Balkán - Punková gastroturistika v jedné stopě

6.Den 6.září

             Ráno odjíždíme, ale já ne a ne natočit motor. Musím to pustit z kopce a teprve pak to chytne. Odjíždíme jinou, ale zase prašnou cestou. Na horizontu nad vesnicí stavíme a děláme společné foto.

Motorka pak už nastartuje normálně. Na druhé straně kopce najíždíme na asfaltku a mažeme v serpentinách dolů. V Gerniku jsme se dozvěděli, že kus proti proudu Dunaje je přívoz, kterým se dostaneme na druhý břeh. Chvíli se vracíme po silnici, po které jsme přijeli předevčírem. Potom uhýbáme na západ a přijíždíme k hranici ze Srbskem, které je tady ještě na obou březích Dunaje. Dál na jih už Dunaj tvoří rumunsko-srbskou hranici. Na hranicích není žádný provoz.  Nápisy na rumunské části nás varují, že opouštíme EU. Celníci zkoumají naše pasy a pouštějí nás. Za malým mostkem už jsme v Srbsku. Vítají nás nápisy v azbuce. Kdo nás nevítá jsou srbští celníci, kteří si kopírují naše pasy a také malé techničáky od motorek. Po nezbytné proceduře, která zabrala asi čtvrt hodinky, Drakouš hladce naskočí a my jedeme hledat přívoz přes Dunaj. Srbsko vypadá úplně jinak než Rumunsko, chvílemi si připadám, že jsem na Moravě. K místu, kde by měl být brod, přijíždíme v poledne.

Na kamenitém břehu Dunaje není žádná náplavka ani molo. Je tady jen velká kamenná restaurace obklopená kaštany a vjezd do vody. Šířku řeky není možné odhadnout, protože jsme na břehu jednoho ze slepých ramen. Ale i to rameno je tady široké asi 100 metrů. V hospodě se ujišťujeme, že přívoz odjíždí opravdu odsud za hodinu a půl. Usedáme ke stolům pod kaštany a obědnáváme si čerstvou rybí polévku. Já po letech oprašuji srbská slovíčka, která jsem se kdysi naučil v armádním jazykovém kurzu. Po dvou hodinách konečně připlouvá přívoz. Je to mohutný ocelový prám bez vlastního pohonu. Pohybuje se  pomocí obstarožního parníčku, ke kterému je z boku připoután lany. Z přívozu vyskakují dva chlapi a natahují smyčky ocelových lan na pacholata kdesi na břehu v trávě. Potom spouští ručním navijákem nájezdovou rampu. Posledním krokem zdárného přistání je úkon, při kterém vezmou lopaty a snaží se místní terén připodobnit hraně najížděcí rampy. Potom už může sjíždět několik aut, cyklistů, náklaďák, traktor a kombajn. Teď je řada na nás. Spolu s námi poplují ještě 4 auta, tahač, míchačka a policajti, kteří přijeli na poslední chvíli.

Po důkladném využití přepravního prostoru zvedáme rampu a vzdalujeme se od břehu. Za krátko vyplouváme ze slepého ramene do hlavního toku. Řeka je široká asi 2km a proud tu není vlastně žádný. Jsme usazeni v sedle svých ztichlých strojů. Sledujeme hory za vodní plání a majestátný hrad Ram, ke kterému se zvolna blížíme. Je horký den a slunce do nás pere. Pod hradem přirážíme ke břehu a vyjíždíme hlavní ulicí nahoru k hradní bráně. Další cesta je provázena několika navigačními omyly, ale protože je krásně, není to zas až tak na škodu. Jedeme na Smedrevo, objíždíme Bělehrad po obchvatu z jihu. Za tmy přijíždíme Valjeva, velkého osvětleného města.Tam máme pronajatý přízemní domek. S koncovým navedením zase trochu tápeme. Stojím na ulici a hlídám u motorek. Kluci pěšmo zatím pročesávají spleť jednosměrek a postupují směrem k cílové adrese. Je teplý večer. Město pulzuje nočním životem. Rozměňuji peníze, kupuji si přes ulici vodu a trs sladkých banánů. Po chvilce si jdeme přeparkovat stroje. Šarmantní dáma nám ukazuje pokoje. Za postel ve které budu spát by se nemusel stydět ani lepší nevěstinec.Ubytování vychází na 50 eur dohromady. Večeříme v přilehlé restauraci a zvěřina se smetanovou omáčkou se stává zlatým hřebem našeho gastronomického putování. 

7.Den 7. září

          Už jsme na cestě týden. Dnešním cílem bude Sarajevo. Při odjezdu nemůžu nastartovat Drakouše. Vůbec žádná finta nefunguje. Jediné, co má nakonec úspěch je to, že mě jezdci jedoucí na strojích americké provenience kolektivně roztlačí. Po projetí několika křižovatek špatně přeřadím a studená motorka podemnou chcípne. Anabáze s roztlačováním se opakuje a pověst o japonské spolehlivosti bere definitvně za své.... Jedeme směrem na Šabac. Dopoledne zastavujeme ve vsi u jednoho pouličního grilu. Zatímco si Ivan kupuje k ranní kávě 3 kila teplého vepřového, já tahám za rukáv mechanika z místní dílny k mému stroji. Ten chvíli proměřuje dráty a pak dává verdikt. Baterka je nabitá, alternátor dává, startovací relé spíná. Závada je přímo ve startéru. Tak OK. Vzhledem k tomu, že při roztlačování stroj obvykle chytá na první převalení kliky, řekl jsem si, že se do toho nebudu v cizině vrtat. Náladu mi to nijak nekazí. Doma mám jiný startér s mechanickou závadou. Jestli tohle bude od elektřiny, mohl bych z toho snadno složit jeden funkční. Po zbytek naší cesty se tedy vybírají benzinové pumpy ideálně ve svahu, stejně tak i místa k odpočinku. Místo, kde nemají nakloněnou rovinu, je hraniční přechod do Bosny v Loznici. Na celnici si opět kopírují naše pasy a TP motorek. Kluci na mě trochu zapomněli a už jsou za mostem na druhém břehu. Já v poledním vedru roztlačuji stroj. Ten nakonec chytá a já je dojíždím u bosenské celnice, kde zase vypínám motor. Bejt dvoumetrovej stokilovej chlap se občas hodí. Naše další cesta směřuje nejprve na jih podél řeky Driny. Potom se uchylujeme na západ a stoupáme do hor. Pozdní oběd si dopřáváme v restauraci položené v horském sedle. Poblíž je olympijské středisko Jahorina (1984). Tady už teplo rozhodně není a tak je na čase se lépe obléknout. Sjíždíme z hor, bouřkové mraky nám jdou naproti. Jedeme směrem, kde jsou již vidět blesky. Zasaženi prvními kapkami ujíždíme údolím k jihu, a tak se nám daří se bouřce vyhnout. Projíždíme městem s příznačným názvem Mokro, déšť stále v patách. Na předměstí Sarajeva přijíždíme celkem v suchu. Ubytování máme v centru, v apartmánu Rubik. To je asi 300 metrů od místa atentátu, který kdysi otočil kormidlem dějin. Apartmán je v podkroví s krásným výhledem na město, ale zaparkovat se zde nedá. Proto naše stroje nocují v garáži o ulici níže. My na nic nečekáme a vyrážíme k prohlídce historického centra.

Proplétáme se davem lidí kteří spěchají do mešity na večerní motlitby. Fotíme se na místě atentátu, prolézáme orientální bazar a nakonec se upíchneme v baru Hawana poblíž řeky.  Město je neuvěřitelnou směsicí různých kultur. Chlapík co nám nosí pivo má kříž na krku. Po ulici  chodí některé ženy úplně zahalené a jiné naopak výrazně odhalené. Do toho na nás kouká z obrazu Che Guevara. Když se vlečeme nahoru k apartmánu je po dešti.

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE