Budu závodit, řekl si Samuel Seidel a příští rok pojede svoji druhou sezonu

Svůj první závod jel Samuel Seidel letos v rámci brněnské Jarní ceny a sezonu uzavřel dvanáctým místem v evropském poháru StockSport300. Přitom jel na téměř sériové motorce a v průběhu roku se potýkal s řadou technických problémů. Nyní bude členem týmu Exteria Racing, kde mají se závoděním bohaté zkušenosti a to může Samuela posunout mezi nejlepší jezdce seriálu Alpe Adria.

Pro začátek, mohl bys se krátce představit?
Samuel Seidel: „Ve zkratce, jmenuji se Samuel Seidel, je mi 17 let a letos jsem závodil v Evropském poháru v rámci Alpe Adria Championship na motocyklu Kawasaki Ninja 300.“

Letos je to pro tebe první sezona, jak tě napadlo začít závodit?
Samuel Seidel: „Už od mala mě příliš nebavily týmové sporty. Vždy jsem se mohl snažit sebevíc, když na to zbytek týmu kašlal, musel jsem se i já spokojit s prohrou. Závodění je v tomto ohledu jiné, když něco pokazím, pokazím to já. Zhruba od 8 let jsem byl díky dědovi velký fanoušek do formule 1. S mým snem začít závodit v motokárách jsem u rodičů v té době ale příliš nepochodil, takže závodění muselo na pár let počkat.“

Jak jsi se od motokár nakonec dostal k motorkám?
Samuel Seidel: „Když to řeknu blbě, v 15 letech jsem si na výzvu rodičů udělal papíry na skútr. Ježdění v provozu mě celkem bavilo, netrvalo dlouho a dostal jsem se do party motorkářů od nás z vesnice, která se občas šla svézt na okruhu ve Vysokém Mýtě. Jednou mě vzali jako fotografa a tak vše to začalo.“

Co na to říkají rodiče?
Samuel Seidel: „Hodně lidí se mě ptá, jestli mě rodiče v mém koníčku podporují. Upřímně spíše ne, slovy mého otce, tolerují mi to. Celé to začalo tak, že bez vědomí rodičů jsem si od kamaráda, co jezdil přírodu, za své peníze koupil starou Cagivu Mito v závodní úpravě. Motorku jsme složili u babičky do garáže, aby doma zbytečně nekazila rodinnou atmosféru a poté jsem několik dní přemýšlel, jak to doma našim oznámím. Mamka byla striktně proti, takže jsme se spolu skoro dva týdny nebavili, naštěstí nakonec na tátovu přímluvu svolila. Na druhou stranu, nedá se říct, že by mi rodiče vůbec s ničím nepomohli. Jezdili se mnou na závody, táta mi dokonce pomáhal jako mechanik, ačkoliv sám už několik let pracuje na vedoucí pozici, kde si ruce moc neušpiní.“

S Cagiva Mito si ale nakonec nezávodil?
Samuel Seidel: „Dvacet let starý dvoutakt mi příliš nesedl. Motorka působila takovým nespolehlivým dojmem, neměl jsem k ní důvěru. Nakonec jsem jí kamarádovi s velkorysým odstupným po týdnu vrátil. Místo toho jsem se vypravil do Hradce Králové do dealerství Kawasaki pana Havrdy s prosbou o slevu na pořízení nové Ninji 300. Upřímně jsem nečekal, že by mi vyhověl, ale stalo se. Složila se záloha a v létě byla motorka doma. Problém byl, že motor nebyl zajetý. I když se mamka s tátou na Ninji střídali, aby rychle motorku zajeli, na okruh do Mýta jsem se podíval až koncem září.“

Někde jsem četl, že před tvým prvním závodem na Jarní ceně Brna, jsi na velkém okruhu vůbec nikdy nebyl. Je to pravda?
Samuel Seidel: „Ano i ne. Závodní licenci jsem si udělal už o rok dříve, kde bylo součástí 15 minut jízdy na okruhu v Mostě, což jsem plně využil. Můj čas na mokru s Hondou CBR 125R mohl být klidně i dvakrát delší, než který jsem byl schopný zajet letos v létě. Před Jarní cenou Brna, jsem byl akorát na podzim dvakrát s Ninjou ve Vysokém Mýtě, kde se mi podařilo vůbec poprvé dát koleno a pak ještě jednou na jaře těsně před závodem.“

„Pravdou je, že velkou roli v mých jezdeckých dovednostech sehrála Motoškola “Přijďte se projet“. Přes zimu jsem s nimi byl hodně trénovat na enduru. Jezdecká příprava pod vedením hlavního instruktora Davida Cardy, společně s mistrem ČR v trialu Martinem Matějíčkem, mi daly opravdu hodně. Díky tomu mě na trati letos jen tak něco nerozhodilo. Smyk zadního i předního kola, který by každého nováčka snadno rozhodil, beru s klidnou hlavou a vyplácí se to. Upřímně tyto krizové situace mám z celého závodění snad vůbec nejradši, vždy si poté připadám jako Marc Marquez :-)“

Když se podívám na tvou kombinézu, máš na ní pomalu více sponzorů než všichni ostatní jezdci z tvé třídy dohromady. Čím to je?
Samuel Seidel: „Získat jakéhokoliv sponzora je velmi náročný proces. Ve svém volném čase jsem se dříve hodně zajímal o marketing, až tak, že jsem v této oblasti donedávna pracoval. Jinými slovy to vše znám i z té druhé strany a chápu priority. Z mého pohledu nejsou pro sponzory natolik důležité výsledky na závodní dráze, tak jako mimo ni. Je spoustu jezdců, kteří bojují o první místa, ale mají velký problém získat od sponzorů peníze, takže si většinu ježdění musí platit ze svého a často po pár letech se závoděním končí.“

Jakou cestu si zvolil ty?
Samuel Seidel: „Problém ostatních závodníků je ten, že nejsou vidět nikde jinde než na závodní trati, zeptal jsem se proto sám sebe, co můžu udělat pro sponzory více než oni. Začal jsem vymýšlet různé možnosti, jak sponzorům nabídnout větší míru zviditelnění než pouze v rámci okruhu. Variant bylo spoustu, od natáčení videí na YouTube, po objíždění různých akcí.“

„Rozhodl jsem se jít cestou co možná nejnižšího rozpočtu. Klíčové pro mě bylo uzavřít spolupráci alespoň s nějakým počtem sponzorů a začít s nimi budovat vztah, který by vedl k rozvoji spolupráce v následujících letech. Pro představu, napsal jsem přes 200 mailů různým firmám z ČR, ale i světa. Odpovědělo mi sotva 40, ze kterých mělo pouze 12 firem skutečný zájem spolupracovat. Vzhledem k tomu, že jsem tou dobou neměl jediný odjetý závod, troufnu si říct, že to byl úspěch.“

Jak probíhají současná jednání se sponzory?
Samuel Seidel: „Nyní, když už mám za sebou alespoň nějaké výsledky, je to o hodně snazší, než tomu bylo vloni na podzim, když jsem v rukou neměl vůbec nic, co bych mohl sponzorům reálně ukázat. Tenkrát jsem mohl pouze slibovat, co všechno pro ně budu moci udělat. Aktuálně jsem již ve stádiu, kdy si mohu své partnery vybírat. Rozhoduji se především podle toho, jakou důvěru ve mně vložili v první sezoně a samozřejmě také podle toho, jak pro mě byla spolupráce výhodná. Samozřejmě tu prostor pro nové sponzory stále je.“

V průběhu sezony byly nějaké pády?
Samuel Seidel: „Vážnější jen dva, z toho pouze za jeden jsem si mohl sám. Stalo se to v prvním závodě mistrovství Evropy v polské Poznani. Havaroval jsem ve druhém tréninku, když jsem zrychloval co kolo, to vteřinu. Bohužel se mi to v pomalé zatáčce za dlouhou rovinkou vymstilo. Najel jsem do ní příliš rychle, rozhodl se jít na brzdy a následně jsem motorku na trávě položil. Kvůli zlomené lopatce jsem měl ruku následující dva měsíce v ortéze. Samozřejmě do závodu na Slovakiaringu ani ne měsíc po pádu jsem i přes tyto komplikace nastoupil. Doufám, že se tento rozhovor nedostane k mému doktorovi :-)“

Co považuješ za svůj letošní největší úspěch?
Samuel Seidel: „Popravdě asi to, že jsem vůbec začal závodit. Prosadit se v tvrdé konkurenci ostatních jezdců je strašně těžké a pokud zrovna nejste ten vyvolený, koho do tohoto sportu od mala tlačí rodiče, je to bez předchozích zkušeností s rozpočtem studenta střední školy téměř nemyslitelné. Jako velký úspěch považuji i to, že jsem neustále schopný zrychlovat. Každé odjeté kolo pro mě znamená obrovský posun vpřed. Je mi jasné, že až se budu blížit svým limitům, progres již nebude takový. Zatím je ale pro zlepšení stále prostoru dost.“

Nedávno internetem proběhla zpráva, že příští rok pojedeš za tým Exteria Racing. Oslovil tě tým, nebo jsi oslovil první ty je?
Samuel Seidel: „Už na jaře jsem jednal s některými týmy, za které byla šance závodit. Jenže bez výsledků no-way a nebo sedmiciferná suma. Zkrátka šílené. Naštěstí koncem sezony mi zavolal manažer týmu Exteria Racing, Michal Fojtík, zda bych za ně nechtěl příští rok jezdit. Podmínky byly opravdu příznivé, takže se nedalo jinak než souhlasit.“

Letos jsi závodil ve třídě StockSport300, co pojedeš v roce 2018?
Samuel Seidel: „Aktuálně jsou dvě varianty, bud pojedu ve třídě SSP600, kde jsou povolené větší zásahy a nebo SST600, kde jsou úpravy značně omezené. Větší šance na umístění nyní vidíme v SST. V SSP bychom museli dělat velkou generálku motoru každých 1000 km a to je nyní mimo náš rozpočet. Co mohu nyní potvrdit je to, že pojedu v seriálu Alpe Adria na motocyklu Honda CBR 600RR, která na rozdíl od mé sériové Ninji 300 již bude plnokrevná okruhovka s perfektním podvozkem a vyladěným motorem.“

Zvýší se nějak náklady pořízením silnější šestistovky?
Samuel Seidel: „Rozhodně. Na třístovku mi stačily dvě sady gum na celou sezonu, na šestistovku už pneumatik bude potřeba více. Sjet dvě sady během jednoho závodního víkendu nebude takový problém. Naštěstí díky týmu, bude vše za lepších cenových podmínek, než kdybych závodil sám za sebe.“

Jak jsi si celkově vedl tuto sezonu a jaký je tvůj výhled do budoucna?
Samuel Seidel: „Letos jsem kvůli zlomené lopatce musel vynechat závod v Poznani, vinnou selhání techniky první závod na Slovakia Ringu a kvůli napjatému rozpočtu také dva závody v chorvatském Grobniku. Body ze všech odjetých závodů mi v šampionátu naštěstí stačily na, alespoň pro začátek skvělé dvanácté místo.“

„Příští sezonu čekám výsledky lepší, jednak už budu mít srovnatelný motocykl s nejrychlejšími jezdci třídy a hlavně už budu mít alespoň nějakou představu o tom do čeho jdu. Letos jsem byl v podstatě na každém okruhu vždy poprvé, neznal jsem stopu a trenéra, který by mi jí pomohl najít, jsem ve svém okolí neměl. Příští rok to bude jiné, v týmu bude spoustu lidí, kteří mi se vším pomůžou a poradí. Navíc nově budu mít od HM Quickshifters na motorce místo klasického otáčkoměru digitální lap timer, který používají i jezdci v MotoGP. Jde více méně o to, že nyní hned uvidím, jestli zatáčku projedu rychleji takhle, nebo takhle. Myslím si, že tohle vše sehraje klíčovou roli v mých časech příští rok. Co se týče výsledku, mým snem je samozřejmě titul, optimistická představa bude pro příští rok TOP15-TOP10 v závislosti na třídě. Budu do toho dávat vše a snad se mi zadaří.“

Informace o redaktorovi

Petr Czyž - (Odebírat články autora)