Stařec na Balkáně

Odjezd 22.5.2013 Tacho: 60290

V noci se mně nechce spát, cestovní horečka úřaduje, ale čeká mě dlouhá 1. etapa, tak bych spát měl. Vyrážím s prvním rozbřeskem v půl páté ráno. Jelikož jsem nepořádník a nemám natankováno do plné, vše napravuji na Kunratické spojce.

Celkem nudný začátek cesty a mnohokrát projetá D1 , okolo 6. hodiny změna směru na D2. Pak mně dochází, že jsem zapomněl dobít Vodafone – kartu do mobilu. Nic se neděje , protože kupuji dobíjecí kupony na benzince ještě na Moravě. Kuponem jsem už dlouho nedobíjel a tak nastává menší zdržení. V Bratislavě na obchvatu málem cesta skončí. Z vedlejšího nájezdu vjíždí chlapík na dálnici a přes všechny čáry se s mobilem na uchu tlačí do mého pruhu. Snažím se uhnout, ale ve vedlejším pruhu je obsazeno. Naštěstí si řidič všímá toho vola v mém pruhu a udělá mně místo tak, že jedeme  v jeho pruhu dva. Trochu jsem se opotil. Na hranicích Maďarska platím za dálnici a pokračuji směr Szeged a Makó. Tam mám podle plánu přespat v kempu Camping Motel Makó. Po cestě začíná někde v půli Maďarska pršet. Schovávám se po střechou pumpy a čekám na konec deště.  (Ten obrázek je ještě před deštěm.) Asi po hodině déšť mírní na přijatelnou úroveň a tak hurá směr Makó.  Vjíždím do kempu a nikde nikdo. U recepce čekám asi 10 minut a nic. Pak se objeví nějaký člověk a dává znamení , že mám počkat. Tento kemp je v seznamu Evropských kempů dosti dobře hodnocen. Ale přes to mě udivuje požadovaná cena 22€ za noc v jednolůžkáči. 
Jelikož je poměrně málo hodin, rozhoduji se pokračovat dále směr Rumunsko. Vždyť je to jen pár kilometrů. Po cca 50 km opět prší.  Před hranicemi tankuji a vjíždím do Rumunska, které bereme poměrně často jako zaostalé proti nám. Od mé poslední návštěvy udělalo velikánský krok. Slušné silnice, benzinky, hezké vesnice, připomínající naše Moravské. Projíždím Arad a "učím" se stylu rumunské jízdy. Jezdí dosti na doraz, ale asi to zvládají, protože jsem v celém Rumunsku viděl jedinou dopravní nehodu.  Z počátku mě dost děsilo když boční odstup od vozidla souběžně jedoucího byl menší než metr.... , ale člověk si zvykne na vše. Proti našim silnicím jsem nikde nepoznal žádnou agresivitu. V něčem bychom se měli od těch "zaostalejších" poučit. Ty suprové semafory , sice starobylého vzhledu, ale s ukazatelem zbývajícího času té které barvy.  Kolik by asi ubylo nehod, když to někdo znenadání na křižovatce zašlápne. Také odjezdy z křižovatek jsou rychlejší...
Na konci městečka Lipova jsem uviděl u cesty šikovný hotýlek a rozhodl se tam přenocovat. Zase pršelo. Hotýlek byl  dost nóbl a tak jsem se bál zda mě tak mokrého přijmou. Velice slušné přijetí, slušné chování , slušný pokojík, slušná cena 15€. Horká voda ve sprše byla moc příjemná... Jediný problém jsem podcenil. Hotýlek stojí 50m od hlavního tahu Arad – Deva – Sibiu a prázdné hotelové parkoviště mě neupozornilo.. Celou noc jezdily kamiony. Až ráno jsem si všiml, že dalších 50 m za silnicí je trať, také hlučná.... Kdo má tvrdé spaní bude spokojen...

Výbava prosychá u funkčního topení
První den ujeto 848 km. Ujel jsem tedy o 108 km víc než bylo v plánu.

Den 2. (Tacho 61138 km)

Tento den je v plánu krátká etapa, ze které jsem si ještě nadělal včera 108 km. Takže teoreticky pohodovka. Jenže skoro celou cestu prší.
Plánovaný cíl v Cisnadionaře  u Sibiu vyhlížím nedočkavě. Měl jsem se ubytovat  v Camping Ananas Sibiu, ale kde je mu konec. Při hledání u mě zastavuje auto a řidič se mě ptá mezinárodninou zda potřebuju Help. Ukazuje svůj odznak Harley klubu a říká, že si musíme pomáhat. Je majitelem Sportstera a vede mě přes město , kde ukazuje směrovky na hledaný kemp. Ten je o 5 km dále. Cestou ale narážím na hezký penzion , který bude po mokrém dni výhodnější než pobyt ve stanu.
Cena nic moc: 100 RON za hezký pokojík s funkčním topením , telkou, koupelnou s horkou vodou, WC, snídaní a slušným zacházením. Klidné prostředí , jen ten výhled do zdi sousedního staveniště , nic moc. Motorka parkovala na terase pod střechou, což byl proti včerejšku pokrok. To stála Yama před hotelem na ulici.   
Večer nevypadalo počasí nic moc, ale do rána se nebe probralo, navlhlé oblečení u topení oschlo.
Ranní obloha polojasná a tak vyrážím v půl sedmé na cestu. Čekají mě hory a zatáčky. Už se těším.
2. den ujeto  oddychově 277 km.

Den 3. (Tacho 61415 km)

3.den čeká krásná trasa na kterou se těším... Má vypadat takto:
Teorie je ale teorie. Prakticky je cesta v této době ještě neprůjezdná. Proč? Sníh a led. Nikde ani čárka, že by se do Pitesti nedalo projet a směrovky pod horami ukazují na odbočce 153 km. Nevadí, stejně bych tam jel. Je to jedna z lokalit, pro které jsem tuto cestu podnikl. Proto bude ukázána podrobněji..

Počátek sněhu, tam nahoře je konec stoupání. K těm ani ne 100m výškového rozdílu nás dovedou cca 2,5 km cesty

2 km k vrcholu. Vrstva sněhu je skoro 3 m silná. Za touto zatáčkou jsem skončil, protože před koncem tohoto pole byl už na silnici led. Otočit se tam nedalo a tak jsem asi 60m couval až na ten čistý asfalt. Nebyl jsem sám kdo neprojel. Před ledem zůstal i tento Brňák (nahoru šli pěšky).Ale i ten kdo projel, dojel pouze na horní parkoviště. Sjezd k Pitesti byl uzavřen

Cesta dolů. Ta malá červená tečka uprostřed je lanovka. Stále jsme nad mraky.
Pozor, padá kamení

Jsem dole. Tady jsem si udělal osobní rekord v jízdě s kopce na vyhozenou. Tady jsem skončil. Je to k neuvěření, ale jel jsem tak 28,7 km a jelo by to ještě o něco dál, ale už to bylo pomalé. Stál jsem asi 10x a fotil, odstrčil se nohou a znovu se rozjel...
Teď nastal úkol najít trasu kudy objet hory a kde přespat.
Původně jsem chtěl nocovat v kempu Dragoske, ale ten jsem byl nucen minout. Bylo krásné počasí pro jízdu a tak jsem se vydal na cestu do cíle další etapy, do Vama Veche, pár  kilometrů od hranic Bulharska. To měl být cíl až další etapy, ale když se dám do jízdy, potřebuji pouze benzin do nádrže a nějakou vodu do pusy. Jídlo není vůbec nutné.Kempy v Eforiích, Mangalii, Neptunu v "přípravě na sezonu", a stejně jako kemp OZ Vama Veche, neměly o nějakého dědu na cestách zájem. Ale  našel se malý kemp s několika chatičkami, který se mě ujal i když jsem byl jeho jediný návštěvník. Za 60 RON jsem měl k dispozici celou chatičku a nemusel stavět stan. Měla menší vadu. Nebyla vybavena syfony a nedovedu si představit ten smrad v létě.
Paní se mne zeptala zda chci ráno kávu černou či bílou, popřála dobrou noc a odebrala se do své chaty. Jak romantické, sami dva v kempu....

Ujeto 680 km. Krásné počasí, slušné cesty. Jeden z těch (3) lepších dnů bez deště.

Den 4.  (Tachometr 62095 km)

Plány se plánují , blázni se radují. Měl jsem nadjetou i přes objížďku přes Brašov,   jednu denní etapu. Chtěl jsem se dostat do nejvzdálenějšího místa od domova na mé cestě. To se nacházelo v Bulharsku a jmenuje se Achtopol. Tam jsem měl v plánu přenocovat, pobýt několik dní a některý další den nastoupit cestu k druhému moři, od Černého k Jaderskému.  Jsem optimista a doufal jsem , že se dá sehnat ubytování za přijatelnou cenu i před sezonou. V Achtopolu je informační a ubytovací centrum v provozu od 16.6. Dojel jsem tedy na nejzašší bod své cesty a otočil nazpět

Nejvzdálenější bod cesty - Achtopol
I zde se u mě zastavil bulharský motorkář a ptal se zda něco nepotřebuji. O ubytování ale nevěděl. Tak jsem se vydal zpět směr Burgas. Na té trase jsem měl, podle Evropského seznamu kempů, zapsáno 6 údajně otevřených kempů. Nechytil jsem se ani v jednom. V jediném se zvednutou závorou jsem se dozvěděl od popíjejících pracovníků, že až po 16.6. Na dotaz zda bych si nemohl postavit stan někde stranou jsem byl rezolutně odmítnut. Ze všech národností na cestě byli Bulhaři 2. nejneochotnější hned po Albáncích a to jen díky vnitrozemskému kempu v Kazanlaku. Jinak ti u moře by zvítězili v neochotě s převahou. Ptal jsem se i v hotýlku naproti zaniklého kempu. Byli mě ochotni ubytovat za 100 Leva na noc, což je více než 1350 Kč. S díky jsem odmítl. Na pobřeží zanikly téměř všechny kempy a  místo nich stojí stovky "lepších" ubytovacích zařízení pro lepší lidi. Mnoho jich nikdy nedostaví...., a tak lze již dnes vidět desítky zarostlých opuštěných stavenišť na pobřeží, s kostrami domů a rozhrabaným terénem. Hned naproti nový druh ubytování s cenou 100 a více Leva za noc. Když jsem nesehnal ubytování za rozumnou cenu ani kolem Burgasu, vyrazil jsem směrem k dalšímu bodu mého zájmu – Kazanlaku a průsmyku Šipka nad ním. Ani mě nenapadlo, že bych tam ještě ten den dojel a tak zkrátil cestu o další den.

Kazanlak je hezké město pod horami. Tam měl být cíl mé 5. etapy, ale byl cílem 4. Dorazil jsem tam již k večeru. Díky ušetřenému dni jsem měl Leva nadbytek a chtěl použít motelu k odpočinku, abych nemusel stavět stan, ale mladice za recepčním pultem neměla o takového návštěvníka zájem. Po dotazech na jiné ubytování ve městě a okolí se chovala prostě podle nevím, neznám, nepamatuji se... Také u lidí na ulici jsem zájem o radu nezjistil. Až jsem zastavil u maličké benzinové pumpy a paní pumpařka byla velice ochotná i když jsem u ní netankoval. Pečlivě popsala cestu ke kempu, který jsem měl v seznamu. Byl to jediný fungující kemp, na který jsem narazil: Camping Kransko hanche , Kazanlak. Přijel jsem tam už za tmy a byl personálem uvítán zcela po Evropsku. Cena já + stan 6 Leva, moto zdarma. Stan jsem stavěl potmě a umínil si v tak milém prostředí udělat nazítří volný den.

Takto vypadalo krásné ráno. Stan stál pod třešní s již zralými plody. Krátce střižený trávník, všude na ploše čisto a upraveno. V kempu jsem se seznámil s Holanďany, kteří s karavanem mířili do Oděsy. Byli to též důchodci a jeli na 3 měsíční výlet... Domluva výborná "cirkusáckým esperantem" ( podle E.Basse), kdy se používají známá typická slova ze všech možných jazyků. Rozuměli jsme si lépe než se "Slovany" – Bulhary. Odrazovali mě od Albánie, ale mladý kluk si říci nedá a rady nedbá. Řekli, že mou plánovanou trasu pojedu více jak 6 hodin i když má něco přes 120 km, tedy průměrná rychlost cca 20km/hod. Neměli pravdu, jel jsem jí déle...

5. den (Tachometr 62730 km)

Ráno bylo slunečné a krásné. Neodolal jsem a vyrazil si na výlet... Jaký? Do průsmyku Šipka a k památníku bitvy , vlastně 4 bitev mezi Ruskem a Osmanskou říší v červenci 1877 až lednu 1878. Co mě tam vedlo? Zatáčky, zatáčky, zatáčky... 20km nahoru, 20km zpět dolů.

Večeře byla v restauraci přímo v kempu. Bál jsem se jestli věšejí na stromy jen motorky nebo i motorkáře, ale vše dobře dopadlo
V restauraci jsem byl sám.Byla neděle. Zato při mém příjezdu bylo nabito a muzika hrála do 3 do rána. K večeři jsem si dal to co jsem před 40 léty miloval : Měšanou skaru – 35 dkg různých mas na grilu za 8 Leva. U nás by ta porce stála přes 200,-

6. den (Tachometr 62778 km)

Měla to být pohodovka na trase Kazanlak – Kjustendil, kde měl být nocleh v hotelu.
Ten byl ale mimo provoz...  Ráno jsem vyjížděl v šest z Kazanlaku a tak jsem byl na předměstí Sofie na sváče před 10. hodinou. Výborné šištičky (4) na grilu. Takže se nocleh přesunul do Makedonie.

Jízda po Makedonských dálnicích krásně utíkala a ubytovat se v 15 hodin se mně nechtělo. Takže Albánie , přes kterou měla být trasa dlouhá 178 km a zbývalo 6,5 hodiny světla. To bylo na průměr 30 km/hod bohatě času dost. Ale ten průměr jsem nedokázal zajet.
 

Tak jak byla Makedonie pohodová prohlašuji: Již nikdy více Albánii!!!! Co že se mně nelíbí? Ještě dnes , když si na ní vzpomenu, se mně zrychlí tep. Po vjezdu do země za Makedonským Debarem se silnice postatně zhoršila. Albánské silnice mají proti "evropským" jednu zvláštnost.  Všude jinde poznáte na první pohled charakter a kvalitu vozovky. V Albánii je přes nový asfalt překopána strouha , protože komusi stojí voda před domem. Jednoduše udělá stružku přes silnici a má po starosti. Chudák člověk , který jede po novém asfaltu v přesvědčení, že jeho kvalita je stále stejná. Když jsem po druhé naběhl, podstatně jsem zmírnil. Pár kilometrů za hranicemi nakládali bagr, ucpali cestu a já byl nucen zastavit na 10 minut. Kolem se seběhlo asi 10 výrostků. To byl první úděsný zážitek. Jeden mlátil prutem do kufru, do stanu a naznačoval i že by mohl do mě. Jiní osahávali navigaci, manipulovali s přepínači, klíči.... Měl jsem co hlídat. Po  cca 10 minutách se objevil místní mafioso v černém Mercedesu SUV, úplně novém, začal řvát ne na kluky, ale na mě a naznačoval abych vypadl. Bagr trochu uhnul a já projížděl. Hoch s napřaženým  prutem se za mnou rozběhl. Byl by mě snad přetáhl, ale zrychlení Yamy je dostatečné. Dalších cca 50 km probíhalo úspěšně objíždění  děr v silničním tankodromu. Pak se objevil kus rovnějšího "asfaltu" a ten okupovalo asi  8 psů. Všichni spali, jen náčelník se probudil. Že bude problém mně bylo jasné hned. Měl jsem na divoké agresivní psy sprej, ale ten funguje jen když může člověk pustit jednou rukou řídítka, což v této situaci nebylo možné. Když jsem byl cca 20 m od nich , náčelník se zvedl a sledoval mě. Vím co dokáže smečka psů, natož zdivočelých, tak jsem hledal místo kudy mezi nimi projet. Podotýkám, že do nejbližší vesnice to bylo tak 5 km. Náčelník se mně rozběhl naproti. V tom, jako na povel, povstala celá smečka a následovala ho. Kdyby šli zezadu, ale oni šli proti. Na tom hrbarém asfaltu posypaném pískem a šotolinou se moc manévrů dělat nedá. Naštěstí nechali mezi levým a pravým křídlem asi 2m širokou mezeru. Vjel jsem do ní . Z obou stran zacvakaly zuby a "dav" běžel za mnou. Jel jsem jak nejrychleji to na zmíněném povrchu šlo, ale hnali mě snad 500 metrů. Nevím jak by se chovali kdyby člověk třeba upadl.
                
Tento relativně malý kousek cesty mně dal zabrat více než celý zbytek. Do Burrelu jsem přijel už dost k večeru s průměrem tak 15 km/hod. Nikdy jsem neviděl podobné město a tak roztřískaný hlavní tah. Okolo vozovky hezké domy, obchody, zeleň. Říkat vozovce tankodrom je urážka tankodromu. Myslím, že jsou Albánci podivný národ, protože by stačilo vytlačené hrby skopnout do děr a jezdilo by se líp. Jak že ty  silniční pohoří vznikají? Jednoduše. Nezpevněná vozovka v městě práší, tak ji přece polejeme. Povrchové bláto se rozestříkne a zaschne. Opět práší a tak opět pokropit... a pořád dokola. Výsledkem je množství děr, poloplných vody a suchých hřbetů. Hloubka děr je někdy překvapivá. Maximální rychlost tak 2 km/hod. Člověk časem rezignuje a jede jako automat. Po setmění , kdy už jsem měl být dávno v Černé Hoře, jsem na něj přepnul i já. To se mně vymstilo. Jedna obvzlášť hluboká díra měla šikmou (ne kolmou k směru jízdy) zadní stěnu, bylo v ní dost vody, přední guma sjela a já vystoupil. Yama lehla a vypadalo to velice ošklivě.

 
Pod Yamou je vidět množství vody ve "výtluce". Myslel jsem , že bude prasklá kapota, odřený výfuk, ale mimo sklíčka levého předního blinkru a uražené kuličky spojkové páčky se vůbec nic nestalo. Problém byl jen motorku z díry zvednout. Bylo asi 22 hodin a nikdo už nejezdil. Sundal jsem zbytečné zátěže a asi po půl hodině motku postavil a později i nastrojil a pokračoval po 23. hod dál. To hodinové zdržení mě stálo dost nervů. Jel jsem ještě opatrněji a přes to šel málem na hubu. Rovná silnice, nikde žádná značka a náhle odbroušený asfalt na mé polovině silnice do hloubky víc jak 10 cm. To by nebyl problém, ale při frézování vznikl v tom pruhu podélný schod  2-5 cm hluboký. Jel jsem tím koridorem 36 km rychlostí cca 15 km/hod a zadek motorky tancoval kvapík. Dojel jsem k nějaké benzince asi v půl druhé v noci a vzdal další jízdu i když se v Albánii spaní venku nedoporučuje. Ale nikde nebyl nikdo... , tak klimbačka do půl páté celkem v poklidu. Byl jsem vcelku odpočatý, bylo lépe vidět a tak jsem byl v 6 hodin na hranicích Černé Hory. Místo 6,5 hod. Předpokládané jízdy mně to trvalo i s odpočinkem 15. 12 hodin jízdy na 178 km, což je průměr 14.9 km/hod. Již nikdy Albánii.

7.den (Tachometr 63622 km)

Cílem cesty měl být Černohorský Ulcinj, ale do toho mně zbývalo pouze 22 km. Chtěl jsem tam pobýt několik dní u moře, stejně jako jsem to měl v plánu u moře Černého. Ale i tam foukal studený ba ledový vítr, kemp ještě mimo provoz a tak jsem chtěl popojet na sever, kde byla vidět modrá obloha.a vyrazil směrem k Budvě po krásném pobřeží. Jen mě tam hrozně štvalo, že před každou zatáčičkou třicítka, všude zákaz předjíždění...., mezi vesnicemi 50km/hod.

Celé pobřeží lemují malé ostrůvky , městečka, vesničky. Prostě kochačka.
Tady jsem si po nepříliš vydařené noci odpočinul více jak 2 hodiny a uvažoval kam dál. Bylo poměrně chladno a tak nějaký pobyt u moře mě nelákal. Ale vše se vyřešilo samo, jako vždy. Kochal jsem se krásným pobřežím a dojel odpoledne do Kotorské zátoky.  Utahaný jsem nebyl a tak z toho byl trajekt na M2 Lepetane – Kamenari Ferry

Boka Kotorská je krásná, ale objíždět ji celou se mně nechtělo. A tak za 2€ já i Yama na druhý břeh.... Hned za přívozem jsem narazil na malý pootevřený kemp, plný příprav na sezonu. Majitel si řekl 6€ za stan , mě i Yamu.

Prší, tak honem do kavárničky, jediné otevřené a ještě jsem v ní sám...
Podle internetu vidím, že se Evropou šíří deště a chlad. Blíží se k Česku. Tady je sice střídavě oblačno s přeprškami, ale na nějakou rekreaci to není. Škoda, že jsem nemohl o ty 2 týdny dříve. To tu bylo 28 st. a voda 22... Chtěl jsem se stavět na Pelješaci, kam jezdí a 17.6. odjíždí rodina, ale byl by to jen den zdržení. Jinak Chorvatské pobřeží kus ještě projedu a pak se usadím na dálnici směr Rakousko a Čechy.  Čeká mě přes 1300 km.

Den 8. (Tachometr 63747 km)

Takže Sbohem Jadrane

Jsem výborně vyspalý , balím ubytování a v 6 hodin vyrážím. Na Chorvatských hranicích jsme se zasmáli když podávám celníkovi pas a on mávne rukou, že ho nechce. Říkal mně něco v tom smyslu, že jsem proletář a že nic vidět nechce.... Jedu až za Ploče, kde se nyní odbočuje na dálnici.Loučím se s krásným Chorvatským pobřežím a jdu si užít zase trochu hor. Z té dálnice jsou na dosah.
 

Dálnice mne dovedla přes Slovinsko až do Rakouska. Tady bylo ještě krásně i když 5 st. Nad nulou, ale mraky se stahovaly...Poslední fotka z Rakouska. Pak začalo pršet a stmívat se. Také ochlazení bylo značné. Už jsem se vždy těšil a ten "teplý" tunel. Rakouskem to ještě šlo. Po přejezdu našich hranic u Dolního Dvořiště už lilo celou cestu až do Bechyně. Do postýlky, na kterou jsem se už těšil, jsem se dostal okolo půlnoci.

9.Den (Tachometr 65059 km)

Lilo celý den a tak jsem zvostal na místě....

Až 10. den jsem vyrazil ku Praze.

Samozřejmě opět pršelo. Od Jíloviště začala průtrž a vydržela až domů

Konec cesty Praha (Tachometr 65179 km)
 

 

 

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE