Můj život s Jarnem

Soili, první okamžiky po té tragédii musely být děsivé?
Dva roky po Jarnově smrti jsem byla velice smutná a v depresích. Byl to tehdy hrozný víkend, kdy jsem ztratila úplně všechno. K tomu všemu ještě ve stejný čas zbankrotovala otcova společnost a museli jsme prodat náš rodinný dům. Když jsem se vrátila do Finska na Jarnův pohřeb, neměla jsem vlastně ani kde bydlet. Chvíli jsem alespoň mohla být u své sestry. Vystudovala jsem obchodní školu a v srpnu jsem dostala místo v jednom prvotřídním hotelu v Turku, ale zůstat v našem rodném městě bylo nemožné. Turku je malé město a tlak kolem mě byl hrozný. Tak jsem se přestěhovala do Helsinek a začala jsem pracovat jako stevardka Finnair. Tam jsem také potkala Ilkku. Už jsme se trochu znali z dřívějška, protože chodil do stejné školy jako Jarno a občas jsem ho s Jarnem viděli hrát jazz (hrál na piano) při různých studentských akcích. Jezdil rally a závody na ledě a tak si ho také pamatuji, když chodil kupovat pneumatiky do otcova obchodu. Ilkka byl první člověk po třech letech od Jarnovy smrti, s nímž jsem se cítila dobře a jenž mě dokázal rozesmát. Tak jsem si ho nakonec v roce 1977 vzala a máme dvě dcery a spokojenou rodinu. Jarno bude navždy součástí mého života, ale nyní jsem Soili Karme, žiji šťastný rodinný život a po skončení práce u Finnair mám plno dalších plánů.
Jak jste se potkala s Jarnem?
Můj otec měl malý servis, kde prodával pneumatiky na auta i motocykly a já tam pomáhala. Jarno si tam chodíval pro závodní gumy. Prvně jsem ho potkala, když mi bylo asi 13 let, on byl o tři roky starší než já (narozen 1945). Když se pak rozhodl pro skutečné závodění po celé Evropě, tak mi řekl: „Přeci nestrávíš celý svůj život tady za pultem? Pojeď se mnou“. Půjčil si peníze na své závodní motorky, ale nebylo to dost, tak jsem vybrala všechny své úspory a bez váhání přisedla do jeho malé dodávky - a bylo to.

Jaká byla Jarnova rodina?
Jarno byl velice vázám na svou matku a bratry, neboť brzo ztratili svého otce. Po jeho smrti pečovala matka s nejstarším Jarmem o rodinnou firmu. I Jarno se na chodu firmy podílel, ale když začal se závodění, tak už mu na to nezbýval čas. S jeho matkou nebylo snadné vyjít a mnohdy se hádali jak firmu řídit, byla to silná a velmi autoritativní žena. Ve věku 94 let před několika lety zemřela a Jarmo a nejmladší Jari teď vedou firmu dál.

Vy jste měla dobrý vztah s jeho matkou?
To ano, velice dobrý, a rovněž tak s jeho bratry. Mimochodem, ona byla velice pověrčivá, o čemž svědčí třeba jména jejích synů – Jarmo, Jarkko, Jarno a Jari. A nebo když její manžel zemřel, ulomilo se jedno rameno vánočního svícnu, to bylo pro ní znamení osudu. Také se jí nelíbil Jarnův malý knírek, který začal nosit a byla přesvědčena, že právě ten zapříčinil celé neštěstí.
Jak dostal Jarno vlastně přezdívku „Paroni“?
Tu právě dostal od své matky a bratrů. Znamená to car či magnát - prostě Baron. Když byl Jarno ještě malý chlapec, tak měl velice rád kočky a matka mu říkávala, že je takový kočičí baron. A jeho bratři ho tak zase nazývali proto, že byli úplně pobláznění dobrodružstvími Barona Prášila. To vše spolu dohromady dalo „Paroni“.

Jarno byl velice schopný a odhodlaný muž a budil dojem, že je i poněkud jiný než ostatní závodníci.
Ano, to je pravda. I on sám to tak viděl. Byl promovaným strojním inženýrem a tak věděl, že pokud přestane se závoděním, tak určitě sežene dobrou práci ve svém oboru. Jen pár lidí vědělo, že třeba pracoval pro rakouskou firmu Puch jako designér, a to nejen pro motorky, ale i pro kola a jiné věci, měl zájem o všechno (pozn. na motocyklu Puch také v počátcích své kariéry startoval). Nad nikoho se však nepovyšoval, ale na druhou stranu také znal svou cenu. Například v roce 1972 se před domácí finskou Grand Prix do poslední chvíle dohadoval s pořadateli o svém startu. Chtěl totiž stejné startovné jako Agostini. Jelikož jejich duel byl hlavním tahákem, tak byl Jarno přesvědčen, že by na tom měl být stejně jako Ago. Jednání se táhla a noviny měly o téma postaráno. Nakonec dosáhl svého, ale jsem přesvědčena, že by byl schopen závod bojkotovat, pokud by to tak nedopadlo. A ještě snad jeden zajímavý rys Jarnovy povahy. Když jsme byli ještě mladí, předtím než jsme začali se závoděním různě cestovat, tak jsme často zajížděli na jeho motocyklu do přístavu v Turku. Připlouvaly tam velryby a my je velice rádi pozorovali a snili. Ačkoliv jsme neměli žádné peníze, tak jsem oba toužili navštívit cizí kraje. Zejména Jarno velice dychtil po cestování a po dobrodružství.

Počátkem roku 1973 říkal, že už možná nebude dlouho závodit. Myslíte, že pokud by získal další mistrovský titul, že by se závoděním skončil?
Jarno říkal, že pokud by toho roku získal jen jeden titul, tak že by skončil. Pokud by byl tak úspěšný, že by získal dva, tak by jezdil ještě jeden další rok. Přál si vyhrát titul 500ccm, to by byl vlastně vrchol a mohl by pak dělat něco jiného. A věřím, že by to tak bylo. On chtěl dělat různé věci a měl řadu plánů. Vždy říkal, že sportovec by měl skončit na vrcholu své kariéry. A také musím říci, že po prvních Grand Prix měl určité rozpory se svým týmem Yamaha. Stalo se tak v Rakousku, kde japonský týmový manažer chtěl aby třídu 250ccm vyhrál Jarnův týmový kolega Hideo Kanaya, zatímco Jarno by vyhrál pětistovky. Takovouto týmovou režii Jarno rozhodně odmítl, nehledě na to, že pětistovka nebyla natolik dobrá, aby bylo jasné, že ten závod vyhraje. V závodě se brzo ukázalo, že je mnohem rychlejší než Kanaya a po chvíli za mnou přišel manažer a žádal mě abych Jarnovi na tabuli napsal „slow down“, tedy zpomalit, aby nechal Kanayu předjet. Byla jsem z toho celá zmatená a odmítla jsem, ale on stále důrazně naléhal a tak jsem to nakonec napsala. Po závodě byl Jarno na mě pořádně naštvaný. Řekl mi, že na své tabuli potřebuje jen fakta, tedy pořadí, čas na kolo a odstup od dalších jezdců a ne nějaké nesmysly. O několik dní později mi řekl, že je ze své role továrního jezdce velice frustrován, nikdy to nejsou jeho vítězství, ale vždy jen vítězství Yamahy. Více se mu zamlouvala pozice soukromého jezdce, kdy si sám připravil svůj motocykl a sám byl plně zodpovědný za své výsledky.

Pozice továrního jezdce přináší velký tlak. Tenkrát po tréninku na Monze byl celý nervózní a rozrušený.
Zlobil se hlavně na organizátory, říkal, že povrch na celém okruhu je velice špatný a že se na něm nedá vůbec závodit, zejména v Curva Grande je to hrozný. Chtěl, aby se k němu přidali i ostatní. Jeho Yamaha 500 byla dobrá na brzdy a velice stabilní na rovinkách, ale v porovnání s MV Agustou zaostávala ve zrychlení a v maximální rychlosti. To bylo vidět v předchozích závodech v Rakousku a Německu. To byl také jeden z důvodů, proč byl tak rozčilený. Cítil, že továrna nepracuje dostatečně na zlepšení motocyklu. Ten večer mi řekl: „Jestli neudělají nic pro zlepšení motorky a ještě mi budou určovat, kdo má vyhrát jaký závod, tak jim vypovím smlouvu a půjdu se zpět k Arwidsonovi jako soukromník“. Ať už byla situace v týmu jakákoliv, měli ale dohodu, že pokud by v Monze vyhrál 250ccm a pak ještě hned znova v dalším závodě, mohl by se stát již v půlce sezóny světovým šampionem a Japonci by pro něho připravili motocykl 350ccm, s nímž by odjel druhou část sezóny a měl by tak možnost vybojovat mistrovský titul ve třech kategoriích v jednom roce – 250, 350 a 500ccm ( pozn. do celkového pořadí se tehdy v každé třídě započítávalo jen šest nejlepších výsledků).
Uvědomili jste si, že se Jarno vlastně stává obrovskou motocyklovou hvězdou?
Ne, to vůbec ne. Mě nikdy ani nepřišlo na mysl, že by se Jarno mohl stát nějakou legendou. Všechno se seběhlo tak rychle. V prosinci 1971 jsme se brali a rok 1972 jsme vlastně strávili jako ten předchozí, tedy cestováním po závodech. Jenže Jarno vyhrál titul a počátkem roku 1973 jsem si začala uvědomovat, jak jsou jeho výhry nad Agostinim důležité a jaký význam to má zejména pro Yamahu. Akorát že pro Jarna to už nebyla jen zábava, ale skutečná tvrdá práce. Já jsem však akceptovala jeho lásku k závodění. Často mi říkal, že je to nebezpečné, ale právě proto, že si toho byl dobře vědom, tak jsem neměla žádné obavy. Byl zručný a velmi pečlivý a vždy jsem cítila, že má při závodech vše pod kontrolou. Když se ho někdo ptal na riziko, tak pokaždé říkal: „Vždy si nechávám určitou rezervu, i když někdy je opravdu velice malá“. Také říkával, že závodit na nějaké vysoké úrovni nelze příliš dlouho, maximálně tak dva tři roky, možná o rok déle.

Jak jste prožívala tu tragédii přímo v Monze?
S Jarnem jsem si byli velice blízcí a i při závodech bylo mezi námi určité nespecifikovatelné duševní spojení. Když se stala ta nehoda, tak jsme přes stromy vzadu viděli jen oblak kouře, ale já jsem okamžitě věděla, že je v tom Jarno zapletený. Pak jsem viděla Dietera Brauna jak se vrací zpět do boxů, pohlédl na mě a rukama si zakryl oči. V ten okamžik jsem věděla, že Jarno nežije.

Je pro Vás obtížné o tom mluvit?
Mohu o tom hovořit s blízkými přáteli nebo příbuznými, ale samozřejmě nejsem ráda, když se o tom příliš mluví. Různí lidí říkají různé věci, dokonce i ti, kteří o tom nevědí vůbec nic.

Ve skutečnosti se stále diskutují dvě možné příčiny toho všeho. Jezdci říkají, že to způsobil olej na trati, ovšem závěr vyšetřovací komise oficielně hovoří o zadření Pasoliniho motocyklu.
Ano, a také stále není zcela vyjasněno, co vlastně způsobilo smrtelné poranění Jarnovy hlavy. Já se držím toho, co mi osobně řekli Kent Anderson, Mario Lega a Tepi Länsivuori, kteří jeli hned za Renzem a Jarnem. Říkali, že měli veliké štěstí, že se tomu vyhnuli a že to vůbec nevypadalo, jako by se Pasolinimu zadřel motor. Motor se přeci může zadřít také když je pod plným plynem po pádu, to dokonce vím i já! To nic nemění na skutečnosti, že tam byl olej na dráze a také že svodidla byla příliš blízko vlastní trati.
Následující roky byly pro Vás velice obtížné. Mohl Vám v tom někdo vůbec nějak pomoci?
Po Jarnově smrti rázem skončily všechny jeho kontrakty, protože byl placen závod od závodu. Tehdy mi pomohl finský rally jezdec Rauno Aaltonen. Také mě přesvědčil, že si musím obléci svůj vdovský oděv a prostě jít za lidmi od Yamahy a Marlboro a požadovat plnění Jarnových kontraktů. Tak jsem se ve svých černých šatech vydala do Amsterdamu a do Laussane. Byla to pro mě strašně obtížná situace, ale nakonec jsem pomoc i peníze dostala. Šéfové Yamahy se také nabídli, že bych mohla u nich dostat práci kdekoliv na světě. Rok po nehodě, když jsme společně navštívili Jarnův hrob, mi mimo jiné řekli, že ztráta mého manžela je rovněž obrovskou ztrátou pro celou firmu Yamaha.

Pojďme mluvit o nějakých lepších vzpomínkách. Jarno měl rád život a byl rád se svými přáteli, že?
Ó ano, celá finská závodní parta byla jako jedna velká rodina. Byli jsme blízkými přáteli s Tepi a Helen Länsivuori, ale byli s námi také Pentti a Marna Korhonen a Martti Pesonen. K Jarnovými nejlepším přátelům v paddocku patřili Börje Janson a Kent Anderson a rovněž k dalším švédským jezdcům měl blízko, Jarno sám mluvil plynule švédsky. Při závodech jsme ovšem neměli příliš času na nějaké velké párty, ale pamatuji si jeden večer, kdy jsme udělali velký oheň a u něj jsme tancovali a hulákali jako indiáni, jen Rod Gould se na nás rozčiloval, protože nemohl spát. Byla to tehdy velká zábava.
Jarno byl zvláštní ve všem. Proč vlastně zkoušel padesátku Kreidler nebo naopak velkou Benelli?
Jarno stále dychtil po informacích. Kreidler nejezdil jen aby se udělal nějakým zajímavým, on chtěl poznat jaké je to jezdit tyto malé motocykly. Ze stejného důvodu si na druhou stranu také vyzkoušel Moto Guzzi 750 připravenou na 200 mil Imola. V průběhu roku 1972 jel rovněž Benelli, aby zjistil jaké je to s víceválcovým čtyřtaktem a mohl to porovnat se svými vlastními motocykly. Ale věděl, že nejspíše zůstane u Yamahy, ta stavěla novou pětistovku a chtěla, aby ji příští rok jezdil. V říjnu si v Japonsku poprvé nový motocykl vyzkoušel, ale nebyl z něho příliš nadšený a už tehdy požadoval řadu zlepšení.

Jarnovu slávu a popularitu ale nedělaly jen jeho výsledky, ale také to, že jste byli okouzlující pár. Vaše role po jeho boku, Váš půvab, všichni fotografové Vás fotili v minisukních nebo jen plavkách. Tak co?
No jo, to je pravda, že moje „mini“ a moje modré bikiny byly v paddocku docela velkou atrakcí. Měli jsme ale v dodávce tak málo místa, že jsem nemohla brát s sebou příliš oblečení. Měli jsme přátele v Německu, kde jsme se občas mezi závody stavěli trochu odpočinout a také vyprat a vyměnit naše oblečení. V roce 1972 bylo několik týdnů v kuse velice chladné počasí, takže když v Brně udeřila hrozná vedra, já neměla prostě nic lehkého na sebe. Tak jsem nosila jen ty bikiny a když tam Jarno vyhrál (pozn. vyhrál 250 i 350ccm) tak nás každý obletoval a všichni pořád fotili. Ale nebyla jsem příliš nadšená, když jsem se pak takto viděla ve všech těch časopisech. Ale bylo to vcelku v pohodě.
Dlouhý čas jste pak stála zcela mimo závodní svět. Prvně jste se snad objevila až v Assenu 1998, loňského října jste byla v Imole, ale nebyla jste už třeba na revivalu v Imatře. Proč Vás na závodech nevidíme častěji?
Bývám docela často zvána, ale obvykle pozvání odmítám. Dnes jsem Soili Karme a mám svůj život se svým manželem a dcerami. Byla jsem pozvána také do Imatry, ale nakonec jsem zůstala doma, neboť je pro mě velice obtížné vystupovat jako vdova po Jarno Saarinenovi, zejména zde ve Finsku. V cizině je to malinko snazší a proto jsem jela do Imoly. V roce 2003 jsem také byla v Monze na společné akci s vdovou po Renzo Pasolinim, což zorganizovali moji přátelé Dr.Costa a Mr.Fantazzini. Bylo to velmi emotivní, dříve jsme se totiž nikdy nesetkali, protože ona nejezdila po závodech se svým manželem. V roce 2009 jsem také byla na Sachsenringu, když Dorna uvedla Jarna do své Síně slávy. Před startem to tam bylo všechno velice dojemné, až jsem se rozplakala. Ve vlastním závodě jsem pak byla potěšena pěkným duelem mezi Rossim a Lorenzem. Ačkoliv se s Jarnem nikdo z nich nesetkal, oba o něm hovořili s velkým respektem.

Minulé léto byla v helsinském Muzeu sportu velká výstava o Jarnovi. Co to pro vás znamená?
Po smrti Jarnovy matky jsem se rozhodla věnovat Jarnovy trofeje sportovnímu muzeu. Když jsem tehdy na Sachsenringu dostala jeho medaili Hall of Fame, začali jsme s ředitelem muzea pracovat na projektu výstavy. Nakonec se podařilo udělat nádhernou expozici, která je součástí muzea a pro mě osobně je velice důležité, že je zde tato trvalá vzpomínka na Jarna vedle dalších finských sportovních velikánů. On byl velice hrdý na svou zemi a chtěl, aby o ní věděli všude, kde závodil. Vzpomínky na něho k tomu jistě přispějí.

A na konec – Jarno byl také vášnivý fotograf…
Ano, fotografováním se zabýval co ho znám. Na závodech měl foťák vždy sebou a fotil své přátele a nebo je naopak žádal, aby oni vyfotili nás. Na cestách nafotil spoustu filmů. Nedělal ale příliš fotek ze závodů, na to neměl vlastně ani čas a ani to nebylo jeho cílem. Na mnoha místech, které jsme navštívili si fotil třeba různé stavby, protože ho velice zajímala architektura a vlastně jen pár jeho fotek je „motocyklových“. Byl velmi pečlivý a všechny fotografie měl rozčleněny a popsány podle místa a data, kde byly pořízeny. Jsou to vždy nostalgické okamžiky, když vidím co jsme spolu krásného prožili….

Informace o redaktorovi

František Feigl - (Odebírat články autora)

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE