S medvědem na Stromu aneb přes Balkán až do Řecka

Den 4

• Najeto 377km
• Státy: Chorvatsko, Bosna, Černá hora

Dneska mě můj plyšový parťák tahal z postele už o půl osmé. Tušil totiž, že dneska se to medvědům bude líbit.

Takže jsem si šel dát konečně tu koupel v moři při východu slunce nad přímořskýma vápencovýma horama nad chorvatským městem Viganj, pak snídani a už jsem šel nedočkavého medvěda přikurtovat na sedadlo za sebe. Vyrazil jsem z pobřeží zpátky do vnitrozemí. Na Chorvatsko-Bosenských hranicích se znuděný celník ptá: "Kam jedeš?" A já: "Durmitor, park Durmitor". Celník jen uznale přikývl a já mohl pokračovat. Čekala mě ale ještě asi 2 hodiny dlouhá cesta k cíli, bosenským vnitrozemím od vesnice k vesnici přes město Trebinje a jezero Bilečko do města Gacko. U jezera Bilečko zrovna vypouštěli gravitační elektrárnu, což spočívá v tom, že strašná masa vody teče podzemním kolektorem z hory zpět do jezera, na jehož hladině to dělá obrovský gejzír a byla to podívaná hodná zastavení a pokecání s místním strejdou ve čtyrech světových jazycích najednou. Ve městě Gacko mě zase už z dálky zaujala kouřící elektrárna uhelná. Kouř vycházející z komína této bosenské elektrárny byl bezesporu čistý popílek a nijak nepřefiltrovaný hul z uhelných kotlů a tento hnědý závoj spadal zase zpět na překrásnou horskou krajinu, což bylo dost apokaliptické.

Od tohoto městečka Gacko, kam jsem dorazil asi ve 14hodin, už to ale začla být ta pravá jízda panenskou krajinou. Vlastně to bylo pro mě i pro plyšáka to nejlepší svezení, co jsme kdy zažili. Cesta začala stoupat do hor, pak se dostala do kaňonovitého údolí Sutjeska kde začaly průjezdy typickými surovými tunely vyrubanými ve skalách nad stejnojmennou řekou a nakonec mě serpentýnky dovedly až k mostu ve vesnici Foča. Tady je záchytná benzinka, kde všichni motorkáři tankujou, protože pak dlouho nic nebude. Na benzince bylo kupodivu více čechů, než balkánců, tak jsme se tam trochu zakecali. Po přejetí tohoto mostu začala cesta směřovat směrem k černohorským hranicím k jádru vyhlíženého parku Durmitor. Cesta od mostu z Foče až k hranicím byla hodně offroadová, sem tam asfalt, sem tam šotolina a hlavně samé výmoly. Na výrazu protijedoucích motorkářů na silničních cesťákách a na chopperech bylo vidět, že takhle si ten vyhlášený Durmitor moc nepředstavovali. Tak jsem jim vždycky trochu potůroval, aby bylo vidět, že dneska jsem vítěz ve výběru typu motorky jednoznačně já.

Pak přišla černohorská hranice, kde bylo proclení zase bez problémů, během pár minut, jako už mnohokrát před tím. No a od hranice už to začalo. Bylo to asi to nejvíc nejlepšejší, co jsem kdy jel. Hned za hranicema krásný asfalt a nádherná krajina směrem k přehradě na řece Piva. K mému mrzení však nebyla přehrada plná piva, ale krásně modré vody. Podél jezera Piva k městu Plužine se cesta ztrácí zase v surových tunelech a opět se objevuje zakouslá na skalnatém břehu jezera. Na konci, před mostem je najednou za jedním tunelem odbočka doleva nahoru do dalšího tunelu do hor. Cesta tím směrem začne prudce stoupat ostrýma serpenýnama vysoko nad jezero. Pak se cesta začne ještě zužovat na šířku takové české cyklotrasy a jede se po značkách "Panoramic road". Po chvíli se vyjede na náhorní plošině a mě i plyšákovi za mnou je jasné, že jsme ten Durmitor fakt dobili a jsme v kraji balkánských medvědů. V dáli jsou vidět 2500m vysoké hory se sněhem a po chvíli klikacení po pastvinách už začne být sníh i vedle cesty. Tak se tu člověk klikatí ještě asi hodinu, než přejede pár sedel náhorní plošiny a dojede kousek od města Žabljak. Mě tu potkala docela slušná průtrž mračen a tak jsem chtěl najít benzinku s wifinou, kde bych booknul ubytko. Na benzince ve městě Šavnik wifinu na benzince neměli a tak jsem šel hned vedle na kafe do motorkářské restaurace na terase. Z tohoto útočiště se nakonec vyklubal fajn hotel, na kterém dneska s medvědem spíme stylově v horách, které nám před chvílí daly ten dešťový výprask, ale taky celé odpoledne těch nejkrásnějších vjemů z toho, jak je Montenegro krásné.

Den 5

• Najeto 361km
• Státy: Černá hora, Albánie

Probuzení uprostřed Dinárských hor na motorkářském hotelu bylo opět do zamračeného dne. Chlapi z Němacka na GéeSech vyrazili do hor už před devátou a já se pořád nemohl rozhodnout, jakou variantu trasy zvolím, abych se vyhnul dešti avizovanému v předpovědi.

                                          Nakonec jsme to s medvědem namířili na sever po silnici M-6 zpátky na východní čast Durmitoru. Ten začal u velkého mostu přes řeku Taru, kde mě zaujala obří lanovka, na které zrovna jela na kladce přes kilometr dlouhou propast pištící slečna. Od mostu už cesta klesala serpentýnama do kaňonu řeky Tara, který byl zase úchvatný jako prase. Silnice tu ale zase nebyla nic moc, tak se to jede tak 60-90km/h. Pak jsem jel přes Mojkovac, Kolašin a Berane do národního parku Biogradska Gora. Před kopcem Klisura končila krásná asfaltka rušným staveništěm s rozestavěným tunelem a cesta se zdála, že vede objížďkou na lesní cestu. Ta ale začala serpentýnama stoupat na zmíněný vrchol, tak jsem po chvilce zastavil a koukám, že to vede do kopců s nadmořskou výškou 1600m.n.m. Říkám si, že na Sněžku se mi teda v zamračených horách, ve kterých může každou chvíli začít zase pršet, štrachat po lesní cestě  teda moc nechce. Vrátil jsem se teda zpět na staveniště zeptat se chlapů, jestli už náhodou nemají tunel vyrubanej a poprosit je, jestli by mě skrz něj nepustili. A pustili. Byl to asi 5km dlouhý tunel s hotovým betonovým tubusem, ale bez vozovky a s nedodělanými rozvody. Jelo se tedy smogem, cementovým kalem a podél svítících zářivek. Takže když jsme si společně s plyšovým medvědem i zanorovali v podzemí zdejších hor, tak jsme oba byli rádi, že jsme na druhé straně kopce. Motorka už tak ráda nebyla, protože má teď celý den podvozek od betonu, než to asi zítra owapkuju. Čím jsem se pak stáčel víc na jih a zpátky do údolí řeky Tary, tím bylo mlžnejch mrakú méně a začalo se oteplovat. Kaňonovité údoli po silnici M-2 pak bylo úplně nejlepší, co jsem za dva dny v kaňonech projel. Asfalt super, řeka krásně viditelná ze silnice a kolmá skaliska až do nebe.

Pak už se dojelo do města Podgorica, kde jsem si přes zákaz vjezdu udělal výjezd na místní kopec s vysílačem, abych si velkoměsto vyfotil zvrchu. Žádným průserem to nezkončilo, tak to asi můžu taky doporučit.

Z Podgorici už jsem udržoval směr stále na jih za teplem ke Skadarskému jezeru. Tady musím velmi doporučit vyhlídkovou silničku R-15, která se klikatí po vápencových kopcích nad jezerem. Je to ale asi 60km klikacení na rychlostní stupeň 2-3, takže tak na 2 hodiny. Pak už se sjede dolů k hranicím s Albánií. Dnes bydlím po docela dobrodružném hledání ubytka v centru Shkoderu a nasávám bujarý noční život. Jsou tu toulaví psi, žebráci a rozházené popelnice, což mě nejdřív odrazovalo tu přespávat, ale za tím prvním dojmem se zkrývá i obyčejný život normálních albánců, bary, resraurace a dobří lidé, kteří mi pomohli v nouzi. Začínám si teda asi na ten Balkán docela zvykat.

DEN 6

• Najeto 302km
• Státy: Albánie

Jak už červen zavládl plně svým žezlem, tak už se začíná dělat den ode dne krásnější počasí. Já ve městě Skadar balím věci a medvěda a jedu zase na sever do hor, nad kterými zatím drží hezké počasí. Dnes je mým cílem Komanské jezero. Při tankování na benzínce se ptám komunikativní paní, která mi vaří ranní kafe, jestli je to tam hezká cesta? Ona něco albánsky říká, že je to úzký a velký špatný. Já na to odpovím, že mám enduro. Tak nakonec na toto už souhlasně pokývala, že to potom jo. A musím paní dát za pravdu, že 25km dlouhá cesta ke hrázi Komanského jezera není úplně pro silničku nebo choppera. Ale na druhou stranu tam jezděj lidi autama, tak vlastně reálné to je, ale není to nic, za co by bylo odpružení motorky vděčné.

Když dojedu pod hráz, tak se ptám vrátného u závory na spodním parkovišti, jestli tam můžu jet a co a jak? On odpovídá, že tam je trajekt jen pro lidi a ne pro auta, nebo něco takového. Z toho vyplývá, že těma lidma na spodním parkovišti se nedejte odbýt a jeďte tunelem až nahoru. Tak jsem udělal i já a nahoře na hrázi je normálni dok s trajektem a pokladna, kde je výbornej týpek, kterej umí i pár českých frází. Dal jsem si s ním pivko, než se nalodily auta na trajekt a nalodil jsem se s motorkou taky. Lístek stojí 35 euro, ale stojí to za to. Po dvou dnech ježdění po horách jsem až teď měl možnost se těma nádhernejma horama plně, z paluby trajektu, pokochat a nemuset se věnovat řízení.

Romantická plavba trvá 2 hodiny, na lodi je skvělá nálada, albánci na vrchní paludě tancujou na diskotéku a s motorkářema je čas probrat během jízdy dojmy z uplynulých dnů. Konec plavby je v přístavu Fierzë. Odtud je pro mě 100km dlouhá cesta zpět na dálnici do civilizace už dlouhá a je znát, že už mám těch horských etap asi dost. Jedu proto z dálnice na Tiranu směrem na Drač a k pobřežním plážím. Nakonec jsem ani do Drače nedojel a zastavil u prvního plážového campu a jelikož už je fakt letní večer, tak to mám dnes domluvené zadara v campu pod širákem. Dal jsem si večerní koupel v moři a 2 chody mořských jídel v kioskové restauraci a byly vynikající. Teď ještě zavodnit dehydrované tělo a můžu jít na procházku po pláži a pak rozdělat bivak.

DEN 7

• Najeto 456km
• Státy: Albánie

Spaní pod širákem bylo úplně super. Kluci, kteří chystali camp na sezónu a uvařili mi včera i večeři, tak mi půjčili i molitany z lehátek jako karimatku. Když jsem usnul, tak jsem v polospánku slyšel, že kolem mě někdo ještě chodí. A když jsem se ráno probudil, tak jsem zjistil, že je na de mnou otevřený velký slunečník. Kluci měli totiž strach, aby se v noci nepřihnal déšť, tak se o mě ještě takhle postarali.

