Italové v silničních Grand Prix: 2. díl. Od Gresiniho po Bagnaiu, ale hlavně Rossi!

V roce 1985 získal nejprve titul ve stopětadvacítkách Fausto Gresini, jehož následně vystřídal Luca Cadalora. Další rok to byl ve velkém stylu opět Gresini, jenž od počátku sezóny vyhrál 10 závodů za sebou (včetně premiéry na našem tehdy novém motodromu v Brně 1987) a paradoxně nedokončil až ten poslední. Později se stal je Fausto jedním z největších týmových šéfů v paddocku Grand Prix. Bohužel v únoru 2021 po dlouhém boji s onemocněním Covid-19 zemřel. Jeho tým Gresini Racing pod vedením jeho manželky funguje úspěšně dál a v letech 2022-23 v jeho barvách startoval také náš závodník Filip Salač.

Vlevo Fausto Gresini, vpravo Luca Cadalora

Po Gresinim se ještě výrazněji zapsal do historii Grand Prix Loris Capirossi, který v roce 1990 získal titul mistra světa ve věku 17 let a 165 dnů a je dodnes nejmladším šampiónem všech dob. Další rok svůj titul obhájil a posléze v roce 1998 získal ještě jeden titul ve dvěstěpadesátkách. Bylo to však poněkud kontroverzním způsobem. Před posledním závodem sezóny byl na čele průběžné klasifikace Capirossi o pár bodů před svým týmovým kolegou Haradou. V závodě vedl Rossi a Harada s Capirossim jezdili na 2. a 3. místě za ním. Takovéto pořadí by ale určilo mistrem světa Haradu. Capirossi se v zoufalé snaze zachránit titul pro sebe pokusil v posledním kole o riskantní předjížděcí manévr. Na vnitřku zatáčky byl ale příliš rychlý a svého týmového kolegu „sestřelil“. Sám kontakt ustál a druhé místo v cíli mu zajistilo titul. Po prošetření situace ze strany ředitelství závodu zůstaly výsledky závodu v platnosti. Dnes by to určitě Capirossimu tak hladce neprošlo. Loris byl vlastně nejvíce postižen ze strany Aprilie, která mu na další sezónu neprodloužila týmové angažmá.

Loris Capirossi na stopětadvacítce a při kontroverzním manévru v posledním závodě roku 1998

Mistrovskou štafetu stopětadvacítek po Capirossim převzal Alessandro Gramigni, který však v dalších letech už něco podobného nedokázal zopakovat. Snad k němu alespoň jednu poznámku, že v roce 1991 vyhrál v Brně svou úplně první Velkou cenu. V témže roce získal mistrovský titul ve dvěstěpadesátkách Luca Cadalora a dalším rokem ho dokázal obhájit. Třída čtvrtlitrů ale měla mít za pár let jiného italského vládce. Po čtyři roky v rozmezí let 1994-1997 vládl v této kubatuře Max Biaggi. Nejprve triumfoval 3x s černou Apriílií v barvách cigaret Chesterfield, což mu mimochodem vyneslo přezdívku „Černý korzár“. Čtvrtý titul získal po přestupu k Hondě se sponzorem Marlboro. Ovšem ani v jednom případě ho nikdo neviděl s cigaretou v ústech. Jako čtyřnásobný mistr světa následně přestoupil do královské kubatury 500 cm³ (později od roku 2002 transformovanou na MotoGP) a léta zde každoročně aspiroval na mistrovský titul, leč nikdy svého kýženého cíle nedosáhl a vždy zůstal nějaký ten stupínek pod vrcholem. Za své osmileté působení byl 3x druhý (1998, 2001, 2002), 3x třetí (2000, 2003, 2004), k tomu ještě v roce 1999 čtvrtý a nakonec v roce 2005 pátý.

Max Biaggi jako Černý korzár na dvěstěpadesátce Aprilia a coby věčně druhý na MotoGP Yamaze

Vedle Biaggiho se ovšem v té době zrodil v Itálii jiný závodnický fenomén – Valentino Rossi. Svoji vůbec první Grand Prix vyhrál u nás v Brně ve třídě 125 cm³ a je to rozhodně nejslavnější premiérové vítězství na našem okruhu. Za celou kariéru si jich Rossi připsal na své konto celkem 115, z toho v Brně sedm. Stejně jako jeho největší rival Max Biaggi. Když Biaggi vyhrál svůj poslední titul v roce 1997, připsal si Rossi na své konto naopak první titul světového šampióna (125 cm³). A rozhodně to pro něho nebyl poslední. Rok za rokem, stupínek za stupínkem, titul za titulem, kráčel výš a výš ve své nebetyčné závodnické kariéře. Titulem ve dvěstěpadesátkách z roku 1999 si otevřel cestu do královské kubatury pětistovek. Někteří ho od takového rychlého přestupu zrazovali, ale ukázalo se, že Rossi ví, co dělá.

Šňůru mistrovských titulů pro Itálii prodloužil v roce 2000 Roberto Locatelli ve třídě 125 cm³, nesmíme zapomenout ani na titul Marca Melandriho ve dvěapůlích z roku 2002, ovšem Itálii na dvou kolech reprezentovalo v té době především jméno Rossi. V letech 2001-2003 získal titul 500 cm³/MotoGP v továrním týmu Hondy a tato kombinace byla prakticky neporazitelná. O to větším překvapením byl jeho přestup k Yamaze, která byla v té době rozhodně horším motocyklem. Ani to však Rossiho nezastavilo a získal svůj čtvrtý titul v řadě. Byla to senzace, která pochopitelně zastínila titul Andrey Doviziosa v nejnižší kubatuře stopětadvacítek. V dalším roce zakulatil Valentino svůj průběžný počet titulů v nejsilnější kategorii na pět. Hayden a Stoner se sice stali mistry světa v letech 2006 a 2007, ale další dva roky opanoval třídu MotoGP opět Valentino.

​

Locatelli, Melandri, Dovizioso, to byli skvělí jezdci, ale bohužel ve stínu Valentina Rossiho

V sezóně 2008 se stal mistrem světa 250 cm³ Rossiho krajan Marco Simoncelli. Byl to velký talent a obrovský bojovník, v němž mnozí spatřovali do budoucna právě Rossiho nástupce. Možná někdy jezdil až trochu za hranou, což mu bylo také občas vytýkáno. Rozhodně měl ale největší závodnické srdce v celém jezdeckém poli. To bohužel dotlouklo po havárii na Grand Prix Malajsie 2011. Dnes se s Marcovým jménem setkáváme v paddocku prostřednictvím závodního týmu SIC58 Squadra Corse, který založil a vede jeho otec.

Po sezóně 2009 asi nikdo netušil, že to je Rossiho poslední titul. Po jeho dalším přestupu k Ducati se totiž předpokládalo, že dříve nebo později si připíše jubilejní desátý titul právě s touto italskou značkou. Bohužel zde ale Valentino narazil na specifické problémy, které ani společně se svým dlouholetým famózním šéftechnikem Jerremy Burgessem nedokázal vyřešit a po dvou neúspěšných letech se pokorně vrátil zpět do týmu Yamahy. Tehdejší motocykly Ducati ovšem ani zdaleka nedosahovaly takové úrovně jako v současné době. Přesto byl Rossiho neúspěch zarážející.

Od roku 2010 začali scénu motocyklových Grand Prix ovládat především Španělé a Itálie si musela na dlouhá léta zvyknout na mistrovský půst. Celých sedm let nezískal nikdo z Italů titul mistra světa ani v jedné ze tří mistrovských kubatur, zatímco Španělé jich mohli oslavovat celkem 14. Sedm let 2010-2016 je z pohledu Italů nejdelší období bez mistrovského titulu v celé historii motocyklového mistrovství světa od roku 1949. Teprve v sezóně 2017 se prosadil další z Italů, Franco Morbidelli, který vyhrál titul ve třídě Moto2 a dokázal toto dlouhé čekání ukončit. Přesto v dalších letech nadvláda španělských závodníků pokračovala. Italové byli ovšem jejich největšími konkurenty. V MotoGP to byl dlouhodobě především Andrea Dovizioso. Zejména jeho duel o mistrovskou korunu z let 2017 a 2018 s Marcem Márquezem přinesl řadu úžasných momentů. V obou případech ale Dovi zůstal v mistrovství světa na druhém místě. Mistrovský titul si v roce 2018 připsal alespoň Francesco Bagnaia v nižší kategorii Moto2. Hned v dalších letech se mezi italské mistry světa ještě zapsali Lorenzo Dalla Porta (2019 Moto3) a Enea Bastianini (2020 Moto2). Zatímco Dalla Porta už na svůj úspěch nedokázal navázat a momentálně se vlastně ani nenachází v MS, Bastianini se velice úspěšně prezentuje v kategorii MotoGP.

​

Franco Morbidelli (vlevo) i Enea Bastianini (vpravo) po titulech v Moto2 dnes závodí v MotoGP, vítěze nejmenší kubatury Lorenza Dalla Portu (uprostřed) už v kolotoči Grand Prix nevidíme

Nejúspěšnějším Italem posledních let je ovšem Francesco „Pecco“ Bagnaia. Angažmá v továrním týmu Ducati dokázal proměnit ve dva tituly mistra světa MotoGP v ročnících 2022 a 2023 a v loňském roce nechybělo moc a mohl zkompletovat mistrovský hattrick. Vyhrál jednoznačně nejvíce závodů a až do poslední Grand Prix bojoval o titul s Jorge Martínem. Tomu nakonec vyrovnanější výkony především ve sprintových závodech vynesly větší počet bodů a tím i mistrovský titul. Bagnaia se musel spokojit s druhou příčkou.

Pomineme-li třídu MotoE, mají Italové pro letošní sezónu v kategoriích Moto3, Moto2 a MotoGP celkem 15 závodníků. Přestože Španělé mají dvojnásobnou početní převahu, budou jim „Taloši“ rozhodně velkými konkurenty nejen v bojích o vítězství v jednotlivých závodech, ale také v bojích o mistrovské tituly. Rozhodně nemůžeme ale podceňovat ani reprezentanty jiných zemí, tak uvidíme, jak vysoko bude na konci roku vlát italská vlajka.

Informace o redaktorovi

František Feigl - (Odebírat články autora)