sumoto_leden



Lipno na dva dny

Kapitoly článku

Den 2 - neděle 14. 8.

Ráno nás všechny vzbudil Mira. Doufám, že už je alespoň 9 hodin, blesklo mi hlavou, no 9 bude…za 3 hodiny - paráda. Ale co se dá dělat, zvyk je železná košile, nebo jak to rčení je… Mira tomu neporučí. Takže jsme zapracovali na ranní kultuře. Venku bylo nádherně, nad jezerem mlha a všude ticho.
Na molu kde jsme seděli večer na lavičce u vínka dáme snídani. Tábornicky vybavený Mira vytáhl malý plynový vařič, ešus, kafe a vodu jsme jako správní dobrodruzi nabrali z průzračného Lipna … to určitě, zas takové dobrodružství to být nemusí.J Večer cestou se koupil chleba a paštiky, sice chleba nic moc, ale když se žvýkal trochu déle, šel i polknout. Kafe bylo super. Rozešli jsme se s hrníčkama „vypůjčenýma“ z kuchyňky ubytovny na obhlídku okolí. U přívozu stála zakotvená loď, kontrola jízdního řádu ukázala, že první drožka pojede v 9 hodin. Ani cena za převoz motorky nebyla hrozná, 90 kč ještě máme. Loď, jak jsme záhy zjistili, je schopná převézt dokonce i naloženou Tatru – 27 tun. Po zjištění potřebných dat k převozu na druhou stranu jsme se vrátili a zašli ještě o kousek dál, kde se pracovalo na nové budově a k ní přilehlému molu. Zapoměl jsem se zmínit, že sídlo zdejší vodní záchranky, je oproti vodníkům na Pavlově žalostné. Bivakovali jen k garáži, u mola jeden nafukovací člun. Později jsme zjistili, že se jedná o stavbu nového důstojného sídla zdejší vodní záchranky. Uklidili jsme po sobě a šli se pomalu balit, abychom tak tak stihli přívoz – měl jet už jen za 1,5 hodiny… No co se dá dělat, příště snad bude Mira spát líp. Po vyrovnání účtu jsme se rozloučili, Mira ještě promazal řetěz, tak jsem teda musel i já a když všechny motorky poslušně naskočili, vzali jsme to směrem k přívozu.
Čekání si každý zkracoval jinak, ale překvapil nás Slávek, který v tom skůtru vozí snad všechno. Vytáhl postřikovač a na skůtra začal stříkat čistící pěnu. S Mirou jsme valili oči, my mažeme řetěz, skůtry se asi zase musí stále čistit. Asi 2 min. před odjezdem se kdesi zezadu vytrousili dva chlapíci, vypadalo to, že noc byla rušná, nastartovali svůj stroj, zvedli závoru a pustili nás na loď. Jelo ještě pár cyklistů a dalších turistů. Lístek se vydával na palubě, autobusovým strojkem na lístky z minulého století. Nikdy jsem nechápal, jak se v těch kolečkách strojku někdo mohl vyznat. Tenhle se vyznal, po prodeji sedl do kabinky a loď ochotně vyrazila k druhému břehu. Na klukách bylo vidět, že je to strašně baví, znuděné pohledy do nikam o tom zřetelně vypovídaly. Ale na požádání nám dokonce ochotně ukázal srdce lodě, brblající motor z karosáckého autobusu. Na druhé straně, kam to trvalo sotva 15 min. měla vést podél jezera vpravo malá silnička, na kterou ale byl „kupodivu“ zákaz vjezdu snad všeho. Takže jediná cesta vedla přímo, no co, tak jedeme tam, někam dojedem.
Cesta lesem byla nová, pěkná, úzká a občas jsme míjeli opuštěné, zřejmě armádní budovy bývalých pohraničníků. Nakonec jsme vyjeli v Rakousku u nějakého „Hofu“, kde se pohybovalo nezvykle mnoho lidstva. Dál už cesta vedla prudce z kopce dolů, míjeli jsme dost cyklistů důchodového věku, nechápal jsem jakým způsobem jsou schopní dostat se pak zpátky, pak by je nahoře musela jedině čekat sanitka, možná i černá… 
Po vyjetí z lesa se nám otevřelo vlevo krásné, typicky alpské údolí s několika vesničkami. To jsme opravdu nečekali, kdyby nebylo utažených pásků přileb pod našima bradama, tahali jsme je až po zemi. Jelikož už jsem měl v provozu navigaci, ta nás vedla stále dolů do údolí a obloukem jsme se měli vracet zpátky k Lipnu. Jediná oficiální cesta. Jakmile začala silnice opět šplhat do kopců uviděl jsem vpravo na kopci, něco, co vypadalo jako rozhledna. Zastavil jsem a za mnou ostatní. Okamžitě bylo schváleno, že to musíme určitě vidět. A zase jedeme lesem do kopců, na hraničním přechodu zahýbáme doprava směr rozhledna. Po 5 km jsme na místě, těsně před parkovištěm jsem jen tak tak minul díru v asfaltu a pak za sebou uslyšel rachot. Zatrnulo mi, že jsem brzdil moc a Slávek to nepobral, ale jel dál, jen pobral tu díru na silnici. Jeho skůtr není na takové silnice, takže dostal pěkně zabral. Ale jel. Po zaparkování vidíme před sebou starší železnou rozhlednu 26m. Koupíme kombinovaný lístek, protože prý nedaleko cestou zpátky je ještě další rozhledna a lezeme nahoru. Pár lidí už tam je. Výhled superní, hlavně na Lipno a široké české okolí.
Hodíme pár fotek, zkusíme jak je konstrukce stabilní a ono nic moc. Pár směrových pohybů ji hezky rozvlní. Ale nechtěli jsme, aby naši pozůstalí příbuzní museli číst titulky v novinách – Čechiše šajze bandit nám zbourali historickou rozhlednu, tak jsme s tím přestali a vydali se dolů a pak dál hledat druhou rozhlednu. Měla být po cestě zpátky, ale moc jsem tomu nedával, nějak jsme si cestou nahoru nevšimli značky, či odbočky. Ale nekecali, fakt tam byla nenápadně schovaná v lese. A tak znova po několikaminutovém rituálu zamykání motorek a znovuaktivaci alarmů jsem se dočkal a vyrážíme do kopce, kde po 50 m ční rozhledna. Dřevěná stavba 36 m vysoká, velmi zajímavé konstrukce. Začali jsme hledat lístky, ale k našemu překvapení nebyly potřeba, zařízení pro vstup bylo porouchané a tak mohl volně procházet kdokoliv. V českých hlavičkách se okamžitě objevila myšlenka, že jsme zbytečně platili asi jedno Euro navíc, protože, kdybychom na ni natrefili již cestou sem, už jsme to měli zjištěné… Vstupenky na tuto rozhlednu se daly koupit pouze u horní rozhledny, takže pokud by turniket fungoval, museli bychom pochopitelně prvně na horní rozhlednu a zase bychom asi nadávali, jak blbě to mají zařízené. No co už, vidina Eura zmizela a my se vydali nahoru. Dneska už bylo krásné počasí, takže taky pěkné horko v našich nevycházkových oblecích. Nahoře byl pro změnu úžasný výhled na ještě úžasnější alpské údolíčko. Pár fotek a už se kluci ohlíží dolů, protože alarm začal varovat někoho, kdo je moc blízko motorky. Naštěstí to přešlo a dolů se nemuselo spěchat.
Dole jsme hodili plán další cesty a vyjeli vstříc dalším kilometrům. V plánu bylo objet Lipno z druhé strany na Přední Zvonkovou a pak Horní Planou a odsud zpátky na Černou v Pošumaví. Při sjezdu k první jmenované vesničce vedla úzká cesta, spíše cyklostezka, povolená rychlost 30, bylo to opravdu tak akorát, lidí se tu pohybovalo dost. U cedule odkazující na restauraci na konci světa jsme usoudili, že bude možná lepší hodit oběd tady, protože další plán, stavit se v Českém Krumlově, by mohl být dražší. Tak byla zvolena varianta A, cesta k usedlosti byla pěkná enduro vložka, což zase Slávek nesl těžce.
Endura neměla problém s šotolinou, naopak jsme si to ve stupačkách užívali. Na slibované restauraci byla obědová pauza, ale záhy u cedulky s nabídkou a hlavně s cenami nám došlo, že to byla chyba. Bufet s rychlovkama, hlavně hodně hranolek, za krumlovské ceny. No co už, tak když už jsme tady něco zobnem. Ale ani tringelt jsme při placení nenechali. Takové hovada vesnické jsme…
Frčíme dál přes zmiňované vesničky, tady na západnější straně jezera je to opravdu zatím nejhezčí. Pěkné udržované kempy, lidí tak akorát, silnice klikaté, samé plusy. Další zastávka teď bude až v Krumlově. Kluci to tady ze služebních cest znají, tak vedou oni. Už jsme museli i chvilku jet po hlavní /v mapě červené/ silnici a hrůza. Auťáci nervózní, předjíždí jak idioti, těsně kolem motorek, už abychom zase byli na „bílých“. Naštěstí jsme to všechno ve zdraví přežili a vjíždíme do Krumlova. Všude značky, že jsou volná parkoviště tady a tady, ale to není nic pro nás. My chceme do centra, nebo spíš co nejblíže k centru. Někde v kavárničce u vody hodit kafe. Hodíme do navigace centrum a ta nás zavede do úzkých uliček s velkýma dlažebníma kostkama, plno lidí, musíme jet více jak krokem. Auta nikde, všechny nás polévá horko, že budeme zřejmě někde na pěší zóně, nebo minimálně v zákazu vjezdu snad i kol. Pokud bych měl být chodec a viděl takhle drzé motorkáře brodit se lidma, asi bych si alespoň jednoho skopl… Ale my opravdu žádnou zákazovou značku nikde neviděli, a tak pokračujeme dál s očima na stopkách, kde po nás vyběhnou policajti. Po přejetí dřevěného mostku uvidím dole u vody plno kaváren – to je to co hledáme. Odbočujeme doprava a přímo vedle kavárny a nad vodou parkovací místo jak dělané pro naše motorky – paráda, lepší jsme si nemohli ani přát a policajti nikde. Prozatím jsme ze sebe nemuseli dělat idioty. Zasedneme ke stolu, dáme ledovou kávu, nealko pivo a plánujeme další směr jízdy. Navrhuji směr Vranovská přehrada, tam by se dalo i vykoupat. Zatím se koupeme jen ve vlastním potu, je hrozné vedro, min. 30 stupňů, „kdyby tak chtělo alespoň trochu zapršet“.
No včera jsme toužilo po tomhle počasí, dneska zase po tom včerejším… S odjezdem z kavárny váháme, pořád se obáváme, že někde číhají poldové, ale musíme dál. Nasedáme a znovu nás to vede na tu pěší zónu plnou lidí. Dokonce skupinka nějakých šikmoočků si nás fotí jako obrovskou atrakci, ale je pravda, že tihle vlastně fotí všechno. Zajímalo by mě, jestli si těch milion fotek jsou někdy schopni vůbec prohlédnout. Konečně jsme na výpadovce z města, sice mi nedal přednost místní autobus a sprostě se vecpal do silnice, ale mohl jsem si jen zanadávat do přilby na k..y autobusácké…  Ještě, že člověk trochu předvídá. Další směr Třeboň, Nová Bystřice, Slavonice, Jemnice /taky zase doplníme benzín/ a zadem na Bítovskou zátoku.
Už při příjezdu k vodě se mi nezdá barva vody, ale říkám si, že třeba blbě vidím, přece jenom od šesti na kolech…ale fakt mne zrak neklamal, voda je neskutečně zelená, asi sinice. Tak do toho nikdo z nás nemá náladu jít, dokonce se ani přibližovat, fakt jakože hnus. Navíc Bítovská zátoka bez vody, někdo asi vypustil víc než bylo možno. Hledáme slušnou zahrádku, Mira o jedné ví na konci kempu, takže po drobné enduro vložce dojedeme k zahrádce až na konec, kde hodíme pauzu, dáme kafe, nealko pivko a po naplánování závěrečného úseku cesty vyrážíme k domovům. Znojmo objíždíme přes Suchokrky a dál už směr Pohořelice, klasicky odbočka na Čejkovice a dál Drnholec. Bylo toho málo, tak jsme po valné hromadě u hromady hnoje rozhodli, že ještě musíme určitě zajet do Klentnice do stánku na parkovišti, protože přišel hlad a chuť na pořádný klobásek.
Když jsme u vyhlášeného stánku zaparkovali motorky, sliny už se valily ze všech kanálků, ale paní nám je zase hned ucpala, protože párky už nejsou a tohle taky není, tohle už taky ne, tak zbyl snad jedině mastný langoš. Žádná pecka, ale hlad je hlad. U stánku byl čilý ruch, zřejmě domorodci, dokonce rodinka s kočárkem. Po uklidnění žaludků sedáme na motorky k poslední části cesty a to domů, do rodných Valtic. Tady proběhne krátké pozdravení a každý se rozjíždí svou cestou se slibem, že nějakou cestu ještě určitě musíme podniknout. Myslím, že každý z nás byl spokojený, hlavně, že se nikomu nic nestalo a motorky taky fungovaly bezchybně. Tak někdy zase příště zdar, třeba v tom Norsku…:-)

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE

Kapitoly článku

Jak se Vám líbil tento článek?
Hodnocení (19x):
Motokatalog.cz


TOPlist