Albánské šotolinky I. aneb S CK BohuMil do Labánie

4.den Makedonie Ohridské jezero – Labánie u makedonských hranic - 151km

Rozlepujeme očka, všude sucho – nad hlavou napůl modro, napůl „simpsni“ – ideální počasí. Pokračujeme směr NP Galičica. Pár serpentýn do hor mezi Ohridským a Prespanským jezerem. Je to sice zajížďka, ale je to tam pěkné a tak ty 2h obětujeme. Pojezdíme si v serpentýnkách, pofotíme výhledy. Jediné, co potkáváme, je český autobus.

Teď už hurá do Albánie směr Pogradec. Všichni se těší. Já taky. Nebyl jsem tam 7 let, sám jsem zvědavý, co se změnilo.

První zádrhel na sebe nenechal dlouho čekat. Na MK/A hranici si celník všiml, že SPZ na Bohunčině zelené kartě neodpovídá značce na motorce, trošku jsem zapomněl nahlásit na pojišťovnu přepis. No hlavně, že jsme projeli x státy a no problém.

Nounejm s celníkem vyšprechtí, že Bohunku ven z Makedonie pustí, ale když ji v Albánii vrátí zpátky, tak zpět do Makedonie už nemůže. Bohu měla o zábavu postaráno. Řikám jí: „Hlavně se furt usmívej.“ Po 5min zbytečného strachu albánského celníka samozřejmě vůbec nezajímalo, co má v papírech. Práskl razítko do pasu a byli jsme v Albánii. Hned bylo veselejc, málokdy má člověk takovou radost, že je za čárou. Žhavím telefon a domlouvám s kámošem/pojišťovákem nápravu – máme pár dní a tak se nám snad podaří vše dát do pořádku. V Albánii je krásně, když tak bychom sem jezdili Bohu každej rok navštěvovat.

V Albánii vše při starým, silnice je veřejný prostor, kde kamion a chodec mají stejná práva a jakákoliv logika dopravního provozu silně pokulhává za sílou davu.
Když se řidiči protijedoucích aut na ucpané ulici rozhodnou vykecávat, tak prostě vykecávají a nerozhodí je naprosto nic. Někteří v partě, co to neznali nebo si nedůsledně nevzali k srdci varování, jsou z toho mírně vykulení. To je prostě Alboška. Jinak ale 7 let rozdílu je neskutečně znát. Zmizela ghetta, odpad se +- uklízí. Všechno šlo nahoru. Je to tu pořád úsměvné, ale už ne o strach. Za 7 let je tu pokrok, jak u nás za 20. Samozřemě byli 100 let pozadu, takže dohánět je pořád co, ale snaží se! Já jim to přeju. Albánie sice už brzo nebude atrakce pro zvědavé rádoby západoevropany, bude z ní „normální“ země, ale málokde si to zaslouží víc.

Ve městě Pogradec vyměňujeme peníze, nabereme zásoby a hurá podél břehu Ohridského jezera zase do hor. Cestou máme první karambol – nějakej meďour přede mnou to natvrdo zahemuje před nějakým čoklem, co mu tam vlítl – samozřejmě brzdová světla auta nemají - jsme v Albánii. Já jako první to dobrzdím úplně na chlup, na asfaltu pokrytém vrstvou prachu za vydatné asistence ABS - ale Bohunka jako druhá se lekne, bez hlídače přebzrdí předek a elegantním skluzem to pustí na zem. Škody jsou naštěstí pouze kosmetické a na jejím egu.

Motorky jsou na podobné pseudo bouračky připravené, bočáky, padáky a blastry dobře chrání jak motorku, tak nohy. Je to ale varování, už jsme ve státě, kde je možné vše.

Posbíráme Bohunku ze silnice a domlouváme se, že si dáme relaxační oběd na břehu jezera, jak jinak než ohridského pstruha. Vylovení se obávat netřeba, jezero je veliké jak český okres a makedonská strana se stará o průběžné obnovování populace zákazem lovu.

Librahzd, sháníme pumpu. Město je trošku chaotické, tak jednu přejíždíme a trošku se tam zasekáváme, místní pomáhají, jsou ochotní až moc. Ze všeho se nakonec zdárně vymotáme a odpoledne hurá do hor směr Cerenec. První kilometry ubíhají a všude překvapivě fungl nový asfalt šířky naší státovky. Když už to vypadalo beznadějně, přešel ve válcovaný podklad a za pár km i v opravdovou albánskou zmoli na jedno auto, huráá!!

 

Odpoledne trávíme v horách popojížděním mezi vesničkami, jízdou ve stupačkách, focením. Prostě pohodovým off přesunem na sever. Na křižovatce před Steblevë nemáme Martina a nevíme, jestli je před námi nebo za námi. Chvilku řešíme situaci, přijíždí místňáci a řeší s námi celkem komickým překladem přes telefon. Než jsme něco vymysleli, tak přijel sám, můžeme pokračovat.

Údolíčka jsou tu parádni. Bohunku, která jede jako první, honí ovčáckej pes větší než ona a ve sluchátkách je to samý: „Pomoooc, já se bojiiim!“ Říkám, ať zatroubí. Prý se bojí, že jí to kousne! No, projela a zaměřil se na mě. Brutálním tůrováním, troubením a nahrábnutím štěrku do tlamy jsem ho neodehnal, akorát řádně nasral a nechal ho natěšenýho klukům za námi.

Jsme v Ostren i Vogël, tady je náznak staré Albánie a jejího bezúklidového režimu. Ale jen ve vsi, jinak příroda je krásná a čistá.

Na cestách samozřejmě nejrůznější sbírka verbeže. Je tu cokoliv, co dokázali domestikovat – od slepic přes prasata, kozy, ovce, osly, koně, krávy a zcela výjimečně se i stane, že za zatáčkou není nic! Vjíždíme do rovného opuštěného údolí s pahorky, jak z pohádky. Pastviny střídaji fleky malých políček. Jsme kousek od makedonských hranic, za čárou je Debarské jezero. Je kolem 18té a tady někde budeme spát.

Po menším průzkumu nacházíme parádni místo u potoka a spaní si sychrujeme přátelskou „domluvou“ s domorodcem, který tam ještě něco dloubal na poli. Má to ovšem jeden háček – na vysněnou louku vede „menší“ a „větší“ brod. Průzkumnou skupinu tvořím já a Martin.

Ostatní čekají na „hlavní“. Zkoušíme průjezdnost menšího brodu. Je to snadné. Nechávám Martina, ať nám „hlídá“ nocleh a jedu pro ostatní. Cestou zpět navádím. První jede Nounejm – jukne na mě: „Kudy?“ „Doleva! Musíš doleva!“ Pokrčí ramena a na prase to narve do toho hlubokého brodu. Doleva? Ahaa, já vlastně stojím proti němu, takže z jeho pohledu je to tak trochu doprava!

300kilové báwo zdatně vjede do cca metrové vody, zvedne obrovskou vlnu a setrvačností se dostane do ¾. Když Nounejm zjistí, že se topí a nejede, použije základní poučku: „když nevím, tak přidám“ a nějakým zázrakem se z toho vyhrne. Hroch tak tak vyjede na břeh, zachrochtá a zdechne. No, větší divadlo jsme místňákovi připravit nemohli!

NONAME: „Zdálo se mi to trochu zvláštní, když mi Milánek důsledně opakoval „vlevo, vlevo“ a přitom v místě, kde stál, tekl jen malý potůček a přede mnou byla desetimetrová „kaluž“… Nicméně má bezmezná důvěra v tohoto ostříleného balkánského sputnika mě přesvědčila, že má pravdu. Jeho osmikilo přece už úspěšně stojí na druhé straně! No co si budeme povídat, v tu chvíli moje důvěra a svěrač trochu povolili…“

Zbytek výpravy už navádím důsledně doprava. :-)

Nounejm svléká, co má mokré (tj.všechno) a pustíme se do resuscitace hrošíka. U takto starého železa je to snadné. Stačí vypustit z airboxu kýbl vody, vyndat svíčky, vyflusat z válce 2m gejzíry, vypálit svíčky a zase složit. Do 10min hrošík zase spokojeně chrochtá – více k vidění v instruktážním videu.

Místo na spaní je parádní i se dřevem. Martin pokecá s místňákem o traktorech a nakonec i ten se setměním odchází.

