Starý Sachsenring: 1. díl 1961-1966. Dominance Mika Hailwooda a vítězství pro Františka Šťastného!

Poválečné rozdělení světa na Západ a Východ mělo výrazný dopad do všech oblastí lidského života v dotčených zemích a motocyklové závody nebyly výjimkou. Přes všechny možné i nemožné zábrany ovšem nezůstaly tyto dva světy zcela oddělené. Závody světového šampionátu, jenž byl zformován v roce 1949, se zpočátku odehrávaly výhradně na okruzích pro nás zapovězené kapitalistické ciziny. Po určité době se však alespoň dvě Grand Prix začaly konat pravidelně také v socialistických zemích. Vedle naší Velké ceny v Brně to jako první byla v letech 1961-1972 Grand Prix Německé demokratické republiky na Sachsenringu.

V roce 1961 se na německém území konaly dvě Grand Prix. Kromě Velké ceny Německa na okruhu Solitude to byla poprvé také Velká cena Německé demokratické republiky na Sachsenringu. Konkrétní datum bylo stanoveno na 30. července 1961 a hned první závod dne přinesl vítězství domácím barvám! A to jak jezdcům, tak motocyklům. Závod třídy do 125 cm3 totiž vyhrál Ernst Degner na motocyklu značky MZ. Rozhodně to nebylo žádné náhodné vítězství, neboť Degner od počátku sezóny bojoval o mistrovský titul a na domácí půdě dokázal porazit právě svého největšího soupeře Toma Phillise na Hondě. V dalších závodech byl úspěšnější německý jezdec a před koncem sezóny se dostal na čelo průběžné klasifikace celého šampionátu. V pozici lídra také odcestoval k závodům do Švédska. Nevrátil se však již do své vlasti a zůstal jako emigrant v NSR. Celá záležitost byla již dopředu domluvena s firmou Suzuki, jež byla celému tomuto útěku „na Západ“ do určité míry nápomocna. Tvrdí se, že Degner vzal s sebou různé technické nákresy motocyklů MZ a také některé součástky či dokonce snad i celý motor. Kdo ví…? Faktem ale je, že jako zkušený inženýr se pak u Suzuki podílel na vývoji jejich úspěšných strojů, na nichž byly některé prvky z MZ nepochybně uplatněny. Svým činem nejspíše přišel o titul mistra světa, neboť motocyklové orgány NDR mu zablokovaly licenci a nemohl tak startovat v poslední Grand Prix v Argentině. Tam vyhrál Phillis a o dva body získal mistrovský titul.
Pro nás byla ale mnohem zajímavější kubatura do 350 cm3. Ročník 1961 byl vůbec nejúspěšnější sezónou pro naše jezdce Šťastného a Havla na Jawách. Zejména František Šťastný bojoval v podstatě po celou sezónu s Garym Hockingem o titul mistra světa. Oba také ovládli závod na Sachsenringu. Hocking si ovšem jel hned od startu vcelku bezpečně pro vítězství a nestačil mu ani náš jezdec. Šťastnému se ještě k tomu v závěru utrhl výfuk, a tak byl rád za druhé místo. Za vedoucí dvojicí dojel McIntyre, čtvrtý byl Gustav Havel.

Gary Hocking dojel před druhým Šťastným celkem bezpečně

Rok se s rokem sešel a na Sachsenringu se opět hlasitě mluvilo o Degnerovi, i když ten zde vlastně vůbec nestartoval. Světový šampionát se postupně rozrůstal nejen o nové závody, ale od roku 1962 přibyla do seriálu MS i nová kategorie do 50 cm3 - a právě Degner na Suzuki dominoval této třídě. Na Sachsenring ale nepřijel. Měl v té době sice již západoněmecké státní občanství, ovšem před bezpečnostními orgány NDR si nikdo nikdy nemohl být jistý, natož emigrant, a tak nechtěl Degner nic riskovat. Do celkového hodnocení MS se z 10 konaných závodů započítávalo jen šest nejlepších výsledků, a tak mu takto „plánovaně obětované“ body nechyběly, zejména když vyšel bodově naprázdno i jeho největší konkurent Hans Georg Anscheidt. Degner se tak stal premiérovým mistrem světa padesátek.
Vedle nich se na Sachsenringu jel kompletní program sólových kubatur a chyběly tedy jen sajdkáry, které se vlastně v závodech MS na Sachsenring nikdy neobjevily. Stopětadvacítky vyhrál Luigi Taveri a rovněž on si mohl na konci sezóny připsat na své konto první ze svých titulů. Oba závody objemových tříd 250 a 350 cm3 ovládl shodně Jim Redman a také pro něho to ve finále znamenalo první mistrovské tituly v obou těchto kubaturách. Ve dvěapůlích to byl ale na Sachsenringu velmi těsný souboj s Mikem Hailwoodem, startujícím na domácí východoněmecké MZ. Kdo pamatuje „enderáky“ z pozdějších let z Brna, tak si asi dovede představit ten hukot. Nakonec byl sice Hailwood v cíli o pouhých 0,2 sec druhý, ale jeho nejslavnější chvíle s MZ měly ještě přijít. Vítězství v závěrečném závodě pětistovek si však Mike už vzít nenechal a vcelku jednoznačně tento závod vyhrál.

Jim Redman v roce 1962 ovládl 250 i 350

Ročník 1963 je na Sachsenringu vzpomínán především v souvislosti s trojnásobným vítězem Mikem Hailwoodem. Závod dvěstěpadesátek tam vyhrál dokonce na domácím motocyklu MZ. To bylo něco! Nadšení přeplněných ochozů neznalo mezí. To se ovšem nelze divit a můžeme jen tak trochu závidět. Naše motocykly, ať už to byla Jawa nebo ČZ, totiž bohužel nikdy Grand Prix MS na domácí půdě v Brně nevyhrály. Nejblíže k tomu měl Bohumil Staša na ČZ, který v roce 1971 dojel ve třistapadesátkách druhý za Jarnem Saarinenem. Ale zpět k Sachsenringu a k Hailwoodovi. Ten ovládl i dvě nejsilnější kubatury 350 a 500 cm3 a dovršil tak svůj vítězný hattrick. Vyhrát tři závody v rámci jedné Grand Prix je rozhodně mistrovský kousek a Mike by si to mohl nechat skoro patentovat. Dodnes jsou s Redmanem totiž jediní, jimž se něco takového podařilo, jinak už nikomu jinému. Zatímco ale Jim Redman zvítězil ve třech závodech pouze v Assenu 1964, má „Mike the Bike“ na svém kontě celkem pět hattricků. Jako 21letý mladíček se prvně ze třech vítězství těšil na Tourist Trophy v roce 1961 a bylo to vůbec poprvé od roku 1907, kdy někdo vyhrál tři závody v rámci jednoho ročníku TT. Tento svůj kousek zopakoval na Isle of Man ještě v jubilejním roce 1967 a rovněž hned v dalším závodě v Assenu dokázal 3x zvítězit. Z tohoto výčtu nemůžeme samozřejmě vynechat ani Velkou cenu Československa v Brně v roce 1966, kdy Hailwood v nepřízni počasí dokázal v jednom dni vyhrát kubatury 250, 350 i 500 cm3.

Hailwood s Redmanem na trati ročníku 1963. Mikovi byl Sachsenring zaslíbený a navíc zde dokázal vyhrát na domácím motocyklu!

Závod stopětadvacítek na Sachsenringu 1964 vyhrál Novozélanďan Hugh Anderson, který tak sice zopakoval své zdejší loňské vítězství, ovšem mistrovský titul už obhájit nedokázal. Naproti tomu se ale stal mistrem světa padesátek (ty se na Sachsenringu nejely). Dvěstěpadesátky patřily Philu Readovi, který v těsném duelu dokázal o rovnou vteřinu porazit Jima Redmana a nakonec ho také připravit o třetí titul v řadě. Pro Reada, potažmo pro Yamahu, to byl naopak zcela první titul mistra světa. Redman ale nadále vládl třistapadesátkám a vcelku jednoznačně také ovládl závod této kubatury. Pro nás bylo mnohem zajímavější, že na druhém místě za ním skončil náš Gustav Havel. Oproti svým třem vítězstvím z předešlého ročníku, dokázal Mike Hailwood na Sachsenringu vyhrát tentokráte „jen“ závod pětistovek. V této třídě neměl v té době konkurenci a kromě Sachsenringu vyhrál také všechny ostatní závody sezóny, ve kterých nastoupil. Celkem se jelo devět mistrovských závodů, z nichž Hailwood vyhrál 7x. Ulster a Finsko vynechal, respektive stáj MV Agusta se ji nezúčastnila. Do celkového pořadí MS se tehdy započítávalo jen pět nejlepších výsledků.

Stopětadvacítky vyhrál loňský šampión Hugh Anderson

Po NDR jsme se v roce 1965 dočkali také u nás, když Velká cena Československa na brněnském okruhu byla zařazena do MS. Bylo to hned týden po Sachsenrigu a rovněž ve všech dalších letech znamenaly oba podniky v tomto sledu pro jezdce takovou krátkou spojenou „tour“ za socialistickou Železnou oponu. Sotva však během pár dnů mohli poznat skutečnou realitu všedních dnů. Stopětadvacítky vyhrál Frank Perris a své vítězství dokázal zopakovat hned u nás v Brně. Je tak vlastně vůbec prvním „brněnským“ vítězem v rámci MS. Třídy 250 a 350 cm3 se staly záležitostí Jima Redmana, pětistovky zase ovládl Mike Hailwood. Hezké a úspěšné závody na Sachsenringu ale absolvovali také naši. Ve třistapadesátkách se totiž naše trio Gustav Havel, František Šťastný a František Boček v tomto pořadí seřadilo od třetího místa za Redmana s Woodmanem. Šťastný si pěkně zazávodil rovněž ve dvěapůlích. Na absolutní špičku favoritů to sice nebylo, ale s Brucem Bealem sváděl nejdramatičtější souboje v celém jezdeckém poli. Bealeho výhodu ve výkonnější Hondě smazával František svým dravějším nasazením a jezdeckým uměním. Takto ovšem musel jezdit v podstatě po celou svoji kariéru. Oba si několikrát prohodili pozice, ale do posledního kola najížděl Beale přeci jen poněkud vpředu. Pršelo a mokrá dráha nebyla nic moc pro nějaký zdrcující finiš. Přesto se Šťastný každou zatáčkou dotahoval a do cílové rovinky vjížděl těsně před Bealem. Ten to však nevzdal a cílovou čarou prolétli oba bok po boku. Nakonec byl o nějaký ten cenťáček vepředu přeci jen náš jezdec, což znamenalo pěkné čtvrté místo za Redmanem, Readem a Woodmanem.

Agostini s Hailwoodem, jenž byl v cíli pětistovek nakonec opět první

V roce 1966 byly závody na Sachsenringu velice úspěšné mimo jiné také pro naše jezdce Šťastného a Havla. Především tedy pro Františka Šťastného. Ten startoval ve třech kubaturách – 250, 350 a 500 cm3 – a ve všech dojel na bodech, což v té době znamenalo do 6. místa. A nejen to. Ve dvěpade to byl bodík za šesté místo, ve třistapadesátkách dojel druhý za vítězným Agostinim, když úspěch našich barev ještě potvrdil Gustav Havel na třetím místě, a jako třešničku na dortu závod pětistovek František Šťastný dokonce vyhrál! Byla to jeho čtvrtá vítězná Grand Prix v MS. Bylo to ale pěkně zamotané vítězství. Celému závodu totiž vévodil naprosto suverénně Giacomo Agostini a všichni jeho soupeři měli nejméně jedno kolo ztráty. S takovýmto náskokem si jel Ago v posledním kole už pro jasné vítězství. Ovšem upadl a nedojel. Pořadatelé ho již v cíli očekávali se šachovnicovou vlajkou, a když se objevil první jezdec, tak ho odmávli. Nebyl to ovšem Ago, ale náš Šťastný. Vítězný Šťastný? Chvíli to tak vypadalo, ale pak nastal chaos, v němž pořadatelé vyháněli předčasně odmávnuté jezdce zpět na trať, aby dojeli ještě to jedno zbývající kolo. První vyrazil Findlay, který původně dojel za Šťastným. František tedy musel honem za ním, aby mu jeho vítězství nevyfoukl. Jack měl však náskok a až teprve ke konci kola ho František dokázal předjet a už jaksi podruhé v závodě zvítězit. Chaos ovšem pokračoval dále a nakonec se celá tato honička ukázala zbytečnou. Pořadatelé totiž vyhlásili Šťastného vítězem už po 19 kolech, i když asi poněkud zapomněli na Agostiniho. Závod byl původně vypsán na 20 kol a po 19 z nich byl totiž Ago na prvním místě a havaroval až v dalším kole, v tom nezapočítávaném dvacátém. Možná měl tedy zvítězit on. Pořadatelé ale vzali v potaz, že závod nedokončil, a tudíž nemůže zvítězit. Byla to zcela mimořádná situace s mimořádným rozhodnutím. Vedení MV Agusty toto rozhodnutí akceptovalo a tím to bylo uzavřeno.

František Šťastný vyhrál na Sachsenringu 1966 svoji čtvrtou Velkou cenu

Grand Prix NDR na Sachsenringu čekalo ještě šest ročníků. Ty si stručně připomeneme v dalším díle.

Informace o redaktorovi

František Feigl - (Odebírat články autora)

Autor článku obdržel prémii 0 Kč od 0 uživatelů.



TOPlist