Rivalové MotoGP: 1 - Hailwood a Agostini

První se na scéně Grand Prix objevil starší Mike Hailwood. K závodění ho přivedl jeho otec, jenž byl úspěšným a velmi zámožným obchodníkem s motocykly, a právě v motocyklových závodech spatřoval to pravé pro svého syna. Ovšem Mike byl sám o sobě obrovský jezdecký talent a jeho úspěchy nejsou v žádném případě jen dílem tatínkových peněz. Přesto Hailwood senior neváhal vynaložit své peníze i vliv na to, aby zajistil synátorovi vždy co možná nejlepší podmínky. Vcelku zajímavá byla snaha získat pro Mika motocykly slavné italské značky MV Agusta.Tyto stroje byly obecně zárukou prvotřídní kvality a Hailwood senior se rozhodl vyrazit do Itálie přímo k hraběti Domenico Agustovi, aby obchod osobně dojednal. Tam však narazila kosa na kámen. Přestože Hailwood hodlal za motocykly zaplatit v podstatě jakoukoliv cenu, hrabě Agusta sdělil, že jeho motocykly prostě nejsou na prodej.  S tím se rozešli a tehdy ještě k žádné dohodě nedošlo. Kde ale nepomohly peníze, přesvědčilo Agustu nakonec Mikovo neobyčejné jezdecké umění a zakrátko sám platil „nekřesťanský prachy“ za to, aby mohl Hailwood na jeho motocyklech jezdit. Mike se stal továrním jezdcem MV Agusty od sezóny 1961 a zde se také v roce 1965 setkal právě s Giacomem Agostinim.

Giacomova cesta do týmu MV Agusta byla mnohem přímočařejší. Na rozdíl od Hailwooda, ale neměl v této záležitosti otce na své straně. „Padre Agostini“ se všemožně snažil svému synovi v závodění zabránit, ale naštěstí nepochodil. Nakonec se tedy se závodní kariérou svého nejstaršího syna smířil a rozhodně nelitoval. První závody absolvoval Giacomo v roce 1961 a v roce 1963 se prvně výrazněji blýskl italským mistrovským titulem na Morini 175 ccm. V dalším roce již absolvoval dvě Grand Prix (2 x 4.místo) a především závod na Monze přímo před zraky Domenica Agusty odstartoval jeho hvězdnou kariéru. Pro rok 1965 totiž dostal nabídku továrního jezdce u týmu MV Agusta – a to se pochopitelně neodmítá.

Stal se kolegou, ale i soupeřem nejlepšího jezdce té doby, Mika Hailwooda. Z obou byl ještě přeci jen úspěšnější zkušenější Hailwood, který již počtvrté v řadě získal titul mistra světa 500 ccm. V této třídě vyhrál celkem osm závodů z deseti, tedy všechny, ve kterých startoval. Agostini naproti tomu bral jen jedno vítězství ve Finsku, kde Hailwood nejel. Prý to ale byl na Mika ze strany Agusty pěkný podraz. Řekli mu, že se MV Agusta závodů nezúčastní a proto si někde užíval volného víkendu. Až z rádia se dověděl o Agostiniho vítězství. Giacomo v tom byl ale nevinně, sám se v Imatře po Mikovi udiveně sháněl.

V nižší kategorii třistapadesátek to bylo poněkud jinak. Agostini  sice vyhrál hned první závod na náročném Nürburgringu, kde porazil právě Hailwooda, ale sezónu nakonec ovládl Jim Redman s Hondou. Agostini s ním ovšem sváděl vcelku vyrovnaný duel o mistrovskou korunu až do samého závěru sezóny a při vzájemně stejném počtu bodů rozhodl až zcela poslední závod v japonské Suzuce. Ten se Agostinimu bohužel příliš nevydařil. Jediný závod třistapadesátek tam vyhrál jeho týmový kolega Hailwood před Redmanem. Agostini dojel až pátý, když se před ním na třetím a čtvrtém místě umístili ještě dva domácí japonští borci. Pro Agostiniho to tedy nakonec byl titul vicemistra, což není rozhodně v první sezóně vůbec k zahození. Hailwood skončil v celkovém pořadí až za ním, ale pokud došlo na přímý souboj, měl navrch právě Mike. Dokončil pouhé tři závody, z nichž byl ale dvakrát lepší než Agostini.

V roce 1965 byla naše Velká cena Československa zařazena prvně do programu MS a spolu s celou světovou špičkou přijeli do moravské metropole také oba jezdci MV Agusty. Debut v kategorii „třipade“ to ale pro oba nebyl až tak slavný. Agostini havaroval a pro poruchu svého stroje závod nedokončil ani Hailwood. Svou reputaci si ale plně napravili v závěrečném závodě pětistovek, kde na ně nikdo neměl.  Bylo to především jasné vítězství Hailwooda, který svému kolegovi nadělil více než minutu. Jen ještě krátká poznámka k těm Agostinoho pádům. Giacomo za celou svou kariéru moc nepadal a počet jeho havárií by se dal spočítat na prstech jedné ruky – obrazně, ale zřejmě i ve skutečnosti. Brno je možná takovou zvláštností, neboť Ago zde havaroval ještě jednou v roce 1972 a to se mu na jiném okruhu asi hned tak nepřihodilo.

Sezóna  1966 měla jednu velkou senzaci ještě před svým začátkem. Mike Hailwood totiž přestoupil od Agusty k Hondě!  S příchodem Agostiniho do týmu MV Agusty již necítil takovou podporu vedení italské stáje jako dříve a rozhodl se proto odejít k největšímu konkurentovi. Souboje Honda vs. Agusta v podání Hailwooda a Agostiniho tak dostaly ještě větší náboj a nepochybně patří do zlatého fondu celé motocyklové závodní historie. Ovšem stáj Honda angažovala Mika pro třídy 250 a 350 ccm, zatímco titul v pětistovkách měl vybojovat Redman. Jim také vyrukoval do závodů pěkně zostra  – první dva závody (Hockenheim a Assen) a hned dvě vítězství. Poraženým byl v obou případech Agostini na MV Agustě. Pak ale přišla nešťastná belgická Grand Prix, kde si Redman po pádu zranil ruku natolik, že to následně znamenalo konec jeho závodnické kariéry. Hailwood tak „zdědil“ Redmanovu pětistovku a do konce sezóny s ní byl rozhodně lepší než Agostini a tři závody vyhrál. Chybějící body z počátku sezóny ale již nedohnal a v celkovém pořadí MS skončil na druhém místě právě za Agostinim. Ve „svých“ třídách 250 a 350 ccm byl ale nepřekonatelný. Vyhrál 10 x závod čtvrtlitrů, 6 x byl první ve třipade a získal s převahou oba mistrovské tituly. O jeho jedinečnosti se mohli přesvědčit také diváci Velké ceny v Brně, kde Hailwood dokázal získat hned tři vítězství: 250, 350 a 500 ccm. V obou nejvyšších kubaturách zcela jasně porazil svého největšího rivala Giacoma Agostiniho.

V roce 1967 se u Hondy vše točilo především kolem Hailwooda, který startoval ve třech kubaturách. Ve dvěstěpadesátkách byli jeho největšími konkurenty Phil Read a Bill Ivy s motocykly Yamaha. Hailwood však dokázal vyhrát pět Grand Prix a titul obhájil, přestože mu především Phil Read byl se čtyřmi vítězstvími zdatným protivníkem. Tím největším však byl ve třídách 350 a 500 ccm stejně jako vloni Giacomo Agostini, jenž byl opět jasnou jedničkou u MV Agusty. Mistrovské tituly si nakonec oba jezdci rozdělili mezi sebe, ale každý závod byl dramatickou bitvou.

Legendární je především jejich souboj v pětistovkách na slavné Tourist Trophy. Hned od počátku to byl boj doslova o každou vteřinu. Prvním kolem, rychlejším než loňský Hailwoodův rekord, šel Ago do čela před Mikem, ale ten byl ve druhém kole ještě rychlejší a o pár vteřin ztrátu zredukoval. V půlce závodu, kdy oba vedoucí soupeři zajeli do depa, pak z Agova náskoku ukrojil další dvě vteřiny. Hailwood měl ale trochu potíže s lankem u plynové rukojeti a opravou se jeho zastávka v depu oproti plánu poněkud protáhla a ztráta se tím opět poněkud prohloubila. Ago jel jako z partesu a po čtyřech kolech měl na Hailwooda najeto 11,6 vteřiny. Ale rovněž Hailwoodova jízda byla doslova neuvěřitelná a v předposledním kole na Ramsey byl při porovnání časů s Agostinim o 1 sec ve vedení. Pod tímto tlakem Ago zmobilizoval všechny své rezervy a v horské sekci tratě vybojoval vedení o 2,5 sec zpět na svou stranu. Ovšem záhy jeho naděje na vítězství zhatil roztržený řetěz jeho motocyklu. Ani přes zprávu o Agostiniho odpadnutí Hailwood ve svém tempu nijak nepolevil a závod dokončil v novém rekordním čase (průměr 105,62 mph vydržel přes celou jednu dekádu až do r.1977). Nadšení nad Mikovým triumfem neznalo mezí, ale sám Hailwood v sobě nezapřel velkého gentlemana a své vítězství hodnotil velmi věcně: „Měl jsem tentokráte velké štěstí a zřejmě bych nevyhrál, kdyby se na Giacomově motocyklu nepřetrhl řetěz. Jel prostě fenomenálně a já jsem už nedokázal být nikde ani o chloupeček rychlejší“. 

Stejně vyrovnaná  byla vlastně celá sezóna pětistovek, a když se na jejím konci sčítaly mistrovské body, měli jich oba stejně. K určení mistra světa se tak musela užít další kritéria. Ovšem i co do počtu vítězství to bylo nerozhodně. Z deseti závodů byla jejich vzájemná bilance 5:5 (nikdo jiný neměl nárok) a rovněž počet druhých míst vyšel nastejno. Tehdy se započítávalo šest nejlepších výsledků a ve prospěch Agostiniho hovořilo několik lepších umístění z těch zbývajících závodů. Honda tedy nakonec na svůj nejvytouženější titul opět nedosáhla.

Titul 350 ccm (stejně jako 250 ccm) dokázal ale Hailwood bezpečně obhájit. V průběhu celé sezóny měl nad Agostinim vcelku výraznou převahu a mladý Ital dokázal vyhrát jen jednou, zatímco Hailwood celkem 6 x.

Naposledy byl také k vidění jejich vzájemný duel v Brně. V obou případech – tedy v třídě 350 i 500 ccm – byl opět úspěšnější Hailwood. První polovinu závodu třistapadesátek ale vedl Agostini, pak převzal vedení Hailwood a oba s neohroženým náskokem několika minut (!) drželi první dvě pozice. Ke konci předposledního kola ale Ago v zatáčce u benzinové pumpy zastavil a jen sjel k cíli se ztichlým motorem. Tam zůstal stát před cílovou čarou a čekal na vítězného Hailwooda. Po jeho průjezdu protlačil přes čáru svůj motocykl s jedním kolem ztráty na 7. místě. Než tak stačil učinit, projel cílem náš Bohumil Staša a doslova „o prsa“ se tak vklínil na šesté, tedy bodované místo. Vrcholnou třídu pětistovek ovládli jako celou sezónu výhradně Hailwood s Agostinim a hned od počátku všem ostatním ujeli. Ago se držel zhruba do poloviny závodu, ale pak se mu začal Mike postupně vzdalovat. Tito dva byli nakonec také jediní s plným počtem kol.

Zdálo se, že sezónou 1968 bude tento „souboj titánů“ pokračovat, ale vše bylo jinak. Počátkem roku totiž Honda oznámila, že nadále nebude pokračovat ve své účasti v mistrovství světa silničních motocyklů, což ve velké míře ochudilo celý šampionát. Motocyklové skvosty putovaly do muzea a pro Mika Hailwooda tím víceméně skončila jeho závodní kariéra na té nejvyšší úrovni. Skončily také nezapomenutelné souboje mezi Mikem Hailwoodem a Giacomem Agostinim, i když ještě k jednomu měření sil v rámci MS mezi nimi došlo. Hailwood  pro rok 1968 přeci jen uzavřel smlouvu s Hondou. Byla však pouze pro nemistrovské závody a obsahovala klauzuli, že Mike nesmí startovat v MS za žádný jiný tovární tým. K několika společným závodům s Agostinim tak došlo alespoň v předsezónních závodech v Itálii a též v několika tradičních závodech v Anglii. K jedné velké senzaci se ale schylovalo na posledním závodě MS v italské Monze. Nebylo to jednoduché vyjednat, ale nakonec dostal Hailwood nabídku od MV Agusty startovat na jejich motocyklech, a to jak ve „třipade“, tak v pětistovkách. Mělo to ovšem podmínku, že nesmí porazit „jejich“ Agostiniho. Mike bych ochoten akceptovat tuto stájovou režii snad je ve třistapadesátkách, ale v královské kubatuře 500 ccm požadoval rovný souboj. To Italové nemohli na domácí půdě riskovat a nakonec ze všeho sešlo. V zápětí se ale zrodila jiná senzace. Doslova ze dne na den byl totiž dojednán Hailwoodův start na konkurenční Benelli. V samotném závodě ale Hailwood z druhé pozice na mokru záhy havaroval.

Byl to poslední přímý jezdecký souboj těchto velikánů, i když v dohadech, kdo z nich byl lepší, přetrvává jejich rivalita vlastně ještě dnes. Oba tábory mají nepochybně mnoho svých příznivců.

Informace o redaktorovi

František Feigl - (Odebírat články autora)