Pomalu nám asi končí a nebo vlastně už asi i skončila doba, kdy DUCATI vyráběla splašené trubky, které vám nakopaly prdel kdykoliv jste vzali za plyn trochu neuváženě. Po posledním zážitku na Monsteru 1200S musím ještě vzpomenout na posledního, nejvýkonnějšího „streetfightera“ z řad červených strojů z Bologně, který kdy opustil brány továrny. Ducati Streetfighter 1098. Kladivo na japonské nakedy a pokořitel mnoha nej v této kategorii (výkon, hmotnost). Dvouválec produkoval elektronikou nekrocených 155 plnokrevníků, žádná antihoppingová spojka, žádné ABS ani jízdní režimy, jen pořádně kousavé brzdy bez ABS! Srovnatelná konkurence a odpověď přišla jen z jedné fabriky a jmenovala se MV Agusta Brutale 1078RR. Ani jeden z těchto zabijáků už není ve výrobním programu značek. Ducati vypustila velkého SF1098 úplně a dnes nabízí pouze umírněnější variantu s obsahem osmsetpadesát a MV Agusta „ufikla koule“ „desetsedmdesátosmičce“ a v nabídce má o něco hodnější Brutale 1090. Není to škoda? Vlastně asi ne. Většina motorkářů chce jezdit a ne bojovat s jankovitým strojem, který vyžaduje pevné nervy, klidnou ruku a kopec rozumu a rozvahy. Na dnešní novinky jako jsou třeba Diavel, Multistrada, Panigale nebo M1200 může sednout i méně zkušený biker, nakliká si režim „urban“ uškrtí ty bestie na 100HP a může s klidem brblat po náměstí a honit si triko. Ne tak na velkém streetfighterovi. Kámoš, který už má něco naježděno, žéé Dejvide, se na tom nedokázal na poprvý ani rozjet!!! Ovládání suché spojky jde ztuha, motor sebou v nízkých otáčkách škube a pod 3500-4000ot./min se s váma prostě nebaví. Od čtyřech tisíc táhne jako splašený bejk a tvrdý podvozek z vás vytřese duši na sebemenším hrbolu. Když vezmete neuváženě za přední brzdu, jdete k zemi. Počáteční zákus je supersilný a neznalého může vyděsit. Ve městě je to trápenka, spojkování, jízda na první, maximálně na druhý rychlostní stupeň. Jet se streetfighterem 50km/h zkrátka a dobře nejde. Jakmile se ale dostanete z města ven, začíná ta správná zábava. Trojka, čtverka a za doprovodu lehkého cinknutí suché spojky při přeřazení, slyšíte jenom „staccato“ dvou laděných koncovek, které pěkně tvrdí muziku. Od 150km/h začíná všechno dávat smysl. Monobloky dokážou z této rychlosti zastavit stroj na „pár metrech“, odpor větru nadzvedává pilotovo tělo a jízda už není tak únavná, jako ve městě, kde celou svoji hmotnost držíte na rukou. Testastretta si pod vámi jen tak vrní a čeká, až ji pobídnete k pořádnému výkonu. Dobrá, otevírám plyn a řadím čtyři….pět. Zrychlení je fantastické a během okamžiku začíná číslovka na rychloměru dvojkou. A pořád nemá dost. Otevírám škrtící klapky na plno a ono to pořád zrychluje…šest! Ve dvěstěpadesáti vás to chce shodit, ale jen kvůli obrovskému průvanu, kurva někdo zapomněl zavřít okno?! Motocykl pod vámi je stále klidný, jistý v kramflecích. Jediným limitem jste vy…pilot! Napřimuju se a beru za brzdy. Podřazuju.. Přede mnou je dvojitá zatáčka, která se dá letět „na koleno“. Na běžné silnici to nepřeháním a tak brzdím na snesitelných 100-110km/h. Mírně vysedávám….levá, pravá, …a zase plyn… Streetfighter ani nevěděl, že jsme nějakými zatáčkami prolétli. Neporazitelná stabilita a jistota pramenící z jeho dokonalého podvozku nám opět dokázala, že ta motorka má na víc, než já. Motor nás katapultuje ze zatáčky ven a je mu úplně jedno, jestli silnice vede do kopce a nebo po rovině. Síly má na rozdávání. Jeden z mála strojů, který ještě ve "dvoustech" dokáže odlepit přední kolo od země...
Z odstupem času musím konstatovat, že velký SF byl (a pořád je) poslední supersilný naked z produkce Ducati, který hrdě nesl všechny znaky Boloňské značky, jako jeho předchůdci. Příhradový trubkový rám, mlátící suchou spojku, letmo uchycené zadní kolo a motor nadopovaný testosteronem, bez jakýchkoliv elektronických fičur. Dobrá, osmistupňová kontrola trakce na modelu „S“ budiž mu odpuštěna, žé? Asi stárnu, nebo co, ale když na našem víkendovém srazu „Ďulin“ natočil svou červenou 916 a z jejích útrob se za doprovodu šustění suché spojky, ozývalo měkoučké pulsování jejího vodou chlazeného agregátu, byla to pastva jak pro oči tak pro uši. Tvrdý štěkot nové testatretty je proti tomuhle konceru hovno. Ovšem když vzpomenu plynulé, tlumené plckání fungl nového M1200, které jsem slyšel asi jen hodinku před tím, musím se smát.Tohle že je DUCATI…??? Bohužel je, Ducati nové éry…

drippera píše: Pomalu nám asi končí a nebo vlastně už asi i skončila doba, kdy DUCATI vyráběla splašené trubky, které vám nakopaly prdel kdykoliv jste vzali za plyn trochu neuváženě. Po posledním zážitku na Monsteru 1200S musím ještě vzpomenout na posledního, nejvýkonnějšího „streetfightera“ z řad červených strojů z Bologně, který kdy opustil brány továrny. Ducati Streetfighter 1098. Kladivo na japonské nakedy a pokořitel mnoha nej v této kategorii (výkon, hmotnost). Dvouválec produkoval elektronikou nekrocených 155 plnokrevníků, žádná antihoppingová spojka, žádné ABS ani jízdní režimy, jen pořádně kousavé brzdy bez ABS! Srovnatelná konkurence a odpověď přišla jen z jedné fabriky a jmenovala se MV Agusta Brutale 1078RR. Ani jeden z těchto zabijáků už není ve výrobním programu značek. Ducati vypustila velkého SF1098 úplně a dnes nabízí pouze umírněnější variantu s obsahem osmsetpadesát a MV Agusta „ufikla koule“ „desetsedmdesátosmičce“ a v nabídce má o něco hodnější Brutale 1090. Není to škoda? Vlastně asi ne. Většina motorkářů chce jezdit a ne bojovat s jankovitým strojem, který vyžaduje pevné nervy, klidnou ruku a kopec rozumu a rozvahy. Na dnešní novinky jako jsou třeba Diavel, Multistrada, Panigale nebo M1200 může sednout i méně zkušený biker, nakliká si režim „urban“ uškrtí ty bestie na 100HP a může s klidem brblat po náměstí a honit si triko. Ne tak na velkém streetfighterovi. Kámoš, který už má něco naježděno, žéé Dejvide, se na tom nedokázal na poprvý ani rozjet!!! Ovládání suché spojky jde ztuha, motor sebou v nízkých otáčkách škube a pod 3500-4000ot./min se s váma prostě nebaví. Od čtyřech tisíc táhne jako splašený bejk a tvrdý podvozek z vás vytřese duši na sebemenším hrbolu. Když vezmete neuváženě za přední brzdu, jdete k zemi. Počáteční zákus je supersilný a neznalého může vyděsit. Ve městě je to trápenka, spojkování, jízda na první, maximálně na druhý rychlostní stupeň. Jet se streetfighterem 50km/h zkrátka a dobře nejde. Jakmile se ale dostanete z města ven, začíná ta správná zábava. Trojka, čtverka a za doprovodu lehkého cinknutí suché spojky při přeřazení, slyšíte jenom „staccato“ dvou laděných koncovek, které pěkně tvrdí muziku. Od 150km/h začíná všechno dávat smysl. Monobloky dokážou z této rychlosti zastavit stroj na „pár metrech“, odpor větru nadzvedává pilotovo tělo a jízda už není tak únavná, jako ve městě, kde celou svoji hmotnost držíte na rukou. Testastretta si pod vámi jen tak vrní a čeká, až ji pobídnete k pořádnému výkonu. Dobrá, otevírám plyn a řadím čtyři….pět. Zrychlení je fantastické a během okamžiku začíná číslovka na rychloměru dvojkou. A pořád nemá dost. Otevírám škrtící klapky na plno a ono to pořád zrychluje…šest! Ve dvěstěpadesáti vás to chce shodit, ale jen kvůli obrovskému průvanu, kurva někdo zapomněl zavřít okno?! Motocykl pod vámi je stále klidný, jistý v kramflecích. Jediným limitem jste vy…pilot! Napřimuju se a beru za brzdy. Podřazuju.. Přede mnou je dvojitá zatáčka, která se dá letět „na koleno“. Na běžné silnici to nepřeháním a tak brzdím na snesitelných 100-110km/h. Mírně vysedávám….levá, pravá, …a zase plyn… Streetfighter ani nevěděl, že jsme nějakými zatáčkami prolétli. Neporazitelná stabilita a jistota pramenící z jeho dokonalého podvozku nám opět dokázala, že ta motorka má na víc, než já. Motor nás katapultuje ze zatáčky ven a je mu úplně jedno, jestli silnice vede do kopce a nebo po rovině. Síly má na rozdávání. Jeden z mála strojů, který ještě ve "dvoustech" dokáže odlepit přední kolo od země...
Z odstupem času musím konstatovat, že velký SF byl (a pořád je) poslední supersilný naked z produkce Ducati, který hrdě nesl všechny znaky Boloňské značky, jako jeho předchůdci. Příhradový trubkový rám, mlátící suchou spojku, letmo uchycené zadní kolo a motor nadopovaný testosteronem, bez jakýchkoliv elektronických fičur. Dobrá, osmistupňová kontrola trakce na modelu „S“ budiž mu odpuštěna, žé? Asi stárnu, nebo co, ale když na našem víkendovém srazu „Ďulin“ natočil svou červenou 916 a z jejích útrob se za doprovodu šustění suché spojky, ozývalo měkoučké pulsování jejího vodou chlazeného agregátu, byla to pastva jak pro oči tak pro uši. Tvrdý štěkot nové testatretty je proti tomuhle konceru hovno. Ovšem když vzpomenu plynulé, tlumené plckání fungl nového M1200, které jsem slyšel asi jen hodinku před tím, musím se smát.Tohle že je DUCATI…??? Bohužel je, Ducati nové éry…

