Vychováváme generaci "slabých idiotů" ?
Autor: Marek Skřipský | Publikováno: 4.2.2009 | Rubrika: Kulturní válka

O zoufalém činu jistého učitele, kterého dva spratci (dámám se omlouvám, ale slušnější výraz s těmito školáky odmítám spojovat) dohnali svým bezohledným chováním k sebevraždě, asi slyšel téměř každý. Původně jsem o souvislostech problému psát nechtěl, už jen kvůli klidu pozůstalých i zemřelého - nicméně to co se stalo, ve mne vyvolalo mnoho asociací, o které bych se s laskavým čtenářem rád podělil.
I proto následující článek nebude monotematický. Rád bych na pozadí tragického příběhu formuloval několik myšlenek ohledně aktuálního stavu výchovy a vzdělávání. Za případné poznámky v diskusi budu velmi vděčný.
Většina měřítek mě stále řadí do „mladé generace“, byť už do její horní poloviny. Komunistické školství jsem prakticky nezažil (listopad 1989 mě zastihl jako prvňáčka) a tak nemohu snad být obviňován z toho, že chci zpět nějaké rudé pořádky, které z žáků dělaly manipulovatelnou masu.
To opravdu nechci, přesto si však myslím, že liberální trendy v českém školství již překročily nejen mez obecné prospěšnosti, ale místy i únosnosti.

Nebyl jsem vzorné dítě, spíše naopak. Už na základní škole mě stíhaly třídní a ředitelské důtky, většinou za nějaké ty klukovské rvačky, vykřikování a tak podobně. V šestnácti jsem se poněkud zklidnil, nicméně ještě předtím jsem se v prvním ročníku gymnázia stihl „zapsat“ trojkou z chování, poté co se nám s kamarády na výletě vymkl z rukou alkoholový dýchánek.
Proti tomu, co čím dál častěji slýchám dnes, si ale připadám jako učiněný andílek.

Často jsme se jako kluci prali, ale naše jednání oproti dnešním „prohřeškům“ v sobě neslo podstatně méně zákeřnosti a zbabělosti. Dnes mám spíše dojem, že dětičky se bojí jít do konfrontace, kde jim hrozí nějaký ten šrám a tak dusí podstatně slabší spolužáky, provokují učitele, kteří „na ně nemůžou“ a obecně se uchylují k podpásovkám. To, co bylo za nás považováno za projev „srabství“ (terminus technicus z let mé povinné školní docházky), dnes část školáků (zdaleka ne všichni), považuje za „rebelství“.

„Seber si to sám, šmejde“ opáčil patnáctiletý spratek na učitelův požadavek, aby si posbíral nepořádek na své lavici. Učitel jej za to – z mého pohledu naprosto oprávněně – profackoval, načež ublížený grázlík uraženě opustil hodinu. Druhý spratek vše nahrál mobilním telefonem a zveřejnil na internetu.
Něco podobného se přirozeně může stát, neboť každé společenství v sobě zahrnuje jistý procentuální počet kreatur, nicméně průběh okolností po zveřejnění nahrávky mě šokoval.
Popotahován byl totiž namísto spratků samotný učitel. Od rodičů zfackovaného školáka chodily stížnosti, učitel byl donucen se omlouvat, škola vyjadřovala lítost nad „pochybením“… a já nevěřil vlastním uším.

Proti učiteli byla téměř vedena mediální kampaň, uražený spratek si hrál na chudinku, která dokonce kvůli „brutalitě“ učitele musela změnit školu a vedení školy se ještě kaje, místo, aby se vší rozhodností hájilo skutečnou oběť, tedy dehonestovaného pedagoga. Vedení, které se za svého kolegu není schopno v podobné situaci postavit a nechá věc dojít až k „řešení provazem“, zasluhuje pohrdání.

Dámy a pánové, osobně si myslím, že pokud nám ještě zůstal rozum, musíme učitelovo „napadení žáka“ vnímat jako v dané situaci naprosto adekvátní čin. Po takové větě považuji za plně přiměřené chytnout spratka pod krkem a vrazit mu pár poctivých facek. Následně by ještě měla být „zbitému školákovi“ napařena neomluvená hodina za svévolné opuštění třídy.

Pojmu – li celou situaci poněkud všeobecněji, pak musím říci, že už se mi zajídá neustálé tlachání o tom, že žák je učiteli partnerem a kamarádem. To platí částečně pro vysokou školu, velmi omezeně to může fungovat ve středoškolském procesu, ale na základní škole něco takového nemá absolutně co dělat. Učitel je především nadřízený – na všech stupních vzdělávání, tedy určitá autorita. Nemusím ho mít rád, ale měl bych v jednání s ním dodržovat určité formální znaky. Tykání a nadávání do šmejdů mezi ně nepatří.

Mimochodem, všimli jste si, že zatímco jméno nešťastného pedagoga bylo ihned uveřejněno většinou médií, jména spratků jsme se nedověděli ? Jsou totiž ještě nezletilí, mají svá práva a zveřejnění jejich jmen by poškodilo jejich citlivé duše. Vítejte ve zvrácené realitě.

Z vlastní zkušenosti vím, že je možné mít k učiteli dobrý vztah a zároveň ho brát jako autoritu. Jen v nejlepším vzpomínám na našeho gymnaziálního zeměpisáře a tělocvikáře, pana profesora Hýžu (zdravím, pokud čtete tyto řádky, pane profesore), se kterým jsem si párkrát zašel po škole i na pivko, ale vždy to pro mě byl maximálně respektovaný „pan profesor“.
Ve školství zkrátka existuje jistá hierarchie, jejíž principy musí být dodržovány a vymáhány, pokud nechceme mít ze školy…. Však víte co.

Ze všech stran se na mě valí názory o nepotřebnosti „biflování“ a naopak „rozvoji osobnosti“ studenta. Tento přístup považuji za sebevražedný, protože produkuje zejména sebevědomé blbce, kteří budou s výrazem odborníka žvatlat pitomosti na úrovni opileckých tirád ze čtvrté cenové.
Pokud chci se svým vyučujícím diskutovat kupříkladu o správnosti či nesprávnosti bombardování nacistického Německa, pak musím mít „nabiflovanou“ strategii spojeneckého letectva, průmyslovou situaci „Třetí říše“ a vědět o základních souvislostech. Tolik vychvalované „vyhledávání informací“ na internetu je naprosto nedostačující.

Sám jsem na gymnáziu často polemizoval s třídním profesorem. Učil nás češtinu v kombinaci s dějepisem a mne historie i literatura vždy velmi zajímala. Pan profesor vzájemnou debatu připouštěl zejména ze dvou důvodů – k problematice jsem měl „nabiflovánu“ solidní informační základnu a své poznámky jsem vyslovoval s veškerou formální slušností a respektem k jeho postavení. Má osobnost tím nijak dotčena nebyla.

V dnešním pojetí totiž „rozvoj žákovy osobnosti“ znamená odbourávání pravidel slušnosti. Spratek s čerstvě nabytým občanským průkazem tedy může učitele celkem bez problémů nazývat šmejdem, ovšem pokud mu pedagog „střihne výchovnou“, vrhají se na celou věc média a nafukují zanedbatelný incident do absurdních rozměrů.
Dětičky jsou vlastně chráněny. Mají svá neporušitelná práva, která jim zaručují rozvoj osobnosti. Chovají – li se jako dva výše zmiňovaní spratci, musíme pro ně mít pochopení, neboť rozvíjejí svou osobnost.
Ministr školství, Ondřej Liška, se nechal slyšet, že se s liberálními trendy ve školství musíme smířit a přizpůsobit jim systém výuky. To mě nepřekvapuje, protože od Strany Zelených se konstantně nedá očekávat nic dobrého. Ovšem když i někdejší stínový ministr školství za ODS doporučoval zrušit vstávání studentů a nahradit ho podáním ruky s pedagogem, domníval jsem se, že obě strany patrně fúzovaly.

Osobně zastávám poměrně pesimistickou teorii, že naše (post)západní společnost si již několik let vychovává do budoucna generace „slabých idiotů“. Generace které – zjednodušeně řečeno – nesportují a nečtou. Obojí je přitom nesmírně důležité. Četba rozšiřuje obzory a vytváří slovní zásobu, sport zvyšuje fyzickou kondici, přičemž zároveň nutí člověka dodržovat určitou disciplínu. I proto jsme byli s bratrem k oběma činnostem vedeni.
Dnes ovšem kolem sebe vidím všudypřítomné tažení proti „biflování“ a proti „přetěžování dětí“. Hloupá tvrzení, že tělocvikář páchá na dítěti násilí když ho učí proti jeho vůli kupříkladu kotoul nazad jsou dnes poměrně častou tezí nejrůznějších „expertů“.

V kombinaci s neustálým vysedáváním před počítači a osvojováním si jakéhosi podivného zkratkovitého jazyka – „PCspeaku“ se nám před očima vytváří neradostný obraz : Fyzicky slabý hlupák se sklony k citové plochosti. Jedná se o nejhorší trojkombinaci ze všech možných
Jedinou výraznou předností takto vychovaných generací pak zůstává nadprůměrná znalost používání IT technologií. Není to poněkud málo ?
Důkazem budiž opticky rostoucí počet rachitických nebo naopak „vyžraných“ puberťáků s kšiltovkami nakřivo, jejichž hovory se točí výhradně okolo konzolí, péespéček a podobných věciček.

Jistě, jedná se o celospolečenský problém, z něhož nemůže být viněno pouze školství. Výrazný vliv sehrává upadající prestiž rodiny jako instituce. Vztáhnu – li opět svou úvahu na případ mrtvého učitele, pak je jistě hodno pozornosti, jak se k celé záležitosti staví rodiny obou spratků.
Nevím, jakou zkušenost prodělal laskavý čtenář, ovšem kdyby moje maličkost doma sdělila, že byla učitelem zpohlavkována za vulgární nadávku, okamžitě by ze strany otce přiletěl pozdrav od horní končetiny.
Ale to je přece dnes nemoderní, co kdyby utrpěla má křehká dětská osobnost, že ?

Abych nekončil negativně – zdaleka netvrdím, že je vše ztraceno. Pouze chci říci, že zavádění nějakých demokratických principů do oblasti výuky a výchovy samo sebe více a více diskredituje a zdá se být cestou špatným směrem.

Možná bychom měli mít na paměti slova Thomase Jeffersona o existenci jisté přirozené hierarchie, zahrnující systém tradičních autorit.
Třeba i proto, aby učitelé těch provazů nepotřebovali víc.