Chvilku se ještě dloubeme v Labakovic tygrovi, zahadná to porucha,  jede pořád stejně, ale občas nasraně odflusne nějakou tu jedovatou slinu, že by  jaký pán, takový tygr :-)?  Zdá se, že trochu trucuje termostat, ale v chladiči prostě voda pořád je a nevaří, tak nevím, co s tím. Zase to zavřeme, jakože opravené.

Zapalujeme oheň a první opravdu pěkný offík výpravy bouřlivě slavíme až do pozdních nočních hodin…

5.den Albánie u makedonských hranic - Kukës - 141km

…o to těžší je ráno. Hlavně Noujem s Martinem mají nějak povadlé rysy. Nakonec se i alkoholici amatéři nějak posbírají a LEVÝM brodem se vracíme na „hlavní“, akorát Nounejm je zase fuč, vracím se a ejhle, 10centimetrový papíráček mu kouká ze zadního kola. Toho kluka beztak někde cestou proklela albánská cigánka Fátima.

Parta hic a první použití knotu v praxi dopadlo dobře. Ptám se Martina: „Kde je ten hřebík?“ „Zahodil jsem ho.“ „Kam?“ „Nevím.“ Že by repete? Nee, už jsme odjeli v pohodě, hřebíček počká na jiné.

Za dalších 20-30 km se pustina postupně zase trochu zabydluje a i cesta se průběžně promění z kamenité nudle na válcovanou gruntovku – tady se bude asi pokládat asfalt zase z druhé strany. Místní děcka jsou neskutečná! Některá skáčou do cesty a chtějí povozit – jako nic proti, jednoho jsem i svezl a měl z toho zážitek na týden.

Bohunka do kecáku: „Co děláááš? Dyť Ti vrazí kudlu do zad“ :-) .

No ale evidentně do školy nechodí nebo alespoň nemají fyziku, protože klidně skočí do cesty a zastavit 300+ kg kolos na gruntovce na 3m prostě nejde. Dávejte na to bacha! Ta děcka jsou horší jak srnky!
No naštěstí to všechno dopadlo bez následků a v Cerenci najíždíme na asfalt.

Cestou do Peshkopi je to zase jiné. Silnice tu je fugl nová, ale skoro nikdo po ní nejezdí,  ale taky se neuklízí. Na fungl novém asfaltě se válí kameny všech velikostí od oblázku po velikost trupu dospělého muže a všem je to fuk. Těch pár aut za rok to přece objede, tak proč  to uklízet.

U řeky Drini i Zi obědváme, provedeme menší servis řetězů a okoupeme kaštánky, Labakov hlásí sníženou ochotu tygra startovat. Teď chytne, takže prozatím to necháváme osudu a pokračujeme pěknými horami.
Po dalších 50km hlásí Labakov nulovou ochotu tygra startovat.
Na dloubání ve střevech si tygřík vybral super místo s parádními výhledy u Skavicë. Poházíme plasty po louce a záhy se tam sbíhají malí ušmudlánci. Nejdřív klasicky somrují „one ojro“, ale Nounejm je povozí a je od nich pokoj.

Mám za úkol to opravit, od dob, co jsme brázdili svět v sedlech čoudících třiapůlek, dělám hlavního servismana a mám to na krku dodneška, komedianti, jako kdybych snad o tygrovi cokoliv věděl.

No nic, pomůže selská logika. Co nestartuje, buď nemá šťávu, nebo se to nechce točit. Začneme šťávou. Měřák mám, ale má vybitou 9V baterku (poctivá příprava nadevše). Za použití 2ks „tzechische golde hande“ do něj nadrátuju 4 tužkovky z čelovky a maká!

Tygr má na baterce 11V naprázdno a je jasné, že tohle „ist nicht normal“. Trošku jí oživíme start kabelama z větroně, protože má nejpřístupnější baterku a ve zbylém čase preventivně vyndáme termostat, který sice asi maká, ale tak nějak na haluz a když uz je to dole tak pro sychr, od tý doby tygr nic neplive.

Během oživování, přijíždí nějaké auto a kdosi si nás točí na poměrně profi vypadající kameru. Debatujeme, jestli bude v telce reportáž na téma: „Motorkáři se opět vrátili obdivovat krásu naší země“, anebo to točil nějakému bosovi, ať si vybere mašinu.

