Živá historie - můj koníček veteráni II.

Tehdy se dalo pořídit leccos za relativně rozumné peníze, dnes je to čím dál složitější. Rovněž také v současnosti nastoupil trend replik. Což samo o sobě je dobré, pokud vám chybí díl, tak ho prostě zakoupíte nově vyrobený. Potíž ovšem nastale, když se rozhodnete koupit si motocykl např. značky BMW (ty obecně patří mezi dražší) za nemalou částku v domnění, že se jedná o krásně zrepasovaný originál, a časem zjistíte, že spousta dílů jsou repliky či byly vyrobeny v SSSR.

Máš peníze - máš veterána

Originální stroj v původním nerenovovaném stavu je vzácností a odpovídá tomu také cena. Častější variantou je proto zrenovovat původní kompletní stroj za použití jen nejnutnějších replik (např. výfuky, ty bývají většinou v dost špatném stavu). Samozřejmě předpokládám, že chci na stroji jezdit. S přibývajícím množstvím replik logicky cena klesne. Otázkou navždy zůstane serióznost prodávajícího. Jelikož vždy jde v první řadě jen o peníze, takže z vlastní zkušenosti vím, že důvěra je problém. Nad větou „my motorkáři-jedna rodina“ se jen usmívám, spíš „moje peníze“, myslí si každý, kdo vám prodává. Obecně nejlepší zkušenosti ohledně koupě mám se starýma dědulama, to byla holt jiná škola, většinou co řeknou, tak odpovídá skutečnosti. Také nemají absolutně nesmyslné cenové požadavky. Nálezový stav motocyklu Triumph S-350 (TWN), po započaté demontáži při prohlídce stavu motoru.

Pravdou ovšem je, že je spousta movitých lidí, kteří svou neznalostí a chtíčem mít to za každou cenu ovlivňují trh. Když jsem začínal jezdit na veteránech, leckteří se usmívali a byly i názory „no nemá na nic lepšího, tak jezdí na tomhle“. Roky plynou a leckteří mají náhle potřebu ukázat veterány, kteří se bohužel stali v jistých kruzích demonstrací majetku a ukázkou společenského postavení. Osobně bych s tímto problém neměl, ale potíž je v tom, že díl, který stál před 10-ti lety na burze 500 Kč,- a bylo jich relativně dost dnes stojí 5.000,- Kč, protože dramaticky narostl zájem o vlastnictví veteránů od lidí, kteří požadovaný díl prostě přeplatí do nesmyslné výše. Logicky každý prodávající potom patřičně napálí cenu, protože chce co nejlépe prodat. Dnes je běžné si pro vysněného veterána zajet mimo hranice naší země, mimochodem já nakupuji náhradní díly výhradně přes internetové aukce E-bay. Zní to sice paradoxně, ale věřte, že to koupím mnohem levněji než zde. Ona také, na rozdíl od devadesátých let, už u nás není na burzách tak slyšet němčina. Logicky proto, že je zde draho a to velice draho! Myslím, že co se veteránů týče, nikde není dráž než u nás.

Když se štěstí usměje…

Pohádkoví dědečkové existují, věřte či ne, u několika jsem byl. Není však jednoduché se k nim dostat a především si získat jejich důvěru. Pokud se to zdaří, opravdu to stojí za to. Sám nejraději kupuji motocykly z těchto zdrojů. Když jsem kdysi byl poprvé jedním takovým dědou vpuštěn na jeho teritorium, slovo úžas či šok je prostě málo. Stál jsem ve stodole, kde bylo celkem pravidelně a úhledně narovnáno cca 50 motocyklů a žádný nenesl rok výroby mladší než 1945! Koukal jsem a nechápal, spím či bdím?! Prostě mazec! Nekecám, fakt jsem se štípal do tváře! Tito lidé ty motocykly celý život sbírali, spousta z nich je v původních stavech, ale nepojízdných, tu chybí to, tady zase tohle. Mnohé od války nejeli, majitelům je nyní kolem 85 let. V jednom případě to dokonce ani nemá komu odkázat a tak začíná pomalu pouštět mazlíky zase dál. Tito lidé nechtějí vidět překupníky, spíše je to o srdíčku, tak jim vozím ukázat fotky po renovacích, abych se pochlubil. Mají radost z oprášené slávy. Také žádný z mnou prodaných motocyklů z těchto zdrojů nikdy nepřekročil práh našeho klubu.

Veteráni – co na to řeknou doma?

Renovování a následné ježdění na takovýchto motocyklech může být však i dost nakažlivé. Své o tom ví nejeden můj kamarád, kterého mé neustálé vymývání mozku na téma veteráni v minulém zaměstnání, donutilo si taky nějakej starej krám pořídit. Zaplať pánbůh, že nedošlo k rozvodu v důsledku vlastní nepřítomnosti doma či kvůli skládání motocyklu po laku v obýváku apod. Tolerance manželek je krutě nevyhnutelná, a také jim patří dík za to, že nás to naše blbnutí může nadále bavit, aniž bychom ohrozili manželství. Ideální je, pokud drahá polovička alespoň z části holduje tomuto styku, případně sama na motocyklu jezdí. Vysvětlovat ženě, že ježdění na motorce je lepší než sex rozhodně nedoporučuji. Riskujete totiž, že by to mohla začít zkoušet, z čehož např. plynou studené večeře nebo že zajistí hlídání dětí u babiček a oznámí, že se jede projet. Pak už máte v podstatě na výběr tři možnosti: jít do místní restaurace, uplichtit něco sám, nebo jet taky a dát si oběd někde po cestě. V mém případě je za C správně! V současnosti žena jezdí především na svém Davidsonu, ale občas projede i veterána:Ne všude však drahé polovičky toto nadšení podporují. V jednom komplikovanějším případě jsem slečně vysvětloval, že taková renovace je bohulibá činnost – bez reakce. Tak jsem přidal, že je přece rozhodně lepší být zavřen v dílně, než trávit čas po hospodách - což odkývala. Nakonec jsem vysvětlil, že je to slušné zhodnocení peněz a při následném prodeji by za to mohl být balík peněz - no to konečně zabralo! Že by to kámoš prodal jedině přes svou mrtvolu, to jsem ji neříkal, protože lhát se nemá... Finance jsou prostě důležitým faktorem. Řídím se tím, co mi říkal táta: „Koníček si na sebe musí vydělat sám, nemůžeš na to brát prachy z rodinného rozpočtu, to by byla časem katastrofa.“ Jako ve všem měl i tady pravdu, vidím to kolem sebe…Jezdíme celá rodina, děti zbožňují sajdu.

Co dál?

Hodlám se renovacím a zájmem o historické motocykly věnovat i nadále, také se zabývám obdobím jejich působnosti. Snažím se si nadále rozšiřovat vědomosti o druhé světové válce, už od dětství mě tento konflikt přitahoval. Od původního zaměření na čs. armádní sbor v Sovětském svazu, přes Anglii a Rudou armádu se v současnosti zaměřuji na WH. Sice to je do určité míry pro některé lidi nestravitelný problém, protože jsou přesvědčeni, že pokud mám v rámci natáčení dokumentu či při rekonstrukcích historických událostí na sobě uniformu německé branné moci z období II. sv. války, tak nutně musím být „nácek“, v uniformě Rudé armády jsem zase býval „komouš“. Přesto se tomuto koníčku budeme s naším klubem věnovat i nadále a se stejným zaujetím. Tahat nám přiblblou politiku do toho našeho válčení je prostě blbost, protože kdo si hraje, nezlobí. V současné době kamarádovi renovuji motocykl BMW R61 se sidecarem „Zepelin“ od fi. Steib typ 39, hodně toho chybělo, ale chybějící díly se podařilo doshánět a teď už jdeme do finále. Na jaře 2011 by měl projít testací historických vozidel a vrátí se zpět na silnice, kam po právu patří… Právě renovovaný motocykl BMW R61.

Poslední velkou výzvou pro mě bude nasměrovat syna, abych v něm probudil zájem o historické motocykly a mohl ho naučit všemu, co mě naučil můj táta. Chtěl bych koupit Harley-Davidson WLA-750 či eventuelně Zündappa KS600, a až bude syn větší, tak ho spolu zrenovovat a následně se společně jet projet. Zatím nejsou finance, ale synovi jsou teprve 4 roky, tak je dost času. Teď lítá na plastovém Harleyi na baterii, kterého jsme spolu sestavovali, tak je vše snad na dobré cestě.
Junior montuje svoji první „motorku“.

O tři roky starší dcera už vlastní BMW R-12 a občas na bráchu machruje, tak to musím napravit. Chtěl bych, aby jim po mně něco zůstalo. Čas ukáže, jestli mlaďák bude mít zájem se motocyklům věnovat. A to nejen moderním, ale taky opravám či případným renovacím veteránů. Pozitivní je, že pokud jdu do dílny „na motorky“, tak nikdy nechce chybět. Rozhodně ho nechci do ničeho nějak nutit, spíš v něm chci probudit zvědavost a zájem. Podle toho, jak je schopen v necelých 4 letech sešroubovat dřevěné hračky motorek a jak má šikovné ručičky si myslím, že bude šikovný po dědovi, kterého nikdy nepoznal, čehož moc lituji. Věřím však, že jestli jednou pojedeme vedle sebe na motorkách a on bude řídit svého Harley či Zündappa, tak bude mít dědu za sebou na tandemu…Začátky motorkaření...?