Na tomto místě musím zmínit mentalitu balkánských lidí v Bosně, Černé hoře i Albánii: Všichni jsou strašně ochotní. Když člověk potřebuje nějakou věc, tak vám buď klidně dají tu svojí a nebo jí hned jedou někam sehnat. Takže lidé jsou tu strašně dobrosrdeční. Na druhou stranu jsou to notoričtí bordeláři a všude se nezdráhají odhazovat odpadky. Dokonce i na tom nejkrásnějším jezeře, jaké jsem kdy viděl, jezeře Koman, po kterém jsem včera podnikl plavbu trajektem, plave po hladině nespočet odpadků. Včera večer na pláži v campu před Dračí taky bylo všude odpadků, že na některá místa jsem se i štítil vkročit. A to je to mořská pláž! Připadá mi to jako strašný hřích tohle přírodě tropit, takhle do ní házet odpadky. Tady tohle ale nikdo neřeší. Možná se alespoň ty pláže před hlavní sezónou uklidí. Nevím. Chci věřit tomu, že Albánci ty odpadky neodhazují proto, že by byli vědomě vůči přirodě zlí, ale prostě proto, že je to nikdo nenaučil, nebo nemají na to finance ani kapacitu to uklízet. Nevím a nechci to soudit. Spíš to člověk musí brát zatím jako balkánský kolorit, než se ekologie dostane i do tohoto kouta Evropy.

Z campu od moře jsem dnes vyrazil po stopách středověkého národního hrdiny Skanderbega. Byl to albánský dobyvatel z 15. století, který se prý znal i s Jiřím z Poděbrad. Jeho hrad je ve městě Krujë a tam byla dnes moje první zastávka. Jediné, k čemu jsem se dostal s motorkou byla Skanderbegova bronzová socha u cesty. Na hrad by bylo potřeba zaplatit parkovné, vysvléci se, jít po schodech a zaplatit vstup do hradu. To jsem minul bez povšimnutí a hrad vyfotil jen z dálky.

Poté jsem sjel zase zpět do města Fushë, kde jsem mýjel wapkovou myčku, takže jsem se konečně stavil omýt motorku od toho betonu z nedodělaného tunelu v Černé hoře. Dále jsem měl v mapě vyznačené jezero Bovillës v parku Kombëtar. Místo asfaltky tam ale vede jen provizorní šotolinová cesta, takže motorka už je zase zprasená. Na cestě jsme se ale potkali s druhou českou posádkou dvou manželů na jedné motorce GS800, ze kterých se vyklubalo, že jsou i ze stejného města - Hradce Králové a z vedlejší čtvrti. U jezera jsme teda pokecali a slíbili si, že si pošleme po příjezdu fotky. Oni pak jeli od jezera offroadem dál, přes hory do toho Skanderbegova rodiště, Krujë, kde jsem byl ráno. Vrchem už bych s nima jet neměl sílu, tak já jsem to sjel zase dolů do města. Manželé z Hradce jeli prý z Tirany a prý ať tam ani nejezdím, že to tam je strašně zasekané a hrozné kolony. Já jsem to tedy ztočil na Drač, kterou jsem minul jen po dálnici a jel směrem na Berat. V tomto středověkém městě je pod kopcem jednak původní kamenná zástavba domů a hezký historický most, u kterých jsem však nezastavoval a jel jsem rovnou na kopec, na kterém je zřícenina hradu, který je na seznamu UNESCO. Tento hrad je oproti Skanderbegovu hradu v Krujë lukrativní v tom, že tady lze dojet třeba až na nádvoří, nic se neplatí a ještě si tam člověk dá občerstvení až na hradbách. Takže ač je to jen zřícenina, tak doporučuju. Po návštěvě této památky už bylo zase 17 hodin a já to začal zase směřovat k moři, abych vyřešil ubytko na hezkém místě. Dojel jsem do letoviska Vlorë. Měl jsem trochu v plánu koupit si nocleh v hotelu a dát si dneska teplou sprchu, ale našel jsem na kraji letoviska hezké místo na pláži, kam se dá zajet s motorkou, takže bivak je zase rozbalen, očista byla jen v moři a já jsem dosyta najedený v nedaleké restauraci.

DEN 8

• Najeto 240km
• Státy: Albánie

Myslím si, že Albánie je pro spaní na plážích jako stvořená. Člověk se opravdu nemusí bát, že někdo bude řešit, že někde spíte, třeba i v rezortu na pláži a ráno kolem vás budou chodit lidi na ranní procházky. Tady je to všem úplně jedno a to je super. Takže když už byl kolem mě fakt hodně velký ruch lidí, kterým jsem ale zjevně nevadil, tak jsem teda vstal, šel se vykoupat domoře a sbalil se. Když jsem plně naloženou motorku nemohl vyhrabat z písku, tak okamžitě přispěchal nějaký náhodný ochotný Albánec a pomohl mi jí vytáhnout. Prostě to tady miluju (i přes ten bordel).

Namířil jsem to na albánskou část jadranské pobřežní magistrály mezi Vlorou, Himarou a až do Sarandy. Tuto trasu mohu maximálně doporučit a taky jsem tam potkával i spoustu cestovních motorkářů a obzvláště čechů, takže se o této krásné vyhlídkové cestě hodně ví. Na rozdíl od chorvatské magistrály, která vede pořád u moře, se tento úsek v Albánii zvedá a zase klesá na kopce a z kopců a tak je spousta příležitostí pro krásné fotky z ptačí perspektivy. Cesta se také klikatí po srázu ohraničeném jen takovými přerušovanými zídkami, že má člověk až strach dívat se za jízdy dolů - a to říkám po tejdnu ježdění po nejrůznějších serpentýnách Dynárských hor. Všichni cesťáci, co po téhle cestě jedou, mají namířeno rovnou na ten vyhlášený Ksamil, o kterém budu psát později, ale nejdříve se mnou ještě odbočte kousek do vnitrozemí na další památku UNESCO a tou je Gjirokaster. Tomuto středověkému městu vévodí zřícenina hradu na kopci nad městem. Na kopec vedou cesty dlážděné z kluzkého vápencového kamene, ale tím se nenechte odradit a dojeďte až před jihozápadní bránu do hradu. Zase tu nikdo nic neřeší a parkování bylo bez problémů zadara. Pak je potřeba zaplatit vstupné asi 90kč v místní měně (400 Leků) a člověk je během 1 minuty od motorky na památce i s výhledem na historické město i majestátné hory, které před několika dny projížděl. Takže zase doporučuju.

Když už jsem se od hradu měl vracet zpět k moři, tak jsem nic nedal za to, jet se podívat také na jezero Blue Eye, které je také v mnoha průvodcích. Dojel jsem až kam se dalo, tam byla závora s výběrčím peněz za pěší vstup a taky odbočka doprava. Tak jsem jel doprava, zaparkoval motorku na štěrku, sesednul, šel boční pěšinou, která vedla podél břehu jezera a kdybych chtěl, tak se tam můžu koupat klidně bez plavek, protože všichni šli přes tu závoru někam jakoby na nějakou hráz. Nebylo to ale pro mě nijak lákavé se tam koupat, protože tam byly všude bodláky a taky jsem se těšil zase k moři a tak jsem zase jel dál. Cestu od jezera ale lemoval vodní kanál s křišťálovou vodou z jezera, který vedl velký kus paralelně s cestou. Takže může člověk za jízdy obdivovat čistotu té vody přímo z motorky a nemusí s ostatníma turistama z autobusu chodit na to Blue Eye.

No a dneska jsem dojel do toho letoviska Ksamil. Jsou to luxusní pláže s přilehlými ostrovy, kam se ale dá doplavat, až se moře trochu víc oteplí. Popsal bych to tu, jako takovou balkánskou Ibizu. Je to asi to nejluxusnější, co Albánie dokáže pro turisty zatím nabídnout a tak už jsem zde potkal i Němce. Spát pod širákem se tady teda už nedá, tak jsem tu v hotelu na luxusní pláži a po třech dnech jsem si dal s chutí sprchu a při té příležitosti jsem si i přepral oblečení, protože zítra bude velmi speciální den. Co se bude dít? To se dozvíte v příští kapitole.

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE