Blata 125 Motard (2009)

Nejprve malá video-upoutávka (kompletní sestřih je úplně dole ) ...

Po vydařeném loňském třídenním výletu do Moravského krasu, spojeného s exkurzí továrny Blata a srazem dalších "blatistů", jsme toužili podniknout i letos akci podobného druhu.

Ozývalo se také přání několika dalších majitelů, uspořádat i letos společné setkání. Z toho vzešlo, že součástí výletu by měl být tedy opět i sraz, jenž by rozšířil návštěvu firmy Blata, která byla pro nás jedním z hlavních cílů.

Zároveň úvahy směřovaly k tomu, vidět něco nového a podívat se někam dál - třeba za hranice na Slovensko. Novinkou bylo, že ke dvěma motardům přibylo enduro, které loni pořídili kluci Marek s Víťou, aby se o jednu blatovku neprali . Tudíž vznikla 2 volná místa pro další účastníky zájezdu, které bylo potřeba obsadit, aby jsme nejeli tak zlehka . Výsledkem toho bylo složení - já, moje obě sestry Míša a Péťa a dále pak Marek, jeho bratr Víťa a sestra Hanka.

Snad nejtěžší na celém plánování bylo najít vhodný termín, který by se hodil všem zájemcům. Kvůli různým rodinným akcím, brigádám nebo přijímačkám nakonec vyšla jediná možnost - vyrazit ve středu 21.srpna a vrátit se v neděli 25. srpna.

Plán, procestovat skoro půl Slovenska, byl smělý, avšak ne úplně reálný. Hlavně rodiče tomuto nápadu moc nefandili. Proto jsme se po dlouhých diskuzích shodli na méně náročné trase rozdělené do 5ti dnů. Nocleh na 4 noci jsme si dopředu zamluvili na třech místech tak, aby nám vycházely denní nájezdy maximálně na 250 km/den.

1. den - středa - 246 km:
Vstávačka proběhla v 5:00, aby se naše parta stihla dobalit a transportovat na 7. hodinu na hlavní místo startu ke zbylé části tlupy a dvěma expedičním vozidlům značky Blata. Já se už těchto zhruba 40 kilometrů přesouval na motorce, zatímco ségry jely s rodiči autem.

Společný odjezd celé tlupy pak slavnostně proběhl okolo 8. hodiny. V Milovicích u Hořic jsme poprvé doplnili nádrže a malinko přeorganizovali náklady v kufrech, jelikož centrál endura byl na dorazu (na gumovém bloku). Kupodivu, asi i díky podhuštěným drapákům (Mitas C-16 a C-19), na kterých bylo obuto, si posádka tohoto transportéru na pohodlí vůbec nestěžovala .






Kousek za Milovicemi si Vítus všiml, že na našem bílém motardu nesvítí potkávací světlo. Nechtěli jsme hned stavět, tak se pokračovalo za svitu světla dálkového . Pauza na odpočinek a opravu proběhla až v Třebechovicích pod Orebem. Ukázalo se, že problém způsobil totálně zoxidovaný konektor uvnitř reflektoru. Při pohnutí konektor upadl, protože byl už skoro jako papír a i kus kabelu mělo opálenou izolaci. Provizorním řešením bylo zkrácení kabelu a přitisknutí drátků přímo pod žárovku, která je přitlačovaná k objímce pružinou.











První velkou zastávku jsme udělali u pevnosti Hanička, kam jsme se dokodrcali z města Žamberk. Mrzelo nás, že nemůžeme ty 2 kilometry lesní cestou k pevnosti dojet a místo toho se musíme pěšky táhnout s hromadou vybavení. Nicméně prohlídka pevnosti nám to vynahradila a dolů už se šlo snáze.






Od Haničky jsme pokračovali na Králíky a dále na Jeseníky. Králíky nás pěkně vypekly se zákazy vjezdů kvůli rekonstrukci ulic. Přes kopec s klikatými silničkami se nám ale nakonec z toho labyrintu podařilo uniknout. Možná ty hrbolaté cesty-necesty způsobily, že i černý motard přestal svítit, takže opět přišlo na řadu dálkové světlo.

Mezi Králíky a městečkem Branná jsme si už zase užívali krásných silniček kopírujících toky místních říček. Kdysi jsem tudy už jel a musím říct, že tahle trasa nemá chybu. To potvrzovali i ostatní členové. Stěžovali si akorát na zmrzlé huby a ruce. Já měl naštěstí kuklu .

Branná je krásné místo, kde jsme udělali přestávku na vydatný a chutný obídek v restauraci Kolštejn, pojmenované podle místního hradu.






Dále jsme mířili přes město Jeseník na Rejvíz, kde bylo zamluvené ubytování ve vile Rula. Na místo jsme dorazili v pozdně odpoledních hodinách už poměrně znaveni cestou.






Po jídle jsme se už za tmy vrhly na opravu světla. Vyřešila to nová žárovka. Poté jsme šli brzy spát.






2. den - čtvrtek - 225 km:
Ráno jsme při snídani zjistili, že i přes krásné prostředí se většina členů moc kvalitně nevyspala. Někoho chytaly křeče do noh, někdo nemohl spát, jinému zase nebylo dobře. Ani bílá Blata se asi nevyspala dobře, protože ráno nechtěla chytat. Jednoznačně jsem vinu připisoval staré (čtyřleté) baterce, která v tom chladnu už prostě odmítala pracovat.

Vyrazili jsme dále směrem na východ. Prvním mezipřistáním byla zajímavá rozhledna Hraniční vrch, tyčící se na kopci nad městem Albrechtice. Nic nám nebránilo vyjet na vehiklech až pod rozhlednu. To nám ušetřilo spoustu energie a hlavně čas.






Dále jsme pokračovali podél polských hranic směrem na Opavu, kde jsme v supermarketu doplnili zásoby.






Cestou tam, nás trochu vystrašila velká polystyrénová kostka, která se v průvanu kutálela po silnici a poslední motorka ji těsně lízla předním kolem.

Za Opavou jsme byli nuceni na pokyn policisty zvolit objížďku kvůli nějaké dopravní nehodě. Novým Jičínem jsme nakonec projeli bez zastávky. Během objížďky proběhlo pouze tankování.






Větší zastávku jsme dali až ve Štramberku u Štramberské Trúby. Poté jsme skoro na volnoběh sjeli pod pravěkou jeskyni Šipka. Ačkoli jsem tam byl už potřetí v životě, podařilo se mi ´´zabloudit´´ a vjet do protisměru . Až místní obyvatelstvo nás poslalo správným směrem .






Další zastávkou byla nedaleká Kopřivnice. Zde nás hned po zastavení nasměroval nějaký místní pán do jídelny Tatrovanka. Asi už od pohledu viděl, jak jsme vyhládlí . Vydatná strava způsobila, že jsme se v jídelně zdrželi trochu déle a pokračovalo to odpolední siestou přímo na trávníku u jídelny .






Díky tomu jsme však propásli otevírací dobu v tatrováckém muzeu, které chtěli kluci navštívit. Nezbývalo než jet dále, vlastně už do místa cíle dne. Tím bylo ubytování na Ranči u Jurů u rodiny Orságových. Tento ranč leží v osadě Stanovnice u stejnojmenné přehrady, poblíž městečka Karolínka. Kluci s Hankou už majitele trochu znali, jelikož u nich byli jako děti s rodiči už kdysi ubytováni. Oba manželé Orságovi jsou neskutečně milí lidé a hned se s námi dali do řeči. Pokud sportovním fanouškům připadá to příjmení povědomé, není to náhoda. Jejich syn Jura je totiž mistr ČR a Evropy ve vzpírání .

Při večeři jsme ještě probrali plán na další den a po rychlé očistě jsme všichni usnuli jako nemluvňata.

3. den - pátek - 213 km:
Ráno nás místo budíčku probudilo kokrhání kohouta na dvorku. Kupodivu, všichni jsme vstali vyspalí dorůžova. Skoro bych řekl, že takto fit jsem ráno nevstával už pěknou řádku let . V plánu dne byla návštěva Slovenska s cílem a noclehem opět ve Stanovnici. Díky tomu jsme nemuseli jet ověšeni batožinami, protože nepotřebné věci jsme nechali na ranči.

Problém s ranním startem bílého motarda se opakoval. Naštěstí byl dvorek na kopečku, takže nebyl problém. První zastávku jsme udělali hned v Karolínce, aby jsme ještě za naše "korunačky" nakoupili nějaké to živobytí. Při tom jsme si popovídali s místní veselou paní - řidičkou Babbety .






Na československých hranicích nad Makovem jsme udělali fotečku pod sochou partizána a vydali se směrem na město Čadca.






Překvapením pro všechny bylo, že prakticky až do Čadci vedla silnice skrze samé vesnice. Osobně mi ale ta předepsaná padesátikilometrová rychlost nijak nevadila. Naopak jsem si i jako spolujezdec užíval zvuku tří jednobuchů a kochal se okolím. Za Čadcou nám už trochu monotonní trasu zpestřil průjezd tunelem Horelica. Silnice zrychlila, ale zároveň nepříjemně zhoustl provoz. U Kysuckého Nového Města jsme dali sváču a vyfotili se u cedule označující začátek obce, protože jednoduše: "Milujem Kysuce" (viz Deník nadějného kysučana ) .






Dále cesta rychle ubíhala po dvouproudovce přes Žilinu až do Strečna, kde jsme zaparkovali svoje oře na parkovišti pod hradem. Paní hlídající parkoviště obětovala skoro celou svoji budku pro naši hromadu přileb, bund a kalhot . Díky tomu jsme vyklusali nahoru k hradu jako nic.






Prohlídka památky se všem líbila. Z hradní věže byl úžasný pohled do okolí. I výklad průvodkyně, ačkoli pro nás vlastně v cizím jazyce, byl příkladný a krásně se poslouchal .






Pod hradem jsme poobědvali naše speciality - salám s chlebem a popojeli několik set metrů k přívozu před řeku Váh. Před tím, než přijel přívoz z druhého břehu, vylezlo z postranní chýše kuře v nadživotní velikosti . Při nalodění na přivoz ho chtěl Vitus zneškodnit, ale kuře bylo hbitější a odcupitalo zpátky do chýše.











Na druhém břehu jsme trochu bloudili v hledání cesty k dalšímu hradu Strečna - tentokrát zřícenině. Až k ní jsme se ale nakonec nedostali, protože poslední úsek by znamenal asi čtvrthodinovou chůzi do prudkého kopce lesem. Nejen, že se málokomu chtělo šlapat do té stráně po svých, ale už nás i trochu tlačil čas. Místo toho jsme si alespoň zchladili nožky v lesním potůčku, pak se vrátili prašnou cestou zpátky do Strečna a namířili to zpět na Žilinu.

Za Žilinou mě napadl trochu hloupý nápad, podívat se ještě k hradu Lietava, přičemž část bandy trochu zabloudila a k hradu jsme si kvůli času stejně netroufli zajet. Výsledkem bylo pouze další bloudění a zjištění, že na Slovensku přeci jen není tak hustá síť cest jako u nás. Tudíž jsme se museli otočit a vrátit stejnou cestou na hlavní tah. Stihnout jsme chtěli ještě alespoň prohlídku Slovenského betlému. Potíž byla akorát v tom, že nikdo z nás nevěděl, kde přesně se nachází. Trochu nešťastně umístěné směrníky nás ale nakonec dovedly až do Rajecké Lesné. Pohyblivý betlém skutečně stálo zato vidět. Je to nádherné dílo. Než jsme si stihli alespoň v rychlosti prohlédnout všechny postavičky symbolizující různá řemesla a krásné detaily okolo, uběhla dobrá půlhodina. Poté jsme se vrátili do Rajce, na benzínce trochu doplnili nádrže a namířili to na Povážskou Bystricu.