Baterka je zpátky. Chytne na drc, napětí při volnoběhu 12,2, zvýšené 12,8. Nic moc! Pustíme světla a jde to dolů. Je to jasné. Dobíjí, dobíjí, ale málo, kolečko se nám polámalo. Zřejmě se švihlo jedno (spíš víc) vinutí v altíku. Každopádně poruchy dělím na dva druhy: jede to = jedeme, nejede to = řešíme. Bez světel je Labakov o chlup na té správné straně, takže dostal zákaz používat světla, vyhřívky a všemožně šetřit energii a doufáme, že to vydrží. Nevšiml jsem si, že by v Albánii Triumph nějak zvlášť expandoval se servisní sítí.

Pokračujeme dál po SH31 na Kukës, netrvá dlouho a další průser. V jedné dost klopené zatáčce na úplně nové silnici zapomněl nějaký vylitý Albánec přidat do jedné dávky obalovačky asfalt, takže tam v jednom pruhu v délce cca 100m v klidu zaválcovali 5cm vysoký čistý, jemný štěrk/prach - jelita!! Klouže/hrabe to jak sviňa. Projíždím to vlnovkou se staženou prdelí, ještě varuju Bohunku do kecáku a víc nejde dělat. Kluci jsou hned za námi. 3 to ustáli a Endy se lekl, přebrzdil a pustil to do zatáčky skluzem po kolmici. Naštěstí je provoz 0, nejeli jsme rychle, takže zdravotně bez následku. Ale tohle už nebyla sranda. Pád skončil dobře jen se štěstím. Nosiče jsou domuchlané, kufry trochu taky. Padáky jako jediný nemá, takže má v plastech vyrytou mapu Albánie. Polepíme motorku, jak se dá. Ani vlasně není tak zle, většinu spraví tesa páska a kus drátu, ale je to zase varování, tady fakt člověk neví dne ani hodiny.

ENDY: "Krátkej pohled autora vozembouchu: nejel jsem rychle, ale kochal jsem se výhledama a nečuměl dopředu. Když jsem si všiml štěrku, tak jsem ještě chvilku přemýšlel, co budu dělat, a pak už bylo pozdě. S mašinou jsem bouchnul, sám jsem se sklouznul po zádech ještě před moto. Následky: na mně jen špinavá bunda a kalhoty, na moto malinko pomuchlanej kufr a ohnutej držák kufru, odřený lak, vysklený přední blinkr. Kluci mi srovnali nosič, ostatní se opravilo až doma. Zůstala naštvanost na mě, na starý kolena udělám takovou školáckou chybu! Moje ego velmi utrpělo a ani pivo večer to nevyléčilo."

Tahle silnice je vůbec celá zajímavá. Trošku to vypadá, jako by se banda Albánců rozhodla, že si přečtou chytrý knížky a začnou vyrábět super silnice. No na první pokus slušný, ale ještě je co dohánět. Do cesty zasahují úplně nevyzpytatelně kusy betonu, šířka se mění čistě náhodile, výrobu značek už sice zvládli, ale logiku jejich umísťování ještě ne, nehledě na to, že místní "řidiči" stejně nepoznají, co na té značce je.

Bivakujeme za Kukës na pastvině plné kravských lejn a ovčích bobků. Není to 100 % zašité. Občas někdo projede kolem, ale jen zamávají a jedou dál. Jen jeden se na nás jel podívat a chtěl se vyfotit a byl tak hotovej z toho, že je mezi námi ženská, že se chtěl fotit jen s Bohu – opruzák!
Dneska vaří chlapi, vyrobili jsme si „lehce“ pálivou večeři z paprik, co dnes koupil Martin. Nedaly se jíst, tak jsme je vrazili do rendlíku, že to snad teplo přepere, nepřepralo. Následný oheň v hubě jsme hasili pivem v množství větším než malém skoro hodinu, a ne že by to moc pomáhalo.

Kontrolní měření Labakovic baterky ukazuje mírně optimistických 12,4V, pokud toto vydrží, tak to dojede. Stačily jen 2 dny a motorky už jsou správně „ošlehané štěrkem“, i my už jsme taky v tom správném „albánském“ režimu, Bohunka zatím drží jako kůň.

