Paní Horáčková je přírodní blondýna. Někdy má výpadky přirozené inteligence, které se ve velmi nepravidelných intervalech střídají s bleskovým přísunem geniálních myšlenek, jež jsou, bohužel, téměř v devadesáti procentech nerealizovatelné. Paní Horáčková je navíc moje sestra, čímž se vysvětluje i řada mých výpadků a stavů praktické nepoužitelnosti.
Jelikož jsem již dlouho paní Horáčkovou neviděla a měla jsem dnes hodinku volného času, zavolala jsem jí a pozvala ji na kávu. V tu chvíli mě napadlo, že auto vydává takový ten zvláštní zvuk, jako když píchnete a táhnete ráfek po zemi. Jelikož mi to na blondýnu docela pálí , napadlo mě zastavit a zkontrolovat zadní kolo, které jsem před dvěma dny musela přihustit, protože bylo napůl vypuštěné.
Blondýnky bývají někdy mírně škodolibé , proto si k opravám svých vozů vybírají muže v čistých oblecích a nažehlených košilích a očekávají, že tito se zachovají jako praví džentlmeni a zvládnou od dolití oleje přes táhnutí na laně až k výměně pneumatiky i vše další, co je potřeba na náhle znepojízdněném voze udělat. Takto vybraný pán ani tentokrát nezklamal a když mi kolo dohustil, upozornil mě, že by mohlo jít o defekt, pokud dojde k opětovnému úniku vzduchu z pneumatiky, a že bych si měla kolo nechat zkontrolovat nejbližším pneuservisu. Já byla natolik ohleduplná, že jsem ho na oplátku upozornila, že s tak špinavýma rukama a koleny od bláta, jako má teď on, bych raději na jednání nešla a dala jsem mu balíček papírových kapesníčků. On mi za to dal vizitku, kterou jsem o pár kilometrů dál na parkovišti u Hypernovy strčila za stěrač modrého auta s tichým přáním, aby to auto patřilo nějaké odbarvené brunetce, která by se mu ozvala.
Mezitím, co jsem domluvila se sestrou a přemýšlela nad tím, kde zastavím, abych zkontrolovala to kolo, zavolal mi kamarád a já jsem na to kolo zapomněla, vyzvedla jsem sestru z práce a jely jsme na tu kávu. Zaparkovala jsem vůz na hlídaném parkovišti, kde byl velmi příjemný starý pan hlídač.
Když jsme se vrátily po kávě k vozu, paní Horáčková – moje sestra řekla:
„Pozor guma..“
Jak jsem již řekla, rozumové pochody paní Horáčkové lze někdy velmi těžko rozluštit, tak jsem nasedla do vozu a nastartovala. Paní Horáčková dokončila větu:
„..píchlá.“
Vylezla jsem z vozu a obešla ho. Byla píchlá.
Vyskládaly jsme tiše s paní Horáčkovou celý kufr a nebylo toho málo a ona vyndala rezervu, hever a klíč. Stála jsem a koukala, kam to bude strkat. Paní Horáčková nejdřív zvedla telefon a zavolala svému manželovi, ať to kolo přijede vyměnit a pak začala trhat z kola disk. Příjemný starý pan hlídač se přišel také podívat a vysvětlil mi, že ten lísteček „Pozor guma“ napsal on a strčil ho k tomu kolu na zem. Mě jen napadlo, že kdybych jela sama, tak si toho lístečku s tím nápisem stejně nevšimnu. :\ Paní Horáčková pořád škubala tím diskem. To už ale přijel její manžel, beze slov ji odšoupnul a disk sundal, pak poskákal po tom klíči a nadával, kterej debil to tak utáhnul a jen řekla, že to byl debil s tím automatickým klíčem, co dělá vrrm, když mi měnil letní gumy za zimní.
Pan Horáček nasadil rezervu, opět poskákal po klíči, nasadil disk, spustil hever a já couvla o metr dozadu. Kolo stálo na ráfku.
„Je prázdná.“ řekl tiše pan Horáček, aniž by se otočil.
„Je.“ souhlasila jsem. :o
Pan Horáček vzal původní kolo, naložil je do kufru svého vozu, sedl si na místo spolujezdce, protože byl špinavý jako prase, paní Horáčková, která nebyla čistější, si sedla na místo řidiče, já dozadu a jeli jsme do pneuservisu.
V pneuservisu byl velmi ochotný opravář a hned nás vzal do dílny. Rozebral mi pneumatiku a vytáhl z ní velký, rezavý hřebík:
„To je prevít, co vám rozbil kolo.“
A chvilku na to tam strčil ještě větší, ale nerezavý hřebík a já jsem byla opravdu vytočená a řekla jsem mu, že jsem tam předtím tak velkou díru teda neměla . On pak tou dírou s tím hřebíkem protáhl nějakou gumu a zevnitř mi nalepil balíček a já mu říkala, že tedy nevím, jestli je to rozumné, že se takhle pašuje heroin :\ . Jen zdvihl obočí a pokračoval v práci. Pak odnesl tu gumu na ten kolotoč, jak se tam zase cpe to kulatý železný, na čem je ta guma navlíknutá a snažil se tu gumu zase navlíknout, ale střílelo to a já mu říkala, že teď mi ta guma praskla nejmíň dvakrát, že jsem to slyšela a on jen, že ať se nebojím, že to je normální. Pak to dal na jinej kolotoč a pořád s tím točil a tak jsem ho poprosila, ať točí pomaleji, že se mi chce blinkat .
To už pan Horáček začal přecházet po dílně v rychlých kruzích a dělal zvláštní obličeje na toho ochotného opraváře. Pan opravář pak to kolo vzal a nesl ho do takového malého bazénku, co mají Horáčkovi ve větším na zahradě za svým domečkem a tam to kolo potopil. Já mu jen řekla, že kdybych to věděla, vzala bych i ta ostatní kola, že by taky potřebovala umýt . Pak to kolo vzal a dal do velkého modrého pytle a to jsem ho upozornila, že jestli nasněží, tak mi to kolo v tom modrém návleku bude určitě klouzat :\ . Ten starostlivý pan opravář se mě ještě zeptal, jestli přivezu i tu rezervu, ale já mu řekla, že ne, že ta je čistá, že ji umýt nepotřebuji, protože jsem na ní letos ještě nejezdila . To už pan Horáček nevydržel, popadl pytel a opustil dílnu. Zaplatila jsem, poděkovala, vrátila se do vozu a pan Horáček mi vyměnil za tu ušlou rezervu to nově napumpované kolo za asistence milého starého pana hlídače a dalších pánů, kteří si přišli popovídat.
To už mi volal kamarád, jestli přijedu na kafe a já mu říkala, že se zpozdím, protože mi bratr mé ženy mění kolo. Kamarád jen konstatoval, že netušil, že jsem lesbička a já přemýšlela nad tím, proč blonďáci ve stresových situacích nerozumí blondýnkám a neumí číst mezi řádky :\ .
Pan Horáček a paní Horáčková se se mnou potom rozloučili s tím, že mě další měsíc vidět nemusí a já jim slíbila, že příští týden přijedu na kafe .
Když už jsem byla na cestě, volal mi znovu kamarád, protože měl o mě starost a já mu říkala, že už jedu a on se zeptal:
„Už to máš spravený?“
„Ne, jedu po ráfku, ale pomalu, abych si ho nesjela.“ A vzpomněla jsem si, jak jsem týden koukala na to světýlko, co svítí, když nemáte olej a v autě jsem ten olej vozila, ale pokaždé když to světýlko zhaslo, tak jsem ho zapomněla dolít a dolila jsem ho, až už to světýlko svítilo furt, protože mě to rušilo.
Chci vlastně jen poděkovat těm milým džentlmenům, co na cestách pomáhají blondýnkám, aniž by na jejich drobné nedostatky poukazovali a zveličovali je . Všichni stejně dobře víme, že blondýnkám kazí pověst chemicky upravené brunety a zrzky.