Za Bystricou jsme dali krátkou pauzičku u vodní nádrže Nosice. Při sesedání z motocyklů se bota jednomu z nás (nebudu jmenovat ) dostala do kontaktu s jakousi hnědou mazlavou hmotou ležící na odpočívadle. To samozřejmě zbylých 5 jedinců řádně pobavilo . Naštěstí byla voda poblíž, takže byla hmota z boty okamžitě bezezbytku odstraněna a mohlo se pokračovat dále na Púchov.











Z Púchova vedla trasa přes Lazy nad Makytou a odtud stoupala k slovensko-českým hranicím Kohútka. Jízda úzkou klikatou silničkou z Kohútek dolů na Nový Hrozenkov byla při zapadajícím slunci doslova pohádková. Posledních několik kilometrů se musel bílý motard spokojit opět pouze s dálkovým světlem, protože provizorní oprava reflektoru začala selhávat. Do Stanovnice jsme dorazili v podstatě už za tmy. Opravovat světlo se nám v těchto podmínkách už nechtělo. Raději jsme zblajzli guláš z konzervy, zhodnotili průběh dne a zalezli do pelechu.

4. den - sobota - 205 km:
V sobotu nás čekal poměrně náročný den. Hlavním bodem programu měla být návštěva firmy Blata v Blansku, naplánovaná na 13:00. Do té doby jsme ale mimo přesunu zhruba 200 kilometrů chtěli zvládnout také prohlídku muzea Tatra v Kopřivnici, kterou jsme ve čtvrtek prošvihli a také zastávku v Hranicích na Moravě. Nebyl čas ztrácet čas, tak jsme se rozloučili s Orságovými a vydali se v plné polní na cesty. Před tím se ještě tradičně opakoval rituál s roztláčením.






Cestu do Kopřivnice zpestřila prázdná nádrž jednoho stroje. Na benzínku se nám však podařilo dokuckat. V tatrováckém muzeu nás dámy u pokladny už z dálky vítaly slovy: "Tak dneska jdete včas" . Prohlídku muzea si užila hlavně mužská část osazenstva, i když já už jsem zde byl, shodou okolností, dokonce počtvrté . Děvčata měla exponáty detailně prohlédnuta během několika minut . A jelikož hodiny letěly, museli jsme holky brzy následovat a pokračovat v krasojízdě.






Trochu znepokojující bylo, že problém se starty bílého motardu se začal zhoršovat a roztláčet bylo nutné už i s teplým motorem . Zdálo se, že buďto zlobí nabíjení nebo baterka odchází rázem do věčných lovišť . U Hranic na Moravě jsme podnikli malou enduro vložku k nejhlubší propasti naší vlasti. Lákala mě ještě zastávka u nedalekých lázní v Teplicích nad Bečvou, ale další zdržení si už nešlo dovolit. Už tak bylo jasné, že do Blanska v jednu hodinu nedorazíme, přestože cesta docela ubíhala a na tachometru občas problikla i tříciferná hodnota.

V Prostějově přišla chvíle na krátký oddych u benzínky. Moc jsme si ale neodpočinuli. Zlobící baterie už totiž přestávala jevit známky života. Startér už se ani nehnul, blinkry neblikaly, v zadním světle svítily jen 2 LEDky a v hlavách se nám začalo zdát o všech čertech . Hlavní potíž byla totiž v tom, že ani roztláčením se nedařilo uvést stroj k životu. Při posledním zoufalém pokusu Vitus zavelel, ať místo 3ky zařadím 2ku. Zadní kolo sice vlivem komprese možná nakreslilo na parkovišti krátkou čáru, ale motoru stačilo snad jedno překulení a jako zázrakem naskočil . Všem spadl kámen ze srdce. Elektrika sice sotva blikala a motor nechtěl držet volnoběh, ale mohli jsme zase pokračovat .






Za Prostějovem jsem trochu naštvali 2 motorkáře na nadupaných mixérech. Nejprve nás poměrně agresivně předjeli. V zápětí jsme je my dojeli, když netrpělivě čekali u semaforu na zelenou kvůli rozkopané ulici. Objeli jsme je, Vitus něco provokativně zvolal a už jsme to mastili na červenou dál . Udělali jsme si tak slušný náskok a borci nás znovu předjeli až kousek před Jedovnicí .

K firmě Blata jsme dorazili se slušným zpožděním. Hned, co jsme zaparkovali, otevřely se dveře a přišel nás přivítat sám pan Blata, paní Iva Juráčková - referentka obchodního oddělení firmy a Crystalák - jediný majitel Blaty 125, který na sraz nakonec dorazil a vydržel tu na nás čekat přes 2 hodiny. Bylo to velmi příjemné přivítání. Všichni se hned začali vyptávat, jaká byla cesta a obdivovali, že jsme v tom složení absolvovali takovou trasu. Samozřejmě hlavně pan Blata s nadšením zkoumal motorky, které jsou sice produktem jeho firmy, ale každá má už nějakou tu historii a každá má jiné úpravy a šrámy na těle . O mých problémech s elektrikou jsem se zmínil jen okrajově, ale v té euforii moc nebyl prostor na nějaké vysvětlování.






Pak jsme přijali pozvání, abychom se přesunuli do jídelny, kde nám Blatovi připravili pohoštění. Cestou nás dohonila paní Blatová, která se s námi s velikým nadšením vítala a měla obrovskou radost z preclíků a štramberských uší, které jsme jí přivezli. Než jsme došli do jídelny, obdivovali jsme nástěnky v dílně, na kterých byly vystavené všelijaké fotografie, na kterých jsme našli i naše tváře .

V jídelně jsme si sedli, dostali pohoštění jak pro prezidentskou delegaci a hned se rozjelo veselé povídání nejen motorkách, ale i všem možném ze života. Diskuze byla velice pohodová, jako v rodinném duchu. O legraci nebyla nouze. Já byl hodně zaměstnaný zapisováním a také kreslením do firemní kroniky.











Čas neúprosně pádil a asi po půldruhé hodině diskutování se Marek zeptal, jestli by nebylo možné koupit nové zadní světlo, protože se jim cestou uvolnilo sklíčko a já pořádně osvětlil můj problém s baterkou a světlem. Slovy: "No, my momentálně nestartujeme a nesvítíme", jsem vyvolal malé pozdvižení, které všechny postavilo na nohy. Paní Blatová s Ivou začaly operativně shánět nové zadní světlo a baterku pro mě. Pan Blata zase posbíral nářadí a šli jsme ven na parkoviště řešit závady. Začal světlem. Tam se ukázalo, že reflektor nesvítí ani tak né kvůli provizorně připojenému kabelu, ale z důvodu další oxidace a volnému kontaktu na přívodním konektoru do reflektoru. Pan Blata se hned pustil do oprav obou konektorů, což bylo pro nás všechny velký zážitkem. Bylo to však velmi nelehké. Uvnitř reflektoru musel instalovat nový konektor a pak vyměnil přívodní konektor na kabelovém svazku na motorce. Byla to náročná práce, protože kontakt nešel z plastového pouzdra ven ani dovnitř. Nakonec ho musel uskřípnout a sehnat nový. Prostě samé potíže, ale povedlo se a musím smeknout před jeho šikovností a profesionálním přístupem.






Během opravy světla jsme s kluky ještě sundali nádrž, aby jsme se podívali na baterku, která v tu dobu už prakticky neměla žádnou šťávu. Hned po sundání víčka na akumulátoru jsme zjistili, co způsobilo všechny ty potíže se startováním a "nedobíjením". Byla to uvolněná svorka na plusovém kontaktu baterie. Na montáž nového akumulátoru, který pohotově paní Blatová s Ivou sehnaly, tedy nedošlo. Po dotažení kontaktu jsme motorku roztlačili, aby jsme ověřili funkci světel a přeměřili nabíjení. Vše fungovalo. Baterka se za tu chvilku samozřejmě nedobila, ale už alespoň cvakalo relé, což byla dobrá zpráva.











Když byly problémy vyřešeny, přišla od pana Blaty nabídka svezení na prototypu nového motocyklu. To se samozřejmě nedalo odmítnout . Postupně sI tak každý, kdo měl řidičák, udělal několik koleček po parkovišti kolem firmy. Všichni jsme byli v sedmém nebi a měli hned plné huby otázek. Z té motorky jsem byli skutečně unešeni.

Jelikož denního světla pomalu ubývalo, ještě jsme rychle udělali společnou fotku na památku a pak nás Blatovi vzali do místnosti, kde má firma vystavené různá výrobní udělátka (formy, tvářecí nástroje, technologické přípravky atd.), a k nim výsledné výrobky, jak z kovu tak plastů. Spoustu věcí bylo právě z našich 125tek. Bylo zajímavé vidět, v jakém přípravku a jakou metodou ty díly vznikly. Byla zde i úplně původní verze 125ky ještě s vlastním motorem Blata a také rozpracovaný speciál do moto GP, ze kterého nakonec sešlo.

Viděli jsme zase spoustu zajímavých věcí a slyšeli mnoho zajímavých informací. Cítili jsme se jako v ráji . Klidně bychom tam vydrželi ještě dlouhé hodiny, ale čas letěl neúprosně dopředu a skutečně se začínalo stmívat. Zhruba v 19:30 jsme se tedy rozloučili a vyrazili směrem do kempu v Jedovnici. Kupodivu, už zhruba po těch 5ti kilometrech ke kempu se baterka oživila natolik, že motor chytal na startér.

Nocleh byl zamluvený v 5ti lůžkové zděné chatce. Ačkoli počet lůžek plně nekorespondoval s počtem osob, sražením dvou postelí se chatka proměnila v šestilůžkovou . Na pohodlí si snad ani nikdo nestěžoval. Akorát falešné melodie od venku hrající kapely, některým z nás hrály v uších ještě několik dní






5. den - neděle - 222 km:
Poslední den jsme se probudili do pošmourného rána. Než jsme se stačili najíst a sbalit, začalo venku mrholit, což neslibovalo zrovna příjemnou cestu domů. Po odevzdání klíče od chatky jsme nastavili kurz severoseverozápad. Cestou byla naplánována ještě návštěva jeskyně Blanických rytířů v obci Rudka, od čehož se odvíjela i trasa. Jenže v Rudce už na jakoukoli kulturu nebylo moc pomyšlení, protože z mrholení se stal déšť a oblečení se začalo pomalu ale jistě promáčet. Střechu nad hlavou nám alespoň na krátký oddych poskytla autobusová čekárna, která měla kapacitu přesně pro 6 lidí a 3 Blaty 125.






Během čekání a lamentování se počasí nelepšilo. Přemýšlet o nákupu nějakých levných nepromoků bylo zbytečné, protože v neděli mají beztak všechny obchody s ochrannými pracovními pomůckami zavřeno. V hlavě se ale nakonec přeci zrodil jakýsi nápad. Uvědomil jsem si, že mám v batohu 3 velké igelitové pytle, které by nyní mohly najít uplatnění. Balit do pytlů věci nebylo poslední den už ani tak potřeba. Místo toho se úplně nabízela druhá možnost - zabalit do pytlů osoby .
Nezůstalo jen slov a během několika minut měla Péťa, Hanďa i Marek krásné padnoucí, stoprocentně nepromokavou, módní vestičku. Vitus pro změnu rozstříhal všechny igelitky a obalil za pomocí lepící pásky sobě i mně paže, protože nám rukávy bundy provlhaly ve švech.











Takto vystrojeni jsme se opět nalodili a pokračovali v plavbě. Naším dalším kotvištěm byl Kaufland ve Svitavách. A jelikož se prototypy igelitových oblečků dobře osvědčily, vzali jsme v obchodě útokem oddělení s úklidovými prostředky . V nákupním vozíku skončily 3 role pytlů na odpadky (v pánské i dámské velikosti), gumové úklidové rukavice a několik druhů lepících pásek. Venku jsme si pak vedle vchodu z těchto prostředků poslepovali skutečně "funkční" oblečení, počínaje nepromokavými ponožkami a konče igelitovými kalhotami a zdokonalenými vestičkami.






Celý outfit pak skvěle doplnily žluté gumové rukavice. Početné davy kolemjdoucích nechápavě obdivovali naše počínaní a my se při tom náramně bavili.











Hubu od ucha k uchu jsme měli i na silnici, protože igelity a lepící páska většinu problémů s prosakujícím oblečením efektivně vyřešily. I promrzlým rukám bylo nyní ve dvojích rukavicích o poznání lépe.

Teprve při průjezdu Hradcem Králové začal déšť trochu polevovat. Kvůli otlačeným zadkům jsme ale ještě dali poslední oraz. Shodou okolností jsme zaparkovali vedle bandy motorkářů, kteří se schovávali u obchodu před deštěm. S našimi exkluzivními ohozy jsme u nic sklidili velký obdiv, neboť něco takového ještě neviděli ani v TV .
Někde kolem třetí hodiny jsme už po suché silnici dorazili k domovu Marka, Vituse a Hanky. Mezitím než přijeli naši rodiče s autem pro odvoz mých sester, tak jsme se vyprostili z oblečků a šli se ohřát k chutnému obědu. Po zhodnocení celého výletu a rozloučení jsme se přesunuli k našemu domovu. Mezitím ale i sem přišel déšť, takže i poslední úsek jsem jel mezi kapkami. Rozdíl byl jen ten, že tentokrát už bez igelitů, takže oblečení se dalo doma ždímat .

Když se ohlédnu za průběhem celého výletu , tak ho hodnotím na jedničku . Možná jsme nenavštívili všechno, co by se bývalo dalo stihnout, ale i tak jsme toho viděli, poznali a zažili mnoho. Mimo malých technických potíží s elektrikou způsobených špatnými kontakty, nás na cestách nepotkaly žádné vážnější komplikace (i když to tak možná může působit). Dařilo se tak i vcelku dobře držet plánu cesty. Myslím, že nakonec nikdo z nás účasti nelitoval, ačkoli byly dlouhé přesuny únavné a o nějakém velkém pohodlí nemohla být řeč . Chvílemi byla zima, chvílemi teplo a nakonec nás i smáčel déšť, přesto byla sranda.

Obrovské poděkování patří Blatovým, kteří nás přijali na příjemnou návštěvu, umožnili prohlídku firmy, opravili závady a po celou dobu cesty byli připraveni poskytnout v případě potřeby technickou podporu. Obrovsky si toho vážím. Zároveň stejnou měrou děkuji Markovi, Víťovi a Hance, bez kterých by se taková akce nedala uskutečnit. Starali se o zamluvení ubytování a návštěvu firmy, plánovaní tras, nákupy, jídlo a navíc poskytli volné místo na jejich motocyklu. Jsou to skvělí parťáci, se kterými je sranda a zároveň je na ně stoprocentní spolehnutí ať se děje, co se děje. Takže doufám, že zase třeba příští léto společně něco takového podnikneme

Na závěr ještě pár čísel:
-- celkem najeto: 1111 km
-- průměrná rychlost jízdy: 55,5 km/h
-- maximální rychlost:102 km/h
-- průměrná spotřeba: bílý motard 2,8L/100km, černý motard 2,9L/100km, enduro 3,1L/100km.
-- ceny ubytování: Vila Rula - 250 Kč os/noc, Orságovi - 200 Kč os/noc, Jedovnice - Kemp Olšovec - 5ti-místná chatka KWC - 1030 Kč (včetně 3 motorky)

Kompletní videosestřih:
Více také v cestopisu uživatele 125Marek: Náš velký výlet

• 

  Všichni hlavní hrdinové příběhu :-)