Osmý Melecháč navštívila i delegace z NDR
Text: Jan Krajíček | Foto: Jan Krajíček | Zveřejněno: 25.8.2017 | Zobrazeno: 12 267x
Na startovní čáře čeká semafor se sirénou a hlavně sympatické umbrella girls, jejichž přítomnost je všemi jezdci, i přes zataženou oblohu, náramně oceňována. Siréna zahouká, padá zelená a už první gangy s čoudící clonou spalin ze studených motorů hřmotně vyjíždějí na trať! Nebývá zvykem, abychom na Melecháči nezažili tropy, ale letos tomu tak skutečně je, zároveň se ale zatím nepotvrzují deštivě předpovědi – prostě na motorku ideál.
Jenže záhy se ukazuje, že počasí přece jen nachytalo malý zádrhel. Z prvního stanoviště, štafetového motokrosu, volá komisař Bert. Trať je po noční průtrži ještě měkčí, než se čekalo, nic nevyschlo, brutální závodní mašina Jawa Robby 50 dosahuje v největším vyběsnění asi tak tří poníků, a ti si s rozbředlými muldami poradit nedokážou, jak se hned zkraje ukazuje.
Co teď? Chvilka napětí, Petr pozastavuje startovací proces, kočky sklapují paraplíčka a pořadatel odjíždí situaci řešit na místo. Na startovním ciferníku uběhne pár minut a Petr je zpět. „Hoši, vím, že jste drsňáci a ničeho se nebojíte, ale takhle by nám Jirka Kraft motorku už nikdy nepůjčil, protože bychom mu už neměli co vracet,“ vysvětluje Petr posádkám, že museli s Bertem vést trať alternativním, pro Robbyho zdolatelným terénem. 
Fajn, tak šup od brány přes náměstí a nádraží k prvnímu závodnímu stanovišti. Nakonec se ukazuje, že rovinatá trať s jedním skokem, vytyčená na plácku na kraji ledečské motokrosové dráhy, je pro výkon čtyřtaktní padesátky tak akorát. I tak ale přináší všudypřítomné bahno a menší terénní nerovnost dramatické motokrosové momenty, lehká motorečka ochotně skáče vzduchem a snadno smykuje v ostrých náklonech.
Nejen nástrahy terénu, ale i samotný Robby 50 klade závodníkům odpor. Spousta posádek tak ztrácí na předávce, když se finišující snaží dlouhé vteřiny najít neutrál (vlastně, je tam vůbec?!) – z minulých ročníků už přece víme, že nejrychlejší je předávat s vymáčknutou spojkou! „Takhle měkký řídítka nemá ani děda na skládačce,“ glosuje tuhost Robbyho závodník, co má očividně terénní průpravu a vyšší nároky na techniku. Méně zkušený kolega se po absolvování svého okruhu naopak omlouvá. „Kluci sorry, já při doskoku omylem brnknul o brzdu a pak už jsme to celou rovinku nestihnul rozjet,“ slyšíme v jeho hlase mírné rozladění z maximálky malé Jawy. Ale vše je jen na oko, ve tvářích gangsterů je vidět, jak je tenhle ztřeštěný úkol pobavil.
Tak ještě otřít obličej do sucha a vyrážíme zpátky směr náměstí a nahoru na kopec do Kožlí, kde ž čeká druhé stanoviště. Jízda poslepu je stejně jako motokros už takovou melecháčskou tradicí, těší se na ni všichni. Úkol je prostý: nasadit si speciální nepropustné brýle rozjet se s vlastní motorkou proti vyznačenému sektoru a zastavit v co možná nejvíc bodované zóně.
„Fuj, co to je v těch brejlích za hnus, co to tam vidím děsnýho? Je mi z toho pohledu zle,“ stěžuje si borec na startovní čářě. „Zrcadlo, kámo“, vysvětlí komisař… Tak kdopak letos neodhadne vzdálenost a skončí v křoví před sámoškou? Letos můžeme dokonce premiérově zjistit, kolik simsonů se vejde do tújí na koželské návsi, no nestojí to zato? Místní obyvatelé si za ty roky už zvykli na ledasjaké kuriozity tohoto podniku, a tak se jich kolem stanoviště několik shlukuje, ti pohodlnější si dokonce přinášejí židle, až tolik je pro ně lokalizace jednoho stanoviště Melecháče právě k nim do vsi prestižní společenskou událostí. K mírnému zklamání přihlížejících se letos projevuje asi větší zkušenost posádek, v křoví ani ve vratech za sámoškou neskončil nikdo a všechny posádky dokázaly aspoň minimálně bodovat. Překvapením je skvělý výkon gangu Emzeťáků, kteří jako nováčci na Melecháči zastavují své stroje předními koly skoro pokaždé přesně v nejhodnotnějším poli a bodují tedy téměř naplno. „No jo, Němci byli vždycky víc pynktlich“, smějí se ostatní.
