Kakuropes

Zveřejněno: 01.10.2023 18:16,Kategorie: Reportáž,Zhlédnuto: 2042x,Komentářů: 1x,Hodnocení: 5.00 od 2 uživatelů

Snaha najít limity své i svého stroje.

Domů do Sudet

Konečně splnil svůj drobný sen, projet svou (autem) oblíbenou trasu na motorce. Můj sen považuji opravdu za drobný, vy všichni, co začínáte považovat za motovýlet trasu delší než 200 km, raději nečtěte dále, neměl bych odvahu pročítat vaše (případné) komentáře. Nicméně, když už jsem začal, tak to prostě napíšu.

To jsem tak jednoho rána sedl na péráka řka, že když ne dnes tak už nikdy. Léto a tím i vedra jsou pryč, ale přes den je ještě jakž takž, hospody mají ještě zahrádky, takže když přijde krize, je kam tornu složit. Z Loun do České Kamenice je to podle mapy rovná stovka. Tedy pokud jedete přes Verneřice, abyste vyfotili péráka u Bukové Hory a přes Homoli u Panny, abyste vyfotili péráka u křížku. Co se cíle týče, ten byl jasný, v České Kamenici, tedy v Kunraticích, mám chatu (v rekonstrukci) a tu je třeba občas obhlídnout. Autem je to sice rychlejší, pohodlnější a ještě se člověk stihne vrátit včas k obědu, ale je to trochu nuda. 

Jsem děsnej romantik, to je to celý. Jakmile si po cestě nesáhnu na dno, nepřipadám si jako chlap, co se ještě umí porvat se životem. Trošku jsem si předem plánoval, že po cestě alespoň jednou píchnu, nebo něco podobně zásadního, abych měl na co vzpomínat, ale houby. Šlo to v podstatě hladce.

První část z Loun do Litoměřic jsem takřka prospal, mám to najetý, celou dobu rovina (jezdím tzv. zadem přes vesnice, což je provozem i terénem bez problémů. 

Zásadní zlom hlavně terénní přisel hned za Litoměřicemi, šplhání do Třebušína už ani dvojka nechtěla brát a z nedávno renovovaného motru se začalo ozývat jemné cinkání. Desetiminutovou pauzu jsem využil hlavně na prokrvení sedacího ústrojí (mám ještě to slabší sedlu s horším polstrováním) a na poutahování šroubových spojů. Vzpomínám si, jak jsem se ušklíbal při čtení starých manuálů, ve kterých se doporučuje pravidelně kontrolovat dotažení šroubů. Věděli moc dobře, proč to píšou. Po zmíněných deseti minutách se jelo dál ale už mnohem obezřetněji, pro jistotu jsem taky doplnil olej do benzínu, na 1: 33, protože poměr 1: 40, který jsem péráku prve naordinoval, už mi najednou nepřipadal jako to pravé.

Dalším cílem na trase je vysílač na Bukové Hoře u Verněřic, žena se tam pokaždé když jedem kolem chtěla podívat, ale znáte to, jak je to po ruce, tak je to na to pořád spousta času. Tak jsem ji poslal jednu fotku s kravičkama pod Bukovou. Z kraviček se vyklubali bejčci, a protože správná jawa je jedině červená, tak jsem koukal co nejdříve mazat pryč, kochat se dá i z opačného kopce. 

V obci Blankartice, odkud část naší rodiny pochází jsem musel zavřít nářaďový kastlík, jehož šroub ( ten chromovaný) se během tříkilometrového stoupání na jedničku povolil. Stalo se na tom leccos, ale tohle teda ještě ne.

Do Benešova to šlo už jen samospádem. Na náměstí jsem ještě pořídil siluetku s naším zámkem. Jen podotýkám, že je vystavěn ve stylu saské renesance a té u nás není moc. Osobně vím jen ještě o České Kamenici a Valtířovu u Ústí n. L. Shodou okolností se v sobotu v Benešově konal sraz, což jsem věděl, ale kvůli počasí nedorazil. S kastelánem ze zámku - duší onoho podniku, jsem navázal kontakt a přislíbil účast na příštím ročníku.

Přede mnou je už jen poslední úsek, Benešov nad Ploučnicí - Česká Kamenice. Je to nějakých dvanáct kilometrů, ale tělo už pobolívá a motor občas vynechá, tedy víc než je u stoje běžné.

Zastávka v Dolních Habarticích se jeví jako řešení, z nostalgie fotím péráka pod školou kam jsme chodili do třetí. Bylo tam tenkrát fajn, jen dvě třídy, staré sklápěcí lavice, dole tělocvična a jídelna, kde mimořádně dobře vařili. Jó to bylo v roce 1985. Dalších 10 minut a peláším dál. V Markvarticích jenom odbočuji na Jánskou, protože markvartický serpentýny nehodlám riskovat. Mám dodnes před očima rozšmelcovánýho poláka v maluchu, který se tam připletl do cesty liazce. Nevím, jak se to tenkrát přihodilo, ale od té doby se tomu místu pro sichr vyhýbám.

Kopec z Jánské do Kamenice taky není zadarmo, ale provoz tam není, takže nikomu nevadí, že se tam ploužím za dva. Poslední metry na kamenické náměstí už jen uhybám vozům s pražskou značkou - je holt nedělní poledne.

Vrchol svého putování nakonec nijak zvlášť neprožívám, proud lufťáků dál sílí a já musím přijít na to, jak se jim po cestě zpátky plést co nejméně pod kola.

Celé už je to od teď v podstatě z kopce, tak jedu co to jde a odfrknu si zase až za Litoměřicemi, což už je domů jen padesát kilometrů. Brní mě už úplně všechno, ale motorka drží a to je to, co jsem potřeboval zkusit.