Honda v MS Grand Prix 1959 – 1967

Honda Motor Company byla založena v září roku 1948. Nevznikla však z ničeho jen tak na zelené louce, ale byla v podstatě nástupnickou společností několika firem, v nichž Soichiro Honda úspěšně vyráběl jízdní kola s přídavným motorkem a posléze též malé motocykly pro širokou veřejnost. Jeho hlavním cílem ale bylo vyrábět opravdový „velký“ motocykl, který by předčil především americké stroje na tehdejším japonském trhu.

Honda měla velmi dobře propracovaný systém marketingu a její šéfové věděli, že jedním z jeho významných prvků je prezentace na motocyklových závodech. A pokud chtěli být nejlepší na světě, museli vyhrávat největší světové závody. Honda proto učinila odvážné, ale rozhodně správné rozhodnutí – zúčastnit se závodů Tourist Trophy na ostrově Man. Sám šéf Honda se přijel v roce 1954 osobně podívat na tento závod a možná poněkud nevěřícně koukal na obtížný okruh, kladoucí nesmírné nároky na jezdce i motocykly. Musel uznat, že jeho motocykly zatím nedosahují takových kvalit, aby se mohly měřit se značkami Norton, AJS, MV Agusta, Gilera, NSU a dalšími. Přesto o svém rozhodnutí ani na chvíli nezapochyboval a domů odjížděl s pevným odhodláním představit zde svůj závodní tým již další rok. S plnou vervou začal své nabyté poznatky ihned uplatňovat ve výrobě nových strojů, ale nakonec trvalo celých pět let, něž tým Honda v roce 1959 skutečně závodem Tourist Trophy vstoupil na scénu mistrovství světa.
Většina kritiků tehdy skepticky pohlížela na poměrně subtilní japonské motocykly a oproti tradičním evropským značkám jim nedávala příliš šancí úspěšně absolvovat dlouhý závod na obávaném Mountain Course. Honda při svém debutu měla přihlášené čtyři závodníky ve třídě 125cc a všichni závod nejen dokončili, ale tři z nich svým 6., 7. a 8 místem získali cenné repliky slavné trofeje, což konečném účtování znamenalo dokonce vítězství v hodnocení značek. Japonská invaze začala! Zpočátku Hondu reprezentovali jen japonští jezdci, ale v krátké době dokázal tento tým svou serióznost a konkurenceschopnost a získal do svých řad i renomované zahraniční závodníky.
První vítězství zaznamenal pro Hondu Australan Phillips ve třídě 125ccm při Grand Prix Španělska v roce 1961. A nezůstalo jen u toho jediného a nezůstalo jen u Phillipse. Honda v mistrovství světa obsazovala třídu 125 a 250ccm a v 11 Grand Prix, které tvořily nistrovský seriál, získala celkem 18 vítězství. Ve 125ccm jich bylo osm a ve třídě 250ccm dokonce deset!

O vítězné vavříny se podělili Phillips, Takahashi, Redman, Hailwood Taveri a McIntyre. Vedle nich se na nejvyšší stupínek dokázali prosadit už jen Degner (MZ), který vyhrál tři závody 125cc a Hocking (MV Agusta) s jedním vítězným závodem 250ccm. Takovéto skóre přineslo tituly mistrů světa Tomu Phillipsovi (125ccm) a Miku Hailwoodovi (250ccm). Ale i na dalších příčkách závěrečné klasifikace byly jezdci na Hondách. Ve dvěstěpadesátkách obsadili prvních pět příček výhradně jezdci Hondy a ve 125cc byl v první pětce kromě jezdců Hondy už jen Ernst Degner na 2. místě. Pacifické zemětřesení zasáhlo evropský kontinent plnou silou! V následujícím roce se ale tým Honda musel bez obou svých šampiónů obejít. Hailwood se stal továrním jezdcem MV Agusty a Phillis přišel začátkem sezóny o život při Tourist Trophy.
Za této situace převzal vedoucí úlohu v týmu Hondy Jim Redman. K Hondě se vlastně dostal tak trochu náhodou, když zásadní zlom v jeho kariéře přinesl pád a zranění jeho závodního kolegy Toma Phillise při tréninku na Velkou cenu Holandska 1961. Tovární tým Hondy hledal za Toma záskok a Redman byl jedním z adeptů na takto uvolněné místo. Na doporučení samotného Phillise se pak vedení Hondy rozhodlo pro Redmana. Určitě nemuselo své volby litovat, protože spojení Hondy s Redmanem se ukázalo jako jedno z nejefektivnějších v celé historii motocyklových závodů. Vždyť Redman vyhrál pro Hondu 45 Grand Prix a pouze jediný Mick Doohan dokázal pro tuto značku vydobýt více vítězství.
Na uvolněném trůnu 125ccm vystřídal Phillise Luigi Taveri a Jim Redman získal dokonce mistrovský titul ve dvou třídách, když vedle dvěstěpadesátek dokázal vyhrát i třídu do 350 ccm. Tento unikátní double pak zopakoval i v roce 1963! Jim byl nepřekonatelný zejména ve třídě 350 ccm, v níž nenašel přemožitele ani v dalších dvou letech. Považte, že v roce 1964 dokázal dokonce vyhrát všech osm závodů „třipade“ vypsaných v rámci mistrovství světa! V této třídě na něj prostě nikdo neměl. V roce 1965 se Jim zapsal jako první vítěz třistapadesátek na naší Grand Prix, která byla toho roku poprvé součástí světového šampionátu. Ale nebyla to jeho první účast v Brně. Redman totiž již několik let patřil k pravidelným účastníkům naší Velké ceny a startoval i v Jičíně a na některých dalších závodech. I dnes k nám rád zajíždí na závody veteránů.
Ale Team Honda to nebyl jen Redman a mistrovské tituly získávali i jiní. Především Švýcar Luigi Taveri, který v letech 1962, 1964 a 1966 získal titul mistra světa ve třídě 125ccm, když v lichých ročnících si dvakrát připsal titul Hugh Anderson na Suzuki. Tato další Japonská značka se zaměřovala hlavně na menší kubatury a v nově zavedené třídě do 50ccm dokázala v sedle s Hugem Andersenem získat v období 1962-64 tři mistrovské tituly v řadě. Tuto sérii pak dokázal přerušit až Ralph Bryans v r. 1965 s Hondou (2.Taveri, rovněž Honda, 3. Anderson na Suzuki). Honda tak měla již na svém kontě tituly mistrů světa ve třídách 50, 125, 250 a 350ccm. Chyběl tedy zatím jediný – pětistovky.
Pro rok 1966 ulovila Honda opravdového sólokapra – od MV Agusty přetáhla Mika Hailwooda! V týmu MV Agusty se totiž začal prosazovat mladý italský talent Giacomo Agostini a Hailwood, který již necítil takovou podporu vedení italské stáje jako dříve, se rozhodl přestoupit k největšímu konkurentovi. Souboje Honda vs. MV Agusta v podání Hailwooda a Agostiniho patří do zlatého fondu celé motocyklové závodní historie. Ovšem stáj Honda angažovala Mika pro třídy 250 a 350 ccm, zatímco titul v pětistovkách měl vybojovat Redman. Ten si nový půllitr během předchozí sezóny vypiplal a tak s ním i vyrukoval do závodů. A šel na to pěkně zostra – první dva závody (Hockenheim a Assen) a hned dvě vítězství. Poraženým byl v obou případech Agostini na MV Agustě.
Pak ale přišla nešťastná belgická Grand Prix, kde si Redman po pádu zranil ruku natolik, že to následně znamenalo konec jeho závodnické kariéry. Hailwood tak „zdědil“ Redmanovu pětistovku a do konce sezóny s ní třikrát vyhrál. Chybějící body z počátku sezóny ale již nedohnal a v celkovém pořadí MS skončil na druhém místě za Agostinim. Ve „svých“ třídách 250 a 350 ccm byl ale nepřekonatelný. Vyhrál 10x závod čtvrtlitrů, 6x byl první ve třipade a získal s převahou oba mistrovské tituly. O jeho jedinečnosti se mohli přesvědčit také diváci Velké ceny Československa v Brně, kde Hailwood dokázal získat hned tři vítězství: 250, 350 a 500ccm. V obou nejvyšších kubaturách jasně porazil svého největšího rivala Giacoma Agostiniho a jen ve dvěstěpadesátkách s ním vyrovnaně bojoval Phil Read. Přesto i on nakonec odešel poražen. Honda měla toho roku políčeno na tituly ve všech třídách, tedy i v 50ccm a 125ccm, kde jejich barvy hájili Taveri s Bryansem. Luigi Taveri se s pěti vítězstvími k titulu probojoval, ale padesátky se staly kořistí Anscheidta na Suzuki.
Pro rok 1967 se u Hondy vše točilo především kolem Hailwooda, který startoval ve třech kubaturách. Ve dvěstěpadesátkách byli jeho největšími konkurenty Phil Read a Bill Ivy s motocykly Yamaha. Hailwood však dokázal vyhrát pět Grand Prix a titul obhájil, přestože mu především Phil Read byl se čtyřmi vítězstvími zdatným protivníkem. Tím největším však byl ve třídách 350 a 500 ccm stejně jako vloni Giacomo Agostini. Mistrovské tituly se nakonec mezi sebe rozdělili, ale každý závod byl dramatickou bitvou.
Legendární je především jejich souboj v pětistovkách na slavné Tourist Trophy. Hned od počátku to byl boj doslova o každou vteřinu. Prvním kolem s průměrem rychlejší než loňský Hailwoodův rekord šel Ago do čela s náskokem 11,8 sec před Mikem, ale ten byl ve druhém kole ještě rychlejší a zredukoval Agův náskok na 8,6 sec. V půlce závodu, kdy oba vedoucí soupeři zajeli do depa, pak z Agova náskoku ukrojil další 2 vteřiny. Hailwood měl ale potíže s uvolněným a prokluzujícím lankem u plynové rukojeti. „Kladivo, dejte sem kladivo!“ křičel v depu na své mechaniky a sám lanko doslova přitloukl na své místo. Touto opravou se ale jeho zastávka v depu oproti plánu poněkud protáhla a na Agostiniho tím ztratil cca 10 sec. Ago jel jako z partesu a po čtyřech kolech měl na Hailwooda najeto 11,6 vteřiny.

Ale i Hailwoodova jízda byla doslova neuvěřitelná a v předposledním kole na Ramsey byl při porovnání časů s Agostinim o 1 sec ve vedení. Pod tímto tlakem Ago zmobilizoval všechny své rezervy a v horské sekci tratě vybojoval vedení o 2,5sec zpět na svou stranu. Ovšem záhy jeho naděje na vítězství zhatil roztržený řetěz jeho motocyklu. Ani přes zprávu o Agostiniho odpadnutí Hailwood ve svém tempu nijak nepolevil a závod dokončil v novém rekordním čase (průměr 105,62 mph), který vydržel přes celou jednu dekádu až do r.1977. Nadšení nad Mikovým triumfem neznalo mezí, ale sám Hailwood v sobě nezapřel velkého gentlemana a své vítězství hodnotil velmi věcně: „Měl jsem tentokráte štěstí a zřejmě bych nevyhrál, kdyby se na Giacomově motocyklu nepřetrhl řetěz“. Je nutné ještě doplnit, že na této TT vyhrál rovně třídy 250 a 350ccm a byl to již jeho druhý hattrick na TT (poprvé v r.1961). V průběhu sezóny měl Hailwood nad Agostinim ve třídě 350 ccm vcelku výraznou převahu a mladý Ital dokázal vyhrát jen jednou (Hailwood 6x).
Ovšem pětistovky to bylo jiný kafe. Když se na konci roku sčítaly mistrovské body, měli jich oba stejně. K určení mistra světa se tak musela užít další kritéria. Ovšem i co do počtu vítězství to bylo nerozhodně (5:5) a rovněž počet druhých míst vyšel nastejno. Tehdy se započítávalo šest nejlepších výsledků (z deseti) a ve prospěch Agostiniho hovořilo několik lepších umístění z těch zbývajících závodů. Honda tedy nakonec na svůj nejvytouženější titul opět nedosáhla.

Informace o redaktorovi

František Feigl - (Odebírat články autora)