Suzuki GN 125 (1999)

Nevim jak moc je kdo pověrčivej. Já jsem spíš racionální, ale v mym mechanickym světě je prostor i pro náhodu, osud a td. Taky se na ně dobře svádí to, že se člověk na něco vykašlal, něco podcenil, nebo naopak přecenil sám sebe. A právě proto jsem ve čtvrtek večer asi opustil představu, že pojedu jenom na lehko. Mam rád, když jsem na motorce "nahej", když mě netlačí sikovky v batohu, spacák neubírá místo na sedle a brašny nemění váhu a těžiště v zatáčkách. Měl jsem z tý cesty divnej pocit až strach, a proto jsem začal balit spacák, plachtu, stanový kolíky, termovložku do bundy i kalhot, zimní rukavice a někdy kolem půlnoci jsem šel spát.

Ráno jsem chtěl vstávat až v 6, ale ve třičvrtě už jsem snídal a hlavou se mi pořád honila možnost se na to vykašlat. Ignoroval jsem sám sebe a když jsem stál oblečenej v předsíni, tak bylo rozhodnuto. Naložil jsem motorku, dopnul řetěz, zkontroloval olej a už jsem frčel směr Morava.
Málo jsem spal a tak jsem byl jak praštěnej, ale zdálo se mi, že i Suzuki je nějaká bez nálady. Jako kdyby ode mě chytla tu pochybovačnou náladu a taky se jí nechtělo. Ještě před Nezvěsticema jsem přemejšlel, že to otočim, ale naštěstí jsem to neudělal, protože uběhlo prvních 50km, motorka se rozjela a já si to začal fakt užívat. Bylo krásně slunečno, pořád jsem si opakoval jak jsou ty čechy krásná země a divil jsem se, kolika věcí jsem si nevšim, když jsem jel na Viragu stejnou cestou a to ještě 2x.
Slunce sice svítilo, ale moc nehřálo, takže jsem byl fakt rád, že jsem nejel nalehko, ale v plný polní a stejně mi byla zima, protože jsem zapoměl na nákrčník. To jsem napravil v Táboře šátkem od čongů za 40 a na světě bylo zase krásně.
Jenže pak na Suzuki přišla druhá blbá nálada a ta jí vydržela, a co hůř se ještě zhoršovala, až jsem po rovně jel 60 a do kopce 20. Nemusel jsem dlouho přemejšlet, abych věděl čim to je. Karburátor -> Membrána -> Díry!!! Na vjezdu na pole jsem si udělal rozborku zborku motorky a bylo jasno. Úžasná druhovýroba karburátorových membrán z německa stojí za hovno. No a co teď, 80km do Brna, 200km do Plzně. Zavolal jsem sestře jestli je v Brně suzuki servis, dal do navigace adresu a hurá plnej plyn a doufat, že vydrží do Brna.
Deprese. Jedu na malym čopru s vybavením, že bych moh byvakovat tejden a v kopci mě předjíždí multikára. Nicméně Suzuki do Brna vydržela, vlezu do servisu a moc ochotnej a milej pán mi dává adresu originál suzuki servisu, protože oni tu mojí motorku ještě nikdy neviděli, natož aby na ní měli díly. Začal jsem se motat přes celý Brno a protože díky sluníčku nebylo nic na displeji navigace vidět, jezdil jsem trochu zákaz nezákaz. To se musim prásknout, ale nakonec mě s polomrtvym strojem odkázal další milej chlapík z dalšího servisu na správnou adresu, kde měli polední pauzu. Tak jsem se rovnou během volné chvíle domluvil s kamarádem z Brna jestli u něj můžu motorku tejden nechat, a pak jí přijet opravit a odvézt.
V Suzuki servisu mi řekli, to co jsem už jednou slyšel ve Vejprnicích, že novej díl stojí 4500 ale oproti Vejprnicím dodali vysvětlení, že je to proto, že každym rokem se cena dílu zvyšuje díky tomu, že je musí v centrálnim skladu skladovat, takže na novou motorku stojí díl 500 a na mojí si musim zapatit 15let skladování. Dál jsem se dozvěděl, že ta moje motorka je v čechách docela vzácná a že prej jí viděl jenom jednou a to před 5ti lety a proto na ní nikdy neměli žádný díly.
Vylez jsem ven a přemejšlel co dál. Když už jsem tady, tak koupim aspoň Tátovi k narozkám něco Moravy. Celou dlouhou a pomalou cestu do krámu, asi 4km po brně, jsem se viděl jak sedim v autobuse se všema těma věcma co jsem měl sebou a jedu zlomenej do Plzně. To prostě ne. Zašel jsem do Billy, která byla přes ulici a zjistil jsem, že Billa jsou snad jediný potraviny, kde nemají vteřiňák. Navigace, benzíka a jedem.
Na Agipu jsem koupil 8 litrů benzínu a vteřiňák za 35kč, udělal rozborku a zborku motorky a slepil děravou gumu, prsty, kapsu u bundy a olala vyrazil jsem skoro po zadnim do Plzně.
Chvíli jsem se trápil po dálnici, kam jsem zabloudil, ale pak už jsem byl na starý známý cestě. Bylo na ní hodně rozkopanejch úseků, kde se čeká na semaforu a na jednom vedle mě dojel motorkář na silničce. Ani nevim co to bylo, ale podle zvuku něco k litru. Pozdravili jsme se a začal rozhovor. Ptam se: Kam jedeš? Na šumavu za kamarádem, snad tam ještě dneska budu ty semafory jsou strašný, mam to ještě kus, abych tam do večera byl a ty? Já jedu do Plzně. Tak to máš ještě taky štreku. No to mam ještě 170, odkud jedeš. Já jedu z Meziříčí co ty? Řek jsem mu, že jsem vyrazil z Plzně a chtěl jsem dojet do Olomouce a zpátky, ale že se mi rozbila motorka, tak jsem dojel jenom do Brna a teď jedu zpátky do Plzně. Následovalo chvilku ticho, kdy si mě prohlíd, to na čem jedu a řek, že jel nejvíc za den asi 620, ale že jemu to víc ubejvá, když jede 150 - 160. Pak skočila zelená, tak jsme si popřáli šťastnou cestu, projeli staveništěm, zamával nohou a během minuty zmizel daleko předemnou.
Když mi tachometr ukázal číslo 500 byl jsem už hodně v nouzi. Hladovej, nevyspalej, cejtil jsem kolena i záda, tak jsem si na rovinkách hodil nohy na padáky a záda položil na spacák přikurtovanej na sedadle spolujezdce. Ale ani poloha bobisty, jak jsem si připadal, nepomáhala a tak jsem si řek, že v první hospodě zastavim na večeři a kafe. Ani nevim v jaký obydlený zatáčce jsem to zapích, ale byla z toho malá útulná hospůdka, kde se o mě servírka starala spíš domácky, než aby dbala na nějakou restaurační etiketu, což mi vyhovuje daleko víc, protože se mi špatně mluví s lidma co se nepokrytě přetvařujou. Dal jsem si birela, pořádnej vesnickej vepřovej guláš a jako zákusek rozpustný kafe ve sklenici stejnýho ročníku jako já.
Zpátky v sedle jsem byl jako vyměněnej a užíval jsem si západ slunce. Na řeč už taky přišla termovložka do bundy a zimní rukavice. Akorát ten krk. No jo no, když je člověk debil a veme si spacák místo šály.
Vteřinový lepidlo vydrželo 300km,takže konec cesty jsem si užil na plnej plyn a ještě jsem se trochu projel kolem Plzně, abych dorovnal svůj rekordní nájezd kterej činil 606km za 14 hodin, z toho 11 hodin v sedle.

PS: Já do toho Olomouce jednou dojedu.

• 

  Orlík. Klasická fotka z mostu

•