WildOne píše: Zdar vespolek,
měli byste zájem přečíst si paměti starého programátora?

Ak sa týkajú tejto témy tak sem s nimi.

rosho píše: Ak sa týkajú tejto témy tak sem s nimi.

Jsou to vzpomínky z období normalizace, značnou část vyprávění tvoří zážitky ze služební cesty do Sovětského svazu, na školení o jejich počítačích. Psáno s osobitým humorem, a mnohdy velice hardcore.

Malá ukázka:

Za dvě hodiny jsme přistáli suverením smykem na ledové ploše v totální vánici. Venku bylo 37 stupňů pod nulou, což okamžitě zalepilo všem nosy. S kufry v rukou klouzajíce na ledě a dusíce se jinovatkou jsme se opět dopotáceli vedeni jen slabě modrým světlem asi půl kilometru k obravským betonovým stavbám a věžím s anténami aobrovskými reflektory , a shromáždili se v obrovské prosklené hale, kde bylo již jen tak pět stupňů pod nulou. Všude zas prkené lavice a značné množství lidí. Většinou však byli již oblečeni naprosto standartně do černých vaťáků,černých papach, černých prošívaných kalhot,a vysokých černých holínek. V našich bílých papachách a západním oblečení jsem vypadlai jako nějaká stranická delegace, a byli všude pouštěni jako první.

Skončili jsem zase u prkěných budek s milicionáři, jen kontrola dokumentů byla důkladnější. Kufry jsme dostali až ráno za něuvěřitelné příhody: Ospalí jsem se dívali skrz obrovské skleněné tabule na plochu, kde stálo pořád ještě naše letadlo, ze kterého ale začali cosi vykládat. Nahoře v otvoru trupu stál černýě oblečený muž v papaše, a něco zevnitř vyhazoval z výše asi čtyř metrů na ledovou plochu. Vedoucí zájezdu se usmíval našemu zájmu, a pravil: To co vidíte jsou naše zavazadla. Doufám, že nikdo si neveze žádnej chlast...

Když byla na ledu navržena obrovská hromada zavazadel, zakroužilo znenadání nad plochou ve vzduchu letadlo, jakoby chtělo přistát do té hromady, najednou zdvihlo příď, a opět se zvedlo. Z reproduktorů v hale zněla rozčilená tatarština , které jsme samozřejmě nerozuměli, a pak jsme s úžasem viděli, jak ke hromadě zavazadel přijíždí malý bafající buldozer s radlicí, a hromadu posunje po ledu asi o sto metrů. Pak se zase nad plochou ukázalo letadlo, a přistálo klouzavě na vyčištěné místo. Vedoucí řval opodál smíchy, a nabízel sázky, o to, co prej kdo najde a nenajde z těch svejch kufrů.

Naše občas i dosti fatálně potrhané kufry se pak objevily vzadu haly na páse. Když každý našel alespoň něco svého, vedoucí výpravy opět vybral ruble, a s viditelně v ruce svíraným paklíkem vyrazil hledat ochotného dopravce, protože Kazaň byla asi sto kilometrů odtud. Tentokrát se vrátil až asi po půl dni, opět se vedl s starším mužem v kožené bundě, tenkrát jsme již nikoho z autobusu nevyhazovali, nastoupili, a usadili se. Pak jsme čekali asi ještě dvě hodiny, protože sněžilo tak, že nebylo prakticky vidět na krok. Vyrazili jsme až za tmy. Šofér opět nastartoval, přihnul si z lahve vodky, a zařadil rychlost.

Cesta byla teď prakticky jen po ledové občas zasněžené pláni, a řidič se snad řídil podle hvězd, protože silnice nikde nebyla vidět. Okolo desáté se přihnala taková vánice, že jsem asi hodinu stáli, a když už nikdo nevěřil , že dojedeme, asi za další hodinu jízdy se znenadání objevila ve vánici v dáli žlutá a modrá světla.

Za asi čtvrt hodiny jsme vystupovali s kufry v ruce u poměrně moderně vypadajícího interhotelu na okraji Kazaně. Byly asi tři hodiny ráno.

Celý text najdete zde.