6.den Kukës – Theth - 212km

K ránu dost fouká a je pod mrakem, ale to je pořád dobré. Balíme a frčíme směr Shkodër. Silnice SH5 je taky úplně nová a ani metr není rovně. Připadám si jako v nějaké video hře, za každou zatáčkou je něco jiného: kámen, velký kámen, štěrk, koza, děcko, Albánec v černém saku s krumpáčem, co jde odnikud nikam.

Tomu všemu se člověk musí vyhnout a sbírá jakože body. Pak 3 zatáčky nic pro ukonejšení a ve 4té zatáčce plato jemného štěrku nebo prostě "jen" díra v asfaltu. Utíká to ale úplně jinak než na šotolině a tak během dopoledne jsme ve Shkodëru.

S Endym hledám internetovou kavárnu, kde bych vytiskl tu opravenou zelenou kartu. Pamatuji si tam malou banku, kde na nás před 7 lety byli hodní a mluvili anglicky. Tenkrát to byl nejhezčí nový baráček, teď je to ruina za plotem a okolo vše nové.

Kavárnu nacházíme i tak a po hodině se vítězoslavně vracíme s papíry v ruce. Ostatní čekají na nové pumpě v pěkné čtvrti, kde si dávají oběd, nechápu! přesně tady se ještě před 7mi lety v ghetu válely kozy, prasata a feťáci s odpadky na jedné hromadě!

Najíme se taky a přemýšlím co dál, chvíli zvažuju jestli jet nahoru na Koplik a dojet do Theth radši snazší severní cestou, nebo to vzít na prasáka přes Kir a projet celé kolečko Shkodër – Theth - Koplik. Před 7mi lety jsme to jeli s Martinem na 350kách smraďoškách 1,5 dne a bylo to všechno, jen ne procházka růžovým sadem. Teď máme sice jen jedno odpoledne, ale zase už máme hustý enduuura p*č* !

Nakonec jsem zvážil schopnosti naší tlupy a vzal to tou snazší cestou. Bylo to rozumné, jet by se mělo maximálně těsně nad možnosti nejslabšího a ne nad možnosti většiny :-).

Jedeme tedy na Koplik, kde odbočujeme na Bogë. U památníku s oprátkou potkáváme, koho jiného, než 3 motorky s českou značkou i s piloty. Jeli do Théth včera a dneska se vracejí. Prohodíme pár slov a rad, popřejeme si šťastnou cestu a sami jedeme užít si své dva dny slávy.

Asfalt končí u známé hospody v Bogë, nakupujeme poslední dostupné pivo, plechovku za ojro a hurá do hor. Máme to akorát do večera. Na nové cestě se už dělá. Je to válcovaná gruntovka až do průsmyku, ale deště to podmočily. Je to hodně sypké, Bohunka se trápí, nemá už v rukách sílu držet stopu. Párkrát se tam zasekne, těch pár (desítek) zatáček ji vycukalo fyzicky a pak i psychicky. Vyflusanou jsem ji povzbuzováním ještě dostal nahoru do průsmyku k památníku.

Já: „Jeee, tady to znám. Tady sme spali před 7mi lety s Poustevníkem.“ Labakov: „Ale nebudete tu spát, že ne?“

Tady začíná mlha, mokro a klouzavé šutry. Už nemá smysl lámat to přes koleno. Je nás tu 5 chlapů, tak provedeme záchrannou akci a to nejhorší jí s větroněm přejedeme.
Nounejm zůstává s Bohu nahoře v průsmyku u památníku jako hlídač a společník. Já přesedám na větroně a s Martinem sjedeme ty nejhorší 4km. Větroně tam nechám stát ve společnosti Endyho, nakýbluju se za Martina na TAčko a vrácíme se pro mého Loncina a Bohunku. Cestou si Martin už po 2km stěžuje, že jsem těžkej a že ho bolí ručičky. „Voe, si chtěl jet celou Albánii ve 2!“ Nahoře naložím Bohunku za sebe a zfrčíme to k její moto.

Bohunka: Byla mlha, nebyla vidět žádná krásná panoramata, která mi byla slíbena, povrch byl náročný a já si najednou říkala, co tady dělám, proč se sem ženu, co pěkného mě tu čeká. Prostě jsem se odrovnala - napřed psychicky, po tvářích se mi koukely slzy, pak odešla i síla v rukou. Když jsem se pak už v dobré náladě ptala, kde jsou nějaké dokumentující fotky, bylo mi řečeno, že se báli mě fotit! :-)
Pokračování už je o něco lepší. Bohu se za tu půlhoďku oklepala a tak zbytek cesty proběhne už plynule. Posílám Labakova napřed, ať nám vyšprechtí nějaké to ubytování.

LAB: K ubytování v Thétách – jsou tam 2 „penziony“ a jsou domluvení. Prostě je tam těžký kartel. Na příjezdu čeká banda kluků a koukají na serpentiny, kdo k nim jede a toho prostě odchytnou a tvrdí, že všichni mají penzion. Cenu moc ukecat nejde, protože konkurence vůbec neexistuje. Byli jsme u rodiny Harusha. Pro ty, co si myslí, že tam někde zakempují … tak je stejně přijdou kluci stáhnout o nějaké to Euro.

Kolem 6té jsme v Thétách v penzionu za mostem za 16E s večeří a snídaní. Po těch pár dnech pod stanem a šotolce, jsou už všichni zralí na postel. Bohunka samozřejmě nejvíc. Slavíme úspěšný dojezd do Théth. Albánci si o nás musí myslet, že jsme naprostá paka a VŮBEC se jim nedivím! Oni tu cestu jezdí každý den na takových 50ccm čínských šmudlách nebo úplných verglech a my si po projetí na svých natrojených mašinách myslíme, jací jsme borci.

Ubytujeme se, vysprchujeme, dostaneme výbornou večeři a u piva na pokoji se všem brzy otvíraji huby od ucha k uchu. Do pelechu a spát!

Penzion je trošku z jiného světa. Vcelku slušné vybavení, na albánské poměry jakžtakž koupelna, i když řemeslo dost pokulhává. Je ale neuvěřitelné, v čem tam žijí oni - v podstatě v chlívku. Co nepochopím, tak i když součástí tohohle baráku je pěkná kuchyň, tak všechno jídlo zásadně chystají v tom chlívku, lepší nevidět. Ale bylo výborné!

7.den Albánie Theth - Černá hora Kotor - 193km

Je ráno, chčije! Nespěcháme, dostaneme opět výbornou snídani a v klidu se sbalíme. S Bohu stihnu „romantickou“ procházku po kamenitých ulicích Théth, vyfotíme se ruku v ruce nad kravským lejnem. Ta hoďka zdržení stejně nepomůže, pořád prší.
Víc čekat nemůžeme. Vyrážime, bohužel ochuzeni o parádní výhledy na vrcholky NP Prokletije.

Všechno je v mlze a šutry klouzají. Bohunka už odpočatá, duševně nachystaná na to, co jí čeká. Předvádí ukázkovou jízdu a tak jsme ani ne po 2h v Kopliku, i ona si tak může odškrtnout Théty jako projeté bez ztráty kytičky, teda jednou sebou vlastně trošku flákla a udělala tak MALINKOU ostudu před dalšími Čecháčky, co jeli odspoda. Hergot tady je víc Čechů než na Staromáku.
NONAME: "Cesta z Théth byla pěkná, sice sychravo, ale po příjemně strávené noci, jsem nebyl unavený a tak jsem byl v nahoře sedle SH21 až podezřele brzy. Po cestě klasicky Albánci a zvířata, zajímavá byla jedna osamocená mladá ovce, okolo které jsem projel. A když jsem nahoře čekal na zbytek bandy, ovci jsem potkal znovu, tentokrát bečící a svázanou na střeše projíždějící dodávky narvané vysmátými domorodci. Večeře už se veze.:-)"

Dole je jen pod mrakem, ale v horách to padá v kuse z mlhy. Jet šutry po mokru v mlze je jen raubířina bez efektu. S těžkým srdcem proto ruším SH20 a jedeme na hranice s Černou horou. Tohle byla, bohužel, poslední šance, už nikdy si ty parádní serpentýny neprojedeme po šotolině. Za 2 měsíce odteď je vyasfaltovali a je z toho další „fagaraš“. Nevadí, stejně by to bylo v tom chcanci o ničem.

