Montenegro a vyjížďka do Albánie 2011

Dnešní den je odpočinkový a trávený u vody. Přesto, že je v blízkém okolí několik penzionů a kemp, jsme na pláži skoro sami. Asi tu sezona začíná později. Odpoledne padá návrh jet se někam podívat. (To nám to válení na písku dlouho vydrželo.) Jedeme na pevnost Kosmač nad městem Budva. 10 minut jízdy serpentinami znamená změnu výšky o 850m a snížení teploty o 20°C. Sledujeme dole se koupající lidi, zatímco na naší úrovni se teplý vzduch, proudící ze spodu, sráží v husté mraky. Úžasný pohled. Nemůžeme vynechat ani samotné město Budva, o jehož historické části kdosi napsal, že patří k nejhezčím na Jadranu. (HOPR s Marcelem prošli kolem pokladny a neplatili!)

Ujeto: 50 km.

Prodlužujeme nájem pokojů o den a jedeme na vyjížďku do Albánie. Holky prohlašují, že nejedou, že mají válecí den, a tak jedeme nalehko. Po magistrále, kolem ostrova Sv. Jiří, přijíždíme do města Ulcinj a jedeme na kafe do kempu Velika plaža. Kemp prázdný, restaurace na pláži prázdná, pláž samotná také (ohromná, s velmi jemným černým pískem). Pohled jak na reklamních materiálech předražených cestovek.Vyrážíme směr přechod Murigan po kvalitní dost úzké silnici, kde jedna zatáčka střídá druhou, často hned za horizontem. Přemýšlím, kam to pošlu, až proti nám něco vyjede, ale máme štěstí. Celníci nás směrují do úzkého průchodu mezi budovami, čímž předjíždíme pár aut.

Den 7 - pátek 11.6.

Válení u moře mají prozatím i holky dost a tak balíme, loučíme se s příjemnými majiteli penzionku a vyrážíme na sever podél pobřeží. Kotorský záliv přejíždíme trajektem. Pět minut a jsme na druhé straně. Žena je trochu zklamaná, myslela si, že pojede déle. Jen si sundala bundu a usadila se, bylo po všem. Stavíme na odpočívadle nad Dubrovníkem. Město jak na dlani a tak vidíme ulice ucpané auty a hemžení lidí. Po ujištění, že v centru je to horší, návštěvu vynecháváme. Na silnici je víc aut, vesnic, turistů a tak cesta po magistrále, na kterou jsem se moc těšil, začíná unavovat. Není moc čas koukat na moře či skály a nakonec vás to stejně přestane bavit, protože ač krásné, je to vlastně stále stejné.
Přijíždíme k řece Neretvě. Úžasná změna. Ze suché skalnaté krajiny vjedete do zeleného údolí. U Živogošče vjíždíme do kempu. Malá skalnatá pláž, kamenné terásky na stany, větší na karavany. Marcelovi se zde nelíbí a tak se jede dál. Ve třetím kempu, jsou zde snad všechny stejné, HOPR nevydrží a říká, že stan postaví třeba na kamenech, že to neřeší. Marcel to řeší a konečně z něj vypluje věta: Vždyť tu nemají pivo, co tu budu dělat. Další kemp je v městě Podgora a tam pivo mají, tak zůstáváme. Je tu plno Čechů. Mají zrovna po večeři a myjí ešusy v betonovém korytu. Odchytne nás Češka, co se živí tím, že tu pronajímá stany. Má jich dost a všechny stejné. Podle jejich stáří bych tipnul na sklad ROH. Máme svoje, tak odmítáme. Jdeme do města. Chodníky, hotely, obchody se suvenýry, vše opravené, či nové. Číšníci v restauracích v oblecích s plínou přes ruku. Mají to tu hezké, ale tohle už není Balkán, to je komerce. Nelíbí se mi tu, ale jsem rozhodnut to nedat znát. Nechci ostatním kazit dovolenou. U stánku s pivem, kde jsme přes skoro sami (ostatní česky mluvící chodí po místním korsu) se Marcel ptá, jestli se nevrátíme do Bosny. Ten Marcel, co před pár dny na Bosnu nadával, se tam chce vrátit! A ostatní také. Usínáme za zvuků dechovky a křiku tančících důchodců od blízkého hotelu.
Ujeto: 225 km.

Budí nás opět muzika. Důchodkyně cvičí, říká Marcel. Šel se podívat. Zatímco balíme, obyvatelé kempu již s dekami, lehátky a taškami s jídlem vyrážejí na pláž. Jedeme na jih a podél řeky Neretvy do Mostaru. Po zaparkování na hlídaném parkovišti (dvoře) jdeme hledat něco k jídlu. Máme štěstí, že se nevědomky vyhýbáme restauracím v okolí známého mostu. Jak později zjišťujeme, jsou tu především pro turisty a zcela plné (je čas oběda). Sedáme před podnik, co mi připomíná jídelnu. Holky jdou objednat a vrací se s tím, že jídla na objednávku mají až později a že dostaneme nějakou hotovku a číšník říkal něco, jako že se máme nechat překvapit. Velký talíř, na něm snad vše co v kuchyni našli. Zelné závitky s mletým masem na několik způsobů, s rýží, s fazolemi a dušenou zeleninou, kterou jsme ani neznali. Nevím jak ostatní, ale já překvapen byl, protože tohle bych si nikdy neobjednal. Po ochutnání další překvapení, je to výborné! Někteří nechali, ale jen proto, že toho bylo moc. Nacpaní jdeme na most, dost lidí, stánků. Trochu jak o pouti, jen zboží na stáncích je jiné. Prodávající se chlubí tím, že je vyráběné místními a většinou ručně, o čemž se lze přímo na ulici přesvědčit. Místní kluci se koupou pod mostem, ale dnes z něj neskáčou. V okolí opravené domy, dál ve městě jsou však ještě vidět stopy bojů. Jedeme dál směrem na Bugojno. Krajina se mění, bílou barvu skal nahrazuje zelená. Silnice vede podle řeky Vrbas, kde jsou kresleny kempy. V reálu však nejsou. A tak dojíždíme do kempu v městě Jajce, který je úplně prázdný. Slečna v recepci nabízí i chatky, což Marcel hrdě odmítá a hrne se stavět stan. Pak už jen sprcha a pár piv u slečny na recepci.
Ujeto: 275 km.

Vstáváme brzo, zimou. Venku mlha. Nějak jsme si neuvědomili nadmořskou výšku. Balíme, ale Lucce se nechce ze spacáku, nemluví, divně kouká a nakonec v něm odchází i na záchod. Sjíždíme s Marcelem k recepci, kde ochotný mladík vystřídal slečnu, a dáváme ranní kávu. Přichází Lucka a říká mu, že chce taky kafe. Mladík se ptá jaké a vyjmenuje asi pět druhů. Lucka česky odpovídá, že chce „normální kafe“. Mladík se ptá, zda umí anglicky. Lucka umí anglicky, přesto česky odpovídá (spíš zařve) „Ti to říkám jasně. Chci normální kafe!“ Sedíme venku, slyšíme vše a dost se bavíme. Lucka s „normálním kafem“ dojde k nám a podá vysvětlení „To byla noc“. Stavíme se u vodopádu, ale něco tam opravují a voda je svedená jen na polovinu. Bosnu opouštíme na přechodu Bosanska Gradiška. Rychle přejíždíme Chorvatsko a padá návrh urychlit si cestu okolo Balatonu po dálnici. Kupujeme známky, což se protáhne, protože obsluhující mladík Marcelovi naúčtuje auto a má s následným stornem velké problémy. V Székesfehérváru odbočujeme na Komárno, kde stavíme. Je večer a holky toho mají dost. Ještě že je to do Velkého Mederu jen kousek.Ujeto: 562 km.

Ráno se ženou balíme a jedeme domů. Ostatní zůstávají ještě den. Prý si musejí v místních lázních nahřát zadky. V Bratislavě chytáme zácpu (dopolední špička), na D2 kousek před Brnem stavíme na pumpě na kafe a místní obsluha nám svou “ochotou“ dokazuje, že jsme opět doma, což stav silnic jen potvrzuje...
Ujeto: 480 km.