Rozhovor s jezdci týmu MRG bezprostředně po příletu

Honza Veselý

Lze vyjádřit Dakar jedním slovem?

To je těžký říct jedním slovem. Tohle je můj sedmý Dakar a každý byl jiný… dokonce tenhle byl úplně jiný. Určitě cítím větší a větší komerci a sílu peněz. To je jedna věc a druhá věc je, že v Jižní Americe začíná být Dakar celkem okoukanej a divácká podpora je v porovnání s prvním Dakarem naprosto nesrovnatelná. Taky jsem zaregistroval nějaké demonstrace proti Dakaru a mám pocit, že se to tam jelo naposled. Také pořadatelé mají už problém to tam uspořádat, protože už je nepustí kam by si přáli a tím pádem se jede po pistách mezi vesnicemi, kde jsou omezené rychlosti. To znamená, že se ve třísetkilometrovém speciálu jede padesát kilometrů omezenou rychlostí a rychlost se musí striktně dodržovat. Dvakrát jsem překročil rychlost o jeden kilometr v hodině a to mě pokaždé stálo sto deset dolarů. Samotné profily tratí ukazují, že už je problém natáhnout trať ve volném prostoru.

Jak velký je rozdíl startovat ve třídě maratón oproti jezdcům s mechanikem?

Loni jsem ve třídě maratón startoval poprvé, protože loni jsem poprvé startoval na kátéemce. Dakary předtím jsem jel na Yamaze. S Yamahou je problém startovat ve třídě maratón, protože to není sériová motorka. Jedná se o přestavěné enduro, takže je bráno jako speciál. Pro třídu maratón by musela mít sériová kola, což znamená kolo bez tlumiče torzních kmitů a to potom nevydrží převodovka, také seriové brzdy, což znamená malý přední brzdový kotouč, který ale těžko zastavuje z vysokých rychlostí. Loni jsem poprvé startoval na kátéemce a ta je technicky lepší motorkou, protože je rovnou z fabriky postavena pro rally soutěž. Jedná se o repliku továrního speciálů, ovšem sériově vyráběnou, což odpovídá předpisům třídy maratón. Loni se mi tedy podařilo zajet poměrně slušný výsledek, kdy jsem byl ve třídě maratón čtvrtý a celkově třicátý devátý. To se mi letos bohužel nepodařilo zopakovat. Letošní Dakar mě provázely nejrůznější technické problémy. Jel jsem po operaci a horko těžko se mi podařilo dostat do cíle. Tenhle Dakar mě provázela smůla a začalo to před polovinou závodu ve chvíli, kdy jsem se začal pomalinku propracovávat dopředu. Moje strategie je totiž začít volněji a zvolna začít zrychlovat a dostávat se dopředu. Zhruba v půlce závodu jsem se v prachu pokoušel předjet pomalejšího jezdce a přehlédl zatáčku. Asi ve stopadesátikilometrové rychlosti jsem to vzal rovně, kde byl naneštěstí vypluhovaný břeh, který mě strašným způsobem katapultoval. Lidi co tam stáli říkali, že motorka šla asi dva a půl metru do vzduchu, udělala trojité salto a dopadla na čumák. Já ani nevím jak jsem přistál na zemi a když jsem se po krátkém bezvědomí probudil, říkal jsem si, že je konec. Vůbec jsem nevěděl, kde je nahoře a kde dole. Pak jsem zjistil že jsem v pořádku a byl zázrak, že žiju. Když jsem ale viděl motorku, říkal jsem si, že je konec.

Bylo ulámané naprosto všechno, řidítka, navigace, no hrůza. Během chvíle tam přistál vrtulník, ale pořadatele jsem poslal pryč a řekl, že mám pouze technický problém. Vzal jsem kurty a přikurtoval alespoň řidítka k brejlím a dojel etapu. Etapa měla dvě půlky speciálů, jednu v Bolívii a druhou v Argentině. Tu v Argentině díkybohu zrušili. Naštěstí nás pak čekal den volna, kdy jsem mohl dát motorku do kupy a mohl pokračovat. Hned den po dni volna mě ale srazilo závodní auto. Nutno podotknout, že úplně nesmyslně. Dojeli jsme na půlku pětisetkilometrového speciálu, kde jsme tankovali. To proto, že dakarová motorka musí ujet dvěstěpadesát kilometrů na vlastní zásobu paliva. Proto organizátor v půlce závodníky na patnáct minut povinně zastaví a tankujeme. V ten čas si vyčistím brejle, dotankuju camelbag a za patnáct minut jdu na start. To však neplatí pro auta, které nás díky povinné zastávce dojíždí. Nicméně jsem startoval z tankovačky do mírného kopce, dá se říct široké písečné pláně, která byla asi pět set metrů široká. Odstartoval jsem rovně, když tam najedno přijelo roztancované auto a z boku mě sestřelilo. Fakt úplně nesmyslně na tak širokém prostranství. Motorka pak měla problém s elektronikou, který nedokázal vyřešit ani fabrický servis KTM. Zhruba za čtyři dny se ukázalo, že šlo o nějaký „map senzor“ tlaku na vstřikování, který se vlivem nehody poškodil. Bylo nepříjemné, že se pak motorka občas zastavovala a nešla nastartovat. Dělo se tak, když se vjelo do nižších oblastí, kde bylo teplo. Tím jsem se začal stále víc propadat, až jsem se propadl někam k sedmdesátému místu, kde jsem Dakar dokončil. Proto je pro mě dokončení tohoto Dakaru jistým vítězstvím.

Aby toho nebylo málo, našel jsem ještě v dunách Milana, kterému bohužel nebylo pomoci. Mě se podobný problém stal před čtyřmi lety, kdy jsem na Yamaze zůstal stát třicet kilometrů před cílem a nebyl jsem se schopen dostat dál. Zastavil jsem tehdy Tatru a uprosil, aby mě zapřáhli a dotáhli do cíle. Sil má Tatra dost, ale motorku v písku prostě táhnou nejde. To jsem si neuvědomil, dokud jsem to nezkusil na vlastní kůži. Problém je, když je například Tatra už za dunou a motorka na laně ještě za dunou. Přední kolo se zaboří do písku a v tu ránu motorka letí saltem dopředu. Když jsem Milana viděl, bylo mi hned jasné, že mu není pomoci. V tu chvíli je to hodně těžké vysvětlit, tím spíš svému týmovému kolegovi. Proto jsem nabídl, že to vyzkoušíme i s tím, že tomu dávám nulovou šanci. Utáhl jsem ho asi třicet-padesát metrů z kopce a kurta se přetrhla. Tím bylo hotovo. Milan pak ještě bojoval, ale opravdu nebyla šance se dostat do cíle.

Ve třídě maratón tedy jezdec servisuje motorku sám, to je asi pěkná zabíračka?

Ano, jedu bez mechanika a servis si po dojezdu dělám sám, takže je to trošíčku náročnější. Popravdě, pokud se nic nestane, tak to až taková zátěž není. Mám to už nacvičený. Přijedu, motorku přezuju, vyměním olej, filtry a vyřízeno. Naštěstí jsem měl velký pád před dnem volna a měl tak čas dát motorku dohromady. V jinej den bych asi měl velkej problém motorku stíhat opravit a v závodě dál pokračovat.

Nějaká perlička na Dakaru?

Tenhle Dakar byl extrémní v tom, že se jel ve velkých nadmořských výškách a závodit tam je už hodně náročný. Člověk přestává vidět a je to opravdu náročný. S výškou je spojen zážitek s pivem. V bivaku pod čtyřmi tisící metry nad mořem totiž nechutná český pivo vůbec dobře…prostě se nedá pít. Já mám totiž takovej zvyk, že když dojedu etapu, tak chci židličku a pivo. Pivo se tam ale nedalo pít, tak jsem klukům řekl, ať mi uvaří kafe. To byl ale taky problém, protože v takové výšce nebylo tolik vzduchu, aby centrála utáhla kávovar.

Informace o redaktorovi

Vláďa Novotný - (Odebírat články autora)

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE