full respect neuvěřitelný co člověk dokáže, když opravdu chce

ty jo, to me fakt dostalo

Nářez, a my tu dlabeme prášky na migrénu :\

masakrrr,neuvěřitelne

a propo,nevite někdo,co je to za song???

úžasný!!... tak si tak říkám, kdybych měla takové dítě, které by projevilo obdobné přání... udělala bych to? Dokázala bych najít tolik odvahy a síly? Myslím, že tohle nezvládne každý. Hluboký obdiv.

t.ryba>Obrovský obdiv otce, taky mi to vyhnalo slzu do očí

Přesně tak....

.

Naposledy editováno 25.03.2009 20:11:01

Respekt tátovi. Synovi asi spíš despekt, protože nevím, jestli bych bych ochoten někoho vystavit kvůli mému přání takovému riziku - IM nedokončí spousta profi sportovců a kolabujou vyčerpáním. Pokud bylo synovo přání silnější než uvědomění si rizik hrozících pro tátu, nemyslím si, že je schopen vůbec domyslet a ocenit, co pro něj táta udělal. Ale z pohledu diváka říkám znovu - respekt tátovi.

100 stoprocentní respekt smekám

TeKilla>Respekt tátovi. Synovi asi spíš despekt, protože nevím, jestli bych bych ochoten někoho vystavit kvůli mému přání takovému riziku - IM nedokončí spousta profi sportovců a kolabujou vyčerpáním. Pokud bylo synovo přání silnější než uvědomění si rizik hrozících pro tátu, nemyslím si, že je schopen vůbec domyslet a ocenit, co pro něj táta udělal. Ale z pohledu diváka říkám znovu - respekt tátovi.

Upřímně...syn příliš nevypadal, že by dokázal hodnotit otcův zdravotní stav Schopen domyslet a ocenit to zřejmě neni a nikdo to od něj asi ani neočekává Ale věřím, že pokud má otec takhle postiženého syna, tak mu to stojí za těch 5minut jeho úsměvu a případných "vzpomínek", když se syn zmíní, co "dokázal" ...

Tak to je neuvěřitelně emotivní.
Jen to dokazuje,že lidská vůle je v některých případech zcela nezdolná.Ten chlap má můj největší obdiv nejen pro samotný sportovní výkon.Smekám se zavlhlým okem.

Karlie> v roce 1962, když se manželům Judy a Dickovi Hoytovým narodil první syn Rick. Bohužel při porodu měl obtočený pupečník kolem krku a tak byl mírně přidušen. Došlo k poškození mozku s následnou diagnózou dětská mozková obrna. Tehdy bylo rodičům malého Ricka doporučeno dát syna do ústavu, protože bude velmi silně postižený.
Hoytovi se ale svého syna nevzdali. Snažili se mu plně věnovat, dávat mu totéž, co jeho dvěma mladším bratrům. Rick má quadruspastickou formu DMO, není schopen volních pohybů, ani artikulované řeči. Rodiče se snaží, bojují za jeho práva a dosahují toho, že Rick může studovat normální školu. Jak říká jeho matka: podívejte, jaký má pohled – zkuste mu říct nějaký vtip a uvidíte, že rozumí, a tak psycholog, který o Rickovi hovoří jako o nevzdělatelném, posléze uznává, že mozek Ricka funguje normálně.

A tak Rick chodí do normální školy, jeho matka se vzdělává ve speciální pedagogice. A dělá mnoho pro to, aby Rick posléze dostudoval na Bostonské univerzitě. Posléze se podaří získat speciální počítač, díky kterému je Rick schopen komunikovat se světem. Jeho první slova zněla - Go Bruins!!! Píše se rok 1977 a ve finále Stanley Cupu jsou právě Boston Bruins a Montreal Canadiens.

V roce 1977 se Dick na Rickův popud poprvé účastní charitativních běžeckých závodů na podporu dítěte ze školy, do které chodí Rick. Dick, do té doby čtyřicetiletý nesportující příslušník Národní gardy, se s Rickem účastní běhu na pět mil. Běží a před sebou tlačí vozík, na kterém sedí jeho syn Rick. Jak sám vzpomíná, tehdy to byl on, kdo si připadal jako postižený. Po závodě se mu dostává snad té nejsilnější motivace, jakou otec postiženého syna může dostat, když mu Rick říká, že během závodu se cítil, jako by nebyl nijak handicapovaný. A od toho to data se pomalu rozvíjí v podstatě závratná sportovní kariéra, která trvá do současnosti.

Kariéra, během které se Hoytovi pod hlavičkou Team Hoyt účastní stovek závodů, postupně na delší tratě, prošlapávají si cestu na závody tam, kde je nechtějí pustit na start. Třeba oficiální účast na Bostonském maratonu se jim daří asi až na třetí pokus - dvakrát se účastní "načerno" (mimochodem Dick musel s vozíkem před sebou splnit limit, jako by běžel jeho syn). Postupem času přibírají další disciplíny a po čtyřech letech běhání maratonů přijímají další výzvu, kterou je triatlon, včetně toho nejdelšího.
Dick plave a Rick je v malém gumovém člunu, který jeho otec táhne za sebou. Na kole Rick sedí ve speciální sedačce na přední vidlici. V roce 1989 se prvně vydávají na Hawai. A absolvují prvního havajského ironmana. V roce 1992 spolu absolvují běžecko-cyklistický přejezd napříč Spojenými státy, kdy během 45 dnů překonávají 6042 km. Jezdí na běžkách, lezou spolu po horách. Jsou v podstatě posedlí sportem.
I dnes, v době, kdy Rickovi je 45 a Dickovi o dvacet dva více, se aktivně účastní závodů, věnují mnoho času své nadaci založené v roce 1992, jejímž cílem je zlepšení kvality života tělesně postižených, jejich integrace do běžného života a osvěta jejich životě a snaha o změnu jejich společenského vnímání. Dnes nám to přijde takřka normální, že postižení žijí samostatný život, navštěvují běžné školy, a myslím, že Hoytovi pro tohle udělali strašně moc. Vím, že hlavně ve Spojených státech, ale tenhle inspirující příklad překoná každé hranice...

Rick v současnosti žije sám ve svém apartmánu a pracuje v Bostonu, občas k němu dojíždí jeho otec, občas osobní asistent. Dick překonal slabý srdeční infarkt. Dle vyjádření lékařů jen díky tomu, že jeho srdce je tak trénované. Dick odešel z armády a po rozchodu s Judy žije v Massachusetts.

Co dodat na závěr? Snad jen pro inspiraci motto Team Hoyt, které zní : YOU CAN!

Osobní rekordy
ironman 13:43:37
maraton 2:40:47 - 20 mil (32,2 km) 2:10:45
půlmaraton 1:21:12 - 10 mil (16,1 km) 0:59:01
15 km 0:56:21 - 5 mil (8,05 km) 0:27:17
10 km 0:35:48
5 km 0:17:40
Celkem absolvovaných závodů ( 1979 - 2007 ) - 942
z toho 216 triatlonů (6x ironman), 65 maratonů (25x Boston marathon), 81 půlmaratonů

Všechny běžecké závody absolvovány tak, že Dick tlačí speciální vozík, v kterém Rick sedí (o celkové hmotnosti přibližně 65 kg), u cyklistických částí triatlonu sedí Rick na speciální sedačce na přední vidlici Dickova kola, při plavání jej otec táhne v malém gumovém člunu.

(okopíroval jsem to z netu - páč otevřít tu stránku je někdy zázrak)

tak to je neuvěřitelný ! Ten táta je největší kořeň! Respekt (brečim jak malý děcko )

Táta fakt borec smeknout před ním až k zemi málo kdo má tak silnou vůli, aby něco takovýho dokázal...

tak me taky to taky malem rozbrecelo..uzasny a respekt

Užžasnej táta......a kluk,jak byl šťastný.)

ten chlapík má opravdu vůli smekám před ním

Tak to je fakt (největšínářezjaksviňapičo) drsný, ti borci maj i můj neskonalej obdiv!!!

smekam a utiram slzu... lidi jako on by si zaslouzili mit svoji sin slavy...

tak nevim, esli to mám obdivovat - pže pak se musim stydět, že já sám (ač několikanásobnej táta zdravejch dětí) bych tohle určitě nedokázal... kua!

oxygen> to nevíš člověk ani neví,co v sobě má za sílu

zmákli to oba,jen fotřík se trošku víc nadřel.Vzhledem k tomu že už není zjevně taky žádnej mladík je to výkon hodnej profika.

motomaniakGSX-R>oxygen> to nevíš člověk ani neví,co v sobě má za sílu

asi máš pravdu, překopeš si priority a najdeš pořádnej smysl života: dávat...

Naposledy editováno 25.03.2009 03:22:07

Jednoznačně prohlašuji, že na něco takového bych neměl ani fyzicky a ani mentálně!
Taky se mi zakalil zrak.

4 Dina: ..a ty běž s tím svým psaním už do pyči, kdo to má furt po Tobě louskat!

oxygen>motomaniakGSX-R>oxygen> to nevíš člověk ani neví,co v sobě má za sílu

asi máš pravdu, překopeš si priority a najdeš pořádnej smysl života: dávat...

respekt jak sviňa

Yper>Jednoznačně prohlašuji, že na něco takového bych neměl ani fyzicky a ani mentálně!
Taky se mi zakalil zrak.

4 Dina: ..a ty běž s tím svým psaním už do pyči, kdo to má furt po Tobě louskat!

Kdiš njeumyš čyst , pyčo , frať se do školi !!