LABAKOV:  "S NoNamem jsme  se na sjezdu trochu trhli a jeli jsme napřed – krásná silnice s kvalitním asfaltem, jedu si tak 80, pohodička, když tu stádo ovcí na louce na jedné straně. OK jdou jako stádo směrem od silnice pohoda, z druhé strany silnice se nejrdnou vyřítí osamělá ovce stylem kamikaze. Náraz do pravého padáku, brzdím, slézám z motorky, starej Albánec na mě kouká, jestli nebudu chtít zaplatit motorku, já koukám na starého Albánce, jestli nebude chtít zaplatit ovci. No evidentně se nedomluvíme. Ovce vstává a odchází:-) a já mám na motoru a botě rozmázlé zelené hovno. No nic, jedeme dál :-)."

Vysypáváme poslední albánské šušně na poslední pumpě a vjíždíme do Černé hory. Jupíí, tady už prý zase mají zdravotní péči. U náhradní zelené karty každého celníka samozřejmě zajímá jen to, proč není zelená a ne, co na ní je. To je bordel, velebnosti.

V Tuzi dokupujme zásoby z bohatého výběru obchoďáku - užívám si, že když řeknu salám, dostanu salám. Už po asfaltu pokračujeme směr NP Lovćen. Krajinka je pěkná, mraky sice na prorvání, ale zuby nehty se to drží. Stihneme projít mauzoleum na Jezerském vrchu, kde je pochován Petr II. Petrović Njegoš a jakžtakž i něco nafotit. A pak to začne. Chcanec, vítr, chcanec, vítr, svrab, špína, dezolát…

Prchneme z toho rychlým přesunem k moři, které zatím drží mraky v horách, a nad Kotorským zálivem nás uvítá sucho a teplo.

Kotorské serpentýny …MAZEC!! Padají z výšky 1600m až k přístavu zdánlivě nekonečně dlouho, prakticky nulový mimosezonní provoz, zatáčky namačkané na sebe, jak to jen jde, kvalitní asfalt, žádné šutry a štěrk, žádné kozy a jiná verbež, je poznat, že tohle už není Albánie.

Mávnu na Nounejma a Martina domluvené "znamení smrti". Podkopeme kvalty a jedeme si povozit kudlu – byl to famózní sjezd, mitasky si obrousily naprosto všechno, poser proužky neměl nikdo. Martin pravidelně brousil kufry, já hlavák, ujet klukům nejde, jsou prostě příliš dobří… nebo magoři. Parádních zatáček na hraně bylo až až, dole fialové kotouče a na 07kách strupy, skoro jak z okruhu, moc hezká vsuvka pro prdlouše.

ENDY: Sjezd chlapíků radši nekomentuju, neshodli bysme se v názoru na hodnotu lidskýho života. Ale vyhlídka nahoře nad Kotorem byla asi zatím to nej, co jsem ve svým prašivým životě viděl. Naprostá paráda, kterou fotky prostě neukážou.

U moře hledáme nocleh, v květnu je všude mrtvo. Našli jsme zajímavý, opuštěný a vybydlený vojenský „pionýrák“ u zálivu Trašte. Bylo tam pár pěkných míst pod střechou, ale venku bylo „jen“ pod mrakem a foukal teplý vzduch od moře. Navíc opuštěné budovy lákají pochybné existence,(i nás třeba).

Spravedlivé hlasování vedlo ke skóre 5:1 – mužská část porazila Bohunku, která chtěla jediná pod střechu, protože se jí ty mraky nezdály. Postavili jsme teda stany v přístavišti na asfaltu, krásně zašité místo, špica!! Při večerní párty na schodech u moře jsme se všichni trošku ožrali. Lab nám vyčetl zbytečné riskování v serpentýnách – no, každý na to měl svůj názor – a usnuli jsme spánkem spravedlivých …

2:00 - začíná průtrž mračen. 2:02 - na pěkně vyspádovaném asfaltu pod našimi stany 2cm vody. 2:03 - 2cm vody ve stanu!!! . No prostě nás to vypláchlo jak malé kluky na prvním čundru. Hodil jsem pod karimatky plachtu a nějak jsme dočkali rána prochcaní durch. Ach jo, ženská má prostě VŽDYCKY pravdu! :-/

 

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE