Montenegro a vyjížďka do Albánie 2011

Když jsme v zimě se ženou plánovali moto dovolenou, bylo jasné: 1) termín – tradičně červen (děti na školním výletě, není tak moc teplo, méně turistů a proto většinou není problém sehnat ubytování), 2) cíl – někam na jih. Ideálně tam, kde potkáme víc místních a je klid. Chtěli jsme do hor a také k moři, kde jsme byli naposledy jako děti, 3) s kým – bylo nám jasné, že z celé naší motobandy nepojede opět nikdo. Samotným se nám nechtělo (víc lidí, větší sranda), a tak pomohli motorkáři.cz. Plán byl jet do Černé Hory vnitrozemím přes Slovensko, Maďarsko, Chorvatsko a Bosnu. Tam pár dní válení u moře. Albánie, to se uvidí dle situace. Cesta zpět po pobřeží přes Chorvatsko, stavět, koupat se a spát, kde se nám bude líbit. Na fóru někdo s nickem HOPR psal, že jede s manželkou stejný termín a skoro stejnou trasu. Tak jsme se dohodli a v neděli 5. června v pěti lidech na třech motorkách vyrazili (přidal se ještě HOPRův kamarád Marcel).

Montenegro a vyjížďka do Albánie 2011

Kapitoly článku

Den 1 - neděle 5.6.2011

Sraz na pumpě na D8 před Prahou. Jedeme jako vždy na poslední chvíli, a tak zácpa před nájezdem na D8 u Lovosic klidu nepřidá, zvlášť když zjišťujeme, že několikakilometrová kolona je kvůli traktoru, co ve špičce seká trávu ve škarpě na okresce, která je několik let používaná místo nedostavěné dálnice.  Naštěstí na dálnici vše dohoněno a na pumpě jsme 10 minut před hodinou H a první. Dáváme kafe, dopíjíme kafe, čekáme. V H+40 přijíždí HOPR a jeho žena říká, že potřebuje kafe. Dává kafe a konečně vyrážíme.
Marcel se prý přidá někde na Slovensku. Praha plná (jedeme pozdě), D1 plná (po 18. km), děravá a rozkopaná.  Na 75. km tankujeme a jdeme na oběd. A potom už D2, Slovensko a Bratislava. Vyjíždíme z města směrem na maďarské hranice, odbočujeme z hlavní doleva a jedeme přes hráz přehrady Čunovo podél vodního díla Gabčíkovo. Stavíme na obou hrázích a fotíme. Všude dost lidí, na Gabčíkovu turisté, hodně Maďarů. Sedíme na lavičce vedle nich a nerozumíme jim ani slovo. Koukáme, jak se plní plavební komora (je to docela fofr), jak najíždí lodě (vejde se jich tam moc najednou). Na Čunovu to je jiné. Na obslužných asfaltových cestách přehrady lidé na kolech, bruslích, s kočárky, se psy. Na vodě čluny, plachetnice. Je neděle odpoledne, nádherné počasí a místní si to užívají.
Volal Marcel. Že je kousek od nás, že nám sehnal ubytování a že jsou tam lázně.  HOPRovým bouchly saze a jedou do lázní napřed, aby jim nezavřeli. My nikam nespěcháme a tak nás od hráze vyhání až bouřka. Když konečně odjíždíme, už pěkně prší, ale je teplo a tak žádný problém. Jsme zvyklí na horší. 
Městečko Velký Meder. Půlka města nové domy (vše penziony) a lázně. Místní, kteří žijí ve staré půlce, se živí tím, že provozují penziony v nové půlce a to v takovém množství, že v tuto dobu nabídka převyšuje poptávku a ceny jsou lidové. (10E os.). Nemůžeme najít ten správný penzion a tak se ptáme. Odpověď česky: „Nevíme, jsme tu první den, ale támhle na vás někdo mává“. Na nás těžko, jsme tu poprvé. Byl to Marcel, který nás navedl do ulice bez asfaltu, zato se štěrkem, s velmi hlubokým štěrkem. Žena vychytrale seskakuje a pozoruje, jak s naloženým Varaderem, u kterého se boří přední kolo, bojuji, ale nakonec vyhrávám a nepadám. HOPRovi s Marcelem jdou do lázní. My jdeme na véču. Chci dát něco lehkého na noc, jak říkám servírce, a objednávám husu. Ona se směje a říká, že už nemají. Tak guláš a Zlatý bažant. Ten mají.
Ujeto 490 km.

Den 2 - neděle 6.6.

Plán dne je přejet Maďarsko. Opouštíme Slovensko a míříme na Györ. Teplota stoupá a provoz houstne. V samotném městě klasika, kolony před každým semaforem. A že jich tam je. Nějak se vymotáme a jedeme směrem na Balaton s úmyslem objet ho od východu. Každý nám říkal, že Maďarsko je jen nudná placka, ale není to tak docela pravda. Projíždíme po slušných silnicích malé vesničky, okolo lesy, kopce, občas i se zříceninou hradu.
Jedeme kolem Balatonu a hledáme, kde se stavíme na oběd. Restaurací a stánků plno, ale lidi nikde, a tak je skoro všude zavřeno. Asi ještě není sezona. Nakonec nacházíme, stavíme skoro na pláži a objednáváme. Žena říká, že asi nic nedostaneme, protože pánovi nerozuměla ani slovo a on na vše jen kroutil hlavou. Nakonec pán vše dodá správně, ale my asi vybrali špatně:  špagety – fuj, maďarský guláš – fuj, rybí polévka – za mě výborně (ostatní se neodvážili). Odjíždíme od stánků zpět na silnici a přichází první jednání s místní policií. Kdo to tam zná, ví, že mezi stánky a silnicí je železniční násep. Jedu první, a když už jsem pěkně vysoko na štěrkovém nájezdu, všímám si, že je přejezd jednosměrný. Když zastavím, spadnu, běží mi hlavou. Nezastavuji a ostatní za mnou (je to jen pět metrů, co se může stát). Stalo se, jen jsme na silnici, v protisměru policejní Niva, blikne na nás a stojíme. Policajt se ptá, zda umíme maďarsky, no neumíme. Zda nejsme Němci, nejsme. Pak mávne rukou, za což mu slušně poděkuji „danke“ a jedeme. HOPRovi potom vyprávěli, že to s ním pěkně trhlo. Je šílené horko a asi se mu nechce úřadovat, za což mu ještě jednou dík.
Další cesta byla utrpení. Jedna vesnice za druhou. Všechny s názvem Balatonněconěconěco, všude padesátka a dost často radary. Žena říká, že jsme zabloudili a okolo toho rybníka jedeme už podruhé. Beru to jako fór, ale nesměje se, tak nevím. Konečně odbočujeme směrem na Nagyatád. Malé vesničky, babky na lavičkách před domy, čápi na sloupech, mávající děti.
A jsme v Chorvatsku. Ve městě Virovitica hledáme kemp, který je na mapě. V reálu není. Nakonec nás jeden místní navedl ke známému.  V přízemí bar, v patře pár pokojů. Motorky dáme do dvora a jdeme na pivo. Přináší nám malé lahvičky, na které se Marcel (jediný pravý pivař), nedůvěřivě dívá. Ochutnám první a říkám, že dobrý, že skoro jako Braník. Kouká ještě divněji a něco si bručí. Nakonec prohlásí, že se na tom dá přežít a následující dny vytrvale ochutnává místní značky. Ptáme se po jídle, ale máme smůlu, zde nevaří. Ale máme štěstí, že už nejsme v Čechách a proto žádný problém. Někdo z majitelů penzionku někam volá, nakládá nás do auta a kamsi veze.  Další malý rodinný podnik. Sedáme na terasu, objednáváme pivo a něco k jídlu. Nabízejí grilovačku, s čímž souhlasíme. Po chvíli přichází servírka, abychom se přesunuli dovnitř, že večeře je připravena. Po přinesení mís plných grilovaného masa, klobás, hranolků (dávají je tu snad ke všemu) a výborného salátu, je mi jasné, že tohle prostě nedáme.
Ujeto: 330 km.

Den 3 - pondělí 7.6.

Jedeme směrem na Našice. Silnice dobré, minimální provoz. V obcích, kde to jen trochu jde, je rychlost zvýšena na 70km/h a tak je jízda neuvěřitelně plynulá. Jaký to rozdíl proti chorvatské části jadranské magistrály. Hranice do Bosny přejíždíme ve městě Slavonski brod a až do Derventy se nestačíme divit. Rozstřílené a vypálené domy, ohořelé stromy okolo a dodnes prázdné vesnice. Zpočátku mám chuť zastavit na pár fotek, ale je mi z toho nějak divně, a tak jedu dál. Ostatní se potom přiznali, že na tom byli stejně. Údolím řeky Bosny pokračujeme přes Doboj na Zenicu. Provoz nepříjemně houstne, a protože se silnice točí podél řeky, předjíždět se moc nedá. Zastavují nás semafory na opravovaném mostě, čehož využívá romská rodina, aby lapeným řidičům s nataženou rukou „umyla“ okna. Z naší skupiny se vyvoleným stává HOPR, kterému se to však nelíbí a velice nahlas protestuje. Není mu to nic platné. Cikánka i s cikáňaty mu šmudlají předek motorky něčím, co vypadá, že to nabrali z louže. Měl jim zaplatit a nechali by toho. Večer se svěřuje, že slyšel, jak kamínky z toho bláta skřípou o plexi.
Jedu první a MIO mě neomylně posílá do centra města Zenica. Nic podobného jsem nezažil. Silnice ucpané auty i lidmi, na křižovatkách se místní řadí vedle sebe, kdykoli je místo ač jedou stejným směrem, na přednost se nedá spoléhat. Tohle je ten pravý Balkán. Ocitáme se před stadionem, kde je spousta lidí s vlajkami (potkávali jsme je ostatně celý den u silnic), všude okolo stánky a nepředstavitelný chaos. Později jsme se dozvěděli, že se hrálo fotbalové utkání s Albánií. Proplétám se tím mumrajem a snažím se ostatním neujet, což se nedaří, a tak stavím a koukám do zrcátka, kde za chvíli vidím černé nablýskané BMW R75 s lodičkou. Otočím se, ale přijíždí jen Marcel s HOPRem, asi jsem se zbláznil. Nezbláznil, jen je místní motorkář vyvedl z toho chaosu. Prý mu sotva stačili.
Jedeme směrem na Gromiljak, silnice samá zatáčka a na ten provoz (kamiony) i dost úzká. Snažím se jet jak místní, tzn. jako prase, a tak opět ujíždím. V Kiseljaku stavíme a čekáme, naštěstí přímo u hospody. Tak dáváme kafe. Dostáváme tmavou hustou hmotu v měděných konvičkách. Vypijeme, počkáme, až pumpy znova naskočí a schválíme (velice dobrá věc). Dojíždějí ostatní, Marcel se trochu chvěje a vypráví, že potkal protijedoucí kamion, který předjížděl další kamion, jehož řidič Marcela i zaregistroval, jelikož na něj zablikal. Marcel nadává na zemi, na lidi a na všechno do doby, než se nacpe gulášem, který hostinskému pochválí. Pak pochválí nás, že jsme vybrali tak dobrou hospodu. Žena pochválí krásné jahody, co mají na pultě, a dostává je se šlehačkou.
Konec chválení, míříme do Visoka na místní pyramidy a začíná nás tlačit čas. (Návštěvu tohoto unikátu máme totiž nařízenou od naší dcery.) Doufám, že bude už zavřeno a nebudeme muset na prohlídku. Chyba, po příjezdu na parkoviště zajišťuje místní průvodce ostrahu moto (dětmi) a už nás žene na kopec, na opravdu velký kopec, je to velká pyramida (velmi zajímavé místo, stojí to za návštěvu). Totálně zpocení absolvujeme celou prohlídkovou trasu a je nám jasné, že dnes se dále nejede.
Průvodce, zajímavý člověk (zcestoval půl světa a vrátil se do Bosny), chválí Transalpy a přiznává, že ho také měl. Tady motorku nechce, prý je to tu na silnicích nebezpečné (Marcel přikyvuje). Nakonec nám zajistí místo v místním hotelu, kam nás osobně dovede a nabízí zítřejší prohlídku blízkých jeskyní, kterou z časových důvodů odmítáme a loučíme se.  Za toto všechno inkasuje od každého 1E. Je to nadšenec. Holky usmlouvají hotel v centru města na 10E za osobu (vrací se vystrašené, že majitel chvílemi mluvil zvýšeným hlasem a měl určitě pistoli), motorky parkujeme v podzemí hotelu a po sprše vyrážíme na průzkum města.
Sedíme před pizzerií (pizza i pivo, skvělé) a pozorujeme místní „divadlo“. V osm hodin konce ulice zatarasí policejní auta a tím z ní vytvoří pěší zónu. Ulice je okamžitě plná lidí, kteří se prochází, popíjejí v předzahrádkách hospod. Potkáte zde rodiny s docela malými dětmi i dost pozdě v noci, nebo skupinky -náctiletých. Avšak vždy jen kluky, nebo holky (některé v černých hábitech) odděleně. Zpočátku si myslíme, že tu mají nějaký svátek, ale protože značky se zákazem vjezdu od osmi do dvanácti jsou skoro ve všech městech, tak je to tu asi úplně běžná záležitost. Výborná náhrada našich televizních večerů.
Ujeto: 330 km.

Den 4 - úterý 8.6.

Ráno poměrně brzo odjíždíme z hotelu. Holky nás honí, aby si to pan majitel nerozmyslel s cenou. Jedeme na Sarajevo po okresce souběžně s dálnicí. Stavíme u kavárny, dle oblečení obsluhy muslimské. Vedle ní právě roztápí ohromný gril a cpou do něj berana. Zvláštní země.
Marcel s HOPRem odbočují na dálnici, na kterou se mi vůbec nechce. Ukazuji, že jedu dál, ale oni to chápou, že mají jet dál po dálnici a tak jedou. No co, do Černé Hory vede odtud jen jedna silnice a tak se potkáme.
Vjíždíme do Sarajeva. Město je v hlubokém údolí mezi kopci s nádhernými lesy a opět je totálně balkánsky ucpané. Ale my už jsme zkušení a tak se neleknem a celkem hladce jím projíždíme. Značení je mizerné, a tak měním pruhy vždy na poslední chvíli a několikrát vjíždím před taxík, kterého tím dost přibrzdím. Očekávám bliknutí, či zdvižený prst. Nekoná se však nic. Přes chaotický provoz jsou lidé ohleduplní a za celou dobu jsme neviděli jedinou nehodu. Při průjezdu tímto moderním městem mě zaráží detaily: půlmetrová díra ve zdi paneláku s černým okrajem vedle zastávky plné lidí, stopy po výbuchu granátu u nějakého úřadu, střepiny zasekané do jeho stěny a lidé chodící kolem, stopy po střelbě na mnoha domech. Lidé si na to zvykli a snad to ani nevnímají.
Ze Sarajeva jedeme na Brod po nádherné horské silnici s minimálním provozem a pak podle řeky Piva na hraniční přechod Ščepan Polje. Mnoho lidí už o této silnici psalo, a tak jsme věděli, že místy chybí asfalt, že je ve stráni vysoko nad řekou a že končí na dřevěném mostě, ale že těch 15 km jsou zatáčky po třiceti metrech a šířka na osobák jsme zjistili až na místě. Ostřejší jízdou se mi podařilo stáhnout náskok zbytku výpravy a tak na přechodu, zatímco se žena snažila zvracet (ostré náklony v zatáčkách nad roklí jí neudělaly dobře), jsme domluvili, že to dnes dáme až k moři. (Durmitor a kaňon řeky Tara mě opravdu mrzí a je to pádný důvod se tam ještě někdy podívat.)
Kaňonem řeky Piva pokračujeme směrem na Podgoricu. Bílé skály, neskutečně modrá voda (musí tam něco přidávat, řekla žena), mnoho tunelů a tunýlků, dobré silnice, žádný provoz. Tak tohle je motorkářský ráj. Za Podgoricou kolem, u nás již slavné, obce Gornji Kokot, míříme na Cetinje a Budvu. Přijíždíme k pobřeží a začíná pršet, jak jinak. Silnice je jak mýdlo (ony kloužou dost i za sucha), ale nějak to ustojíme, Projíždíme Budvou a hledáme kemp Jass, který nám byl doporučen. Nacházíme ho, ale nějak se nám nechce stavit stany v dešti a tak holky jdou na obchůzku. Zatímco čekáme, přijíždí asi deset Humerů, na značkách U a na autech reklama „levné auto.cz“. Docela nás to pobavilo. Holky se vracejí a hlásí, že na ně musíme být hodní, protože sehnaly hotel na pláži za 15E na osobu a tak to vzali rovnou na dva dny. Parkujeme před penzionem a je nám jasné, že je odtud hned tak nedostaneme.
Ujeto: 327 km.

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE

Kapitoly článku

Jak se Vám líbil tento článek?
Průměr: 1.16
Známkováno: 19x

Motokatalog.cz

Vložení komentáře

Pokud chcete vložit komentář, tak se registrujte a přihlaste.


TOPlist