Tohle vlákno je tak nabitý emocema, že se těžko dá od nich oprostit. Tak přidám i svoje. Za bolševika byli policajti "untouchables", dnes je "untouchables" jiná verbež. 28. října 89´ jsem dostal od policajta do tlamy, že jsem prý strhnul ruskou vlajku. Už mě cpal do žigulíka, ale kluci mu dali úplatek a naštěstí mě pustil, protože na služebně bych dostal ještě desetkrát víc. Nebyl jsem odbojář, byl jsem nalitej devatenáctiletej kluk. Za pár dnů nato byl 17. listopad, to co přišlo po něm jsem si jako vysokoškolák v Praze užil. Tzv. příslušníky Veřejné bezpečnosti jsem možná nenáviděl, teď je mi těch kluků z videa skoro líto a skoro bych si i přál, aby mu jednu vrazili, i přes ten můj dřívější zážitek. S PČR nemám žádný problém, vždycky se mnou jednali zdvořile a většinou to proběhlo "na pohodu". Ano, nejsou to žádní duševní giganti, udělali několik chyb, ale těžko mohli reagovat lépe, když je ten hystericky mečící psychopat vlastně ani nepustil ke slovu. Navíc, jak tu zaznělo, vědomí toho že je natáčí, jim určitě nepřidalo. Tykat policistovi a říkat mu chlapče, to si možná může dovolit osmdesátiletý děda a to ještě v dobrém, jinak je to minimálně hulvátství. Jestli vám to připadá normální (a dokážete takovému hovadu fandit), tak mně teda ne. Jak to, že mě policajti ani jednou za těch 22 let od listopadu nedusili na žárovkách nebo lékárně? Naopak, mockrát jsem dostal malou pokutu vzhledem k velikosti přestupku, často to řešili jenom domluvou. A kolikrát to nebyly úplné prkotiny. Žeby tím, že jsem na ně nemachroval a nesnažil si na nich honit ego, jak na ně vyzraju? Třeba jsem měl jenom kliku, nevím...

Příliš osobní

Naposledy editováno 21.09.2011 16:29:34