Cesta na třetí stanoviště vede zpátky nad Ledeč, přes Bojiště a od Kamenné Lhoty po zbrusu nové asfaltce až do Koutů. Šedivá obloha se začíná černat, tak honem zapadnout do autobusové zastávky na návsi pod lípou, kde je připraveno třetí zastavení – obrázková poznávačka. Letos je desítka obrázků obzvlášť vypečená: podle fotek rámů určete značku i model motorky!
„A nezapomeňte, že letos tu máme družbu s NDR,“ napovídá komisař, že ve hře jsou i Emzety a Simsony. Malá dřevěná budka se v dusném počasí brzo zafuní, tím víc, jak se ze závodníků při určování správných odpovědí jen kouří. Což o to, něco rovnou bije do očí (třindu, pařeza, simsona nebo Emzetu 150 pozná skoro každý), něco je kapku horší (malý chyták je rám Jawy 90 cross, nebo: „Ježíš, to je která ta nová babetta?“, nemohou si mnozí vzpomenout na Manet Korado), a takový rám MZ ES250 pozná bezpečně na první pohled snad jen její řidič. I díky tomu utrží opět jeden z nejlepších výsledků MZ-gang a ze zelanáčů se stává černý kůň závodu. Kluci se radují, aniž by tušili, co na ně ještě čeká, inu nováčci. Zkušenější už vědí, co přijde, a tak se na klikatou a krásnou štreku údolím mezi bájným Melechovem a prastarou zříceninou hradu Lipnice, vydávají s kapku menším elánem.
Ano, jak každý rok, i letos to tak bude. Ač se chystá vlahý letní deštík, z těch slov spíš běhá mráz po zádech: Čtvrté stanoviště. Dolní Město… Tlačení motorky!!! Kdo to zažil, netřeba vysvětlovat, kdo o tom četl, asi tuší. Brutalita frenetické pětiminutovky štafetového tlačení dezolátní, podhuštěné, přibrzďující, rozhrkané a těžké motorky spočívá nejen v objektivním zadání úkolu, odehrávajícím se na slunci exponovaném okruhu kolem návesní zastávky busu, ale i v tradičním melecháčovském počasí. Na návsi není kam se schovat, předešlé ročníky bylo vždy asi padesát na slunci a k tomu posádky oblečené do solidních motohadrů… no nebýt malého pítka za zastávkou, měl by Melechovský okruh jistě dávno titul nejvražednějšího českého motosrazu.
Letos je počasí naštěstí velkorysé, bio je na jedničce, rtuť teploměru zlehka převyšuje dvacítku a stahující se mračna před sebou ženou svěží vánek. Návesní okruh byl letos zvětšen, po různých pádech z obrubníku se letos nejezdí po, ale kolem chodníku, což chvílemi komplikuje řídkou dopravu v sobotně ospalé střediskové obci. Jedna část okruhu je však z mírného kopce, takže odměnou za pořádnou makačku na úseku před úřadem je pak leháro kolem zaparkovaných autobusů. Gangy už jsou letos pořádně zkušené, řidiče dělá ne vždy nejlehčí, ale spíše nejodvážnější jezdec, co si dokáže trať podél vysokého obrubníku co nejvíc zkrátit. Tlačiči na úsecích se pravidelně posouvají a střídají, aby se jejich úsilí vzhledem k proměnlivému sklonu spravedlivě rozložilo. I díky tomu jsou letošní dolnoměstské výkony vzácně vyrovnané, mezi nejlepším a nejhorším je v pětiminutovce rozdíl pouhých tří koleček.
Ani zdravotní následky nejsou tak dramatické jako jindy. Nejhorší újmou je maximálně silniční lišej zapříčiněný přemírou vervy při tlačení. Jinak se nikdo v agónii do náručí záchranářů nehroutí, jen obecní pítko je tradičně v permanenci. Když to tak s kamarády sledujeme, tohle je možná zárodek nějakého budoucího národního sportu. Roztláčení nebo rovnou odtlačování zhaslé motorky není pro jezdce zúčastněných strojů žádné tabu, a dát tomuhle zápolení nějaká pevnější pravidla, mohl by z toho být atraktivní a masově sledovaný sport s potenciálem mezinárodního rozšíření minimálně i do zemí bývalé NDR… Ha, biatlone, třes se!!!
Po nezbytném občerstvení vyrážejí vyšťavené posádky do poslední části okruhu. Stále ještě neprší, a tak cesta vesnička tyčícími se ve srázech nad Sázavou poskytuje příjemné osvěžení těla i ducha. Na kraji Trpišovic ještě uhnout kolem cedule s pětkou do lesa, a už nás čeká komisař s kvízem. Martina se jako správná úča na prázdninách pořádně vyřádila, letošní test z moto-historie je pěkně tuhý, o to víc, že už se netýká jen tuzemských dějin. Že se motocykly Simson nevyráběly ve Springfieldu je dost jasné, ale po jakém ptáku je pojmenován SImson Sperber nebo kolik stála Čezeta v roce 1935, to už je kapku tvrdší oříšek. „Letos je to vyrovnané, jak je to těžké,“ směje se komisař Jarda, a přísně, ale s otcovským nadhledem kárá některé usvědčené podvodníčky, kteří si za pomocí mobilních technologií chtějí odpovědi vygůglit. „No tak kluci, je to jen sranda závod, vždyť jste jak malí!,“ nesmlouvavě odebírá Jarda rozpálené mobily. „Martině nic neřeknu, to byste je dostali až na konci školního roku.“ Hm, v srpnu blbá vyhlídka.
Vzhledem k obtížnosti nejsou výsledky nakonec nijak děsivé, aspoň půlku odpovědí se daří tipnout prakticky všem posádkám, a když už nic, tak vyhodnocení přináší aspoň kýžené poučení. Naprosto famózní vědomosti prokázali částečně plešatí a částečně vlasatí kluci z gangu Vítr ve vlasech, kteří utržili plnou dvacítku – to vypadá na útok na přední umístění. Tak zpátky na stroje, teď už nám z pětatřicetikilometrového okruhu zbývá posledních pár zatáček.
A už jsme zpět v Ledči, odbočit do areálu a je po všem… Nebo ne?! Hned za branou je na gangy připraven nesmlouvavý dopravní policista. „Pane řidiči, připravte si vaše doklady, doklady od vozidla a povinnou výbavu,“ hromovým hlasem nesmlouvavě vyzývá posádky. „Dva roky propadlá technická? No, tady to bude jen za trestný bod do itineráře, ale koukejte s tím zmizet ze silnice,“ kárá dopravák a zapisuje srážku skóre do jízdní karty gangu. V mnohých je před hlídkou SNB malá dušička. „Ale… přece… to snad… prosím, strážníku…“ „Cože?! Strážník je obecní, já jsem policista, bod dolů,“ hřímá cajt s dobře předstíranou přísností.
Mezi nejčastější, ale i tak celkem řídké prohřešky proti vyhlášce nakonec patří absence zelené karty („No jo, mám těch motorek víc, vzal jsem si špatný doklady“) či prošlá lékárnička („Pane řidiči, začíná vám plesnivět obvaz a zpuchřelo vám škrtidlo!!!“).
Tak hlídku jsme přežili a hyjé dolů na plácek zaparkovat. Vzhledem k loňským karambolům a k předpokládaným, byť dosud nenastalým průtržím, letos pořadatelé upustili od jízdy zručnosti, takže závěrečným úkolem je šroubování matic na závity různých velikostí a stoupání. Nic složitého, řeknete si, než zjistíte, že mnohý závit je obrácený a ne každá matice je tím, za co se vydává. Závodníci navíc musí úkol absolvovat v rukavicích, takže sranda o to větší. I kvůli tomu nikdo vyloženě neexceluje ani nepropadá, výkony jsou opět dosti vyrovnané.
Je kolem páté odpoledne, všechny gangy jsou v cíli, zvedá se vítr a teprve teď začíná z černé oblohy nesměle kropit. Zatímco Petr s Martinou horečnatě sčítají a odečítají výsledky a připravují vyhlášení (už se nese mobilní přístřešek), závodníci, teď už v klidu a s úlevou, obsazují osvěžovnu ve stodole. Otrlejší zůstávají venku, bouřka jim dává za pravdu, mraky se po chvíli rozeženou a nad Ledčí se pomalu vyjasňuje.
Areálem se nese teď rozléhá vyhlašování výsledků. Letošním vítězem jsou kluci z Holých kolen, kteří si stabilním bodováním na všech úkolech zajistili tříbodový náskok před druhým gangem. Tím jsou k velkému překvapení, ale zcela zaslouženě, nováčci-Emzeťáci, kteří naplno bodovali nejen na poznávačce, ale excelovali i v testu nebo nad závěrečnými závity.
Tak vida, přeshraniční družba přinesla své ovoce! Hned o bod v závěsu končí Vítr ve vlasech, jejichž drtivý finiš při vědomostním testu jim zajistil třetí příčku. Ceny za umístění jsou rozdány, vítězové olíbáni vášnivými hosteskami a své majitele si našly i různé čestné diplomy, udělované nezávislou melecháčskou komisí (třeba nejstarší, nejvzdálenější nebo nejpravidelnější účastník, největší pařmen; diplom za nejdelší reportáž si donáším i já, a to ještě nečetli tohle!).
Někdo už s omluvným loučením odjíždí chca nechca domů („rodí mi kočka“, „musím kupit seno“, „zítra se stěhuju do Číny“), ale většina zůstává. Podvečerní počasí už je typicky melecháčské, slunné a teplé, tak proč jej nevyužít na společnou vyjížďku.
Hromadné zamořování ovzduší dvoutaktními emisemi má letos trochu enduro-příchuť, z Ledče míříme pře Sechov dolů k řece pod chřenovický hrad. Zde nastane menší drama. Dřevěná lávka, kterou jindy rozhoupá malé dítě, teď čelí náporu mnoha desítek motocyklů.
Několik sajdkár projíždí úzký mostík takřka suvně, aby je na konci překvapila uprostřed vztyčená zábrana. Co teď? Zámek překážky nejde uvolnit, klíčník neznámý, objetí nemožné, zpátečka nereálná. Nezbývá než ve čtyřech pěkně každou sajdu přes překážku přenést, trocha toho pozdvižení musí být, a už pokračujeme nahoru směr Třebětín a oklikou kolem bývalého pivovaru zpět do Ledče.
Teď teprve propukají ty pravé orgie večerní zábavy, kterým jsou počasí i pozávodní žízeň tak nakloněny, a Hanka s Mírou v bufetu nestačí kmitat.
S nedělním ránem se ze stanů ospale trousí desítky unavených, možná ještě zlehka podroušených, ale především spokojených motorkářů. Uklidit a rozebrat areál je v tolika lidech snadná práce, Petr s Martinou mají spousty ochotných pomocníků. Na Petrovi je vidět únava, ale i úleva, jak veškeré obavy s koncem akce mizí. Přesto je v hodnocení akce jako vždy zbytečně skromný: „Ty krásko, měl jsem obavu, co ty soudruzi, ale přijelo jich dost, umístili se, no doufám, že je to namlsá. Sice jsme nepřekonali stopadesátku, ale když vidíš, kolik lidí se tu po roce zas setká, poklábosí, ještě zůstanou do rána… to by docela šlo!“ Jo, to by určitě šlo, říkám si, a nejen já. Mezinárodní záměr báječně vyšel, simsony a emzety sraz skvěle oživily a závod byl zas o něco zábavnější a vtipnější.
Ale Melecháč není jen o motorkách a o závodění. Od prvního ročníku, kdy se nikdo s nikým neznal, nikdo nevěděl, jak se všechno vyvrbí, ušel tenhle sraz dlouho cestu, až se stal jednou z hlavních akcí sezóny nejen pro trapiče domácích, ale nyní už i východoněmeckých strojů. Cesta z Melecháče domů je jako když se po dlouhé dovolené vracíte zpět do procesu – nechce se, hlava ví, že se musí, ale srdce by se nejradši vrátilo do Ledče k řece a pod melechovské stráně, za kamarády a zábavou. Nostaligii ale vzápětí střídá těšení na příští srpen a jeho třetí víkend – tak nazdar za rok!