Neplánuj improvizuj aneb cesta za Drákulou Suzuki DL 650 V-Strom

Vlastník	mili001
Vloženo	17.9.2013
Aktualizováno	15.3.2015
Zobrazeno	1 679x

Měli jsme před sebou krásné tři týdny dovolené a v plánu toulání po Karpatech. Západ a východ. Slovensko a Rumunsko.
Vyjíždíme první prázdninovou sobotu směr Tovačov. Městečko, kde jsem ještě nebyla a chci cestou něco vidět. Heřmanův Městec, barokní areál Vraclav, Městečko Trnávka se zříceninou hradu Cimburk, zámek Moravská Třebová, zámek Konice a navíc Čechy pod Kosířem. Čechy na Hané. Místo zajímavé nejen jménem, ale i tím, že ho nedávno spláchla blesková povodeň. Zámek, hezké okolí kostela, muzeum kočárů a hasičů. Místo, které miloval Josef Mánes. Nám tu však začaly potíže.
Po obědě Pavel nenastartoval. Což o to, na to jsme připravený, startovací kabely sebou vozíme pořád, ale bylo to divný,s měsíc starou baterkou.
Penzion v Tovačově byl hezký, horko úmorný, tak jsem na večerní projížďku vyrazila sama,
před západem slunce. Možná to bylo měkkým světlem zapadajícího slunce a doznívajícím jazzovým večerem, ale zámek žil svojí kouzelnou atmosférou.
V okolí města jsou roztroušeny památníky bitvy u Tovačova z Prusko-Rakouské války r.1866.
Impozantní kostel v Dubu se ve své majestátnosti vypíná nad rovinou Hané.
Asymetrický most končí před Troubkami dlouhou pouť řeky Bečvy,před soutokem s řekou Moravou.
Troubky, poklidná obec, jejíž osud neblaze poznamenala voda při povodních v roce 1997.
Bylo zničeno 150 domů a 9 lidí zemřelo.
Černý pták tmy rozprostírá svá křídla noci, vzduch chladne a dá se konečně usnout před dlouhou cestou.
Ráno opět startujeme na kabely. Nad naší dlouhou cestou se stahují mraky.
Zvědavost nás zavedla do legendárních Slušovic. Nejen proto, že pan Čuba před pár dny zemřel, ale jedeme krajem, kde na něj všichni
s povděkem vzpomínají. Dáme oběd na náměstí a zase startujeme na kabely.
V Zádveřicích tankujeme a neodjedeme. Už ani přes kabely .
Hledáme pomoc přes telefon, FB i v místní hospodě. Po pár hodinách a ochotě kolegů motorkářů, zůstává jedna motorka do rána na pumpě a my ve Vizovicích v penzionu Pod Zámkem.
Je domluvený technik v Ducati servisu ve Slušovicích, který motorku ráno rovnou ochotně naložil, odvezl do servisu a prohlídnul. Čekáme na verdikt. Stator se odporoučel do věčných lovišť. Objedná nový a pokud budeme mít štěstí a dojde, ve čtvrtek jedeme dál.
Tak dobře, Slovensko padá, žádná tragédie, projedeme si Vizovice a okolí. Ruším ubytka i sraz se známými v Košicích. Možná někde později... v Rumunsku.
Jsem hodná a dělím se s Pavlem o svou motorku. Ale každý sám. Zlín a Otrokovice mi moc nezaujaly. Luhačovice a krásný výhled v Petrůvkách, to je o něčem jiným. Moc nechápu oslavu amerických letců ve Slavičíně, který se povedlo Němcům sundat, když chtěli bombardovat Ostravu. Ale válka je svině a dneska se historie překrucuje. Učarovala mi místa v okolí Štítné pod Vláří, Lidečka.
Půjčujeme si i kolo na průzkum nejbližšího okolí. Na zámku mají vynikající čokokavárnu. V palírně Jelínek muzeum i s degustací. Čekání na opravu rychle utíká. A máme přeci dovolenou.
Ve čtvrtek je opravdu hotovo. Díky moc. Můžeme v klidu vyrazit přes Slovensko.
Horko a rekonstrukce silnice za Bánskou Bystricí, kde se místy nedá předjet. Odpolední přejezd do motorestu Nemecká, jídlo dobrý, ubytování ne. Přejezd 230km.
V sedm ráno vyrážíme přes Maďarsko na dlouhou cestu do Rumunska. Natrénovaný úhybný manévr mi zachránil kejhák, ty plechovkáři žijí jen v tom svým uzavřeným světě.
Od Miskolce frčíme po skoro prázdný žhnoucí dálnici. Dojezd na přechod Petea, přes rozpálené vesnice, byl snad nekonečný. Fronta na čáře na dlouhatánskou hodinu.
Slušná cesta vede vesnicemi s dost luxusními několikaposchoďovými domy, dost překvapující. Malokapacitní nádrže by měli natankovat pod horama, úsek 50km bez pumpy by mohl být pro někoho problém, navigace jí ukazovala. Přejezd přes hřeben, do Săpânty, vesnice žijící turistickým ruchem, u řeky Tisy na hranicích s Ukrajinou, pod severními svahy Muntii Igni.
Proslavená je hřbitovem s nádherně malovanými náhrobky vyřezávanými z dubového dřeva, známý jako Veselý hřbitov. Barevně jsou na náhrobcích zachyceny obrazy ze života zemřelých nebo příčiny jejich úmrtí. Malby jsou doplněné krátkými humorně laděnými epitafy. Dominantní barvou je modrá. Tradici založil ve 30. letech místní umělecký řezbář Stan Ioan Pătrat.
Horko těžko koupíme večeři za eura, vůbec je tu nechtějí! Výběr z bankomatu se nám nějak nepovedl. Hřbitov si tedy prohlížíme jen přes zeď. Po večeři nás čeká posledních pár kilometrů
do penzionu. Konečně potkáváme i pumpu. Byla třeba. Denní nájezd 500km.
Spíme v hezkém penzionu ve Vadu Izei, pohodlném a zařízeném v tradičním stylu. Konečně se setkáváme se Sylvou, Tadeášem a Michalem, kolegy na další kousek cesty. Den končí pořádná bouřka.
Mlhavé ráno se vybírá do krásného dne a čtyři Suzuki vyjíždějí z Lapa ve Valea Hotarului , vstříc novým zážitkům.
Z DN19 na DN 18 a ve Vadu Izei na DJ 186 s odbočkou ke starému kostelíku. Ten vedoucí jezdec přehlídnul a tak se nám za odměnu nabídl nádherný pohled na vrcholky kopců. Prohlídka dřevěného kostelíku v angličtině a dále k pravoslavnému ženském klášteru Mănăstirea Bârsana . Součástí krásného komplexu dřevěných budov různého stáří je kostel s 56 metrů vysokou věží, který je považován za nejvyšší dřevěnou stavbu v Evropě (dříve primát držel kostel v nepříliš vzdáleném ?urde?ti).
Přejezd z Bogdan Voda nabízí nádherný výhledy a děsnou silnici. Zpátky na DN18, ve Viseu de Sus doplnit benzín, peníze i žaludky a hurá po luxusní silnici na další krásný přejezd. Nádherný Maramures . DN17 a DN17b v idylickém poklidu údolím řeky Bystrity až k dnešnímu noclehu někde v Borce.
Ubytování super, horší obsluha v hospodě.Nevadí večeři zajistí krámek a vlastní zásoby.
DN 15 okolo jezera Lacul Izvorul je v opravě. Různě dlouhé a hluboké úseky vybagrovanýho asfaltu dodají off vložku cesty. Pohled na jezero krásný, cesta vede většinou vysoko nad hladinou.
Z Bicazu odbočujeme na vyhlášenou soutěsku, ale je neděle a tuším, že to bude naprd. Souvislá kolona aut míří stejným směrem. Skály nad hlavama nádherný, ale dole nebylo ani kde zastavit motorku, natož čtyři . Jedeme na dvojku v koloně serpentýny a kocháme se za jízdy. Lacul Rosu bylo normálně hnědo-zelený jezírko. Ani červený, ani růžový jak jsme očekávali. Pověst se vztahuje ke smrti milenců, není to o barvě vody. Obhlídneme a razíme raději pryč, parkování organizují místní čerti.
Cílem je Bran. Cestou ještě prohlídka obrovských hradů v Brasově a Rasnově.
Klukům se nepodařilo opravit spojku u Michala, ten se rozhoduje pro pondělní servis v Rasnově. Pomoc nechce a tak se vydáváme na hrad Bran. Pevnost se nachází na historické hranici mezi Transylvánií a Valašskem. Inspiroval Brama Stokera k vylíčení hradu ve svém románu Hrabě Drákula. Díky tomu se těší velké oblibě. Ten ve skutečnosti žil na Catatei Poenari. V pondělí dopoledne mají zavřeno. Je deset, dvě hodiny se nám čekat nechce, padá trochu mokro. Přejíždíme další kopce cestou E574v koloně náklaďáků.
Jídlo v místním bistru, mici a všudy přítomné hranolky.
Přes Curtea de Arges do Corbeni.
Přejezd 660 km.
Jsme v Colbeni, penzion Arizona, kousek od skutečného Drákulova hradu. Ráno vyráží naši souputníci dál, tlačí je čas. Zůstáváme, jak bylo v plánu. Opravený Michal dorazí zítra večer a ráno putuje dál.
Hlavně, že se zadařilo. Zůstáváme v telefonickém kontaktu, taky měl nakonec všechno jinak, než plánoval.
Přidám něco málo k místopisu.
Název hrad Poenari je trochu nadnesený, ve skutečnosti jde spíše o velmi dobře zachovalou zříceninu, ležící v údolí řeky Arges, v blízkosti Fagaras Mountains. Koneckonců Vlad III. Napichovač alias Dracula ho už jako zříceninu našel. Za jeho vlády vyrostl znovu do bývalé krásy a poskytl mu útočiště.
Jen vycházka sem je o něco náročnější, musí se překonat přes 1480 schodů, vedoucích od řeky až k jeho bráně! Nedávno byl částečně opraven. Jen letos tu bylo hodně medvědů, tak se nahoru nesmělo chodit. Každý den nám na mobil chodilo výstražné upozornění na medvědy.
O nedobytnosti tohoto místa kolovaly legendy, právě proto se sem Vlad v roce 1462 ukryl i se svou manželkou, před janičářskými oddíly (tureckými vojsky) vedenými jeho bratrem. Jeho manželka se jmenovala Elisabetta a kromě toho o ní víme jen to, že prý ze zoufalství ukončila svůj život skokem do příkopu za hradbami. Její duch tak v Poenari dodnes obchází.
Přehrada na jezeře Vidraru byla postavená v 1961-66. 930.000 m3 betonu, 465 milionů m3 vody, délka 10.3 km, maximální šířka 2,2 km, celková plocha přehrady 870 ha s maximální hloubkou 155 m. Nad hrází se tyčí obrovská ocelová socha Promethea.
Moje oblíbená silnice se jmenuje Transfăgărăşan 7C a přejíždí pohoří Fagaraš „Větrné hory" od jihu.
Projíždí se nejvýše položeným horským průsmykem s nejdelším tunelem (875m) v Rumunsku a to ve výšce 2014 m n.m.
Od penzionu k jezeru na vrcholu to je 70 km krásných zatáček, moc pěkná cesta I ta severní je kouzelně kroucená. Cesty si opakovaně užíváme .
Každý den jiné počasí, jezdíme, lítáme, fotíme, lezeme. Zatím se nepodařilo pustit dron , aby nás natočil naší jízdu shora. Vždycky se počasí zvrtne a začne padat voda.
Oblíbili jsme si stánky se sýry a sušeným uzeným masem místních pastevců, stojící u cesty. Jsou milí a komunikativní. Jelení uzená panenka neměla chybu i grilovanou polentovou kouli ,plněnou sýrem také mohu doporučit. Je dost sytá.
Je tu hezky, nechce se nám dál, posouváme odjezd až na pátek . A i ty živé medvědy jsme nakonec viděli.
Pavel mi kontroluje hladinu oleje, začal být za mnou cítit no to mám radost, jakoby nestačila výměna jeho statoru. To prý dojedu, dobrý .
Olej 10W/40 na pumpách neměli, až v Husqvarně se poštěstilo. V Modráskovi zmizelo 3/4 lahve. No tak mě na podzim čeká větší servis.
Všichni motorkáři tu pospíchají, aby toho co nejvíc projeli. Honem nahoru na kopec, prosvištět Fagaraš i s Alpinou za den. Udělat si čárku, tady jsem byl. My ne.
Ve čtvrtek, při posledním návratu zhora si Pavel ještě vybral místo u skály, odkud by mohl hezky natočit hrad i údolí pod ním. Ráno, po borůvkové snídani, tedy vyráží natáčet. Dobaluji věci a čekám a čekám a před polednem to nevydržím a volám, co se děje . Prej je celkem v pohodě, ale asi jsem přišel o helmu a bundu. Hm tak to mě fakt uklidnilo
Sedám na mašinu, paní domácí v letu vysvětluji, že manžel má nějaký problém a jedu k přehradě. Před prvním tunelem letmo zahlédnu dole v údolí jezdce v triku. Otočit se ale můžu až u mostu, o pár set metrů dál. Co proboha dělal v tom údolí medvědů? Kde má věci? Spousta otázek a obav se mi honila hlavou cestou zpátky. Oddechla jsem si, když jsem ho viděla, jak v penzionu vylévá vodu z bot. Co se stalo?
Milý dron usoudil, že má málo energie k návratu na základnu a tak se, těsně před skálou, začal pomalu snášet k zemi. Tedy do hlubokého medvědího údolí. Přistání se dalo korigovat aspoň tak, aby věděl, kde ho najít.
Údolím vede málo používaná cesta, šotolina, u prvního brodu nechal mašinu a dál pěšky. Po dalších pár stech metrech odložil bundu, helmu a rukavice v pustým, prázdným a rozhicovaným údolí, pokračoval k místu pod skalou, občas potokem, přes balvany. Našel dron, hurá.
Odložený oblečení zmizelo, cikáni se tu toulají po lesích.
V bundě byly papíry k moto, klíče naštěstí a docela výjimečně v kapse kalhot.
Za pomoci paní domácí a strejdy googla sepisujeme papíry s místními čerty. Přijíždí ještě nějaký bratranec, co je doma na dovolený, ale kšeftuje u nás s kamionovou přepravou a umí slušně česky. Ochotně pomáhá. Pavlovi otéká koleno z kamzíkování v potoce .
Policajti odjíždí sepsat protokol na kompu, na služebně. Zase vybaluju, suším a domlouvám další nocleh. Protokol je hotový. Cajtovi nestojím za podání ruky, nejsem chlap. Rumun si všiml mého udiveného gesta a vysvětluje, že to tu tak je normální, ne jak u nás. Východní kultura se tu už projevuje.
Noha nechodí, je oteklá jak balón, horko těžko se dostává do pokoje v prvním patře. Prima, letošní dovča je fakt výživná. Budou vazy urvaný nebo ne? Ledujeme, klid a ráno se uvidí.
Zajišťuji eventuální odvoz, nejdříve však pondělí, úterý.
Rumun nám přivezl helmu, zbavila jsem mu jí offroadovýho bahna a zase vrátila, byla tak o 4 čísla větší. Pokud nebudou vazy urvaný, budeme potřebovat na cestu domů nejen helmu, ale i bundu, rukavice naštěstí má náhradní. Nic pořádného tam prý neseženu, objednávají přes internet.
Podle netu je v Pitesti,cca 100 kilometrů moto obchod.
Ráno noha dostává trochu rozum, jde to dojít do koupelky. Vyrážím tedy shánět výstroj. Na dané adrese je jen opravna, beru aspoň lahev oleje do rezervy, helmy mají neskutečně děsný, ale dostala jsem doporučení na obchod s moto oblečením. Nebyl ani moc daleko, ale navigace se zamotala a jela úplně na druhou stranu, než mi pán vysvětloval. Parkuju a jdu raději pěšky a zplavená vlezu do obchodu, klimatizovaného. Na policích Nolanky, Schubertky, bundy krátký, dlouhý, s reflexními prvky i bez...Sen.
Šťístko . Dobře, beru Nolanku, integrálku a doufám, že bude stejně číslovaná, jako předchozí překlápěčka. Kupovat helmu bez zkoušení je riziko, ale sedí mě a Pavlovi zase eventuálně docela sedí můj krásný modrý Shark.

S bundou to je o malinko horší. Všechny mají zimní vložku, nepromokavou vložku a pak je teprve vlastní bunda. Hmmm, ale navlečte se do těch vrstev, když je venku 33 a v bundě se koupete ve vlastním potu. Trapas. Kluci byli fakt ochotný a postupně vyndali všechny vložky ze tří bund, seděla nakonec až ta čtvrtá. Sláva, jsem úspěšná! Mám bundu i helmu. Ověšená helmama, bundama a páteřákem jsem se vydala zpátky k modráskovi.
Úspěšně se vyhnu srážce na dlouhé rovince s protijedoucímu předjíždějícím magorem, který mi chtěl zkomplikovat život víc, než mám. V osvědčeném Kaufu nakupuji zásoby na víkend a pyšně předkládám svůj úlovek doma v penzionu. Pochvala mě neminula. Proflákáme bouřkový víkend. Noha se umoudřuje, počasí taky.
V pondělí se loučíme a pomalu vyrážíme do Čech. Vynecháváme Transalpinu, vybírám trochu rovnější cestu, přes národní park Cozia po E18. Cesta okolo řeky byla krásná, skály, vodopády, kláštery.
Spíme v Tir parku, příjemném penzionu za Sebes na DN7 za 20 euro oba. Pohoda, asi proto, že jsme za městem, minule to ve městě bylo za dvacku za osobu, u dálnice za 30.Jídlo raději v grilu v Kaufu, bez chyby a hlavně bez všudypřítomných hranolek. 162 km.
Večer zase přišla bouřka a ráno bylo okolí v krásném mlžném oparu. Dálnice končí za Devou, doprava na Arad. Vlevo jela většina aut a navigace, jedeme taky. Musím napsat, že kamióňákům patří můj obdiv. Klobouk dolů, pánové. To, jak jezdí po zdejších silnicích a v serpentýnách s plným nákladem, to je paráda. Na dálnicích pak jezdí někdo jiný, bezmozci asi.
Přechod přes hranici byl bez potíží, naštěstí nechtěli techničák, kontroly dělají zřejmě jen při vstupu, minule jsem vlastně nemusela ani sundávat helmu .
V Segedu tankujeme a moc se rozmýšlíme, jestli jet dál. Máme tu jeden oblíbený kemp, ale jsme bez spacáků,tak musíme dál.
Přes Budapešť, díky motorkám, projíždíme docela obstojně, okruh je stále ve výstavbě. Končíme v Komárně, penzion Herrys, u nádraží. To snad ne, vlaky autobusy...No možná, že díky záměru odjet se mi povedlo usmlouvat lepší cenu. Pán byl milý, penzion čistý a vlaky v noci opravdu nerušily. 650 km.
Středu jsme chtěli strávit v termálních lázních. Taxi po slovenském Komárně jezdí za 2E, do maďarského za 3E. Taxikář nám doporučil maďarský, že tam je víc bazénů na koupání. Tak dáme na něj. Krásně jsme si to užili. Kolenu to neprospělo, ale ani neuškodilo.Co mne překvapilo, že slovensky mluvila jen jedna holčina u drinků a jinak nechtěli rozumět. Ale kdybych šprechtila, to bych se chytala! A zrovna ne! Zpátky nás vezl mladší taxikář, slovenský nacionalista, xenofob a rasista. Sympaťák. Moc dobře jsme si rozuměli a pokecali :)
Ráno vyrážíme přes Nové Zámky, Javorník, Buchláky, Sloup a Poličku domů.
+-510 km.
Najeli jsme cca 4100 km, při vší smůle všechno nakonec dobře dopadlo. Příští rok
snad znovu, prosté toulání po horách, mimo nejznámější trasy.
Po týdnu nám volal jeden stromkař, že do penzionu někdo přinesl náš techničák. Dal si tu práci a vyguglil nás. Díky.