Suzuki GN 125 (1998)

Večer začlo pršet, nejdřív jen taková přeháňka, pak další a v noci pro jistotu začalo a s drobnou pauzou nepřestalo až do rána. Sbalili jsme věci, namontovali baterii a vyrazili. Sice Zuzka nechtěla chytit, ale po roztlačení si dala říct - hold není zvyklá že na ni celou noc prší. Než jsme dojeli do Mělníka byli jsme mokří jak myši. Koupili jsme benzín, změřily byterii a vyrazili. A pár kiláků za Mělníkem se to stalo. Jel jsem za čízou s pávem a najednou jsem si uvědomil, že musím odbočit vlevo. Reakce byla bleskurychlá, vzal jsem za přední brzdu a spolu s padající ručičkou tachometru jsem padal i já. Nevím přesně jak jsem padal, ale zaparkoval jsem si to za krajnicí, kde naštěstí byla asi 20 cm hluboká louž, která pád dost ztlumila. Rychle jsem zjistil, zda nemám nic zlomeného a běžel sebrat motorku, která si to bo boku ještě chvilu valia do předu a trochu prohnala kamaráda s pávem. Ač jsem se divil, škody byly minimální - jak motorce tak na mě. Motorka má odřený konec výfuku, páčku přední brzdy a blinkr a lehce ohnutá řidítka. Já mám pár odřenin zřejmě naraženou ruku, natrhlou bundu a prodřené rukavice. Voda na silnici je sice mrcha, ale díky bohu, že byla v té krajnici. Rychle jsem se oklepal a vyrazili dál - před námi bylo asi ještě 150 km. Číza zase začla blbnout, takže jsme ještě před Brandejsem měli technickou pauzu na úpravu relé a zavázání ruky a jeli dál. Zjistilo se, že když se na číze jede tak 60 (aby se točila do těch správných otáček) jede a nechcípá. Jenže to maník ve favoritu co jel před ní jaksi netoleroval a přidával a brdil jak cyp, tak jsme zas zastavovali. Jako nouzovku koupil kamarád monočlánky s vidinou, že je kdyžtak spojíme a budeme mít náhradní baterku. Číza si ale dávala celkem říct a i když nám průměrná rychlost s čekečkama vycházela asi tak 40 dokodrcali jsme se až za Poděbrady. Tam ovšem pár inženýrů navrhlo kruhák - obyčejně je mám celkem rád, ale tenhle pro nás (respektive pro kamaráda) znamenal konec. Asi tak hodinu a třičtvrtě jsme se v tom hrabali - montovali co šlo, laborovali nad tím proč to nejde a pak jsme na to přišli - bylo to rozbitý. Zklamala i akce monočlánek, tak nezbylo než zavolat Hjůstn, že je problém a čekat. Nechal jsem tam kamaráda samotného - jednak proto, že společnou cestu jsme měli každý už asi jen 20 km a jednak proto, že po raním skákání do louže jsem měl mokrý i trenýrky. Zbytek cesty proběhl bez problémů. Sice jsem 10 km před domovskou osadou zmoknul jak blbec, ale to už mi bylo celkem fuk. Když jsem konečně dojel, bylo asi 15:40 a byl jsem fakt rád, že se můžu vysvléct z mokrých hadrů a dát si čaj s rumem.