Po úspěšném absolvování autoškoly, jsem se svému novému koníčku, přes nelibost své ženy, počal věnovat stále intenzivněji a užíval si ho z plna hrdla.
Nastalo období, kdy jsem se doma zjevoval jen z důvodu nezbytného spánku a kromě času stráveného v zaměstnání, podobaly se mé dny sobě, jako vejce vejci. V sedle motorky. Již mi radost z jízdy nekalil strach, že konám cosi nezákonného a červený terčík plácačky policejní hlídky, mě naplňoval radostí, že mohu bez obav zastavit a s pohrdavým úsměvem se pochlubit doklady, jež mne opravňovaly k řízení příslušného motorového vozidla.
Bylo to v dobách, kdy ještě neexistoval bodový systém a tak ani případná pokuta za překročení povolené rychlosti, nemohla zhatit pocit z pěkně prožitého dne.
Zpočátku jsem na své výlety vyjížděl osamocen, neboť v okolí mých známých se nanalézal nikdo, kdo by se oddával stejné vášni, ale postupem času, jsem se počal na svých cestách seznamovat s podobně postiženými jedinci.
Ovšem hned moje jedno z prvních seznámení s motorkářem stálo opravdu za to.
Na jedné ze svých vyjížděk, odpočíval jsem příjemně unaven před čerpací stanicí, když v tom se ozval zvuk motoru vytáčeného na maximum a posléze u mého stolku přistál neznámý borec v kombinéze s nezbytným závodním hrbem a těsně přede mnou postavil svůj stroj na přední kolo.
Musím přiznat, že jeho příjezd na mne v tu chvíli udělal slušný dojem, který však trval jen do okamžiku, kdy chlapec sejmul přilbu, přisednul a rozhovořil se.
Jeho slovní projev, v němž nejfrekventovanějším slovem bylo vole, jsem ještě byl schopen bez úhony strávit, avšak když mi počal líčit, kterak se s nikým a ničím nesere, a jen tak mezi řečí se dozvěděl, že vlastně žije mezi samými idioty, přestával jsem mu rozumět a nevěděl, jak slušně reagovat. Pouštět se sním do nějaké hlubší diskuze mi přišlo celkem zbytečné, neb mi to přišlo jako neefektivní ztráta času.
Po nějaké chvíli jsem uprostřed jeho monologu ostentativně kouknul na hodinky a zklamaně oznámil, že už se musím vydat na cestu k domovu.
Rozloučil jsem se tedy a vyrazil ke svému cíli.
Od čerpací stanice se táhla velmi dlouhá rovinka po nové rychlostní silnici a já po nějaké chvíli ustálil svoji cestovní rychlost na cca 160 km/h.
Užíval jsem si požitek z jízdy, když v tom mi u pravého ucha zaječel vytočený motor, doprovázený práskáním výfuku. Ohlédnu se a po své pravici vidím borce z benzinky. Chviličku se mnou udržoval stejnou rychlost, ale zčistajasna mi najednou svojí levačkou uštědřil mohutnou herdu do zad a pokývnutím hlavy
mě patrně vyzval, abych se s tím nemazal a porychlil.
Poté vzal za plyn a zmizel za horizontem, zatímco já, potýkal jsem se se svými rozkmitanými řídítky.
Na nejbližším možném místě jsem zastavil, vydýchal se a počal se oddávat trudomyslnosti. Do mysli se mi vkrádal strach a podezření, že pokud se budu nadále věnovat této zálibě a stýkat se s osobami podobného zaměření, čeká mě neblahý osud jedinců, jež podlehli většinovému vlivu kolektivu.
Živě jsem před sebou viděl mnohý případ kultivovaného a vzdělaného člověka, jenž se v minulosti nepřízní osudu a tehdy vládnoucí třídy, propadnul z pozice uznávaného odborníka např. až na člena party kopáčů a namísto toho, aby nevzdělané dělníky pozvednul k vyšším cílům, počal se po nějaké době v tomto kolektivu, oddávat nezřízenému pití alkoholu a sukovitému humoru, jemuž však, k jehož údivu, najednou nikdo z jeho dosavadních přátel, valně nerozuměl.
Moji lásku k motorkám však naštěstí nezhatil jeden náhodně potkaný primitiv a já po čase seznal, že v této komunitě se nachází i spousta fajn lidí, se kterými se rád potkám kdykoliv a kdekoliv.
V počátcích mého ježdění jsem také zjistil, že člověk se velice snadno dá svést k domněnce, že je něčím vyjímečný.
Když jsem někde do té doby, prováděl nějakou činnost a zdálo se mi, že se na mne upírá více pohledů, než mi přišlo přirozené, přičítal jsem to ve své skromnosti, vždy jen jakési náhodě, které jsem nerorumněl.
Ovšem, když jsem se někde objevil na svém motocyklu, považoval jsem (mnou domnělý) zájem kolemjdoucích hlavně za projev obdivu a uznání mé osoby. Mnou chybně vnímanou, zvýšenou pozornost, otáčejících se hlav dívek a žen za mou osobou, přisuzoval jsem faktu, že vycítily přítomnost nadsamce, se kterým se ve svém dosavadním, šedivém životě nesetkávají každý den.
Bylo jen dobře, že jsem byl z tohoto mylného dojmu velice brzy vyléčen.
Jednoho dne, zajel jsem si do města vyřídit jakousi záležitost a po krátkém hledání místa k zaparkování, se mi jako nejlepší jevila možnost, využít volného místa před místním gymnasiem.
Na chodníku před školou v tu dobu postával hlouček pokuřujících školaček a já byl nucen zastavit přímo před nimi.
Jen pár okamžiků jsem se opájel pocitem, že moje zaparkování, doprovozené dvojitým vrknutím plynovou rukojetí, bylo sledováno s opravdovým obdivem a zájmem. Zpočátku tomu možná tak i bylo...
Když jsem však sesednul a sejmul přilbu, dostalo se mi ledové sprchy.
Z hloučku gymnazistek zaznělo překvapeně : "Ty vole! Takovej dědek!!"

Uběhlo jen několik málo měsíců a mě počala má mašina býti málo šťavnatá, tudíž počal jsem se rozhlížet po něčem silnějším. Poctivým pročítáním testů v motorkářských časopisech a diskuzí na motorkářských serverech, dospěl jsem k názoru, že jen ta nejsilnější je pro mne nejvhodnější.
Po nějaké době nerozhodného tápání, jsem se nakonec pevně
rozhodnul pro kousek, jenž mě oslnil svým barevným provedením a i přes jeho těžkou dostupnost, byl jsem rozhodnut získat jej stůj co stůj.
Po několika týdnech marného snažení, se mi jej podařilo získat za rozumnou cenu na domácím trhu, od nebožáka, jehož k neplánované prodeji milované motorky, dotlačila jeho panovačná družka, pachtící se po penězích na zakoupení zbytečností do nového bytu.

Náhoda tomu chtěla a ve chvíli, kdy jsem se seznamoval s další naplněnou touhou svých snů, potkal jsem po dlouhých letech bývalého spolužáka, jenž byl v ten čas také vlastníkem motocyklu.
Ihned mne seznámil se svým příbuzným, taktéž motorkářem, kterému nedalo mnoho práce přesvědčit mě, že jen návštěva závodního okruhu přináší to pravé potěšení z jízdy.
Na nejbližší možný termín jsme se tedy domluvili na návštěvě závodní dráhy a já se již nemohl dočkat chvíle, kdy začnu čerpat nové jezdecké zkušenosti.
V předvečer uskutečnění plánované akce, mne spolužák ještě navštívil u nás doma, abychom probrali podrobnosti odjezdu. Při našem rozhovoru bylá přítomna i má mlaďounká manželka a jeho poťouchlé povaze nemohla samozřejmě uniknout její neznalost a neinformovanost v této oblasti zájmů.
Věren naší společné zálibě v černém a cynickém humoru, okamžitě rozpoznal v mé ženě vhodnou oběť pro své zvrácené choutky.
Po jejích vyjádřených obavách, zda při této činnosti nemůže dojít k nějakému zranění, počal nadšeně líčit nepočítané množství vážných úrazů a otevřených zlomenin, ke kterým na dráze pravidelně dochází.
Hrůza a děs v jejích očích povzbudily jeho chtíč a fantazii a přes mé protesty, rozhovořil se o smrtelných pádech, které jsou tam běžné, asi tak stejně, jako výmněna pneumatik.
I přes mé soustavné varování, že jde jen o nejapný žertík, podařilo se mu dostat dosáhnout svého a mou ženu dokonale vyděsit.
Během jeho líčení dění na okruhu, dospěla má žena k přesvědčení, že jsem se stal patrně obětí nějaké pološílené sekty, jejíž členové se pravidelně scházejí na předem určených místech, za účelem sebemrzačení.
Pojem uzavřený okruh, v ní pak vyvolával představu jakéhosi tajemného místa, důkladně skrytého před zraky veřejnosti, na němž se po skončení seance povaluje množství sténajících, či zcela bezvládných těl.
Naštěstí však, ihned po odchodu spokojeného úchyláka, ubezpečila mě, že jeho hru včas prohlédla a s pobavením na ni přistoupila.
O tom, co se ji však opravdu honilo hlavou ve chvíli, kdy mě po akci nad ránem přivezli hoši domů, s fixací na zlomené klíční kosti, odmítala však se mnou hovořit.
Konečně nadešel mnou tak dlouho očekávaný den a já se konečně vypravil za novým dobrodružstvím.
Naložili jsme motorky na přívěs a vyrazili. Pečlivě jsem vstřebával rady a informace, jichž se mi po celou, cca dvouhodinovou cestu bohatě dostávalo a po dosažení cíle, nenašel by se v místě konání akce, lépe připravený jezdec v oblasti teorie, než jsem byl já. Již jsem věděl, že je potřeba zahřát pneumatiky objetím alespoň jednoho klidného kola na příslušnou teplotu, aby získaly potřebnou přilnavost. Nesnažit se za každou cenu dohnat rychlejší jezdce atd, atd.
Byl jsem natěšený na nové zážitky a již se v klidu se připravoval na první jízdu.
Stačilo však několik málo minut a v mém těle se odehrála neuvěřitelná zmněna. Při čekání na vpuštění na závodní trať se mi divoce rozbušilo srdce a ruce se rozechvěly.
Ihned po startu se mi snad zatemnil mozek, před očima jsem měl rudo a věřím, že se mi i bělmo očí podlilo krví.
Okamžitě jsem zašlapal v prach všechny dobře míněné rady, určené začátečníkovi a počínal si, jak smyslů zbavený.
Do první zatáčky jsem na nezahřátých gumách nalétl tak rychle, že má první myšlenka mě nutila poslat to rovně do kačírku.
Je úžasné, jak umí mozek během vteřiny vyhodnotit i několik krizových situací a tak mě strach z případné kolize s jezdcem za mnou, nečekajícího můj zamýšlený manévr, donutil sklopit motocykl do náklonu, jehož jsem se do té doby ještě nikdy neodvážil. Od stupačky počaly sršet jiskry, což mě natolik vyděsilo, že jsem motocykl narovnal, ale náhlá změna směru jízdy mě donutila jej opět sklopit. To se opakovalo ještě jednou a jezdce za mnou to na delší dobu jistě odradilo od pokusů o předjetí.
Tímto stylem jsem objel celé první kolo, maje před očima pouze záda jezdce přede mnou, kterého jsem byl odhodlán stůj co stůj pokořit.
Hned ve druhém kole konečně nadešla situace, o kterou jsem si po celý čas koledoval. Před jednou ze zatáček se mi motorka při prudkém brždění divoce roztancovala a nájezd do ní jsem již nezvládnul. Po vjezdu do kačírku se tanec stal ještě divočejším a já s hrůzou sledoval, jak se rychle blíží ochranná bariéra. Nechtěje do ní narazit, složil jsem svůj neovladatelný stroj na zem, ale obávajíce se zlomenin rukou při pádu ve vysoké rychlosti, držel jsem se, nevím proč, řídítek do poslední chvíle. To mělo za následek, že pád mého těla utlumila nejprve hlava a poté levé rameno, v němž vesele křuplo.
Pohotoví traťoví komisaři u mne byli během chvilky a trvalo jen pár okamžiků, kdy jsem byl se svou motorkou naložen na odtahový vůz a byl dopraven k místní ambulanci.
Zkušený doktor mě při pohledu na mou sněhobílou tvář několikrát vyzval, abych ulehnul na lůžko pro pacienty, ale já nedbal a byl rozhodnut zvládnout prvotní vyšetření chlapsky ve stoje.
Poté jsem najednou po nějaké době procitnul z bezvědomí a zasypán skleněnými střepy, sedíc ve vitríně s léky, sledoval sestru, kterak se marně snaží očistit lékařův plášť, znečištěný mými zvratky.

KawaP> Luxus

KawaP> Ten konec nemá chybu.

KawaP> zase parádní text, jako kdybych viděla film ....