Osobnosti paddocku - Régis Laconi

Laconi a jeho cesta za jediným vítězstvím na poli Grand Prix

Ode dne, kdy se ještě jako dítě ocitl za řídítky motorky, se celý jeho život začal točit kolem motocyklových závodů. Francouz Régis Laconi, který má díky otci také italské kořeny, začínal se silničním závoděním v roce 1990. Už v roce 1992 jezdil ve francouzském šampionátu 125 cm3 s Hondou a velmi rychle získal divokou kartu pro domácí Grand Prix, ve stejném roce (26. místo). V domácím národním šampionátu byl velmi úspěšný. Již v úvodním roce 1992 získal ocenění za první místo celkově. Postupné kariérní posuny mu umožnily dostat se do povědomí. Tři roky poté, co si ho všiml Marc Fontan (bývalý Francouzský jezdec Grand Prix), se v roce 1994 Régis stal francouzským i evropským šampionem GP 250 cm3 (před dalším známým krajanem Olivierem Jacquem).

Mladý Régis Laconi, na fotografií také další naděje Francie v Grand Prix - Olivier Jacque

Roky v kategorii 250 cm3

Od roku 1995 se napevno usídlil „ve světě“, kde následující dvě sezóny jezdil třídu 250 (27. a 15. místo celkového pořadí). Laconi nebyl úplně malým jezdcem a s jeho postavou 178 centimetrů a 70 kilogramů potřeboval více koní, a prostor na palubě. Proto pro rok 1997 zaznamenal přestup do královské kategorie, kde jezdíval na technice Honda 500 V2 v týmu Tecmas Elf Honda. Během sezóny však měl ohromnou smůlu, jelikož byl během závodního incidentu sražen jiným jezdcem a Laconi vyvázl s dvouměsíční rekonvalescencí. Během té se musel zotavovat z vážných zranění (hematom v játrech, zlomeniny žeber a četné pohmožděniny na plicích). Během týdnů v nemocnici zhubl osm kilo, ale vrátil se motivovanější než kdykoliv předtím. Důkazem toho bylo pěkné páté místo z konce sezóny, na velké ceně Austrálie. Tato houževnatost, která je jedním z definujících rysů charakteru Régise Laconiho, mu na další sezonu přinesla místo v týmu Yamaha Red Bull podporovaného továrnou. Za týmového kolegu dostal známého Simona Crafara. Od roku 1998 do roku 2000 tedy jezdil na dvoutaktní technice YZR500.

Régis Laconi a Honda NSR 500V

Úvodní rok v týmu WCM si Laconi užil vynikající konzistentní sezónu. V průběhu roku se postupně zlepšoval a zaznamenal celkem devět umístění v první desítce. Povedenou sezónu ukončoval desátým místem, s nejlepším pátým místem z velké ceny Německa. Následující rok 1999 sice dokončil na jedenáctém místě celkového hodnocení, zaknihoval však v něm i vítězství! První návštěvu nově postaveného okruhu Ricardo Tormo Circuit v roce 1999 totiž hostil mokrý závod, ve kterém díky brilantnímu tahu s obutím vyhrál právě Régis Laconi. Týmový kolega Garry McCoy, který v půlce sezóny střídal Crafara, skončil třetí. Jak historie nakonec napsala, bylo to Laconiho jediné vítězství na poli Grand Prix. Ve skutečnosti zažil ale poměrně těžký rok 1999, přičemž konzistentnost, kterou si užíval v prvních dvou sezónách, mu unikala. Továrna Yamaha si i přesto velmi dobře všimla Laconiho výkonu z Valencie a za odměnu ho postavila na start legendárního závodu 8h of Suzuka, kde duo Noriyuki Haga / Régis Laconi debutovali s novou Yamahou YZF-R7. Závod začali bravurně a dostali se až do úplného vedení. Ke konci závodu tým mírně ztratil rychlost a skončil nakonec na čtvrtém místě. V roce 2000 Laconi pokračoval v šampionátu 500 cm3 a skončil celkově dvanáctý i přesto, že byl jediným jezdcem v sezóně, který sahal na body v každém závodě. Na první desítku ztrácel pouze deset bodů, s nejlepším dosaženým pátým místem z velké ceny Portugalska.

Sezóna 1999 a vítězství během Grand Prix Valencie

Ve stejném roce zaznamenal i start na prestižním závodě 8h of Suzuka

Sezóna 2000 v týmu Yamaha Red Bull již zůstala bez výraznějšího výsledku

Pilotní jezdec značky Aprilia

Po několika letech v Grand Prix vyslyšel volání z konkurenční série SBK a následně přešel na jeden rok právě do této kategorie. Smlouva byla podepsána s italskou značkou Aprilia, do jejich továrního týmu SBK. V roce 2001 se tedy pokusil o svůj první vpád do World Superbike jako týmový kolega Troye Corsera na stroji Aprilia RSV Mille (epizodně ještě doplněný o divoké karty Alessandra Antonelliho). Přechod do světa SBK byl zpočátku bezproblémový. Bohužel, historie se opakovala. Régis se na začátku sezóny těžce zranil, opětovně ho během incidentu zasáhla jiná motorka a rok 2001 tak konečným jedenáctým místem ani zdaleka nesplnil jeho vysoká očekávání. Navíc se velkou část sezóny trápil na okruzích, které neznal. Nakonec však potvrdil svou vysokou reputaci a Laconi vyhrál poslední závod sezóny v Imole, čímž se stal jedním z mála jezdců, kteří vyhráli závod ve dvou vlajkových sériích motocyklových závodů.

Sezóna 2001 strávená v sedle Aprilia RSV Mille

Po jednom roce v SBK, a možná i díky zmiňovanému senzačnímu vítězství v Imole, měla značka z Noale naprosto jasno, koho nasadí na nově vyvinutý speciál RS Cube, pro čtyřtaktní éru MotoGP roku 2002. Bylo to vzrušující období a každý kdo v motocyklovém světě něco znamenal toho chtěl být součástí. Značka Aprilia chytře využila Laconiho znalostí prostředí paddocku královské kubatury a byl to právě Régis, který usedl do sedla nového, ambiciózního prototypu s tříválcovým motorem. Mnozí příznivci MotoGP si ale vzpomenou, že zamýšlený koncept Aprilie nakonec, oproti vývoji u konkurence, moc nefungoval. Laconi se následně s ne příliš zdařilým motocyklem nedokázal prosadit. Jeho nejlepšími výsledky byla dvě osmá místa na Suzuce a Mugellu. Továrna se ještě pokoušela projekt zachránit, a v roce 2003 bylo angažováno hvězdné duo Edwards – Haga, avšak tento, sice mimořádně fascinující, ale nevyzpytatelný projekt, byl od začátku odsouzen do průměru pole. Aprilia nakonec na konci sezóny 2004 odešla z nejvyšší kategorie. Po Laconiho jednoleté MotoGP misi z roku 2002 (19. místo konečného pořadí) se Régis už naplno přesunul do kategorie SBK, kde se svými výkony prezentoval na strojích Ducati a Kawasaki.

Projekt MotoGP Aprilia RS Cube

Aprilia RS Cube a Régis Laconi během testů

Vicemistr světa superbiků

Od sezóny 2003 se Laconi vrátil do kategorie SBK, aby napsal poslední stránky své závodní kariéry. Nejprve nastupoval na „soukromé“ Ducati v roce 2003, v sezóně, kterou skončil na pozoruhodném čtvrtém místě. Zejména velmi dobrými výkony v superpole se ukazoval jako jeden z nejvyrovnanějších protivníků dominance dua Fila Ducati – Neila Hodgsona a Rubena Xause. Pravidelné boje s továrními stroji mu přinesly nabídku na tovární sedačku (Hodgson a Xaus pro rok 2004 společně přestoupili do týmu d'Antin Ducati MotoGP). Stroj Ducati 999 mu sedl a Laconi okamžitě ukazoval svou rychlost. Spolu s týmovým kolegou Jamesem Toselandem byli jasnými favority na titul. Laconi mimořádně dominoval hlavně ve druhé části sezóny, ale na jeho týmového kolegu to bohužel nestačilo. Régis se stal vicemistr světa a o devět bodů skončil za svým kolegou. Toseland se možná ukazoval jako méně rychlý, byl ale také velmi konstantní během celého šampionátu. Za své výkony z roku 2004 dostal Régis také možnost otestovat tovární MotoGP GP4 jako testovací jezdec (motorku, se kterou Loris Capirossi a Troy Bayliss soutěžili během ročníku 2004).

Skvělá sezóna 2003 na soukromé Ducati mu zaručila nabídku tovární sedačky pro rok 2004

Sezóna 2004 ve které svedl těsný boj o titul šampiona s Jamesem Toselandem

V sedle Ducati GP4

V roce 2005 si Régis opět nedobrovolně zkrátil sezónu, kvůli smolným zraněním. S továrním týmem Ducati Xerox, kde pokračovali znovu s Toselandem po boku, obsadil šesté místo celkově. Ke konečnému umístění je určitě třeba poznamenat, že rok 2005 znamenal totální návrat japonských výrobců, který se na určitou dobu zaměřovali čistě na MotoGP. Tovární tým se pro sezónu 2006 rozhodl dát důvěru zcela nové dvojici jezdců (Troy Bayliss a Lorenzo Lanzi). Laconiho výsledkově poměrně nudný rok 2005 (s pouhými 3 vítězstvími) jej přivedl k novému tříletému dobrodružství s Kawasaki, a Régis se připojil k týmu PSG-1 Corse.

V sezóně 2005 pokračoval v továrním Ducati Xerox

V letech 2006 až 2008 tedy jezdíval na stroji Kawasaki. Stroj Ninja ZX-10R ale ještě nebyl vítězný stroj, jaký známe ze šampionátu SBK dnes. Motocykl byl naopak tehdy ještě docela málo konkurenceschopný a trpěl nedostatečným vývojem. Úvodní rok se strojem Ninja Laconimu nevyšel podle plánu. Celou sezónu se totiž snažil přizpůsobit japonskému stroji a jeho specifickému stylu jízdy. Přestože skončil za týmovým kolegou Fonsim Nietem a Chrisem Walkerem, byl to Walker, kdo překvapivě vypadl ze sestavy, když PSG snížilo své řady ze tří na dva jezdce. Rok 2007 se ukázal být pro Francouze lepším rokem, protože už byl schopen být pravidelným účastníkem první desítky, i když se mu nepodařilo dostat se na pódium (jak se to podařilo kolegovi Fonsimu Nieto). Sice tým Kawasaki od 2008 začínal dostávat větší podporu (díky spolupráci s továrním týmem MotoGP v novém závodním centru v Nizozemsku), Régis byl přesto stále za očekáváními a jen zřídka se objevil na lepším než desátém místě v cíli. Tovární tým Kawasaki poté probral od roku 2009 mecenáš Paul Bird.

Roky 2006 až 2008 na stroji Kawasaki

To už ale Laconi přesedlal na polo-tovární Ducati, v týmu DFX Corse (týmový kolega byl opět Fonsi Nieto). Přestože byl původně spojován s Yamahou, usedl nakonec na stroj z Bologně. Laconi jako by znovu objevil lesk minulosti a výborný pocit s italským V-Twinem mu umožnil se hned třikrát přiblížit k pódiu a od prvního závodu v Austrálii byl zpátky ve hře. Bohužel se mu však štěstěna obrátila zády a stoupající formu ukončila velká havárie během testování na jihoafrickém okruhu Kyalami, kde havaroval mezi 11. a 12. zatáčkou. Postiženo bylo několik krčních obratlů a utrpěl vážné zranění hlavy, které mu na několik týdnů způsobilo problémy s pamětí. Francouz po pádu zůstal v kómatu a probudil až na nemocničním lůžku. Strach, který sužoval paddock mistrovství světa SBK, byl, že Laconi utrpěl paralýzu některé z částí těla. To se naštěstí nepotvrdilo. Tvrdému Francouzi se dokonce podařilo dostat se po několika měsících opět do sedla. Do soutěžení se už ale nevrátil, jelikož další pád by mu mohl být osudný. Doktoři mu sice dali zelenou pro další závodění, Laconi se ale rozhodl skončit, protože případný další pád a problémy s hlavou by pro něj nejspíše znamenaly život na invalidním vozíku. Poslední oficiální test, který absolvoval, byl v roce 2010, během World Ducati Week. Přestože v sedle absolvoval celkem 70 kol, v tomto „testu“ však šlo více o gentlemanskou jízdu.

Régis Laconi, jeho poslední sezóna na Ducati DFX v roce 2009

V sedle týmu DFX během World Ducati Week 2010

Laconi po konci kariéry

Sympatický Régis na motocykly nikdy nezanevřel a díky pozitivnímu přístupu při rekonvalescenci se mu časem podařilo překonat všechny zdravotní problémy. Od roku 2011 působil jako komentátor MotoGP pro televizní stanici Eurosport a Canal+. Stal se také tváří značky Ducati hlavně ve Francii a ambasadorem značky přileb LS2. Věnuje se také výukovým kurzům jízdy na motorce. V roce 2012, při dvacátém pátém výročí světového šampionátu SBK vstoupil do „síně slávy“. Je pravidelně zván na akce World Ducati Week, kde například v roce 2014 vyhrál sprintový závod na modelu Ducati Diavel, který i sám v soukromí vlastní.

Po konci kariéry se stal televizním komentátorem a ambasadorem značky Ducati společně s přilbami LS2

Régis Laconi za řídítky Panigale školy 4G Ducati Marseille

Co navíc, po konci kariéry se Régis stal vášnivým cyklistou. Ve skutečnosti byla cyklistika důležitým bodem v konečném Laconiho uzdravení. Jak sám přiznává, chvíli mu trvalo, než akceptoval svůj náhlý odchod ze sportu, který miloval víc než všechno ostatní. Cyklistika tedy nakonec přebrala jeho přirozený soutěživý duch a vyplnila prázdné místo, které zůstalo po předčasném odchodu do důchodu. Régis Laconi, je jedním z těch jezdců, kteří i přesto, že nevyhráli mistrovský titul, zůstali nesmazatelně zapsáni v srdcích fanoušků – ať už pro charisma, pro mimořádně velkolepý styl jízdy, mistrovské schopnosti nebo pro vrozené lidské sympatie.

Po konci kariéry se Régis stal vášnivým cyklistou

Régis Laconi

Informace o redaktorovi

Tomáš Scherer - (Odebírat články autora)