"Motorkářka"

Tmavé vlasy sčísneš si dozadu
naposledy se před zrcadlem upravíš
zabouchneš dveře, nezamykáš
vždyť se přece za chvíli vrátíš, říkáš si
dvě minuty na obvyklém místě
přešlapuješ, lesklá přilba těžkne ti v ruce
kůže v kůži potí se
tak jako pokaždé, vždyť ty už to dokonale znáš!
Tečka v dáli blíží se, nejede, ona snad letí!
Přibrzdí u špiček tvých bot
nedočkavě pokrčíš nos
černé oční linky se ti zúží potutelným úsměvem
a tvůj spasitel s rukou na plynu se směje též
na rty mu nevidíš, ale prostě to víš.

Jak je božské, letět na dvou kolech a dotýkat se při tom Země!
Jak je dokonalé, klanět se zatáčkám!
Před semaforem sbírat pohledy
závistivé i soucitné
obdivné i nepřející...
Přiznej, myslíš si, že patří ti svět!
Tolik se pleteš!
Nestačíš se ani nadechnout, ani vykřiknout
když opilý řidič zkříží vám cestu.

Naposled na tebe svět promluví
nikoli ve slovech, nýbrž v ráně rozloučení.
Rozletíš se kolem. A ten, koho jsi objímala též.
Na pár sekund, je vás plný vzduch.
Měli jste křídla! Ano, měli! Na těch pár vteřin.
Dvě duše tu leží na zrudlé trávě.
Nespí, letí!
Chtěla jsi vzlétnout, tak teď si leť!
Teď už letět musíš.
Když cizí žena hystericky křičí, mladý pár vytřeští oči, stařec smekne kloubouk.
A zadýchaný doktor už si s vámi nemá co říct.

Nehybná, navěky krásná
ale do tváře ti nikdo nevidí.
Pramínek tmavých vlasů políbil stéblo trávy, než s ním srostl.
kolena vzdálena, lýtka vzájemně odloučena
hrudník pokořen, a kam jsi dala věčně kontrolované srdce?
Vzduch je tebou protkaný, je ušitý z tebe
a jako tisíce propletených nitek někde tu visí láska.

Nehybný, navždy milován
Vidíš, tolik jsi ho chtěla a zdařilo se
-zůstal u tebe až do konce, leží s tebou navždy.
Přesně tak, jak se o tom mluvívá, jak se slibuje...
....až do smrti spolu....

Tvé ruce jemně ukryté v černé kůži elegantně zmlkly
Pověz, kolika lidí se ty ruce dotkly?
Koho držely si u srdce, koho hladily...
Kdysi....křehké, čisté, živé...

Z tvých nohou spatříme jen málo
Ale prozraď, kolikrát byly obdivovány?
Kolik mužských srdcí kvůli nim vzplálo?
Kolik o nich po večerech snilo?

Oči jako sklo, rty skryté, lehce pootevřené
jistě již vychladly, ale zbarvené napořád zůstanou.
Pověz, koho naposledy líbaly?
A koho nikdy víc nepolíbí....?

Kolikrát tě táta varoval?
Stovky slz proleješ, ale sama je nespatříš!
Těch co přivedli tě na svět, těch co tě milovali.
Hlouček ustrašených očí rozejde se po chvíli.
Ale ti, v jejichž srdci zabydlela ses,
ti zůstávají a ty v nich zůstáváš též.

V odpoledním velkoměstě bude se stmívat
šedá mračna přikryjí černé ptáky nad vámi
první ledové kapky hladí tvé vlasy
pár můžů v křiklavých vestách
smí se tě dotknout, aniž bys to dovolila.

Motor přišel o hlas. Vy dva jste přišli o rovnováhu.
Svět přišel o vás.... :(