reline_unor



Mongolsko, horalky a zlomené zobáky

Ono to tu zase tak hrozné nebude, domluva sice pořád vázne, ale na konci cesty se to má změnit. O pokračování cesty do mongolského hlavního města, překvapivých zážitcích a překvapivě krásných setkáních.

Kapitoly článku

V minulém díle náš mongolský konvoj zdárně dorazil do města Altaj na jihu země. Odtud pokračujeme dále na sever a střední cestou do mongolského hlavního města Ulánbátar. Než tam ale dorazíme, stane se toho ještě více než dost.

Horalky a zlomené zobáky

Ráno se s klukama stopařema loučíme s tím, že se ještě možná uvidíme. Koneckonců, máme stejný cíl – Ulánbátar. Jdeme ještě nakoupit na místní market, a co nevidíme, horalky! Vyrobené na Slovensku. Kupujeme jich rovnou několik, do zásoby. Globalizace, o které se ještě mnohokrát na naší cestě přesvědčíme. Z asfaltky za městem odbočujeme z hlavní směr sever. Teď už nás čeká zase jen offroad. Mirka jede neohroženě první a víří spoustu prachu. V jedné chvíli ji doháním a jedu jen těsně za ní. Obrovská chyba. Přímo přede mnou se objevuje asi dvacet centimetrů hluboká strouha od vody zakroucená jak had. Než stihnu říct první nadávku, co mi přijde na jazyk, už jsem v ní. Motorka provádí pár hadích pohybů ze strany na stranu, jak strouha neomylně vede moje přední kolo a už letím. Kurváááá. Dopadám na bok a chvíli se ještě smýkám po cestě. Když už si myslím, že je po všem, naráží do mě ještě rozjetá motorka a schytávám solidní perdu do zad horním kufrem. Jak si tak ležím, vidím, že si toho Mirka vůbec nevšimla a pomalu odjíždí. Tak nějak nemám sílu se ani nadechnout, abych na ni zavolal. Stejně by mě neslyšela…

Vrací se, já stále ležím, nemůžu dýchat. Pomalu vstávám. Asi jsem jen naraženej a nic víc mi není. Žebra ale bolí solidně. Snažíme se dostat motorku ze strouhy. Ještě jednou nám padá. Zběžná obhlídka motorky odhaluje jen odřeniny a zlomený přední zobák. Utrhneme ho, schováme šroubky a další nepoškozené drobnosti a po chvíli pokračujeme. Nejede se zrovna nejlíp a to ani Mirce. Je trochu vystresovaná a pořád si mě hlídá v zrcátkách. Dneska ujedeme jen pár kilometrů a utáboříme se u řeky. Usínám během chvíle.

Stepí na sever

Pusto prázdno, to je cesta z Altaje na sever. Jen my, rozpálená step a elektrické vedení. Cesta překonává mnoho údolí. Rozděluje se na několik, jen aby se po pár kilometrech opět spojila v jedinou, překonávající horské sedlo. Za celý den potkáváme jen několik kamionů vířících oblaka prachu.

Za městem Uliatsaj je zase trochu živo. Míjíme dost jurt a hodně dobytka. Nejede se mi nejlépe, žebra pořád bolí a cesta je strašně kamenitá. Ufouknuté pneumatiky sice hodně pomáhají, ale není to ono. Denní porci kilometrů tak dost zmenšujeme a raději si užíváme kempování s překrásnými výhledy na okolní kopce. Zatím máme obrovské štěstí na počasí, pršelo jen jednou a tak není cesta až tak moc blátivá a náročná.

Během těchto dnů také doděláváme restíky jako psaní článků a úprava fotek. Daří se nám také zalepit Mirčinu karimatku, kterou si propíchla v kufru o vařič.

Hřbitovní smůla

Určitě znáte ty strašidelné historky, jak se parta dětí hecuje, zda přespí na hřbitově. Nebo jste to možná sami zkusili. Nám se to podařilo naprosto nevědomky, ale zjistit to máme až mnohem později. Ustýláme si několik metrů od rozházených kamenů s nenápadnými rytinami. Žádná jména, jen tvary. Nespí se nám ani jednomu vůbec dobře. Ráno se kvůli něčemu hádáme, sami ani nevíme kvůli čemu. Aby té smůly nebylo málo, zlomí se mi nosič kufru v místě, kde jej svařovali v Kyrgyzstánu. Po pár kilometrech zjišťujeme přestřihnutý šroub na rámu Mirčiny motorky. To není vůbec dobré. Kdoví jak dlouho s tím už ale jede. Až v Ulánbátaru se dozvídáme, co byl zdroj naší špatné nálady. Velice pravděpodobně pradávné pohřebiště, na kterém jsme si ustlali. Podobné kameny ještě vidíme vícekrát kolem cesty.

Pomalu ale jistě do hlavního města

Za městem Tsetserleg začíná asfaltka, která vede bez pár výjimek až do Ulánbátaru. Cesta tedy ubíhá rychle a v pohodlí. Párkrát nám sprchne, ale vždy jen přes den. Cestou nacházíme naprosto úžasná místa na kempování a nebýt toho, že opět trochu spěcháme, zdrželi bychom se vždy na několik dní. Každý večer máme oheň, tomu se říká pohoda!

Mongolská poprvé

Co všechno můžete v Mongolsku zažít poprvé? Je toho opravdu spousta! Od takových těch věcí co asi čekáte, jako ochutnání zkvašeného kobylího mléka, spaní v jurtě nebo, což se nám naštěstí nepoštěstilo, ochutnání býčích varlat, až po zcela civilizované, západní věci. A jaké to jsou? My jsme třeba poprvé v životě v Ulánbátaru navštívili světový řetězec Pizzahut. Poprvé jsme navštívili Jazzový klub, poprvé jsme byli v opravdové suši restauraci a mnoho dalších věcí, které bychom opravdu nečekali, že zrovna tady zažijeme. A bude jich ještě více!

V Ulánbátaru se chystáme strávit několik dní. Potkáváme tu opět Rolanda, Roca a dalších mnoho cestovatelů. Několik dní se tak věnujeme údržbě strojů, procházkám po městě a návštěvám místních zajímavostí. Zkrátka, zase se na chvilku cítíme jako lidi a ne jako špinaví motorkáři.

Těsně před naším odjezdem se dozvídáme věc, která náš pobyt zde ještě trochu prodlouží. Mirčin tatínek nám dává kontakt na dceru svojí kamarádky, která se sem provdala. Slovo dá slovo a domlouváme se na návštěvě. Jana s manželem Chubim pro nás připravují tradiční slavnostní Mongolskou hostinu – vařené jehně. Mirce jehněčí maso nejede, ale přežila. Mě to tedy chutnalo moc. Další dny podnikáme výlety po městě, po místech známých i neznámých a dozvídáme se dost historických faktů o Ulánbátaru.

Věděli jste například, že v minulosti měli občané Mongolska vstup do Ulánbátaru zakázán a museli žádat o zvláštní povolení? Toto nařízení bylo zrušeno relativně nedávno a od té doby se populace samotného města více než zdvojnásobila. Zlom nastal po roce 1990, kdy tehdejší prezident Elbergdorj toto omezení vstupu zrušil. Tehdy mělo hlavní město zhruba jen 700.000 obyvatel.

Barbecue, rap a bourání jurty

Kdybychom se prý zdrželi ještě déle, mohli bychom jet o víkendu na chatu za město. Jo! Je krásné podzimní počasí a i když má Ulánbátar status nejchladnějšího hlavního města na světě, je krásně teploučko. Nasekáme dřevo a Chubi prý připraví barbecue. Dost rozdílné jak u nás, ale jsme hodně zvědaví, jaké to bude. Do velkého tlakového hrnce se dá jehněčí maso, brambory a v ohni rozpálené oblázky. Celé se to nechá na ohni něco přes hodinu a může se servírovat. Kameny se pak samozřejmě dají bokem. Panečku, to je bašta, i Mirka se oblizuje.

Poslední den se bourá jurta. Je ji potřeba před zimou uklidit. Konečně máme možnost vidět, jak je vlastně celá jurta postavená a z jakých částí se skládá. Vše je pečlivě zauzlované a rozebrat ji nám trvá celé odpoledne. Celá jurta se ani nevleze do auta a musíme tak jet nadvakrát.

Na konci dne dostávám do ruky klíče od osmiválcového Land Cruisera, plechovku piva a jasný pokyn: „You drive!“ Chubi pouští mongolský rap a jedeme zpět na chatu. Tímhle úžasným víkendem pro nás pobyt v Ulánbátaru končí.

Ruské volání

Z Ulánbátaru už to stačí jen vzít na sever a jsme opět v Rusku. Poslední noc v Mongolsku jsme si zpestřili stanováním nad městem Suchbaatar a dopoledne už jsme na hranici. Proceduru už známe, koneckonců ji na naší cestě budeme opakovat už potřetí, tak se není čeho obávat. Jen mongolská strana trochu vázne. Na druhou stranu tady mají duty free shop a wifi. To jsme ještě na žádné celnici neviděli!

Mirčiny postřehy

Tvář Mongolska se neskutečně rychle mění. Hlavně co se kvality silnic týče. Čas strávený tady může být vaší nejúžasnější svobodnou dovolenou, nebo offroadovým peklem na zemi. Nejvíce to podle mne ovlivní dva faktory: 1. počasí: není tajemstvím, že srpen je ideální měsíc. Množství deště ovlivní totiž úplně všechno. 2. zkušenost jezdce: pokud se vyhnete asfaltovaným tahům, čekají vás kamenité cesty, rolety a písek. Hodně písku.

Lidé vám vůbec nerozumí a vy nerozumíte jim. Když za vámi ale přijdou, je to v dobrém. My na ně mluvili česky a vůbec jim to nevadilo. Jeden příklad klasických rozhovorů. Jdu nakoupit, Vojta hlídá motorky venku. Vracím se z obchodu a kolem motorek je hlouček místních. Všichni ťukají tuhle na nádrž, tuhle na kufry. A Vojta vysvětluje pěkně od plic, že tohle je hliník, kosmický materiál. Z tím se lítá i do vesmíru pánové. Ano, dvouválec pánové, to je ještě poctivá německá motorka. Padám smíchy napoprvé k zemi. Tahle scenerie se ale opakuje všude, a tak se už víckrát nedivím. Jsou to milí lidi ti mongolové. Větší kamarádi z nás asi nebudou, ale nepřátelé určitě ne.

Cenová statistika:

Kurz 1.000 tugriků = 11 Kč
benzin 92: 1530-1700 tug (16,83-18,70Kč)
benzin 95: 1730-1970 tug (19,03-21,67Kč)
Pojištění 1.030 rublů za moto (400 Kč)
Hotel Altaj 50.000 tug za pokoj (550 Kč)
Voda 1,5L 900-1.700 tug (10-18,70Kč)
Horalky 800 tug (8,80 Kč)
Meloun 4.000 tug (44 Kč)
Chleba 1.000 tug (11 Kč)
Zmrzlina 1.500 tug (16,50 Kč)
Holič 15.000 tug (165 Kč)
Večeře v restauraci na osobu 10.000-25.000 tug (110 – 275 Kč)

Informace o redaktorovi

Vojtěch Lavický - (Odebírat články autora)

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE

Kapitoly článku

Jak se Vám líbil tento článek?
Hodnocení (18x):


TOPlist