Mike Hailwood patřil v paddocku mezi největší sympaťáky

Mike Hailwood patří bezesporu mezi největší piloty motoristického závodění. Ostatně i jeho přezdívka "Mike The Bike" o jeho životě mnohé napovídá. Narodil do rodiny motocyklového nadšence Stana a tak nebylo pochyb, že své štěstí za řídítky Mike jednou okusí. Jako sedmnáctiletý mladík si poprvé zazávodil v Mistrovství světa silničních motocyklů, o čtyři roky později si pak dojel pro svůj první titul mistra světa.

V paddocku patřil Mike Hailwood mezi ty největší sympaťáky. Svým vystupováním si získal nejen fanoušky, ale také své soupeře. Před pár lety na svého někdejšího rivala zavzpomínal pro MCN Jack Ahearn. „Byl to správný kluk a zatraceně dobrý jezdec.“ Obdobný názor má na devítinásobného šampiona také Giacomo Agostini. „Když něco chtěl, vždycky poprosil a poděkoval."

I když zpočátku viděla v Mikovi Hailwoodovi spousta kritiků jen dalšího zbohatlického synka, který vyhrává jen díky dobrému materiálu, Brit jim brzy ukázal, že se mýlí. „Byl velmi rychlý v zatáčkách, a také jezdil zatraceně přesně. Mohli jste si být jistí, že v každém kole pojede totožnou stopu. A když byl za vámi, bylo vám hned jasné, že vás předjede - nebylo o tom pochyb,“ rozpovídal se o svém týmovém kolegovi z roku 1967 také Ralph Bryans.

Některé zákroky Mika Hailwooda mu navždy utkvěly v paměti. Jak prozradil v rozhovoru pro MCN, jízda jeho rivala byla občas šílená. O tom vypovídá také příběh z finské Imatry. „Na okruhu bývala trojitá zatáčka s docela krutým převýšením. Pamatuji si, jak jsem tamtudy jel, snížil rychlost a projel první částí a pak najednou Mike jedoucí vedle mě vystřelil vpřed a s předním kolem ve vzduchu mířil dál. Dal jsem ruku z plynu, protože jsem si myslel, že budu svědkem největší nehody, která se kdy stala, ale on to dal. A stejnou věc udělal i v dalších čtyřech kolech. Po závodě jsem za ním přišel a řekl mu ,Ježíš, Miku, to bylo na hraně,‘ a on mi na to odpověděl: ,Poprvé jsem vyděsil i sám sebe, pak jsem si ale uvědomil, že to zvládnu.‘“

Ze svého motocyklu dokázal Mike Hailwood vytěžit to nejlepší. „Z nevýhod dělal své výhody. Myslím tím, jak je proboha živého možné, že vyhrál TT s uvolněným lankem? Bylo to prostě ohromující,“ připomněl Peter Williams závod Tourist Trophy v roce 1967, který bývá označován za jeden z nejlepších v historii TT. „Mike The Bike“ se v něm postavil celkem devadesáti jezdcům v čele s Giacomou Agostinim, který od začátku závod vedl. Ve druhém kole se Hailwoodovi jeho náskok podařilo snížit na 8,6 sekundy, když pak oba jezdci zajeli do boxů. Brit měl tehdy problémy s uvolněným lankem, a jak Peter Williams podotýká, sám si s ním poradil. „Kladivo, dejte sem kladivo!,“ křičel na své mechaniky a záhy lanko sám přibil. Kvůli neplánovaně dlouhé přestávce však na svého soupeře ztratil Hailwood další cenné vteřiny. A kdyby se Agostinimu nepřetrhl řetěz, vítězem Tourist Trophy 1967 by se Mike nikdy nestal.

Sám si toho byl také vědom. „Ten večer mě Mike přijel vyzvednout na hotel a vzal mě na diskotéku. Řekl mi: ,Dneska jsi zvítězil ty’. Bylo to fantastické, ne mnoho jezdců by to řeklo,“ pamatuje si Giacomo Agostini. Ten by svého někdejšího soupeře přirovnal ke Caseymu Stonerovi.

„Ať už byl motocykl dobře připraven nebo ne, nic to pro něj neznamenalo. Vzpomínám si na rok 1965, kdy jsme oba jeli na MV 500. Vyzkoušel jsem si jet na jeho motorce a byla to naprostá hrůza. Pak si on sedl na mou motorku a řekl ,Ago, ta je fantastická’. Naše stroje byly přitom úplně stejné, jen mé nastavení bylo lepší. A jeho časy na kolo byly i přesto naprosto totožné s mými.“

Agostini si souboje s Hailwoodem užíval, mohl mu důvěřovat. „Mike byl velmi, velmi rychlý a také hodně upřímný. Rád vyhrával vlastním přičiněním. Bylo super s ním bojovat. Těsné závodění bývá nebezpečné, s ním tomu tak ale nebylo.“

Vzájemných soubojů si Ital s Britem užívali jen tři roky, o to více však lidem utkvěly v paměti. Na bitvy těchto motocyklových legend vzpomíná také Ralph Bryans. Dle něj byl mimo trať Mike Hailwood opravdový gentleman, co se však závodění týče, bylo tomu právě naopak. „Mike bral závodění strašně vážně. Vzpomínám si na německou Velkou cenu v roce 1966, kdy se prali Hailwood s Agostinim o titul. Mike měl nějaké problémy s motorkou a musel odstoupit. Ago pokračoval, jenže pak v posledním kole havaroval. Mike v té chvíli seděl v hodně špatné náladě ve svém karavanu. Přišel jsem za ním a říkám: ,Hej, Miku, Ago zrovna spadl.’ A co na to odpověděl Mike? ,To je zatraceně dobře!’ Vůbec se nezeptal, jestli je v pořádku, nebo na něco podobného.“

Kromě Mistrovství světa silničních motocyklů jezdil Mike Hailwood současně také ve Formuli 1. Na titul v ní sice nedosáhnul, i v tomto seriálu však zanechal velkou stopu. Za jeho koncem v tomto šampionátu stálo vážné zranění, které si přivodil 4. srpna 1974 na Nürburgringu. Zlomil se mu závěs kola a on ve velké rychlosti vletěl do svodidel. Při nehodě utrpěl těžká zranění kotníků, pravého lýtka a kolena. Rok na to oznámil odchod z Formule 1.

Na trať se však Mike Hailwood ještě přeci jen vrátil, a to během Tourist Trophy v roce 1978 (a i o léto později). Ten den si pamatuje také Pat Slinn. „Nemyslím si, že by se závodu vůbec zúčastnil, kdyby nevěděl, že zvítězí. Po prvním tréninku na Ducati přijel do boxů a mechanikovi Francovi Farnemu řekl: ,Nic z toho jsem nezapomněl.’ Když pak ve čtvrtečním tréninku prolomil traťový rekord, Farne si myslel, že se jeho stopky rozbily. Nemohl tomu uvěřit,“ uvedl pro MCN a přihodil ještě jeden vtipný moment.

„Mike byl mistrem ve vyvádění lidí z míry. S mechanikem Yamahy Nobbym Clarkem jsme zrovna byli na pit lane, když se Mikovi povedlo na jeho Yamaze 500 zajet pár opravdu rychlých kol. Když zajížděl do boxů, zastavil ho Mick Grant a řekl mu: ,Skoro jsem tě dostal. Chtěl jsem tě předjet, ale řekl jsem si, ať to raději nedělám.’ Mike se obrátil k Nobbymu a řekl: ,To mi připomíná, zdálo se mi, že jedu jen na tři. Mohl bys to zkontrolovat?’ A já jsem si pomyslel, že si ho perfektně podal.“

O tom, jaký byl Mike Hailwood člověk, vypovídá i jeho ocenění George Medal, které se ve Velké Británii uděluje za statečnost. Medaili získal v souvislosti se záchranou Claye Regazonniho, jehož vytáhl ve Velké ceně Jihoafrické republiky v roce 1973 z hořícího vozu.

Letos to bylo osmatřicet let, co „Mike The Bike“ opustil tento svět. 23. března 1981 zemřel při dopravní autonehodě. Bylo mu tehdy čtyřicet.

Informace o redaktorovi

Andrea Štipčáková - (Odebírat články autora)