Honda CBF 500 (2005)

11.5. Okolo Třeboně přes konec světa a zpět
Kdyby se někdo podíval do historie internet exploreru na mým počítači v redakci, tak by zjistil, že jsem tenhle týden většinu času strávil na stránkách s předpovědí počasí. (Mimochodem, nikomu vy to nevadilo, protože redaktory platí od práce a ne na píchačky) Většinu týdne to nevypadalo nic moc, ale pak se meteorologové přiznali, že v pátek by mělo být 20 stupňů, ale zamračeno. Mě ani Harmovi to radost moc nedělalo, ale nakonec jsme se dohodli, že vyrazit chceme a nejmenší zlo je pátek. Ještě ve středu byla pravděpodobnost deště v pátek 50%, ale ve čtvrtek klesla jen na 10%. To mě prostě zahřálo u srdce. Páteční ráno sice bylo zatraceně dlouhý, protože jsem musel vstávat v 5 na ranní zprávy, ale zato už v jednu jsem stál v plné polní na stejném místě jako minulou sobotu. Harm sice trochu nestíhal, takže jsem se chvíli pekl na sluníčku v moto-oblečení, ale vidina další projížďky mi dodala tolik endorfinů, že mi zkazit náladu mohla snad jen sedmá rána egyptská. Zahřáli jsme motory, Harm ještě pořád bráchův motard a vzhůru. Vymyslel jsem si trasu do Třeboně a pak kolem Jindřichova Hradce zpět. Rozhodně se nám nechtělo vyhýbat se náklaďákům a motat se v zácpách pátečního odpoledne, takže jsem se vydali po okreskách. Značení v jižních Čechách není nic moc(pravda, můj orientační smysl má k holubovi taky daleko), a tak jsem se během chvíle ztratili a smůla z minulého týdne dohnala tentokrát mě. Ta podobnost může mít snad jediné vysvětlení. Vlastně dvě, buď deja vu (ale tentokrát to odnesla moje noha a motorka, ne Harmova) nebo bludný kořen. Špatně jsme odbočili, a když jsem chtěl zajet na odstavné parkoviště, abych mrknul do mapy, tak mi na jemném prachu vedle cesty podklouzlo přední kolo a už se válím. Naštěstí jsem taky skoro stál, takže jsem si akorát trochu potloukl nohu, ale motorce jsme ulomil stupačku. Naštěstí je Harm kluk šikovná, vyměnili jsme ulomenou přední stupačku za zadní a pokračujeme dál. Kolem Třeboně je to fakt nádhera, doporučuju cestu Třeboň - Stříbřec - Číměř, kdy jedete v podstatě po hrázi mezi rybníky. Vodní plocha sahá z obou stran až k silnici, že skoro máte pocit jako kdyby aleje staletých dubů podél cesty byly piloty, na kterých stojí most uhánějící pod vašimi koly. Málokdy tam někoho potkáte, takže máte skoro pocit, že jste někde daleko od civilizace. Jen vy, příroda a motorka. Pod ostrým jarním sluncem taková romantika, že dokonce i rychlík Harm zpomalil pod sto. Mezi Novou Bystřicí a Jindřichovým Hradcem jsme zjistili, že se nám krátí čas. Harm měl v pět povinnosti doma, a tak na kochání už nebyl čas. Schoval jsem se za řídítka a honda z příjemného vrnění plynule přešla do vyššího kvílení. Trochu ve mně hrklo, když jsem si všimnul policejního auta z bradavicí na chladiči, ale naštěstí honili nebohého skopčáka v pasátu a nás si ani nevšimli. To v klukovi, který jel proti nám na nějakém supersporu asi hrklo podstatně víc. Zmerčil naše "ochránce zákona" a otočil to do protisměru tak rychle, že zabalancoval na krajnici, málem spadl do příkopu a pelášil zpátky pryč od zeleno-bílé blikající octavie. Nejsem si jistý, ale mám dojem, že mu na zadnici chyběl takový ten bílý obdelník s číslíčky a jedním písmenkem. Každopádně asi věděl, proč zmizet. Harm, coby jindřichohradecký student, nás protáhl nějakou zkratkou, na které jsem měl maličko staženou zadnici, protože vedla většinou po dlažebkách, ty jak známo kloužou a já si rozhodně nechtěl zopakovat anabázi známou jako šmejk-tlamou-o-zem z dnešního časného odpoledne. Zpátky do Soběslavi jsme dorazili s drobným zpožděním, ale obešlo se to bez problémů. Ještě se dokonce našla chvilka, abych se svezl na nahatým Fazeru. Upřímně mě to docela zklamalo, ale možná to bylo mnou. Posez mi nebyl vůbec pohodlný a celá motorka mi přišla nějaká "tvrdá," jak řízení, tak brzdy a vůbec všechno. Taky mi vadilo, že jí musím dost točit, aby nějak jela. Proti mému dvouválci je to úplně odlišný styl jízdy, takže možná kdybych měl čas se s ní skamarádit, tak by mě to začalo bavit, ale láska na první povození jako u motardu nebo mého dvouválce to rozhodně nebyla. Už jsem chtěl vyrazit domů, když se nad Soběslav přihnaly mraky. Párkrát se zahřmělo a začaly padat kapky jak malý panáky. Strávili jsme tedy s Harmem několik okamžiků v rozmluvách o nesmrtelnosti brouka a hned jak to přešlo jsem vyrazil k domu. Samozřejmě jsem ten déšť dojel. Co se dá dělat, nemusí být vždycky kaviár...