Moje konkrétní zkušenost z posledních let je taková, že náš vykastrovaný kocour nemá s jízdou v autě problém, ale náš pes střední velikosti je v autě ve strašném stresu. A to se s ním zkoušelo jezdit odmala (od štěněte) a jinak (mimo auto) je řekl bych asi tak průměrně nebojácný.

Nyní čerstvě mám k němu druhého pejska do party (zatím štěně), je to zvídavý nebojsa-objevitel a ani jízdy v autě se nebojí - dokonce hned první cestou k veterináři v autě (na klíně spolujezdce) po chvíli koukání z okna klidně a s důvěrou usnul.

Když jsem ho vzal k motorce a nastartoval, jevil zpočátku jenom logickou a přiměřenou dávku nedůvěry, ale ne ze strachu o sebe, jako spíš z obavy o mne jako svého pána, aby se mi nic nestalo.

A když jsem si ho pak ještě před regulérní vyjížďkou (koncem prosince a až do tohoto lednového víkendu se u nás dalo krásně za tepla a na suchých silnicích bez soli jezdit) dal za bundu tak, že mu koukala jen hlava, a kousek jsem se s ním na jedničku a na dvojku projel, pozoroval jsem u něho pouze zvědavost. A možná i očekávání, co je to za novinku a co snad zase jeho pán vymyslí za legraci. Takže paráda.

A pro dokreslení - teď před pár týdny o Silvestru ty rachejtle zvenčí snášel dobře (byli jsme doma). Dal jsem mu najevo, že se nic neděje a ještě jsem i sám před ním udělal trochu hluku (tleskáním), takže to bral, jako že to mají ti jeho pánečci pod kontrolou.

Je to fakt u každého zvířete silně individální.
A tohoto našeho nového "přírůstka do rodiny" vidím na pohodového cestovatele, který by byl naopak smutný z toho, kdyby viděl, jak jeho pán sedá do auta nebo na motorku a odjíždí pryč bez něho...
 

Dovi> Díky za rozsáhlejší a hlubší zájem o toto téma