Nejen bohové musejí být šílení, hlavně na Balkáně II.

Bosna a Hercegovina

Hned při vjezdu do Bosny na tebe dejchne chudoba a pozůstatky války. Silnice (jestli se tomu tak dá říkat) je plná výtluk a asfalt někdy místy úplně mizí. Místňáci to tu krosí díry nedíry, pravá, levá, že jim radši uhýbáme. Pravidla silničního provozu? Jako v Albánii! Předpisy tu fakt nikdo neřeší. Jen se tu místo klaksonů používá hlasitej (a určitě i sprostej) řev z okýnka. Stavíme na odpočívadle, teda spíš skládce, vypláchnout hubu od prachu. U silnic jsou všude cedule „Pozor miny“. Nedá mi to, a přesto lezu do houští pro ostružiny. Tos neviděl, plody velký jak z Černobylu! A ta chuť…

Jarec: „Víš, co máš dělat, když šlápneš na minu? Vyskočit deset metrů a rozptýlit se po okolí.“

Miguel: „Díky kámo.“

Projíždí kolem naši srbští přátelé, které jsme poznali v Hoře. Jedem za nimi! Míří do Sarajeva. My máme namířeno do Mostaru a tak je v Brodu na Drini opouštíme a sjíždíme z M20 na M18. Přejíždíme řeku Drinu a prakticky se vracíme proti proudu zpět, jen po druhé straně údolí. Podruhé v životě, podobně jako v Bulharsku si nejsme jistí, jestli voda, kterou plníme čutory, je opravdu pitná. Než naplníme všechny nádoby, přichází k "pramenu" ňácí mladíci. ,,Paráda Járo, jdou se taky napít", říkám si. Nene, jen si umyli zablácené nohy. 

 

Podél říčky Sutjeska je pořád na co koukat. Projíždíme okrajem NP Sutjeska, což poznávám jen z cedulí u silnic. Občas míjíme ňákej monument, ale těch už jsme na Balkáně viděli tolik, že už ani foťák netasim. V hlavě se mi honí myšlenky, kde dnes složíme hlavy. U řeky vidíme tu a tam zapakovaný obytňáky, ale než se dohodneme, silnice začíná stoupat. Průsmyk Čemerno (1293 m n. m.) je takhle v podvečer doslova za odměnu. Krásnej asfalt, nikde nikdo a červánkovej západ slunce.

Psí kamarádi

Pod průsmykem se před námi rozprostřela vodní plocha. Jezero Klinje. Zdymadla na jezeře působí tak nějak strašidelně, než potkáme vysmátýho rybáře a milence souložící v autě. Kousek dál vede z asfaltky kamenná cesta na pláž, kde stojí dřevěnej altán se stolem a lavičkami. To je ono! Parkujem motorky, otvíráme pivko a jdem se koupat. To koupání beru hodně s rezervou, pořád mám pocit, jako když v tý vodě něco žije. Po vypití druhý soupravy (rozuměj pivo + rum) nás přijdou pozdravit divocí psi. A to jsem si chtěl zrovna uvařit gáblik.

 

Jarec: „Migeli, schovej to žrádlo! Dáš těmhle, a přijdou další!““

Miguel: „Ty vole Járo, přece kvuli těm čoklům neumřu hlady!“

Vůně z konzervy sice další psy nepřilákala, ale tihle dva tu budou evidentně nocovat s námi. A jelikož jsme něco popili, nezbejvá nám nic jinýho, než zůstat taky. Po zbytcích pečiva navoněných od uzeniny se zaprášilo a psi sežrali i utěrku od klobás, kterou jsem jim poctivě rozpůlil. Rychle jsem slupnul večeři, aby na mě něco zbylo.

Jarec: „Zase to ber pozitivně Migeli. Tyhle dva jsme si skamarádili a teď víme, že nám neublíží. A ještě nás budou chránit před dalšími. Doufám.“

Miguel: „Koukáš hodně na pohádky, co?“

Na mejdan dnes není nálada, a tak se ubíráme ke spánku. Jarec vyčůraně na stole, já na zemi vedle motorky s Rambo-nožem u hlavy, pro případ napadení. Na dobrou noc se z okolních hor rozléhá vlčí vytí.

Nemůžu pořádně zabrat a budím se co hodinu. Spát pod širákem u silnice, vedle jezera v kterém buhví co žije, s divokými psi kolem a to celé v Bosně? Není divu. Po třetí ráno vyskakuju z kůže, po ráně jak z děla. „Co to bylo? Kdo je tam?“ Rozhlížím se. V jedný ruce nůž, v druhý baterku. Jarec chrápe! Naši hlídači spí každý na svém místě a já zjišťuju, že to jen plechovka od piva spadla ze stolu. Uf.

Na chvíli ještě zavírám oči. Před šestou ráno mě budí chlupáč deroucí se ke mně do spacáku. „Vypadni, šmejde!“, odstrkuju ho. Hafan na mě začal vrčet a tak mu vyhrožuju nožem a vyprávim nejlepší část filmu Rambo. Dobré ráno Bosno!

Najeto: 267 km

Ubytování: nadivoko u jezera Klinje, BiH, GPS: 43.196017, 18.569739

 

Den 9., pondělí 20. 8. 2018

Krásy bosenského venkova

Jarec mi líčí, jak se vyhajal do růžova. Já mám sto chutí mu změřit hloubku hrudníku svým nožejkem. Vyprávím mu své noční dobrodružství a tentokrát se směje on. Každej má svý kostlivce nó. Balíme bez snídaně a jedem pryč. Polepšeni od minulých tripů máme TomTomy dva, takže nechávám vedení na Járovi a jedu vyjímečně ve vleku. Silnice M6.1 nabízí parádní svezení a probírá mě z nočního komatu. Jedeme údolím podél říček, kolem jsou samé pastviny, kde se místy pase dobytek, občas sedlák obrací seno, a nad námi se tyčí vysoké skalnaté kopce. Kde je ta válkou zničená země? Tady určitě ne. Nádhera! Občas mineme opuštěné stavení, některé domy jsou obydlené, ale většina z nich jsou samoty. Tady bych chtěl mít chalupu!

Jarcův TomTom bohužel minul kamenný most ze 16. století, Ovčiji Brod, kde jsme chtěli posvačit, tak se opět ujímám vedení já, se starší (ale lepší) verzí Toma. Stavíme v první civilizaci a snídáme jak mastňáci na pumpě. To že v Albánii má každej mercedesa ví každej, ale že v Bosně frčej starý Golfy, jsem nevěděl. A s jakou hrdostí s nimi jezdí!

 

Stari grad Blagaj a pramen řeky Buna

Nad městem Nevesinje stoupáme  do průsmyku. Policajt v první zatáčce na mě ukazuje tytyty prstíkem, tak trochu ubírám plyn. Za další zatáčkou mi roste rohlík na ksichtě a jsem to zase já! Projíždíme kolem zříceniny hradu Blagaj a sjíždíme do stejnojmenné vesnice. Ne náhodou. Najdeme zde jeden z nejsilnějších vodních pramenů v Evropě. Pramen řeky Buny (Vrelo Bune) má průtok 40 tisíc litrů za minutu. Nachází se v jeskyni pod skálou, na které byl postaven klášter.

 

 

Mostar

Mostar zná snad každý, kdo dával trochu pozor při dějepisu, nebo ho zajímá Jugoslávie. Přes 400 let starý obloukový osmanský most přes řeku Neretvu, nesoucí příhodný název Stari Most, spojuje chorvatskou a muslimskou část Mostaru. 9. listopadu 1993 byl několika ručními granáty z rukou chorvatských vojáků, zničen. V roce 2004 byl zrekonstruován a o rok později zapsán do kulturního dědictví UNESCO.  Místním je ňáký dědictví šumák, nepřechází přes žádný z mostů a zdržují se na svých stranách řeky. Jejich jediné dědictví, je vzájemná nenávist. Nad Mostarem v roce 2000 vyrostli několik metrů vysoký kříž, kterej je vidět široko daleko. Několikrát byl v minulosti poničen, zapálen, dokonce málem vyhozen do povětří bombou v autě. My se nakonec (jako všichni motorkáři) ke kříži nevydáme, hlad je silnější.

Most a jeho přilehlé okolí je téměř celoročně zaplaveno turisty. Prodíráme se mezi nimi do restaurace nad hladinou. Sledujeme skoky do vody. Za 2 eura tu mladíci skáčou z mostu. Na konci července dokonce pořádají závody ve skocích. Bosenská kuchyň nám šmakuje. Ochutnáváme domácí pršut a Pljeskavici plněnou domácím sýrem. K tomu osvěžující domácí citronádu.

 

 

Každej máme svýho fandu

Posilněni, vyrážíme k motorkám, které jsme nechali "stylově" u popelnic. Dívka z chudé rodiny obdivuje Jarcovu motorku. Jarec jí ukazuje, ať vezme za plyn. Holčina to tůruje jak nažmolenej účastník motosrazu :-) Není nic krásnějšího než dětský smích. Atmošku kazí její otec opilec a něco na nás držkuje. Jak se volá do lesa, tak se z lesa ozývá! Co čekal? Že sklopíme hlavu? Jedem radši pryč, než z toho bude mezinárodní incident.

 

Žebráci, toulaví psi, opuštěné zchátralé budovy, rozstřílené domy, kojící matka s miminem na prsu, sedící na zemi uprostřed křižovatky? To vše je možné vidět v Mostaru. Stejně jako v Rumunsku, je v Bosně nespočet autovrakovišť, které tvoří dominantu větších měst.

 

Tankujeme poslední bosenskej benzín za super peníz. Při placení si všímám snědýho týpka, kterej mi okukuje FJRko. Nevypadá na zloděje, ba spíš na obdivovatele. Fotí si detaily samolepek a ponožek, který sušim na kufru. Seznamujeme se. Jmenuje se Bogdan, je z Temešváru v Rumunsku a na svém Bmw GS brázdí se svou přítelkyní nejznámější místa Balkánu. Líbí se mu náš pankovej styl. Tímto tě zdravím Bogdane!

 

Není Chorvatsko jako Chorvatsko

Ani nevíme jak, ale jsme v Chorvatsku. Začíná slabě pršet, což je v tomhle vedru víc než příjemný. Zpomaluju, abych pochytal co nejvíc kapek deště. Nehrabe mi už? V plánu máme vyjet na horu Sveti Jure tyčící se nad Makarskou riviérou. Serpentýny na útesech skal nabízí krásné výhledy na moře. Několikrát stavíme se (doslova) nadejchat čerstvýho vzduchu. No a taky vyklepat bobky z trenek. Protože ten chorvatskej asfalt tady fakt kurevsky klouže. Sorry jako, nejde to napsat slušnějc.

NP Biokovo nás vítá mýtnou branou, kde mě pohledná chorvatka kasíruje o 40 kun. Zapínáme kamery a točíme plynem. Po projetí 15 vraceček lesem nelesem, si řikám, kdy už budem konečně nahoře na hoře. Když v tom teprve začne ta pravá motozábava. Úzká zatáčkovitá silnička, bez provozu, nabízí neskutečné výhledy. Nalevo mořský záliv, napravo skalnaté pastviny plné kamzíků a včelích úlů. Po 23 kilácích jsme nahoře. Sveti Jure (1762 m n. m.) je nejvyšší hora CHKO Biokovo a druhou nejvyšší horou Chorvatska. Dominantou hory je od 60.let televizní vysílač, který tu velikou parádu trochu kazí. Park je přístupný od 7 do 20 hodin, nesmí se zde v noci kempovat, což nás hned napadlo. Nasáti atmoškou se oblékáme, protože nás trochu pobuzuje buřina, kterou vidíme nedaleko.

 

Jarec: „Nechtěl bych ty serpentýny jet v dešti Migeli.“

Miguel: „Ti to klouzne jednou a letíš zkratkou rovnou dolu.“

Jarec: „Tak tohle je ten polet, kterej furt zmiňujou na motorkářích na facebooku.“

 

Cestou dolů znovu potkáváme v protisměru hasiče, kteří tu mají cvičení i několikrát denně. Není divu. Velká část lesa na západní straně parku lehla popelem nedávno. Potkáváme Bratry Slováky, kterým nejede auto a čekají na odtahovku. Lepší místo na poruchu si chudáci vybrat nemohli. U brány parku řešíme, co s načatým odpolednem. Přesvědčuju Jarce, že to zatáhnem na Makarský, vlezeme do moře, pokoukáme na zařízlý bikiny a dáme pár pivek. Nechce. Chce jet dál! Není nemocnej ten kluk?

„Zítra máme v plánu vyrazit po stopách Vinetoua, tak si najedeme trochu náskok“, říká. Do Omiše se plahočíme podél pobřeží, kde je provoz na sebevraždu. A tak, ač to není náš styl, najíždíme na dálnici. Vjíždíme do prudkého lijáku, aby toho nebylo málo. V zápalu jízdy zapomínám sjet z dálnice k dalšímu cíli. Pramen řeky Cetiny (Izvor Cetine) si tedy necháme na jindy. Vydej se tam, stojí to za to!

O hodinku později (jó, trochu jsme to na dálnici natáhli) sjíždíme k „zátoce“ Novigradsko more, kde Jára našel kemp v městečku Posedarje. Samej německej a holandskej karavan, sterilní prostředí a divnej smrad dezinfekce. To neni nic pro nás. Posléze nacházíme malinkej kempík ve stromoví. Je to spíš tábořiště než kemp, ale pro naše spaní pod širákem ideál. U brány nás vítá opilá Slovinka s panákama v ruce. Sakra, to už tady bylo. Pokecáme, popijeme a zjišťujem, že to není majitelka. Pouze stálá návštěvnice tohoto ubytování. Neva.

Letovisko Posedarje je ideální pro rodiny s dětmi nebo důchodce. V městečku je klídek, moře bez vln a hloubkou se rovná Balatonu. Večeře v reštyce, pár pivek a panáčků, a na kutě.

 

Ryby a mořský plody musej plavat, mi někdo řikal. Tak jsme tu véču zapili celkem řádně. Síly stavět stan už nezbyly...

 

Najeto: 471 km

Ubytování: Autokamp Staro selo Posedarje, Chorvatsko, GPS: 44.213146, 15.488495

 

Den 10., úterý21. 8. 2018

Ráno ve sprše mi upadlo mejdlo a vykutálelo se až ven do společných prostor. Jelikož jsem cestou potkal jen údržbáře, napadají mě hned příběhy z vězeňských sprch. Už vidím ten nadpis: Nemytý motorkář a čistič záchodů… Naštěstí kroky, které slyším, nepatří jemu, ale blonďaté cyklistce ze Slovinska, jsem zachráněn. Přemlouvá mě, ať se zdržíme. My máme jiné plány.

Po stopách Vinetoua

Dneska máme dětskej den. Po stopách Vinetoua se vydáváme zemí rudých tváří, Apačů. Pobřeží Karinského zálivu je lemováno parádními výhledy! Občas si řikám, že bych radši jel na ňáký padesátce, abych všechny ty krásy stihnul absorbovat. Stavíme na semaforu před mostem. Co se tady dějě? Policajti, sanitka a týpek na hranici mostu. Sebevrah? Né, tady se skáče bungee jumping. Cajti tu jen řešili nehodu cyklisty. Slejzám z motorky a musim vyblejsknout tenhle rudej most. Maslenický most, je obloukový most, kterej byl za Jugoslávské války taky zničen a následně opraven. 

Do sedel, vyrážíme k vyhlídce Pariževačka glavica nad řekou Zrmanja. Tady stála filmová Apačská vesnice Pueblo, nad řekou Rio Pecos. Dáváme ruku přes pusu a děláme to dětský indiánský vauavauavaua. Mám chuť si vyrobit z proutí luk a šípy, a hrát si na indiány. Vzpomínáme na hlášky z Mayovek a jednu si odvážíme s sebou: „Kánoe Old Shatterhanda bude děravá jako ústa staré ženy.“ Jak malí.

 

 

Kousek výš nad řekou Zrmanja se tyčí skalnatá hora Tulove Grede. Nugget-tsil, kde byli ve filmu pohřbeni náčelník Inčučuna a sestra Vinetoua Nšoči. Dodnes jsou zde zbytky jejich hrobů. Nahoru se dostaneš po vyhlídkové silnici, přes průsmyk Mali Alan, vedoucí pod vrchol.

 

Plitvická jezera

Valíme po silnici č. 1, napříč chorvatským venkovem. Chorvatsko máme v plánu proletět, pouze zastavit na pár vytipovaných místech. Jedno z nich jsou Plitvička jezera, kde se natáčela spousta filmových scén, převážně z Pokladu na Stříbrném jezeře. Byl jsem na Plitvických jezerech jako malej kluk a znovu před 7 lety, ale rád si zavzpomínám. Stavíme na parkovišti, kde je totální chaos. Fronta na lístky čítá na desítky, ne-li stovky lidí.

Jarec: „To ses posral, ne? Tady jako budeme čekat?“

Miguel: „Ne, chtěl jsem ti jen ukázat parkoviště, až sem pojedeš někdy jindy.“

Jarec: „Už jsem se lek, že to chceš absolvovat.“

Trochu se mi ulevilo. Myslel jsem to sice ironicky, ale Járovi vůbec neva, že tohle krásný místo neuvidí.

Slunjské vodopády

Dál po jedničce valíme k méně známým vodopádům ve městečku Slunj. Na divokých peřejích řeky Slunjčice se nalézá řada vodních mlýnů v osadě Rastoke. Při procházení po ochozech kolem potůčků, na které se řeka rozděluje, na tebe doslova cáká voda z peřejí a vodopádů. Dokonce nad jedním z nich je zahradní restaurace. Jak ta voda šumí, mám neskutečnou chuť na točený pívo! Škoda, že velká část tohoto skanzenu je soukromá. Jsou zde soukromé chalupy a apartmánové domy, kam vás protivní chorvati (s)prostě nepustí. Naproti přes silnici se nad osadou tyčí Starý hrad (Stari grad) Slunj, kam se nám ve vedru šplhat nechce. Kupuju suvenýry, a startujeme.

 

 

Silnice Jednička kopíruje tok řeky Korany a uspokojuje naše motorkářský choutky. Před Karlovacem se nám po levici rozprostírá vojenské muzeum - Muzej Domovinskog Rata Karlovac-Turanj. Otáčíme motorky a jdem to omrknout. Chvíli si hrajeme na vojáky jak malí kluci, že opět budíme pozornost okolí. Karlovac, město piva, jak mu říkáme, je poslední chorvatská civilizace, ideální pro nákup pár plechovek Karlovace.

 

Slovinské podhůří

Slovinsko je moje srdcovka a vracím se sem stále rád. Tuto cestu nemám prozkoumanou a o to víc mě baví. Průsmyk Prelaz Vahta (614 m n. m.) je sice krátkej, ale jedním slovem zábavnej. Bohužel zábavu nám kazí počasí. Protijedoucí auta a motorky jsou durch. Jestli jsem někdy viděl zamračenej mrak, tak tenhle slovinskej, je ze všech nejzamračenější. Táhne se za náma, co jsme překročili hranice.

Slovinský okresky netřeba popisovat, dají se přirovnat k bavorským silničkám. TomTom nás vede nejrychlejší trasou mimo dálnice, kde po přejetí řeky Sávy, tomu mrakomorovi zdárně ujíždíme.  Silnice č. 104 kolem Letiště Jožeta Pučnika nabízí rychlý a zábavný svezení na ještě skoro teplém asfaltu.

Stavíme u hospůdky v nejmenované vesničce, kde se chceme občerstvit. Obsluha nás upozorňuje, že neberou karty, tak lovíme zbytky drobáků. Dáváme si napůl kafe a coke. Mezitím jsem se zapovídal se slovinským staříkem. Obdivuje naše motorky a smeká před naší cestou, miluje Prahu a Česko obecně. Svojí lámanou „Jugoslávštinou“, kterou jsem se za tuto cestu naučil, s ním příjemně klábosím. Když v tom nám na stole přistálo další kafe a Coke a od stolu štamgastů se ozvalo: „Na zdraví.“ Jsou to fakt milí lidé, ti Slovinci!

Poslední průsmyk jako třešnička na dortu

Odbočujeme na silničku č. 210, která nás vede do průsmyku (prelazu) Jezerski Vrh (1218 m n. m.). Kopíruje tok říčky Kokra, která se prodírá soutěskou mezi skalami. Nečekal jsem, že na nás ještě čeká takhle pěknej úsek! Starý kamenný mostky, původní stavení, a panenská příroda. Jo! Hledáme nocovačku kolem napůl vyschlého jezírka. Planšarsko jezero a jeho okolí je turisticky navštěvovaný místo a jsou zde všude cedule NO CAMPING.

 

Chvíli zvažujeme nocleh na farmě a přilehlém kempu nesoucí název Šenkova domačija na Jezerskem. Je to tu moc pěkný, a zpětně lituju, že jsme nezůstali. Šenkova usedlost nabízí mmj spaní na seně v seníku. Spát na půdě statku v seně, kolem pobíhaj slepice a husy mezi ovcemi a kravkou, v ohradě se pasou krásní hřebci. To chceš.

My ale toužíme projet Jezerski prelaz celej dneska. Jak jsem psal o třešničce na dortu... tak třešnička je lepší než celej dort! Průsmyk je hraničním přechodem a dolů už jedeme po rakouském asfaltu. Půl druhýho tuctu vraceček našněrovanejch jako tkaničky v kanadách ve mně probouzí démona. V každé zatáčce brousím hlásiče náklonu a bojím se, že podpálím balíky slámy podél svodidel, které tu zůstali po závodě na kolech.

Jarec: „Se ti to machruje, když máš svodidla vystlaný slámou, co?“

Miguel: „Radši přidej, než to tu začne hořet.“

Jarec: „Škoda, že není tma, svítíš jak vánoční prskavka.“

Nic lepšího, než padesátka zatáčkovitejch kiláků s parádním asfaltem,  na konec dnešního náročnýho dne, už nemohlo bejt. Bomba! Nocleh nalézáme v kempu Sonnencamp am Gösselsdorfersee, kde nám stařík z vedlejšího karavanu sám od sebe přináší plastový židličky a stolek. To mu kamarádsky oplácíme plechovkou chorvatskýho píváka.

Najeto: 462 km

Ubytování: Sonnencamp am Gösselsdorfersee, Rakousko;26 E / 2osoby, 2moto, stan

GPS: 42.858960, 19.487368

 

Den 11., středa 22. 8. 2018

Rakouským venkovem k domovině

Poslední den naší cesty. Poslední probuzení ve smradlavym spacáku. Poslední kocovina. Co ti budu povídat, vstávat se mi nechce, balit už vůbec ne. Těšim se domů za rodinou. Máme před sebou posledních 500 kiláků, z toho víc jak půlku rakouskejma silničkama, tak si to ještě užijeme. Jen co jsme vyjeli, leží nám přes cestu pokácenej strom. Kluci silničářský nikam nespěchají a v klídku ořezávaj větve. Jarec stíhá cigáro. V tom padá další kmen. Jarec zapaluje druhý. V Česku by řidičům praskla cévka.

 

Dál po silnicíchč. 82, 317, 114, 117 až do Linzu vychutnáváme parádní klikatice, který netřeba popisovat. V Linci přejíždíme Dunaj a sjíždíme k jezeru Pleschinger See, kde si užíváme osvěžující koupačku.

GPS: 48.319312, 14.335548.

 

Kde domov můj

Poslední hltačka rakouskejch kiláků, a jsme v Česku, doma! Stejně je to fajn pocit se vrátit zpět na svou rodnou hroudu. Čím blíž jsme k domovu, víc se těším, a přidávám plyn. Za těch pár dní na tripu mi přirostla zadnice k sedlu, ztrácím zábrany.

Jarec: „Nechceš se trochu uklidnit? Vždyť už jsme skoro doma.“

Miguel: „Dvojitá čára je přece pruh pro motorkáře.“

Jarec: „Ti na to seru, když jsem ujel tolik kiláků, nezabiju se přece v Čechách.

Domlouváme se, že pojedu napřed, ale Jarec se mě drží až na Jižní spojku do Prahy, tam se loučíme zvednutím hnátu, a každej jedem svou cestou k domovu.

 

Každej rok se posunem o kousek dál, jak kilometrově, tak zážitkově. A co ti budu povídat, tahle cesta byla dost náročná. Fyzicky i psychicky. Řikal jsem si, že kdybych měl víc času a peněz, jeli bychom to v pomalejším tempu a víc na pohodu. Ale jak by řekl Jarec: „Hovno vole, akorát bysme ujeli víc kiláků a vypili víc rumu.“ A má pravdu ten kluk. Každej má rád něco jinýho, každej si „to“ dělá jinak. A my to máme rádi přesně takhle!

Všem, co dočetli až sem, děkuju za přečtení a přízeň.  

Budu rád za každej komentář.

Velké díky patří taky celé mé rodině za podporu a oporu. A v neposlední řadě Jarcově Džejničce, že Járu se mnou pouští.

A vám Honziku a Barush dík za korekturu.

A v neposlední řadě patří děkovačka Jardovi Svobodovi z Lysé nad Labem (Motoservis Svoboda) za perfektní přípravu motorek na cestu. Doufám, že mi dáš Jardo za reklamu ňákou slevičku :-)

Finč

 

a Jarec :-)

 

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE