Ahoj ve skole jsme dostali zadani vypraveni a tak jsem napsal neco ze zivota. Davam vam to sem pro pobaveni :) Takova mala chvilka Motoctenare :) Kdo chce muze to cist jako pohadku detem aby z nich vyrostl poradnej Motoman. Tak ted uz se pohodlne usadte a zaciname.

Píše se rok 2013 a já jsem zmuchlaná zrezivělá hromádka plechů, která leží v temné garáži přikrytá dekou s nápisem Honda. Ležím na chladné podlaze pokryté vrstvou prachu a oleje. Jen občas zaslechnu z venku ten zvuk: Huuu, huuuu, huu. Vždycky mam sto chutí vstát a říct: „Hééj, kam jedete, počkejte na mě!“ Jenže v tomhle stavu ze sebe nedostanu ani to hloupé „túúút“. Ne vždy, tomu bylo tak. Povím vám o jednom zajímavém setkání.

Když mě bylo asi 2 roky, pamatuji si to jako včera. Byla krásná letní noc. Plná hvězd a mušek co mě lezli po reflektoru div ne do výfuku. Já cítila, že zítra bude krásný den a že pojedeme s mým dnes už „ex“ majitelem na výlet do Ústí n. Labem, který mi tak dlouho sliboval. A taky že jo. Skočil na mě ráno div ne ze dvou metrů a chybělo snad jen „Hijéé“ Vyjekla jsem samou radostí do nejvyšších otáček a vyrazila kupředu. Hned po nájezdu na dálnici jsem reflektorem osvítila přesně to co mam tolik ráda. Prázdnou dálnici a vycházející slunce, které se mnou soutěžilo, kdo z nás dvou svítí lépe. Jaké, ale bylo moje překvapení, když jsme z ničeho nic zastavili na Benzině a já se dozvěděla, že čekáme ještě na další kolegyni. V poklidu jsem zhasla a čekala.

Z poklidného spánku mě probralo hromové dunění a já brzy pochopila, že kolegyně je jaksi jinačí než já. Byla ohromná na boku divný nápis HAYABUSA a místo jednoho výfuku měla dva? Mohla jsem na ní žárovku nechat, jak byla krásná. Zaparkovala vedle mě a povídá „Ahoj já jsem Suzka.“ Místo pozdravu jsem oněměla. Musela jsem v tu chvíli vypadat hloupě. Oslovená nejsilnější motorkou světa a já mlčím. „Ahoj Suzko já jsem Honda Hornetovic a jedeme do Ústí.“ „Jedeš s námi?“ „Ano jedeme, jsem celá natěšená.“ „Chceš dát závod?“ říká Suzka. „No jasně“ vypadlo ze mě nerozhodným hlasem. Od této chvíle mi bylo jasné, že se musím snažit, abych ji na cestě do Ústí stačila.

Tenkrát jsem byla ještě nová a soutěživá. Můj „ex“ mě poplácal a společně jsme vyrazili na výlet. Přiznám se, že toto setkání pro mě bylo, jaksi zvláštní. Nikdy v životě jsem neviděla nic, tak velkého, rychlého, a uřvaného. Trochu jsem se klepala, ale jen v nízkých otáčkách aby to „ex“ nepoznal.

Do této chvíle poklidná jízda se změnila v muší jatka. Ptáci létali jak ve zpomaleném filmu a vítr jsem rozrážela jak Čeljabinský meteorit, ale marně. Byla jsem zahanbena tím obrovským monstrem na dvou kolech. Zvolnila jsem na popud mého „ex žokeje“ a odfrkla si chraplavým odplivnutím do výfuku. Když, tu najednou se přede mnou objevilo ještě větší monstrum, které nejenom že skoro nejelo, ale i dost páchlo. Něco jako když nasajete zdechlinu. Lidi tomu říkají autobus, nebo tak nějak. Jsou chvíle, kdy jsem ráda, že můj „ex“ jezdí v helmě, protože, kdyby ji tenkrát neměl, bála bych se, že mi vrhne mrkev do budíků. Takový to byl smrad. Říkala jsem si bože, kdy tohohle smraďocha předjedeme a nervózně jsem mrkla xenonkou po kolegyni Suzce, která už byla dávno z dohledu. Jediné co po ni zůstalo, byla tlaková vlna, táhnoucí se za ní, zvedajíc ptactvo ze stromů kolem silnice.

Chtěla jsem Suzku dohnat. Volala jsem „Počkéj“ ale neslyšela mě. Mou prosbu jako by vyslyšel můj „žokej“ a mocným kopancem do žeber mě probudil z letargie. Blížila se zatáčka a já cítila, jak mě můj „ex“ žene do předjížděcího pruhu. Říkám si to není zrovna vhodná chvíle, ale co. Jdu do toho. Poslala jsem s důvěrou, že „ex“ ví, co dělá, všechnu moji sílu do těch mých kulatých tenisek. Zatáčka odkryla jedno nemilé překvapení zvané štěrk a výmoly.

Můžete mít na sobě klidně velblouda, co vás v tu chvíli bude řídit, ale ani ten nedokáže přemoct ztrátu přilnavosti v náklonu.
V tu chvíli, jako, kdyby se zastavil čas a vše běželo ještě pomaleji než kulka v Matrixu. Před reflektorem mi proběhl celí můj život.

„(Pamatuji tu chvíli, kdy jako mládě sedím vkleče v dřevěné krabici a najednou slyším: „Tak pojď holka, tak ses dočkala.“ Benzínu by se ve mně v té chvíli nedořezal. Zvláštně a přitom jemně se mnou někdo začal pohupovat, bylo to příjemné. Něco jako když sjíždíte z výrobního pásu do krabice plné polystyrenu. Pak se najednou ozvalo bouchnutí, cvaknutí a tma. Na cestě přes hranice jsem se dozvěděla, že jedu za svým novým majitelem. Bože, jakou já měla v tu chvíli radost. Chtělo se mi troubit, že bych pojistky utavila. Jenže trubte bez baterie, že? Nemohla jsem se dočkat.

Ze tmy mě po čase probralo rupnutí bedny a ostré světlo. Nějaký chlap v montérkách s páčidlem v ruce na mě zíral a dodnes si pamatuji tu větu „Ty jo hele to je ta nová Honda Hornet CB600F, rok výroby 2007“. Já si říkala: „Cože?“ „To je ten můj vysněný majitel? A jak mě to nazval?“ Později jsem pochopila, že to byl moc hodný pán, který mi pomohl dostat se na nohy. Utřel mě od oleje, dal mi ochutnat moc dobrý benzín. Utáhl všechny moje šroubky, a co jsem nečekala, vzal hadr a začal mě lechtat jakousi zubní pastou. Celou tu dobu si se mnou povídal a říkal, jak jsem krásná, prostě gentleman. Postavil mě k obrovskému oknu, odkud jsem mohla vyhlížet svého nového majitele.
Telefon ‚Crrrr‘ a slyším svého pečovatele, jak říká, že je vše připraveno můžete přijít, máte jí tady. Poté přišel ke mně, pohladil po palubce, postavil ven a já v tu chvíli věděla, že to je ta chvíle, kdy se dočkám svého vytouženého majitele. Je to sen každé klečící motorky v krabici, dostat se tam kam já. Najednou jsem ho zahlédla, nevím, jak jsem to tenkrát poznala, ale byl to on. Moc se mi líbil. Na sobě měl žlutou kombinézu, což mě rozesmálo, protože já byla také celá metalicky žlutá. V očích měl údiv a já v tu chvíli cítila, že se mu taky líbím. Byla jsem šťastná. Chtěla jsem mu tolik říct, a tak když mě poprvé nastartoval, nemohla jsem ani na chvíli zavřít klapku. Pořád dokola jsem mu říkala, jak jsem šťastná, že jsme se potkali a jak mě jízda s ním baví.)“ On, ale nejspíš slyšel jen „huu,hu“

Procitla jsem ze svého rozjímání životem zrovna ve chvíli, kdy můj „ex“ vzal tvrdě za brzdu. Snažila jsem se zakousnout kolami do asfaltu, ale marně. V náklonu jsem ještě spatřila údiv všech lidí v autobuse. Tu chvíli přilepených nosem na skle. Oba jsme se zmohly jen na pomyslné „promiň.“ Cítila jsem se jak pštros co ryje svojí hlavu hanbou do země. Bála jsem se o svého majitele, který klouzal v kožené kombinéze jako curlingová koule po asfaltu hned za mnou. Bylo mi jasné, že do Ústí už nedojedeme.
Zabořená v trávě ze svahu u silnice jsem s napětím čekala, co bude dál.
Vteřiny mi připadaly jako minuty. V tom se najednou přiřítila Suzka a křičí „jsi v pořádku?“ Než jsem stačila odpovědět, byla jsem na nohách. Můj majitel měl větší starost o mě než o sebe, byla jsem na něj hrdá. Vytlačil mě zpět na silnici. Postavil před Suzku. Chvíli jsem se prohlížela v zrcátkách, jestli jsem celá. Naštěstí jsem padla do trávy, takže jo. Suzka, která smutně koukala na můj zlomený blinkr, důlek v nádrži a ohnutou řadičku povídá. „Promiň, bylo to ode mě hloupé takhle ti ujet.“ „Doprovodím tě domu“. Bylo nám všem jasné, že do Ústí už nedojedeme. Můj „ex,“ měl poraněnou nohou a tak jsem si na cestě domu musela vystačit jen s třetím rychlostním stupněm. Jela jsem pomalu a opatrně. Nebála jsem se, protože kdykoliv jsem se podívala do zrcátka za sebe, byla tam Suzka. Vůbec jí v tu chvíli nevadilo, že jede padesát.

Dnes už mám jiného majitele, který se mnou bohužel havaroval. Ležím tady v garáži pod dekou a vzpomínám, jak mě můj první majitel spravil hned, jak se mi něco stalo. Měla jsem ho ráda a Suzku, kterou jsem tenkrát prvně poznala taky. Zažili jsme toho pak ještě hodně, včetně cesty do Chorvatska, ale o tom zas někdy příště.
Bylo to pro mě zajímavé setkání.

Naposledy editováno 11.04.2014 21:45:01