Kdo je elitářštější něž vlastník Ducati? Přece majitel té jediné správné a nejlepší, a to (tatadadá) SF 1098, ale jedině bez kontroly trakce kuafix, himajsšůvix! To je jen pro pozéry na náměstí .

Jak někteří umí z nedostatků udělat za každých okolností přednost je skutečně fantazie .

Kdybys měl na motorce karbce, tak je budeš chválit kudy budeš chodit i kdybys po zimě startoval tři dny.

Přiznám se že teď jsem trochu nejistý do jaké fáze tě mám zařadit. Jestli jsi teď na apexu spokojenosti se strojem nebo už na sestupu a zahlodal červ a ty musíš před sebou a ostatními obhájit proč máš SF. Ale je to marné, výměna se blíží, už klepe na dveře (a na čelo)....

Kdybys to zítra dal, tak přijeď na náš moriní sraz. Exoti jsou vítáni jak z pohledu strojů, tak mezi piloty .

[quote=drippera]...„Ďulin“ natočil svou červenou 916 a z jejích útrob se za doprovodu šustění suché spojky, ozývalo měkoučké pulsování jejího vodou chlazeného agregátu, byla to pastva jak pro oči tak pro uši . Tvrdý štěkot nové testatretty je proti tomuhle konceru hovno....

Dobrý ale na Ducati Oldskull Club to ještě není