Velkolepá oslava. Asi čtyřicet novicek symbolicky vstupuje ve svazek manželský s Ježíšem Kristem. Příbuzní, přátelé, známí. Slavnostní mše, pak hostina. Na té se však objevují tři divní muži: pejzy, štramly, kaftany. A bohatě si dopřávají...
Ke konci hostiny, kdy již panuje neformální atmosféra, ti nejzvědavější nevydrží:
"Omluvte nás, vy jste tu jako příbuzní, přátelé - či známí nevěst Kristových?"
Tři muži se nezlobí, naopak ochotně vysvětlí:
"Příbuzní jsme - ale z ženichovy strany."

Stein se vrací z pohřbu své ženy. Jeden smuteční host na něj:
"Jak je jim, Stein?"
Stein na to:
"A vědí, že mi ta malá procházka udělala docela dobře?"

Umírá starý rabín a na smrtelném loži řekne, že země je jako prázdný sud.
Tím vzruší celou rodinu, ba co, celou obec, všichni by rádi věděli, co tím měl na myslí, jestli je za tím nějaké nové vidění, přímo zázrak, nebo co to je. Tak za ním vypravili jeho nejstaršího syna, aby to vyzvěděl dřív, než tatínek umře. Syn tatínka přesvědčoval tak dlouho, až rabín zase otevřel oči a řekl:
"No, když ne, tak ne, země teda není jako prázdnej sud."

Pan Kohn zmizel a třicet let o něm nikdo nevěděl, až najednou se zase objevil a Finkelstein mu říká:
"Prosím jich, Kohn, kde byli celou tu dobu?"
"Ále," povídá Kohn, "šel jsem do pouště a tam jsem přemýšlel."
"Ne! A o čem přemýšleli?"
"O životě."
"Ó! A přišli na něco?"
"Ale ano, život je hluboká studna a čím hlouběji jsou, tím míň viděj."
"Ne!"
"Myslej? No tak ne."

Pan Kohn se dá pokřtít a pak chodí ostentativně s velkým zlatým křížem kolem krku. Jednoho dne přijde takhle do sauny a jak tam tak stojí nahatý, řekne mu pan Finkelstein:
"Kouknou, Kohn, buď sundaj ten kříž nebo natáhnou plavky. Ale takhle vypadaj strašně blbě."

Josef vchází do tmavého chléva a strašně se praští do hlavy o trám:
"Ježíši Kriste, to to bolí!"
"No vidíš," Marie zvedne oči od sajícího nemluvněte, "to je hezké jméno. A ty pořád – Hugo, Hugo..."

Sedmdesátá léta, normalizace, prověrky:
"Soudruhu Khone, co byste nám pověděl o Vladimíru Iljiči Leninovi?"
"Vo panu Leninovi? Jen to nejlepší!"

Krejčí Kohn vypráví krejčímu Silbersteinovi:
"Tak jsem byl na vejletě v Itálii, v Římě, taky jsem se byl podívat v tom Vatikánu a představte si, jaký jsem měl štěstí, dostal jsem se na audienci k samotnýmu papežovi."
"No tak povídejte, jakej to je člověk?" ptá se Silberstein.
"Řeknu vám, noblesní člověk, takovej jemnej, řek bych tak osmačtyřicítka, prodlouženej rukáv."