Zemí dávné Kolchidy do Jerevanu

Na benzínku za Brnem, kde máme sraz s kamarádem Ježíšem, přijíždíme s Jolčou s mírným spožděním, cestou jsem ještě tankoval a sjezd z dálnice na onu benzinku jsem minul, tak jsem se vracel. Když jsem konečně dorazil, tak tu Ježíš ještě nebyl. Jeho milá si na blatníčku jeho BMW při loučení zapomněla brýle, tak je byl odvézt zpět do Brna. Čeká nás asi 3000 km nudného přesunu převážně po dálnicích, než dorazíme do cílové země naší časově krátké dovolené, do Gruzie. Nikdo z nás, na tak dlouhé výpravě ještě nebyl. Před námi je spousta očekávání, jsme vzrušeni z myšlenek, co nás cestou všechno potká, trochu se obáváme možných potíži. To nám ale nekazí naše nadšeni. V Turecku máme v plánu se potkat s Matesem a Pavlem s Ivonou, kteří si vezou motorky za autem.

Zemí dávné Kolchidy do Jerevanu

Kapitoly článku

Brno – Edirne (17.7. – 19.7. 1524 km)

Jízda Slovenskem a Maďarskem dálnicí probíhá v poklidném tempu. Provoz je dobrý a chování řidičů se mi zdá lepší než u nás. V šest hodin odpoledne se rozhodujeme přespat u Dunaje. Sjíždíme z dálnice do města Indija. V místním marketu kupujeme chleba a pivo a jedeme do města St. Slankamen. Místo pro stan po projetí přístavem nacházíme lehce. V karavanu vedle nás kempují slovenští turisté, kteří tu přijeli za známými. Je tu pěkně, voda příjemná ke koupeli, na ostrůvku v prostřed řeky se pasou prasata a kozy. Jen je tu šilené množství komárů, což pocítíme nejvíc ráno, když jdeme za keř:)

 Druhý den vyrážíme zpět na dálnici a po deseti kilometrech poprvé potkáváme funkční mýtnici. Po cestě jich byla spousta, ale zatím jen rozestavěných. Až tudy pojedeme někdy příště, tak se docela prohneme. U Bělehradu si chceme okořenit dálniční přesun návštěvou muzea jugoslávského letectva. Nacházíme jej lehce. Stačí jet směr letiště. Vstupné platíme 5 euro za osobu. Ve dvou patrech se tu nachází spousta exponátů z dob druhé světové války, bývalé Jugoslávie a občanské války. Je tu sestřelený průzkumný letoun Predator a trosky letounu stealth F-117. I mnoho nerekonstruovaných letadel a vrtulníků je umístěno ve venkovním areálu.

 Asi po hodině nasedáme na motorky a čeká na nás pro mě nejnudnější úsek dálnice. Z Bělehradu až po Niš jen rovina a vedro. Z deprese mě vyvádí úžasná silnice směr Sofie podél řeky, protínající nádherné skály a tunely. Jen ten provoz by mohl být menší. Průjezd Bulharskem proběhl bez komplikací, nejvíc jsme se zdrželi při objíždění Sofie. Asfalt plný výmolů a vy se v čtyřicetistupňovém vedru neustále táhnete za páchnoucím náklaďákem. Nazpět to vezmu přes město!

Za tmy přijíždíme na hranice s Tureckem. Před námi jsou asi jenom čtyři auta. Učarování mě ale opouští po zahájení neuvěřitelné byrokracie tureckých úředníků. Po dvou zdlouhavých kontrolách, kdy jsme u jednoho okénka čekali nejméně patnáct minut a sledovali, jak se úřednice baví nad našimi doklady, hrubě odpálkuji chlapíka, že už jsem kontrolou projel. Další okénko a další úředník. Pět minut se dívá do monitoru, pak mi oznamuje, že je problém. Po chvíli „No problem". Nakonec mě posílá s pasem a motorkou zpět k pánovi, kterého jsem hrubě odbyl, pro štempl. Už to máme za sebou. Ale ještě chvíli musíme počkat na Ježíše. Při příjezdu na hranice jel k prvnímu zdánlivě nejmíň zacpanému fochu. Po odbavení před ním stojících dvou stojících autobusu mu bylo oznámeno, že s motorkou musí jet vedle. Dlouhou chvíli nám zpestřuje voják se samopalem, který se s námi chce fotit.
Přijíždíme do brány orientu, Edirne. V málem krámku si dáváme kebab a kávu. Pochutnávám si, od partnerky si ještě přidávám grilované pálivé papričky. Nicméně cenu jsem si nepředstavoval tak „evropskou". Rozložit stany prý můžeme i v parčíku vedle velké mešity v centru. Prý v tom není problém, ale nám to nepřijde zrovna vhodné. Nakonec stanujeme na kraji města v málem lesíku plném odpadků a střepů. Jak se ještě ukáže, v Turecku čistotu prostředí tolik neřeší.

Edirne- Poti (20.7.-22.7. 1775 km)

Ráno nás budí zvony ovcí pasoucí se kolem nás. Dostáváme zprávu, že naši kolegové dojeli autem k městu Silivri a že tu na nás počkají a my se s nimi pojedeme podívat do centra Istanbulu. Vracíme se zpět na dálnici a mýtnou bránu projíždím jakoby nic. Na pumpě nám ochotný mladý Turek povídá, jak jsou v Turecku a zejména v Istanbulu hrozní řidiči a že k projetí přes Bospor potřebujeme předplacenou kartu.
Při sjezdu na Silivri zastavuji ze strachu z tučné pokuty před mýtnou branou. Od místního správce jsme se dozvěděli, že kartu koupíme jen před Istanbulem a že tuto bránu můžeme v klidu projet. Po krátké poradě jsme se shodli, že v tomhle vedru návštěvu „přelidněného" města vynecháme a pokusíme se zase dojet co nejdál. Projíždíme bránu ven a zpět, kamery před i za námi, blikající červené nápisy v turečtině, siréna.
Před mýtnicí před Istanbulem kupujeme kartu a hrdě vjíždíme na cestu přes Istanbul.

 Čekal jsem hodně, ale tohle jsem si nepředstavoval ani v nejhorších snech. Ve všech jízdních pruzích se předjíždějí kamiony, blinkry tu nepoužívají, každý troubí, vyhazují z aut plastové lahve a obaly a k tomu nesnesitelný vedro a prach. Před další mýtnicí už rezignuji, projíždím odstavným pruhem kolem moto policisty, kličkuji mezi stojícími kamiony a autobusy. Odháním dotěrné prodavače ovoce a vody. Naštěstí na mě zamával nějaký mopedista, ať ho následuji. Prokličkovali jsme všemi jízdními pruhy a vyjeli jsme před branou, která neotevírala závoru přiložením karty, ale fungovala asi jak naše elektronické mýtné. Takže zase červená světla a siréna. Už mě zase straší myšlenky, jak mi to na hranicích spočítají. Naštěstí se nic takového nekonalo. Možná mi to spočítají, až pojedu do Turecka příště....

Po té, co jsem byl přehlasován Jolčou a Ježíšem, sjíždíme u města Düzce směrem k moři. Vlasatci naší výpravy si chtějí umýt vlasy. Proplétáme se uličkami Düzce, jezdíme v protisměru, hledáme bankomat, parkujeme na zákazu zastaveni. Ale tady si s takovými malichernostmi hlavu moc nelámou. Pátráme, kudy vyjet z města směr Akçakuca. Po pár minutách pátraní, přijíždí Ježíš s malým papírkem, na kterém je tužkou nakreslen stručný plánek. Projíždíme mezi zalesněnými kopci a vypadá to, že zmokneme. Naštěstí se vyjasňuje a my pěknou silnicí plnou dlouhých zatáček přijíždíme do přímořského města Akçakuca. Podél pobřežní cesty hledáme, kde by se dalo sjet k pláži. Zastavujeme  u koloniálu a mezi domy scházíme k vodě. Tady by to šlo. Jen dostat se sem by byl trošku off-road a ještě bychom si zajezdili v pisku. Po chvíli spekulováni o tom, jak budeme Ježíšova půl tunového hrocha tahat z písku, přichází starší pán, že asi dvě stě metrů odtud je místo pro kempování. Nakupujeme chléb a turecké pivo Efez a vyrážíme. Až na všudypřítomné odpadky je tu nádherné. Stanujeme u místa, kde se řeka vlévá do moře. Občas přijede celá turecká rodina si ve slané vodě vyprat všechno oblečení. Naštěstí kus od nás. Jolče se splnilo narozeninové přání usínat u moře při západu slunce.  Část party, co jede autem, má prý podobný nápad jako my. Posíláme jim přesné souřadnice, ale k nám se jim nepodaří dorazit.

 Potkali jsme je až druhý den ráno, chvíli po tom, co jsme vyrazili. Domlouváme se, že pojedeme podél pobřeží a potkáme se ve městě Inebolu, kde nechají auto a dál pojedou s námi na motorkách. Cesta doteď byla velmi dobrá. Nový asfalt, dva pruhy v každém směru. U Zonguldaku ale skončila. Klikatící se rozteklý asfalt, výmoly, hrboly. Byl jsem šťastný, když jsem zařadil čtyřku. Dostali jsme zprávu, že Pavlovo auto s vozíkem a dvěma motorkami husté zácpy, šotolinu a příkrá stoupání nezvládá a vracejí se na cestu vnitrozemím. Potkáme se v Samsunu. V Inebolu při tankováni unaveni uvažujeme, že to také stočíme do vnitrozemí, ale prodavač na pumpě nás informuje, že od Sinopu je „hájwej“.

 Před stmíváním jsme dorazili do Sinopu. Sehnat otevřený obchod s potravinami, natož s pivem, je při Ramadánu docela problém. Po dlouhém hledáni a nákupu chleba a limonády vyjíždíme dál po cestě hledat místo na stanování. Až za tmy přijiždíme k hospůdce, kde se veřejně pije pivo. To je ráj:) Dnes najeto víc než 500 km.

Další den už je silnice o něco lepší. Při cestě přes kopce sledujeme výstavbu nové čtyřproudovky podél pobřeží. Dojíždíme do Samsunu. V bufetu u cesty si objednáváme köfte. Starší německy mluvící paní, nejspíš matka majitele, nám povyprávěla o svém mládí v Německu a už nám odvažovala zvláštní ploché „karbanátky". Kilo, dvě? Tady to není na kusy, ale na kila.
Sraz máme s ostatními členy party na první benzínce za Samsunem. Posíláme jim přesný popis pumpy a popíjíme pivko zabalené v černém sáčku. Po té, co nás místní zaměstnanec upozorňuje, že tady se nepije, se schováváme ve stínu za motorkami. Po chvíli přijíždí Pavel s Ivonou. Martin to nečekaně přejel. Tak se vracel odstavným pruhem. Dozvídáme se, že pár kilometrů po tom, co sundali motorky z auta, Martin boural. Prý se jen lehce podíval do kufru žigulíku početné rodiny. Policie to vyřídila bez problémů. Na jeho 1150 to odneslo jen ložisko teleleveru.
Snažíme se dohnat čas a jedeme, co to dá. Značky, upozorňující na měření radarem, ignoruji. Závodíme mezi sebou i místními. Gruzie už je relativně blízko.
Policejní kontrolu potkáme až druhý den, krátce po té, co vyjíždíme z města Trabzon. Zastavují mě, Ježíše a Pavla. Naštěstí jsme byli ještě v toleranci. Martinovi trvá balení vždycky nejdéle. Má ale rozbitý telefon, tak není možnost ho informovat. Za 119 km/h dostává pokutu 2500 Kč.
Po přijetí na Turecko-Gruzínské hranice nastává zase neuvěřitelná byrokracie. První úředník vysvětluje, že Pavel bude mít u další kontroly problém, jelikož nechal auto v Turecku. U dalšího okýnka úředníkovi nesedí VIN kód Pavlovy motorky. Pavla se ujímá starší Gruzínec, který ho po hodině dovede až k náčelníkovi celnice, pro kterého nic není problém. Dal Pavlovi do pasu razítko a pustil ho do Gruzie. Dobrodinec si řekl o 20 €. Na gruzínské straně proběhlo vše bez komplikací. Jen foto do systému a welcome to Georgia. Zmožen vedrem si hned za čarou kupuji jedno gruzínské.
Najednou se ocitáme v docela jiném světě. Kazdý si s námi chce povídat, ptají se, odkud jsme a kolik stojí motorky. Při průjezdu Batumi všichni troubí. Snad asi jen ze zvyku nebo nás zdraví. Občas někdo z okýnka vystrčí ruku se vztyčeným palcem. Ve stánku směnárny, který je postaven kolem mohutného stromu, měníme peníze. Vedle stojí policejní Octavie s příslušníky a vůbec si nás nevšímají, i když tu popíjíme pivo.
Při hledáni cesty z Batumi nás z města nakonec vyvádí policejní auto. Do hor už to dnes nestihneme, tak to balíme v Poti. Na to, že se jedná o hlavní přístav Gruzie, je to město dost neudržované. Nacházíme si místo pro spaní při ústí řeky do moře a vydáváme se hodovat do města. Po chvíli nacházíme restauraci vedle Stalinovy sochy. Ještě schovat motorky za plot posezení zahrádky, aby nestály na chodníku a hurá na koňak. Ten mi tu moc nezachutnal. Přeci jenom tuzemák je tuzemák:) Jsme tu jediní hosté a paní kuchařce se moc nelíbí, když si všichni objednáváme šašlik. To je také jediné, co jsme si se slečnou číšnicí rozuměli. K masu, které dostáváme každý zvlášť, ještě přináší na jednom talíři brambory na druhém zeleninu a v misce salátovou koprovou omáčku. Tak jsem se už pár dni nenajedl. Když si v Gruzii budete dávat pivo v restauraci, tak zaplatíte mnohem víc, než třeba ve vedlejším obchodě.
Poté, co jsme si dobili telefony a foťáky a koupili piva v petkách ve večerce naproti, vyrážíme spáchat hygienu do moře. To je tu mělké. Sice jsme smyli celodenní pot, ale písek máme všude. Až ráno jsme zjistili, jaký je tu hrozný nepořádek.

 

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE

Kapitoly článku

Jak se Vám líbil tento článek?
Průměr: 1.22
Známkováno: 36x

Vložení komentáře

Pokud chcete vložit komentář, tak se registrujte a přihlaste.


TOPlist