Zemí dávné Kolchidy do Jerevanu

Poti – Mestie- Kutaisi (23.7.-25.7. 391 km)

Snídáme pivo a sladké preclíky. Dnešním cílem je město v horách Mestie. Za Poti už se před námi objevují zasněžené vrcholky hor. Potkat uprostřed vozovky odpočívající krávu není nic neobvyklého. Při hledáni cesty ve městě Zugdidi řidiči aut, jedoucí před námi, sami zastavují a ukazují nám správný směr. Stoupáme nádhernými zatáčkami kolem přehrady Jvari. Občas zastavujeme na cigaretu nebo šašlik. Vždy nás vítají a zvou nás k sobě, jestli tudy pojedeme zpět. To ale nemáme v plánu. Znatelně se ochlazuje.

 Před Mestií potkáváme vysoké obranné věže. Ty tu vznikaly mezi 9. a 13. stoletím. Po stabilizaci Ruska v 19. století ztratily význam a místní obyvatelé je začali rozebírat na stavbu domů. V celé Svanetii je jich víc než 170. Některé dosahují výšky dvaceti metrů. Dnes je Mestie turistickým centrem a spousta věží se tu rekonstruuje. Dokonce je tu i letiště, na které přilétají letadla z Tbilisi. Nedaleko je rozlehlý lyžařský areál.

Když večeříme, přijíždějí dva ruští enduristé. Do Ushguli, které máme v plánu navštívit zítra, prý vede velmi špatná cesta a jestli zaprší, tak tudy neprojedeme. Tolikrát jsme toto slyšeli v Rumunsku nebo v Albánii, ale nikdy to nebylo tak strašné, jak nám říkali.
Další den ráno před odjezdem hledám obchod, ve kterém bych koupil mapu Gruzie. Nacházím jsem informační centrum, ze kterého si odnáším jen propagační leták s malou mapkou a vyznačenými památkami. Zbytek dovolené, jezdíme podle něj.
Za Mestií na dlouhou dobu končí asfalt. Cesta je převážně šotolinová, místy projíždíme kamenité potůčky stékající z tajících ledovců. Míjíme pomalu se rozpadající staré domy. V některých se kupodivu stále bydlí.

 Naštěstí nepršelo a po padesáti kilometrech jsme dorazili do Ushguli. Je to nejvýše položené stále obydlené místo v Evropě. 2100 m. n. m. Se svými dvaceti obrannými věžemi je zapsáno v Unesco. V restauraci jsme si tradičně dali šašlik a specialitu Svaneťanů, Kubdari (კუბდარი), což je chlebová placka, plněná mletým masem a Khachapuri (ხაჭაპური), plněnou čerstvým sýrem.  S dělníkem ze Zugdidi, který tu spravuje cesty, jsme vypili všechny zásoby vína.

Vyrážíme dál a cesta se výrazně zhoršuje. Přejíždíme sedlo kolem tajícího ledovce, GPS mi ukazuje 2600 m. n. m. Odtud už budeme jen klesat. Cestou potkáváme pár mladých turistů z Moravy. Přiletěli do Jerevanu a prázdniny tu tráví pěší turistikou. To by mě nejspíš nebavilo. Den už se chýlí ke konci a my po vypití několika loků slivovice jedeme dál.
Začíná pršet a na kamenito-bahnité cestě to začíná klouzat. Míjíme spoustu osad s opuštěnými domy. Když jsme si prohlíželi jeden z nich, ve kterém jsme chtěli přespat, nedaleko jsme spatřili vesnici o něco lépe udržovanou. Je tu asi 20 domů, ale jen pět lidí. Jeden z nich nás ubytovává ve své chalupě.
Popíjíme kyselé víno, které tu mají za lahodu, vodku a slivovici. Tito lidé tu přebývají jen v létě. Zbytek roku bydlí ve městech. Jeden pracuje v Oděse a tady pytlačí a loví medvědy. Dozvídáme se něco málo o zdejší historii a zvyklostech. Svanové jsou hrdý národ s vlastním jazykem. Zatímco byla Gruzie pod nadvládou Turků nebo Peršanů, Svanetie nebyla nikdy dobyta.
Cesta se ještě dlouhou nezmění. Projíždíme sice krásnou přírodou, ale dlouhou dobu nepotkáváme žádné vesnice. Jen občas míjíme velké offroady s vojáky nebo turisty. Až před městem Lentekhi začíná asfalt. Z první restaurace, u které zastavujeme, na nás mává skupinka starších pánů. Jdou na pouť a nás zvou k sobě ke stolu. Když se v Gruzii hoduje, ze stolu se zásadně neodnáší. Ještě ani nedojíte a na svém talíři máte plný další. Každý přípitek předchází dlouhý proslov a každý třetí se pije do dna. A je jedno, jestli máte v ruce víno, pivo nebo gruzínskou pálenku chachu. Není zvykem, aby ženy usedaly u stolu s muži. U našich holek však udělají výjimku. Zpívají se gruzínské písně.
Za necelou půlhodinu jsem byl doslova na mol. Naštěstí koupání v řece mě vystřízliví. Shodou náhod se tu neočekávaně rozdělujeme s Pavlem a Ivonou, které dožene až Martin cestou zpět ve Vardzii. Bohužel má Martin jejich stan u sebe.

 Sjíždíme z hor do nížiny mezi Velkým a Malým Kavkazem. Snažím se držet tempo, ale stejně si připadám jako v sauně. Kempujeme v Kutaisi. Na náměstí se bavíme s místní mládeží. Velice jim chutná naše Becherovka a naše motorky sklízejí patřičný obdiv. Nechtějí tu ale moc pít na veřejnosti, tak nás zvou k sobě domů. Po chvíli přináší chachu v lahvi od piva.

Kutaisi- Ananuri- Stepansminda – Rustavi (26.7. – 27.7. 516 km)

Další den jsme navštívili muzeum  I.V. Stalina v Gori. Ve venkovním areálu se nachází jeho osobní vagon a rodný dům. Velká budova muzea mapuje jeho život od narození, přes druhou světovou válku a jeho kariéru do smrti v roce 1953.
Od Gori po Tbilisi vede dálnice, z které sjíždíme u Mtskhety na Stepantsmindu. Po šedesáti kilometrech zastavujeme v Ananuri u pevnosti ze sedmnáctého století se dvěma kostely. Fasáda jednoho z nich je zdobená nádhernými zvířecími a rostlinými motivy a křížem. Celý komplex stojí nad přehradou Zhinvali.Následující den se vydáváme po tzv. Georgian Military Highway, tvořící jedinou cestu do Ruska. Než dálnice je to spíše okreska. Přes sedlo Jvari (2379 m. n. m.) se asfalt mění v tankodrom. Mezi půlmetrovými dírami si každý hledá cestu, kde se mu zlíbí. Jet v protisměru je tu normální. Říkám si, jak se tu asi jezdí v zimě. Potkáváme tureckého motorkáře, kterému svěřujeme dnešní cíl - kostel sv. Trojce pod horou Kazbek. Minulou noc tu přenocoval a je to prý nejhezčí místo v celé Gruzii. Než se tam ale dostal, cestou se svým Deauvillem několikrát spadl. Do Gruzie jen s Endurem. Off-road začíná už ve Stepantsminde. Proplétáme se mezi starými domy, občas se musíme uhnout nějaké Nivě. Šotolinová cesta je místy zpevněná kameny, které tu plnily svůj účel maximálně do minule zimy. Před jedním výjezdem to Jola vzdala. Na volně povalujících kamenech se pokouším rozjet, ale po jednom metru mi chcípá motor, já marně hledám pod nohama zem a padám. Naneštěstí pravý kufr spadl přímo na kámen. Odnesl to ale jen promáčknutím a odřeným lakem. To byl nejspíš nejhorší úsek z celé dovolené. Dál už vedla jen šotolina stoupající mezi stromy.

 Po vyjetí se nám naskytl pohled jako z pohádky. Na vyvýšenině asi pět set metrů před námi je kostel, pod ním pluji mraky. Jakoby hradby toto celé obklopují hory Velkého Kavkazu. Za námi je v mracích zahalena hora Kazbek.

Kostel ze čtrnáctého století stojí ve výšce 2200 m.n.m. Vstup dovnitř je ženám povolen jen v sukni a se zakrytými vlasy. Muži musí mít kalhoty. To vše vám tu místní mnich zapůjčí.
Když si u kašny pod kostelem dáváme oběd, přichází k nám z ničeho nic Gruzínec středního věku s demižónem vína. Je zvláštní, jak si tu všichni rozumíme, i když umíme mizerně rusky a anglicky známe jen pár frází. Pro nás až k nevíře jak jsou zde lidé pohostinní a milí. Občas se trochu stydím za svou nedůvěřivost, ale v našich krajích je toto až nezvyklé.
Také jsme tu potkali dva ruské motorkáře, které jsme poprvé viděli v Mestii. Dozvěděli jsme se, že potkali Pavla s Ivonou ve Tbilisi a že jim dali svůj stan.
Škoda jen, že se nemůžeme vracet domů přes Rusko. Byl by to hezký okruh kolem Černého moře. Nedaleký hraniční přechod mohou totiž překročit pouze Rusové nebo Gruzinci. Jedeme zpět na Tbilisi. Po pár špatných odbočeních kempujeme nedaleko města Rustavi. Na Arménské hranice to už je kousek. Bohužel jsme rozbalili stany na louce, na které rostou malinké bodláky. Ty máme zapíchnuté na podrážkách a zvláště naše nafukovací karimatky už nejspíš nikdy nenafoukneme.

Rustavi – Alaverdi – jezero Sevan (28.7. – 29.7. 279 km)

Další den dopoledne jsme na hranicích s Arménií. Vstupní vízum se dá zaplatit jen místní měnou (dramy). Celníci vás ale v klidu pustí do banky hned za hranicí. Cena je přibližně deset dolarů.
Po vjetí do Arménie nás hned odchytávají prodavači povinného pojištění. Vybíráme jednu z mnoha pojišťovacích kanceláří. Zatímco v holé místnosti vybavené jen stolkem a počítačem, ve které chybí okna, pojišťovák zdlouhavě vyplňuje potřebné papíry, my si umýváme motorky ve vedlejší myčce. Překvapení nás čeká po dlouhé chvíli, když výsledná cena pojištění stojí víc v eurech než dolarech. Po pár minutách smlouvání a zjišťování kurzu, pojišťovák nakonec slevil.
Jedeme do klášterního komplexu Haghpat. Na nenápadném vrchu u města Alaverdi se nachází klášter a velké množství kaplí. Zajímavá je budova knihovny, v jejíž podlaze jsou zapuštěny nádoby na víno. Proplétáme se mezi desítkami turistů, fotíme, sledujeme mši, kterou místní duchovni pronáší směrem k oltáři. Při výhledu do okolí si poprvé uvědomuji, jak je Arménie hornatá.

 Když sjíždíme z kláštera, pociťuji zvláštní vibrace od zadního kola. Snad je to jen špatnou cestou. Po vjetí na hlavní se vibrace stupňují, až nakonec si připadám, jako bych jel na hadovi. V nedalekém autoservisu, jestli se tomu tak dá říkat, mi přítomní pomáhají dotáhnout výplet kola.

Z obav z možných komplikací měním Joli za Ježíšovu náhradní pneumatiku a pokračujeme směr jezero Sevan. V Arménii není mnoho čerpacích stanic. Když už na nějakou natrefíte a náhodou na ni lze platit kartou, váš typ tu nejspíše nevezmou. Proto doporučuji mít s sebou dostatečnou hotovost.
Sevan mě nijak zvlášť nezaujal. Připadal jsem si jako v kempu na jihu Moravy. Plno lidí proplétající se mezi stánky s občerstvením nebo lacinými pouťovými předměty. Na jezeru občas propluje vodní skůtr. Najít klidné místo pro stan mezi novými velkými hotely je malý zázrak.
My ho nacházíme po projetí několika nikam nevedoucími polními cestami. Zatímco Ježíš s Martinem vyrážejí nakoupit něco k jídlu a pití, s Jolankou stavíme stany a majitel místní pláže chystá oheň, ke kterému nás zve. U ohně si s Arpetem lámanou angličtinou povídáme o zdejším životě, popíjíme vodku a koňak, který nám tu velice zachutnal a jíme brambory pečené v ohni a zabalené v chlebu zvaném laváž. Za pár dní je prý v kostele u jezera hromadná svatba a my se tu s Jolčou můžeme vzít. Prý k tomu nejsou potřeba žádné formality.

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE