Nejen bohové musejí být šílení, hlavně na Balkáně II.

Albánie podruhé

Na celnici:
Celník na Miguela: „Poprvé v Albánii?“
Miguel na celníka: „Ne, podruhé. Dneska. Hehe.“
Jarec v interkomu: „Nedráždi ho, nebo mi to daj zase sežrat.“
 
Nevim, jestli mě zkoušel, nebo co. Má to přece v počítači. Tak jsem hodil vtípek, ale mám pocit, že jsem ho trochu nasral. Hraniční přechod Blato necháváme za zády. „Jen aby to nebylo z bláta do louže“, říkám si.

No a taky že jo. Hned v první vesnici mi přistálo cosi tvrdého žlutého do plexi. Dvojice puberťáků u silnice si takhle asi hraje. Mám chuť zastavit a dát jim pár facek. Jenže přes silnici u naleštěného Mercedesu stojí partička chlapíků, (podle mě) čekajíc na to, až ty puberťáky okřiknu. Zůstávám v klidu a jedu dál. Ve stejné vesnici nás zastavuje kolona. Cože? Tady? Prodíráme se mezi auty prašnou cestou plnou pořvávajících lidí. Vypadá to tu jak začátek apokalypsy. Konec světa se nekoná, to jen kamion přetrhnul elektrické vedení.

Když pominu její povrch, je silnice SH6 pěkně vedená, kolem jezera Drini Zí, dále pak skrz průsmyk Bualli pass, kde bejt pořádnej asfalt, dá se tu pěkně vyřádit. Místo toho tu párkrát zkouším freestyle motokros. V údolí pod námi budují novou silnici a tunel skrz tenhle kopec, nejspíš dálnici. Kličkujeme mezi obřími bagry a Catepillary, co znám jen z kamenolomů. Připadám si najednou strašně malinkej.

V horách, dá se říct v zemi nikoho, potkáváme chodce v teplákách s igelitkou v ruce. Kam jde? Vesnice jsou od sebe vzdálené desítky kiláků. Párkrát se to opakuje. Někteří dokonce vedou naloženého oslíka. To jdou z nákupu nebo co?

Naděláno v gatích

Začíná se smrákat! Z Debaru jsme vyjeli po šestý večerní, s plánem dojet k jezeru Ulzës a tam nocovat. Jenže 2 hodiny cesty podle navigace jsou v albánskym reálu dvojnásobek. Údolím, podél stejnojmenné řeky, se silnice víc a víc zhoršuje. Provozu ubývá, krom nás tudy projede pár Mercedesů a občas proběhne divoký pes. Je cítit podivný zápach. Jarec začíná mít strach. Připomíná mu to Martinice v Bulharsku, v desivějším provedení. U cesty míjíme několikrát stánek ze slámy a kukuřičných listů, v kterém je rozdělaný oheň.

Miguel: „To je ten smrad, Járo. Oni tady něco grilujou.“

Jarec: „Co by tady grilovali? Tady takhle bydlej.“

Miguel: „V lepším případě je to pes. Snad se dožijem zítřka Járo.“

…Umírám smíchy. Samozřejmě, že negrilujou psy, ani nic jinýho. Děti tady na grilu z kamenů opékají kukuřičné klasy a prodávají je kolemjdoucím. Čehož jsme svědkem. Normálně ti přilít nablejskanej meďour, z okýnek vylejzali vožralové a šli si koupit grilovanou kukuřici.

Je tma jako v řiti a smích už mě přechází! Jarec ani nemluví. Na spaní nadivoko tady nemáme ani jeden koule. Jedeme krokem a kličkujeme mezi dírama v zemi. V tom nás předjíždí dva kluci na skútru. Spolujezdec sedí na dámičku s nohama do strany (chápej, jako Popelka, když si ji Trávníček odváží domu do postele), do toho ještě zvládá smskovat. No ty brďo, a my se tu plahočíme dvacítkou. Taháme za plyn a držíme se jeho koncových světel, jinak není nic vidět. Adrenalin jak prase! Díky pane, jsou to naši zachránci! Dovedli nás až do městečka Burrel, kde už z dálky svítí poutač s nápisem Hotel. V interkomu se ozývá: „Jsme zachráněni, my tady neumřeme.“

Než se v civilizaci stihneme rozkoukat, napříč cesty se nám staví bavorák X5, z kterýho vyskakuje žena a nabízí Jarcovi ubytko. Bereme! Další dar z nebes. Shodou náhod je to ten hotel z poutače. Motorky zamčené na dvorku, pokoj s balkonem a klimoškou, restaurace. Co víc si po tomhle bengálu přát.

Recepční se ptá, zda budeme večeřet. My opovrženě odmítáme a jdeme se podívat do města, kde jsme viděli parádní zahrádky plné lidí. Asi tu mají ve 22 hodin večerku. Když jsme dorazili do centra, všude mrtvo. Z dáli je slyšet hudba, asi nějaká vesnická zábava. Jdeme se tam podívat. Čím jsme blíž, tím víc přibejvá divně čumících podivínů. Ve tmě vidíš jen bělmo očí. Při záblesku čepele nože velikosti mačety, to raděj otáčíme a vracíme se do pevnosti v podobě hotelu. Hotel vlastní pohodová rodina, otec s matkou už jsou dávno v posteli, na recepci se střídá syn s dcerou, kteří mluví perfektně anglicky. S mladíkem trávíme zbytek večera. Přestože jsme v restauraci sami, nemá problém nám ve 23 hodin uvařit večeři a nalejt do nás pár škopků a frťanů.

Najeto: 422 km

Ubytování: hotel Bruci, Burrel, Rumunsko; 17,50 E / 2osoby, 2moto, 2snídaně

Den 7., sobota 18. 8. 2018

Jsme fakt mastňáci, už třetí den za sebou jsme někde ubytovaní. Ale spali jsme tady jako miminka. Bodejť by ne, po tý albánský pálence, co do nás mladej nalil. Vstáváme do slunečnýho rána a domácí snídaně to dělá úplně dokonalý. Domácí máslo, marmeláda od hotelmamy, opečenej houm mejd chleba, sýr od kozy Lízy, čerstvá omeleta a silný kafe. Jó!

Tak zase trochu tý motorkařiny, jo?! Než si Jarec nabalí motorku (ale lepší se chlapec), jdu s foťákem omrknout nejbližší okolí, za světla. Při návratu mě rozesmívá Jarec, kterej se mezitím stihl skamarádit s místňákama u kafe. Jeden je z Dánska a s partou čechlů staví barák v Tiraně.

Radši jedem, než nás taky zapřáhne. ,,Silnice se trochu lepší, možná je to světlem, možná dobitou energií", říkám si. No, na dlouho ne.  Kolem přehrady je to pěkný, ale takový ňáký albánský. Míjíme několik barů a restaurací, kde na nás vždy mávají sedící štamgasti. Projíždíme skalní soutěskou, tunelem, spoustou zatáček, kde na každém rohu číhá nebezpečí pádu do divoké řeky v rokli.

Mercedes, kam oko dohlédne

Ona ta Albánie je vůbec zajímavá země. Každej tu má alespoň jednoho mercedesa v rodině. Kdo nemá meďáka, jako by nebyl. A když už nemáš méďu, tak aspoň tvrdíš, že jsi ho měl. Nebo ho budeš mít. A máš jeho fotku v peněžence a jako pozadí v mobilu. Dokonce se tu nosí kérky se znakem Mercedesu. Prostě bez meďáka neexistuješ. Když nemáš meďáka, máš aspoň vágena. Ale to seš stejně out. Záchranka, taxi, popeláři, povoz s prasaty, dokonce i autoškola jezdí mercedesem. A když je nepojízdnej, nevadí, hlavně že ho máš.

Albánie jako životní styl

Přijíždíme na kruháč u kterého stojí rozestavěnej dům a la hrad. Manželé vezou nákup potravin na zednickym kolečku. Pneuservis? V každý vesnici! Bodejť by ne, na těch jejich silnicích musej mít ty meďáky furt rozmlácený. Ale jakej?! Lešenářský trubky, přes ně kus igelitu. Myčka? Néasi. Nejen ve vesnicích, ale uprostřed polí a pustin. No jasně, když máš meďáka, nebude přece zaprášenej! Ale žádná automatika a kartáče. Pěkně postaru, hadice, konev (co má 117 otvorů), přístřešek ze slámy, a nesmí chybět starej gauč z obýváku, pro odpočinek. Albánie není jen země, to je prostě životní styl! Na sídlišti se pasou ovce, na pláži u moře pobíhají slepice.

Jarec: „Ty slepice v tom vedru musej snášet rovnou vejce na tvrdo, ne?“

Miguel: „Tak míchaný na písku by asi nebyly to pravý vořechový.“

Chceš-li v Albánii podnikat, otevři si pneuservis, myčku, nebo stavebniny. Ty jsou tady častěji než třeba potraviny. Aby ne, víc jak polovina domů je tu rozestavěna.Najíždíme na státovku E851, to vogo, to je svezeníčko. Konečně mi zas vlajou vlasy. Na mapě se silnice tváří jako dálnice, ale později zjišťujeme, že tu vlastně žádný nejsou. Kálíme na předpisy a kalíme to co to dá. Těšíme se na koupačku v moři. Předpisy tu stejnak nikdo neřeší. Sice co kilák, to policejní hlídka se sapikama, ale na dvouproudovce se jezdí standardně ve čtyřech pruzích.

Zapíchli jsme to přesně tady(GPS): 41.794513, 19.602199. Je to tu dost podobný Rumunsku (a to nejen cinkáním klíčema), tak trochu Bulharsku, nebo Itálii v osmdesátkách. Sice hlava na hlavě, ale koupačka dobrá. K tomu dvě espressa a dvakrát coke za 3,15 Euro? Tak tady bych chtěl tejden kalit :-)

Prosolení pokračujem ke Skadaru, kde máme rande s kamarádkou, která je tu letecky. Chceme společně prohlédnout zříceninu pevnosti Rozafa, která dříve bránila cestu do města. Zhora je krásně vidět na soutok řek Drin a  Bunë. Všímáš si? Zase Drin. V Makedonii teče Černý Drin, ten se spojí s Drinem Bílým a napříč Albábií teče Drin. Nicméně Jarec se netváří ani na památky, ani na Terezu, a oba jsme natěšení na SH20, takže jedem dál. Člověk se tu musí trochu obrnit trpělivostí, obzvláště na křižovatkách. Nehraje se tu ani na předpisy, ani na semafory. Jediný pravidlo, kterým se tu řídí je: ,,Silnější pes mrdá." Teda nechci bejt sprostej, ale neumim to jinak vyjádřit. Jakési pravidlo silnějšího. Komu to víc troubí, ten jede. Teda nejdeli o SUV značky Mercedes, kterej má přednost snad i před sanitkou. 

Na předměstí Skadaru mě málem z motky shazuje sladká vůně. Stavíme u krámku s nápisem Byreke. Jarec jde na výzvědy, já se mezitím dávám do řeči s místníma žabkama, nerozumí mi nic. Spíš mám trochu strach o foťák a věci položený na nádrži. Ale vysmátej Jára nese dva křupavý trojúhelníčky z listovýho těsta, který voňej jak stánek s cukrovou vatou. Moc dobrý! Škoda, že měli ty masový Byrky vyprodaný.

Zpět do hor, vyhlášená SH20

U kruháče při výjezdu z města obdivujeme tetovací studio v bývalém vojenském bunkru. Chvíli Jarce přesvědčuju, že bych si nechal udělat kérku na památku, ale nedá si říct. Je nadrženej jak stepní kozel na albánský zatáčky. Tak jo, Skadarský jezero necháváme za zády a najíždíme na silnici SH20, která se hned začíná kroutit. Cestou potkáváme různý druhy povozů, stejně jak v Rumunsku. Do cesty nám krom krav, oslíků, ovcí a slepic skáče tentokrát pořádně vypasenej čuník. Co čuník, prase jako svině. Při výjezdu nahoru se mi v hlavě honí myšlenka, že jsem si Skadarské jezero ani jednou nevyblejskl. Tak aspoň takhle z dálky...

Jarec ani nestaví, a řeže zatáčky jak smyslů zbyvenej. A pak že já jezdim jak dobytek. Dojíždim ho v průsmyku Leqet e Hotit, kde je dechberoucí vyhlídka. Tady zastaví na čumendo i odpůrce hor a přírody. Dovedl bych tady rozjímat klidně celej den. Slovama se ta krása nedá popsat. Sešup dolů čítá na 6 vraceček s téměř čerstvým asfaltem. Je to asi dva roky, co tuto silnici vyasfaltovali. Zapomněli pouze poslední půlkilometr před hranicemi s Černou Horou.

SH20 vede soutěskou podél řeky Cemit (černohorsky: Cijevna), které se zde říká Vermosh. Je složená ze dvou průsmyků: Leqet e Hotit aQafa e Bordolecit, černohorsky Predelec, ale v podstatě je to jedno šedesátikilometrový sedlo plný zatáček. Jen bacha na kamení na vozovce, občas na tebe za zatáčkou vybafne i půltunovej kus skály. Krávy, osly, koně, ani psy už nemá cenu zmiňovat.
Stavíme na koupačku u soutoku řek Ljpušy a Grnčary.  Bohužel nejsme sami, je zde turistická atrakce. Pod vodopádem se koupou dva mikrobusy albánců. Tak aspoň provětrám objektiv a jedem dál. Vykoupeme se v Plavském jezeře.

 
Z pohádky do pohádky
 
Hraniční přechod Vermosh-Guci / Grnčar nám torchu připomíná hranice v pohádce Tři veteráni. Už jen ta přivázaná koza  tady chybí. A vlastně kouzelné sluchátko jako ze Žáků 3.Bé. Zastavujem a čekáme, co bude. Před náma nikdo, za náma nikdo, proti nám nikdo. Vyžehlenej celník si vyžádá doklady a odkráčí s nimi k okénku, kde je podá kolegovi. Stojí v pozoru a kouká na nás. Jarec ani nedutá. On ty celnice nějak těžce nese :-) Já slejzám z motorky a chci si udělat pár fotek. Jarec mě hystericky v interkomu přemlouvá, ať se na to vykašlu. Prej: „Sedět budeš a čekej.“ No tak jó, nebudu ho stresovat. Nekecám, celníkovi trvalo 20 minut, než to „papírování“ vyřídil. 

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE