Češi na Romaniacs podruhé: rodinné stříbro + Iron man Honza

„Byla to moje druhá účast na RBR. V roce 2019 jsme závod nedokončil kvůli ošklivému úrazu cca 40 km před cílem. V letošním roce jsem tedy věděl do čeho jdu a věděl jsem, že pokud to nepojedu hlavou, tak  to zase nedojedu. Na letošní rok jsem se snažil připravovat co to šlo. Poměrně rád běhám a snažil jsme se cvičit … no ale přeci jenom už jsem fotr od rodiny, narodil se nám v únoru druhý syn a dostavěl jsem dům, takže motorka byla až tak na 3.- 4. místě. Naštěstí díky mé skvělé ženě jsem poslední měsíc před závody mohl být skoro každý den na motorce a to mi dodalo odvahu se vydat na ten nejhorší závod co znám. Jel jsme třídu Silver. Závod je to fakt náročný, dny začínají snídaní v 5:00, v 6:00 přesun na start a pak tě umlátí kilometráží,  sjezdy, nekonečnými kozími  stezkami, které většinou mají jen sráz pod tebou, a nekonečnými potoky. Jelikož se RBR jede pokaždé skoro jinak, nikdy nevíte, co ten borec Krasty (pořadatel) na vás připraví.  Upřímně jsme doufal, že první den bude trochu oťukávačka, ale omyl … . První den jsem nastoupal skoro 6 tisíc metrů, bylo to furt nahoru dolu, sjezdy končily něčím, co nejde ani popsat a ani ztlačit.  Po příjezdu do cíle jsme myslel, že se na to vykašlu! Ale nedalo mi to a druhý den znova na startu a zase to samé peklo… motorka mi šla ten den dvakrát pana orel při sjezdu a ještě jsem zabloudi. Výhoda byla jen ta, že jsme spali uprostřed lesů, letos byl poprvé maraton day, takže jsem nemohl jet domu. Večer jsem si lehl do ledového potoka a docela si odpočinul.“

„Třetí den opět na startu a konečně přišel den, který byl rychlý, ale zároveň i normálně jetelný… tento den opět navigační chyba, která mě stála poměrně dost času, ale bez vážnějších pádů. Poslední den byla úplná vypalovačka proložená pár potoky, ale člověk už má opravdu málo sil, takže na tom vlaje a prosí o konec. Ten den jsem potkal vrtulník, jak přistává pro zraněného a není to hezký pocit, vzalo mi to poslední flow do závodění a uvědomil jsem si, že těch 20 km do cíle už toho moc nenaženu a trochu jsem zvolnil. V cíli na mě čekala celá moje parta, která mě vyhecovalo do všem brutálních výjezdů a závod se mi podařilo dojet na krásném 27. místě. Startovalo nás 109 a závod dokončilo 50 jezdců s komplet dojetými checkpointy. Letošní RBR byl opět masakr, nikdy moc nevíte, co přijde. Najel jsem necelých 500 km, nastoupal 18 tisíc metrů a natočil 27 mth. Děkuji hlavně ženě, že to zvládla a fandila, a kamarádům, kteří se mi vždy perfektně postarali o motorku! No a příští rok? Pojedu znovu ;)"

„Věděl jsem, že je závod těžký. Očekával jsem dlouhou únavnou trať plnou dlouhých sjezdů, kde budou pálit stehna. První offroadový den tomu i tak odpovídal, což celkem mi vyhovovalo. Také to byl můj nejlepší den i výsledkem, protože jsem zajel osmý nejlepší čas, posunul se z 36. místa na deváté a to jsem vůbec nečekal. Druhý den už byl trochu jiný a myslím si, že měl vyřadit co nejvíce jezdců. Sjezdy byly únavné, ale hlavně nebezpečné. Za dopoledne jsem šel třikrát přes řidítka zády do kamenů... Z jednokolejných stop na přejezdech se stala pěšina po vrstevnici srázu, kterou se jelo půl hodiny na jednu stranu a půl hodiny na druhou...Pak následoval výjezd, sjezd a znovu pěšina. Při zaváhání sjelo přední kolo z pěšiny a začal boj o návrat zpátky. Pokud to tedy vůbec šlo. V jednom místě jsme museli nějakého jezdce z kategorie Gold tahat ve čtyřech, aby se vrátil zpátky na trať. Pár kilometrů před service pointem mi došla voda a tělo mi vypovědělo službu. Musel jsem si dát pauzu, svlažit se v potoce a doplnit síly vodou z potoka. Na servis pointu mě dal můj podpůrný tým dohromady fyzicky a mohl jsem dokončit den zakončený stanováním mimo civilizaci.“

„To dopoledne v mé hlavě závod skončil. Nestálo mi za to se někde v rumunských horách zmrzačit a musím přiznat, že mě nebezpečnost tratě trochu zlomila. Od té doby jsem jel pouze na dojetí. K mému štěstí už nám organizátor dal poslední dva dny za odměnu a byly celkem lehké. Ač jsem nejel na plno a měl poměrně dost defektů (proříznutá guma, sundaný řetěz v řece, ohnutý přední kotouč a ohnutá rozeta), tak jsem zvládl udržet krásné 11. místo, které jsem po dojetí druhého dne obsadil. Dny už byly rychlé a rozdíly mezi jezdci byly jen pár minutové tak jsem mohl těžit z desetiminutových náskoků, které jsem měl schované z prvního a druhého dne. Závod jako takový se mi moc líbil a byl skvěle zorganizovaný. Trochu zklamaný jsem z nebezpečnosti trati, která byla na mou psychiku už přes čáru. Musím strašně moc poděkovat mé, ženě a kamarádům, kteří nám nám dělali support a celý týden strávili v dodávce najížděním startů, service pointů a cílů. Ustáli i mojí náladu, která po dojetí nebyla nikdy moc dobrá.“

„Na závody jsem se letos snažil připravit hlavně fyzicky a závodními zkušenostmi. Chyby a smůlu jsem si naštěstí vybral na menších závodech, které jsem letos jel a už jsem věděl, že se musím držet osvědčených metod. Fyzičku jsem doháněl hlavně s partou Vendy Šolína, kam jsem jezdil i několikrát do měsíce na celodenní nebo víkendové tréninky. Co se týče motorky tak si ji nemohu vynachválit! Letos funguje famózně a opravdu mi sedí. Tlumičům stačila pouze maláúprava od Oty Kotrby a v podstatě jiné investice či trápení jsem s ní vůbec neměl. Pro jistotu jsem nechal před závodem udělat motor u mého kamaráda a servisního zázemí v Ouda Moto. Prostě Dycky Beta! Velký obdiv všem, kteří závod dojeli a to zejména ženám a kategorii Gold, jejíž trať si ani nechci představovat.“

„Po návratu z naší vandrácký cesty Střední Amerikou jsem si řekl, že se musím vrátit na začátek a naučit se trochu víc jezdit v terénu. Protože když už tím světem cestujete na tak velkých motorkách a nikdy nevíte kde skončíte, tak je důležitý si umět poradit. Pochopil jsem, že moje BMW 1150 Adventure je sice božská motorka, ale v terénu na který jsme si začali dovolat je sakra těžká, neobratná a já nezkušený. A tak jsem začal koketovat s endurem. Půjčoval jsem si od kamarádů různý motorky a hltal články od M. Tománka, jak se učil od jakéhosi Heinika na kole, pak trialu a nakonec na enduru. Říkám si, tak tohle bych si přál! A protože přání je otcem myšlenky, zazvonil mi telefon a na druhém konci M. Tománek s otázkou jak se mi líbí, v tu dobu nová T7 neboli TENÉRE 700? Ještě to byl koncept, ale už věděli, plni očekávání, že to bude parádní jednoduchá motorka, která nabídne spoustu zábavy! Nemohl jsem nesouhlasit a stal se ambasadorem YAMAHY. Ale jak všichni vědí, tenérka najednou nebyla a čekalo se a čekalo, až už to bylo trapný a já navrhl, že bych si zatím půjčil nějaké to enduro, abych mohl začít trochu trénovat. Jen tak pro sebe. A tak jsem dostal k dispozici pro začátek WR 450! Ty kráso, ta mě dala, jak já se natrápil! Zápěstí si zlomil, koleno urval, ale nepolevil. Po roce jsem ji vyměnil za 250, a to už bylo o poznatek lepší. Ale hlavně jsem začal opravdu trénovat a to rovnou s Jirkou Heinikem.“

„Učil jsem se od prkna, od kola, od postoje po výjezdy, techniku a vše se snažil přiměřeně k věku zlepšovat. Až se mě na sítích všiml jeden kluk co jezdí v Srbsku a nabídl mě jestli nechci jet za jeho tým RBR! Tak jsem mu se smíchem odpověděl, že nezná mé enduro neschopnosti a on ať se sejdeme. Tak jsme se sešli, povyprávěl mi představy a nabídl mě potrénovat u něj v Srbsku, že tam to doladíme. A tak se stalo. Tam jsem pochopil, že na 4T to jet nemůžu a tak jsem si koupil 2T a dřel a dřel a dřel, celej podzim, zimu, jaro. Vlastně celou koronu jsem nedělal nic jiného než trénoval. Bohužel jsem se zmínil pár známým, že asi pojedu RBR, to jsem ale neměl dělat. Tolik výsměchu a keců, jak jsem se zbláznil a že jsem nikdy žádnej závod nejel a rovnou na Romaniacs, to jsem nezažil ani v divadle a tam se sakra mejou prdele! Ale o to víc mě to motivovalo a já se nevzdával. Samozřejmě nebýt Jirky Heinika, v životě bych si to netroufl. Připravil mě natolik, že celou dobu závodu, jsem myslel na VŠE co mě navykládal. On sám jel svůj první závod v 46, no tak já o rok později a rovnou Romaniacs. A neuvěřitelně jsem si to užil. Bylo to tedy hodně na pankáče, protože jsem věděl o tom kulový. Proto jsem taky zvolil IRON, přece jsem se nechtěl zabít na poprvé.“

„Musím ale říct, že větší přípravu jsem na nic jiného nezažil. Jirkova metodika a logika je pro leckoho už moc a spousta svěřenců to vzdala dřív než došla k závěru. Ale mě to vyhovovalo, trénoval jsem 3x - 5x v týdnu a snažil se zlepšovat, zrychlovat a fixovat. No a najednou stojíte první den na startu prologu vedle Letiho a Jarvise, popřejete si good luck, dáte si punch a pak už vás semelou emoce, adrenalin a vášeň, kterou jsem v sobě našel. Jedete zběsile jak hovado, vlastně špatně, ale šťastně. Páč si uvědomíte, že jste nedojel poslední a hlavně jste na živu! A pak prvních 90km, druhý den 120 a pak už ani o jeden min. A celou dobu na 150 % hlavu plnou myšlenek na trenérova slova, na rodinu a na film, který točím den po návratu, takže nejdůležitější je nezranit se a dojet! To byl můj cíl. A ten jsem si splnil. Teď když na to vzpomínám, je to síla když si uvědomím, že jsem se stal součástí něčeho tak velkýho v oboru, který je mě tak cizí. V životě jsem neviděl tolik kulhavých, zraněných, odřených a bolavých chlapů pohromadě, ale šťastných! A já jsem jeden z nich. A díky patří samozřejmě ženě, J.Heinikovi, M. Novotnýmu, M. Tománkovi, Viktorovi z Rockway.cz, Jankisovi, mekániku Michalu Klopcovi a klukům z Arubiany za suport!“

Krom endurácký duše, odolnosti a lásky k tomuhle zvláštnímu sportu disponují kluci taky talentem se o své prožitky podělit. Těším se, že podobný report budete moci číst i příští rok, a třeba se na startovní listině objeví i další česká jména (?)

Informace o redaktorovi

Marek Vincík - (Odebírat články autora)