kdy jindy by na to mohlo být tolik času/. Ve městě se trochen motáme, protože navigace neví co po ní vlastně chceme, ale jakmile zastavíme na nejspolehlivějším zdroji informací – benzínce, Mira okamžitě svou „rodilou“ němčinou zjistí situaci a už jsme nasměrovaní na tu správnou odbočku z kruháče.

Nakonec jsem tady i zjistil, že navigační modul přece jenom mám /byl schovaný v dokladech/…třeba až dorazíme na místo najdu i ten itinerář cesty. Zadal jsem proto přesný bod pramene Dyje, který ukazuje navigační mapa a jedeme. Po pár kilometrech a projetí ještě dalších několika malých vesniček zjišťujeme, že pramen je zřejmě u statku, který je asi 100 m od silnice směrem k lesu. Nějaký remízek tam vidět je, tak se jedeme přesvědčit, jak to vypadá. Měl jsem představu, že Rakušánci si na tyto věci potrpí a všechno bude řádně označené, včetně směrovek k prameni pomalu už od Vídně. Nebylo. Voda tady tekla, ale na pramen to rozhodně podle velikosti toku nevypadalo. Protože po vzoru všech vesniček v Rakousku je opět vylidněno a kupodivu na nás nikdo ani nevyběhl, co že to děláme na soukromém pozemku, musíme stopnout traktor, který obdělává přilehlé pole. Na řadě je pro změnu opět Mira, aby zjistil od rakouského sedláka kudy dál. Opravdu věděl a posílá nás do další vesničky. K údivu Miry měl sedlák možná tak 15 roků…no co, jiný kraj…
Ve vedlejší vesnici jen tak náhodou zastavíme u polní cesty do lesa a vysíláme Miru na průzkum konce cesty, protože tím směrem vedlo koryto potoka pod silnicí. Mira, spokojený s enduro vložkou, ve stupačkách mizí za zatáčkou a po chvíli se vrací s informací, že by to mohlo být ono, dokonce je tam i brod…Tak vyrážíme v jeho stopách, jen Slávek asi moc nadšený z lesní cesty není, jeho stroj na tohle opravdu není stavěný, je to čistě městské vozidlo. Ale 300 m zvládá v pohodě, jen pomaleji.
Nakonec dorazíme a přejíždíme brod /spíše menší louže/ a vypadá to, že jsme se opravdu brodili pramenem řeky Dyje. Povinná zastávka pro pořízení pár fotek a pěší cestě proti proudu do lesa. Asi po 100m to vzdáváme s konstatováním, že tenhle pramen nám stačí, kromě nás to stejně nikdo jiný na fotkách nepozná. Svačina ani nebyla, ale hlad už byl, proto další plán je přejet blízké hranice zpátky do ČR a najít slušnou hospodu na oběd. Tak vyrážíme dál, zpátky na Vitich a dál k hranicím. Jak se blížíme k přejezdu přes českou hranici u Gmündu začne krásně pršet. Vydatný, hustý, kvalitní déšť. Ale nevadí, jsem zvyklý moknout /Mira už si taky pomalu zvyká/, takže v klidu zastavujeme pod prvním stromem a všichni poctivě navlékají pláštěnky. Nechceme nechat promočit oblečení, nevíme jestli nebude nocleh ve stanu a to by se pak všechno těžko sušilo, na Šumavě budou rána stoprocentně vlhká. Déšť střídavě přestává a pak zase prší, takže nikdo pláštěnky ani nesundává.
Hranice jsme úspěšně zdolali a hned v Českých Velenicích zastavujeme na benzince /spolehlivý zdroj/, kde nám paní ochotně poradí dobrou hospůdku v centru, kde slušně vaří. Městečko poklidné, minimum lidí, jen je poznat blízkost hranic na množství stánků se vším. Hospůdku najdeme, zaparkujeme hned pod okny a po nezbytném rituálu mých spolucestovatelů /zamykání min. třema zámkama, aktivací alarmů apod./ sedáme do pěkného interiéru v nekuřácké části. Objednáváme jídlo a pití za slušný peníz, dáme kafe, rozjede se debata o motorkách, cestě a takových podobných věcech. Po nealko pivku se těžko vstává od stolu, shodujeme se v tom, že malinkatý šlofíček by neškodil, ale zaženeme chutě, schováváme pláštěnky, i když Mira moc nedůvěřoval mé předpovědi, že už je určitě nebudeme potřebovat, nakonec ji taky schová a razíme dál do světa.
Zase hledáme ty nejzapadlejší cestičky co mohou existovat, krajina v těchto končinách je moc pěkná a nakonec se nám náhodou do cesty připletl úsek silnice s pěknýma zatáčkami, kde jedna následovala druhou, prostě takový malý motorkářský ráj. Po projetí všichni zkonstatovali, že to byl moc hezký úsek, pár sekund jsme meditovali s otázkou – jet to ještě jednou? Ale ne, takových úseků určitě ještě bude a pokračujeme dál. Mira bude za chvilku potřebovat tankovat, takže najdeme benzinku a doplníme všichni. Po pár kilometrech se obloha opět zatahuje. V zatáčkách kousek před Lipnem nás předjedou dva silniční žebřiňáky s holandskou značkou a poté hned začíná kapat.  Jakmile vjíždíme do poslední zatáčky před Lipnem objeví se benzínka a Mira hladový po benzínu k ní okamžitě zatáčí a udělal moc dobře, protože začalo zase krásně, hustě a vydatně pršet. Pěkná průtrž. Na benzínce stojí i motorky, co nás před chvilkou braly v zatáčkách, a když si jezdci sundají přilby, všichni se na sebe podíváme a uznale pokyvujeme hlavama – byli to pánové tak kolem 65 roků. No hold důchodci z Holandska… Všichni doplníme benzín a počítáme spotřeby. „Dobrý, to jde“ a razíme zaplatit. Déšť vypadá na dýl, tak si dáme kave a kecáme u stolku. Hned jak přestane pršet ukáže se sluníčko, schováváme pláštěnky- samozřejmě, že zase naposledy – a pomalu po mokrých silnicích přijíždíme na hráz Lipenské přehrady.

Na parkovišti zakotvíme, uděláme pár fotek a pomalu se na turistické mapě u parkoviště začínáme shánět po kempu. Zavolám známému s vodní záchranky, co by nám doporučil, ten rozhodil sítě a za chvilku už jsme měli jasno. Překvapilo mě, že hráz přehrady je sypaná a docela malá, to Vranovská přehrada je proti této mega přehrada. Pod hrází dole je malá elektrárna a dva krásné tenisové kurty, zřejmě asi pro zaměstnance E-Onu.

Přejíždíme hráz a po silnici kolem jezera jedeme směrem Lipno nad Vltavou, Frymburk, Černá v Pošumaví. Cestou ve Frymburku míjíme velký kemp, vypadá velmi dobře a že to tady taky žije, a tak pokud by přece jenom nabídnuté ubytování nebylo to pravé ořechové, máme možnost se vrátit zpátky do kempu. Cesta na určené místo je moc pěkná, pohodová, klikatá. Dojíždíme až k místu, kde končí silnice a dál vede už jen přívoz na druhou stranu jezera. Místo kolem je moc pěkně upravené, je vidět, že všechno je tady vlastně nové, včetně lodě. Náš nocleh nacházíme hned za rohem, na zápraží sedí nějaká paní s chlapíkem, který opravdu vypadá jako záchranář. Stačí, abychom se jen blížili k dvojici a už na nás pokyvují, že o nás ví a kde máme zbytek motorek, prý nás má být 5…no přece jenom jsem volal daleko, takže komunikační šum mohl nastat lehce..  Jsme na ubytovně Vodní záchranné služby Lipno Dolní Vltavice. Pokoje už jsou pro nás nachystané, vyřídíme papírové formality, hledáme pevný podklad pro stojany motorek a se zavazadly v rukou se jdeme zabydlet. Na to, že jsme chtěli spát ve stanu je pokoj luxusní. Dáme sprchu a mažeme dolů na večeři, paní pro nás udělala bifteky s hranolkama, dali jsme pivko, nakonec tady byl i výčep, takže cestou nakoupené škopíky jsou nám na nic. Po vydatné večeři jsme si šli sednout ven na molo, bylo krásně teplo,svítil měsíc…prostě romantika jak z filmu… Červené přišlo vhod a nebylo ho třeba vůbec svařovat. Každý měl dneska v kolech přes 250 km, takže jsme brzy padali do postele.