Kawasaki ER 6F (2006)

Měli jsme jet s kamarádkou, však nebyli se schopni domluvit jak. Mému autu nedůvěřovala (když jsem ji napsal, že něco praská v řízení, ani se jí nedivím :), na motorce tak daleko se bála a letenka - když navrhovala letět, což se mi vůbec nechtělo - se jí zdála na poslední chvíli drahá. Vzhledem k tomu, že jsem jí navrhnul „geniální řešení“, že ona poletí, já pojedu na moto a tam se setkáme, říkám si, že o cenu letenky zas až tak nešlo. Prostě jsem po většinu života sám a není těžké pochopit proč :).

1. DEN

Ale rezultát: Počítal jsem s termínem a tak bych považoval za zbabělé nejet. Před prodlouženým víkendem jsem se pěkně vychystal a v sobotu 5. května, asi v 9:30 ráno (nebo to už je dopoledne ?) vyrazil. Poprvé jsem použil boční brašny, které sice proti kufrům mé předchozí motocyklové lásky nejsou žádná hitparáda, ale spacák a nepromoky se vlezly. Za Lincem začalo pršet a nepromoky se hned hodily. Při jejich navlíkání jsem byl dost sprostý – přes boty a mokré hadry to na dálničním odpočívadle šlo blbě. Postupně jsem ale uznal, že tohle jsem přeci přesně chtěl. Jak někde řekl Jarda Dušek: „Když se mi v životě něco stane, něco co jsem nečekal, řeknu si, že jsem to tak chtěl. Ne, že se to mělo stát, ale že jsem to fakt chtěl!“ Je to alibismus (Dušek, jak mi někteří říkali, je velká osobnost, ale taky pěknej vůl), ale jako vyvraťte to?! Že to není správný a ten nejlepší přístup k životu...

Takže se blížím k Salzburku, přestává pršet. Ale vraťme se ještě v čase. Na čáře (dolní Dvořiště-Wullowitz) jsem dotankovával a pohovořil s motorkářem na Ducati Diavel, obrovská silná motorka. Jel se jen tak projet do Rakouska a vyčistit hlavu, když v 13:00 musí být zase se svou přítelkyní, která si myslela, že je ten čas v práci (uznal, že ji lže, ale alespoň prý nemá strach, že se na moto zabije). Chlubil jsem se – jak je mým zvykem – spotřebou. Na dlouhé vzdálennosti, že jezdím za 3,5 l/100 km a méně. Na to říkal „Nene?! Já jezdím, za 7 a když blbnu tak za 8 a víc“. Takže jo, pochlubil jsem se i tady. Svou oblíbenou frázi „Nene?!“ Použil dočasný motokamarád v rozhovoru ještě jednou. Když jsem mu ukazoval své 3 teploměry, které jsem si na motocykl nainstaloval (chladící kapalina, olej a okolní teplota). Takovou tvořivost projeví málokdo (většina motorkářů si nanejvejš dokáží namontovat doplňky na motocykl přímo určené).

Salzburk na obzoru a uhýbám na Grossglockner – mekku motorkářů. Už den předem jsem si na interfernetu našel, že za průjezd inkasují 26 éček. Kupodivu – jsa extra skrblík – jsem to nějak přijal a smířil se s tím. Mile mne tak překvapilo, že byla sleva – jen 19,50 Eu! No jo, ale vyhlídka Franze Jozefa byla zavřená a na vrcholu začalo pršet. A pršelo pak asi dalších 100 km. Tak zase rychle do nepromoků. Byl jsem pěkně nasraný a ani jsem si neřekl, že jsem to tak chtěl. Přesto jsem našel první nivikolní hlenku (viz fotogalerie).
Po sjezdu do méně horské polohy (to už nepršelo) jsem začal hledat ubytování. Ještě se nestmívalo, ale tušil jsem, že za hodinu a kousek začne. Byl jsem pár km od italských hranic a bylo to špatné. V každé apeninské vesnici byly rozcestníky, které směrovaly k rodinám, které nabízejí ubytování („Zimmer frei“, „Camera libera“). Jedna žena (docela fešná) mi řekla, že „už to neposkytuje“. To mi bylo celkem líto. V druhé lokaci bylo plno. Napotřetí jsem se ani nedozvonil. Nikdo nebyl doma. Řekl jsem si, že na to kašlu, že to nějak dopadne. A ono jo. Krátce před rakousko-Italskou hranicí mne předjeli dva čeští motorkáři. Kousek přede mnou zastavili a já je dojel s dotazem „Nehledáte také ubytování?“ Odpovědí mi bylo: „Nám stačí 4 stromy, máme plachtu. Ale je dost velká, tři se tam v pohodě vejdou“. Hozenou rukavici jsem přijal. Divoké bydlení jsme odjížděli hledat spolu. Byli ale hustí více, než jsem čekal. Přejeli jsme Au-It hranici a nakonec (mezistupně hledání ani nepopisuji) vyjeli do docela horské polohy, kde jsme našli celkem pěkný palouk, ne moc z kopce (no, koukněte na foto). Na podmáčené louce jsme postavili motorky, oni mezi svýma (Suzuki V-strom a Suzuki Freewind) napnuli plachtu. Pod tou jsme spali. Já si vymínil, že budu spát uprostřed. Kdyby nějaká z jejich dvou moto lehla, ať na mne nedolehne. Naštěstí se tak nestalo, čímž myslím, že motorky zůstaly ve vzpřímené poloze). Je to celkem pěkný psychologický vývoj. Večer z toho člověk nemá dobrý pocit, nemá se ani čím opít, aby otupěl. Ráno je vše krásné. I když se v noci moc nevyspal (pršelo a byla zima), říká si nakonec – vždyť jsem chtěl dobrodružství! :). Asi je to jen o tom neutéci. Nepříjemné pocity zažívá každý. Záleží, jak se k nim postravíme. Tento první den jsem najel 499 km.

2. DEN

No ještě bych měl napsat, že dobrodružství bylo ráno vyjet ten mokrý travnatý svach z nocoviště na horskou silničku. Mokrá tráva docela klouže :). Přestože jsem si říkal, že to položím, vyjel jsem to celkem hezky. Naopak stalo se jednomu ze dvou společníků, že mu to uklouzlo, lekl se, přidal plyn – a jak nejel kolmo na vrstevnice - už samozřejmě ležel. Pomohli jsme mu stroj postavit a vytlačit ho na silničku. Ti kluci byli pěkně kontrastní. Jeden se ničeho nebál, do všeho šel po hlavě a vše mu vycházelo. Říkal: „Přestal jsem se bát. Ono to fakt pomáhá“. Ten druhý byl tišší, stydlivější a asi i bázlivější. A tak měl samozřejmě větší smůlu. Ale to jen v terénu, kam já bych sám na moto v životě nevjel (a s nima jsem zjistil, že to jde). Na silnici mi přišlo, že si oba počínají stejně obratně. Dál jsme pokračovali hlouběji do Itálie. Oni to stáčeli do Čech, neměli tolik času. Toto, jak říkali, byla jen jejich zahřívací jízda. Za tři týdny plánují 14 denní cestu do Íránu. Byli to dva elektrikáři od Brna.
Již sám jsem pokračoval na Brixen za K.H.Borovským. Tento druhý den jsem si řekl, že si udělám pohodový. Žádné dlouhé ježdění po dálnici a podobné nerozumy. Projel jsem si pak Brenner mimo tunely (což jsem až tady zjistil, že se dá), na rakouské straně natankoval o 0,26 Eu/l levnější benzín (myslím, že to Taloši; nejsa všichni bohatí, dělají také), a vrátil se zase do Itálie. Pak jsem pokračoval na Jaufenpass. Bylo to dechberoucí. GrossGlockner mne nebavil. Nejen to počasí, ale také jsem měl pocit, že to nemůžu nějak pěkně vykroužit. Hodně utažené zatáčky, než jsem rozjel, musel jsem zase brzdit. Italský Jaufenpass byl úžasný. Líbilo se mi. Přestože kulminuje (jen) v ca 2100 metrech nad mořem, byla to krásná jízda. Viz fotografie. Spoustu sněhu – opět jsem našel nivikolní hlenky. Když jsem sjel z horských serpentýn, všimnul jsem si odbočky na Timmelsjoch, horský průsmyk, který ústí do Rakouska skoro v 2500 m/m! „To musím zkusit!“, řekl jsem si. Přestože mne cedule hned dole hlásila, že průsmyk je „chiuso“, chtěl jsem zkusit, jak vysoko se dá vyjet. Asi do 1800 m/m, takže opět pěkné horské ježdění se sněhem a divokými potůčky a vodopády, které vám cákají až na hledí přilby. Když jsem se vrátil do 1660 m/m objevil jsem tam krásné odpočívadlo. Stoleček s lavičkama, rovná hladká plocha s trávou a krokusy. Pojal jsem nápad tu přespat. Žádný velký provoz, protože který pitomec bude jezdit k zavřenému přechodu a zpět, že? Asi hodinku jsem se tu jen tak mrcasil, bylo krásně slunečno, a tak jsem přebaloval a přesušoval věci, zapisoval kilometry do deníčku. Bylo 18:00, slunce se schovalo za mrak, začalo jemně mrholit a teploměr mi ukazoval venkovních 13 °C. Uvědomil jsem si, že druhou noc bych mohl nevymrznout a trochu se vyspat. Probudil jsem tedy svého oře a sjel do údolí k St. Leonhard. Tam bylo 22°C, v dáli se blýskalo. Zkusil jsem opět jeden dům, který hlásal ubytování v soukromí. Starý pán měl plno, mluvil samozřejmě Německy. Italsky mi odpověděl jen nějakou frázi, když viděl, že se snažím. Tohle prostě není pořádná Itálie, to by se muselo více na jih. Bouře odešla, zalehl jsem tedy se soumrakem do vysoké trávy za vesnicí. Do rána ani nepadla rosa – skoro tropická noc.

3. DEN

Třetí den jsem pokračoval na Passo dello Stelvio (je to od „s“ tak proto „dello“), byl zavřený. Takže nejvyšší, silničně dostupný horský průsmyk Alp, 2750 m/m, jsem nepřekonal. Přestože má být otevřen od května, v pondělí 7. května bylo ještě „chiuso“. Tady jsem ani nejel kouknout, „jak vysoko vyjedu“. Řekl jsem si „co tady ještě budu vymýšlet“ a jel domů. Překonal jsem It-Au hranici v Passo di Resia (ca 1600 m/m) a pokračoval na Landeck-Innsbruck-Rosenheim-Salzburk (německých asi 80 km)- Linz, Dolní Dvořiště, České Budějovice. Dohromady ca 700 km. Krční páteř – majíc křivá záda – cítím ještě dnes (11. května). Přesto mne baví hodiny a hodiny na své náhradní lásce - Kawasaki Er6f – sedět.

Když to zhodnotím, cestování sám má své kouzlo. Kdybych jel s někým, určitě bych měl menší povědomí o trase a co jsme kde viděli.

A nyní mé oblíbené bilancování spotřeby:

Počáteční stav při vyjíždění od baráku: 60 252 km
V Dolní Dvořišti jsem dotankovával v tachometrových 60 296 km 5,9 l, tedy po 134 km. Vychází 4,4l / 100 km. Příměstské předchozí ježdění, takže v poho.
Další plnění do plné bylo v Bischofshofen v 60 561 km, tedy po 266 km; 9,00 l. Průměr vycházející na 3,38 l / 100 km.
Next in Brenner: v 60 908 km tachometrových, tedy po 347 km doplňeno 12,38 l. Průměr tedy 3,57 l / 100 km. To je trošku více, než jsem čekal, ale to je to včerejší hledání ubytování, vyjíždění z mokré louky a tak.
No a při zpáteční cestě při Innbrucku jsem na dálnici uzřel cenu 1,53 Euráče za litr. Věděl jsem, že na dálnici to stojí více. Však tolik jsem ochoten dát nebyl. Sjel jsem tedy na nejbižší „vesnici“ – Zirl a tam v 61 276 km, tedy po 368 km nabral 12,36 l za 1,27 Eu / l. Protože to byla zajížďka tak 1,5 km, jistě se vyplatila. Průměr krásných 3,36 l / 100 km.
Pak následoval ten děsivý přejezd. Přestože jsem zjistil, že na téhle motorce mi dálnice nevadí, 700 km už je dost. Kde to šlo, jel jsem kolem 130 km/h (hlavně německá část), jinak spíše 110 – 120; to je taková pohodovka a na rakouské dálnici většinou povolené maximum. Před Lincem mi začalo svítit hladové oko, a protože to na hranici bylo ještě asi 80 km, pro jistotu jsem vzal asi 4 l posledního rakouského paliva, abych nezůstal na suchu. Na Tank ONO Dolní Dvořiště jsem tradičně doplnil v 61 668 km a mohl kalkulovat: 14,45 l na 392 km, to máme 3,69 l / 100 km. Na nejvyšší spotřebě během cesty se jistě podepsala vyšší cestovní rychlost. Když ale uvážím, že jsem vezl top case a dvě neaerodynamické boční brašny, myslím, že stále velmi slušné.
Za celou zahraniční část tedy ujeto 61 668 – 60 296 = 1372 km a spotřebováno: 14,45 + 12,36 + 12,38 + 9 = 48,19 l. Průměr tedy 48,19/13,72 = 3,51 l / 100 km.