Beranidlo

Zveřejněno: 29.01.2022 19:00,Kategorie: Dumka,Zhlédnuto: 951x,Komentářů: 4x,Hodnocení: 5.00 od 1 uživatelů

Modely 1981 byly poslední, které šířily slávu Maica po světě. Pak to nabralo rychlý spád...

 Maico převzali od svého otce bratři Wilhelm a Otto Maisch někdy ve třicátých letech a hospodařili pěkně půl na půl - pro představu, Otto byl ročník narození 1905. Začali s výrobou motorek a aby neztratili kontrolu nad firmou ani za války, kdy byli přeorientováni na všeobecné strojírenství (neboli výrobu pro armádu), Wilhelm vstoupil do NSDAP, což, teď trochu předběhnu, vlastně vedlo až k bankrotu v roce 1983. Po válce totiž, v rámci denacifikace, mohl Wilhelm vlastnit pouze 40% firmy a zbytek připadl Ottovi. Od agregátů na dřevoplyn se opět vypracovali zpět k motorkám a deset roků se jim dařilo. Taifun 400 z roku 1955 byl nedávno mezi inzeráty tady na webu:

 Začali tedy s výrobou aut, což byl takový západoněmecký Trabant s motorem vzadu. Jenže se přestalo dařit a automobilové Maico zkrachovalo. Wilhelm dostal infarkt a pak ho ještě jako diváka na motokrosu sejmuly dvě motorky a zůstal na vozíku. Otto šel za nějaké zašantročení majetku zkrachovalé firmy na rok a půl do basy. A Maico dostalo zakázku na 10.000 motorek pro Bundeswehr. Do toho dospěli tři Wilhelmovi kluci a dvě Ottovy holky, a pak, v šedesátých a sedmdesátých letech, už vedl Maico jenom Otto. Kluci dostali zaměstnání ve firmě - Hans jezdil motokros, Peter v propagaci a studovaný Wilhelm junior v konstrukci. A Maicu se začalo dařit. Motokrosový půllitr byl celá sedmdesátá léta etalonem pro motokrosový půllitr a model 1981, poslední twin shock, jako snad úplně nejlepší.

Koncept motoru tohoto nejúspěšnějšího Maica byl trošku jiný, než u ostatních motokrosů. Primární převod byl dvojitým řetězem, převodovka standardní dvouhřídelová, ale aby se výstupní kolečko točilo správným směrem, muselo být na extra hřídeli hnané dalším párem kol. V principu stejný motor byl pro 400/440/490ccm i pro 250ccm.

 Tady je Maico MC250 z roku 1982, jak se nedávno objevilo mezi inzeráty. Motorka v překvapivě dobrém stavu. A proč? Protože na ní od roku 1982 nejspíš nikdo pořádně nejezdil, a mělo to svůj důvod. Ten se jmenuje Corte Cosso a je to výrobce zadního centrálního tlumiče. Jenže Corte Cosso nejspíš vůbec nemohli za to, že se jejich tlumiče při prvním doskoku začaly rozpadat. Zadní vidlice s přepákováním a a oka na zadní část rámu byly totiž proti sobě přesazené a tlumič se křížil. S přechodem na centrální pérování utrpěla do té doby jedna z nejlepších motokrosových značek první ránu z mnoha, které ji přivedly až na dno. Byla to sabotáž zevnitř firmy a měly následovat další.

 V půlce sedmdesátých let totiž dostaly Ottovy holky dárek, americké zastoupení firmy Maico, které bylo velmi ziskové, a možná mnohem ziskovější, než zbytek firmy. Ale i když se Maico v roce 1981 prodávalo skvěle, bylo jasné že koncepci twin shock odzvonilo. Tovární 250 už měly centrál a ukazovalo se, že motor s převodovkou bude potřeba zkrátit a připravit se i na chlazení vodou. To si vyžadovalo nemalé investice, jenže zisky zůstávaly v Americe - za rok 1981 tam měl Otto a jeho dcery zisk milion dolarů, zatímco Wilhelmovi kluci dělali ve fabrice za mzdu. Když jim Otto neumožnil navýšit podíl ve firmě na 50%, aby mohli spolurozhodovat, začali podnikat vlastní kroky k ovládnutí firmy. Kdykoliv strýc Otto Maisch rozhodl pro půjčku na investice nebo provozní kapitál, banka žádala souhlas všech spolumajitelů a Wilhelm, Peter a Hans to zamítli. Pro rok 1982 tedy továrna nemontovala zadní tlumiče Öhlins, ale Wilhelm junior, který byl zodpovědný za technický vývoj, vybral levnějšího dodavatele Corte Cosso, a taky způsob jejich montáže. Bez nemožnosti stranového pohybu a výkyvu se tlumiče začaly rozpadat, jakmile jezdci v zimě nakoupené nové motorky vytáhli na jaře na trať. Otto a jeho Maico USA museli sáhnout poprvé hluboko do kapsy, aby všem dodali fungující náhradu od Öhlins.

 Pro další rok 1983 už byly ve výrobě nové motory, tedy s primárním převodem ozubenými koly. Potíže s tlumiči byly urovnány a zákazníci nakupovali nové Maico jako zběsilí. Co čert nechtěl, všem se na jaře rozletěla převodovka - Wilhelm, zodpovědný za technickou dokumentaci, nechal hřídele po zakalení popustit jenom jednou a ne dvakrát, a malá houževnatost se projevila až u zákazníků v zámoří. K tomu se přidaly problémy s rozpadajícím se nábojem zadního kola - jestli měly odlitky z hořčíkové slitiny nesprávné chemické složení a tepelné zpracování, nebo za to mohl změněný způsob výpletu kola, to je otázka. Každopádně vyřešení technických problémů musel uhradit Otto a Maico USA. Aby se nalomila důvěra těch zákazníků, kterým se problémy vyhnuly, o to se zase postaral Peter, který diktoval do pera senzace chtivým redaktorům novin a časopisů.  Pomluvené Maico bylo v květnu 1983 bez peněz a Otto bez možnosti bankovní půjčky vyhlásil bankrot firmy. I v bankách četli noviny. Wilhelm, Peter a Hans už byly nachystaní a správce konkurzu jim prodal firmu v hodnotě milionů za 300 tisíc marek. Ale když se snažili vrátit produkci ke starým dobrým časům, nepodařilo se. V Evropě už Maico nikdo nechtěl a v Americe ho museli prodávat jako M-Star, protože Maico USA jejich sestřenic tam mělo práva na značku. Ty musely do USA zdrhnout z Německa před soudním popotahováním a Otto umřel dřív, než ho za spravování firmy odsoudili, protože v předtuše bankrotu vyrobil spoustu materiálu na dluh a vyvezl do USA. Pro další čtení:

https://vintagemotortees.com/maicofahrzeugfabrikpart1/

http://articles.superhunky.com/4/74

http://articles.superhunky.com/4/75

https://www.spiegel.de/spiegel/print/d-13509804.html

Nicméně Maico úplně existovat nepřestalo a i dnes jde pořídit nová motorka Maico. Poté, co Wilhelm, Peter a Hans vyvinuli kompletně nové M-Star, se jejich pětistovky začaly hojně používat v sajdkárkrosu, kde se zvětšoval jejich objem na 620 až 700ccm pod taktovkou různých úpravců a výrobců speciálních dílů, jako byl například Friedhelm Zabel (facebook, web nefunguje, možná proto, že F.Z. zemřel). Následující motokrosové Maico 685 lze koupit u firmy Kostler.