hsq_cervenec_spart401




Zemřel Giancarlo Morbidelli, do aukce jde přes 200 motocyklů z jeho obrovské sbírky

Další velké jméno ze zlaté éry klasických Grand Prix nás opustilo. Ve věku 86 let zemřel po dlouhé nemoci počátkem února Giancarlo Morbidelli, vskutku renesanční muž, který se z nuly vypracoval na velmi bohatého muže ve dřevoobráběcím průmyslu. Vydělané peníze používal nejprve k vývoji vlastních závodních speciálů, které mu přinesly šest titulů mistra světa, a později k vytvoření jedné z nejvýznamnějších světových soukromých sbírek motocyklů na světě. Tu ale nyní rodina chce částečně rozprodat.

Kapitoly článku

Životní příběh Giancarla Morbidelliho by mohl sloužit jako námět na levný hollywoodský doják. Narodil se do chudé rodiny v roce 1934 na vesnici v italském regionu Marche a začal pracovat už v 16 letech coby učeň zámečník v továrně opravující stroje na výrobu nábytku, což byla jedna ze dvou průmyslových fabrik ve městě, které se stalo jeho domovem – v Pesaru, na pobřeží Jaderského moře kousek pod Rimini. Co byla ta druhá firma, snad není potřeba motorkářům dvakrát připomínat, Pesaro je přeci rodištěm značky Benelli. To nám umožňuje pochopit Giancarlovu lásku k motocyklům, které si kupoval již velmi záhy poté, co se osamostatnil a se vstupním kapitálem 30 000 lir (tehdy ekvivalent dnešních asi 40 eur) rozjel svou vlastní firmu na výrobu obráběcích strojů. Hodiny strávené laděním motocyklů Benelli a Motobi vedly nejen k řadě vítězství v závodech, ale také to v Giancarlovi dále rozvíjelo jeho řemeslný talent a společnost Morbidelli Woodworking Machines se v 80. letech stala jedničkou ve svém oboru a svého času zaměstnávala přes 300 lidí, kteří vyráběli špičkové CNC stroje vyvážené do 60 zemí světa.

Giancarlo Morbidelli v roce 1998

Jako většina fanoušků závodů, také Giancarlo vždy toužil po tom závodit s motorkou, která ponese jeho jméno. A když tak nakonec učinil, šlo o nesmírně úspěšné vystoupení, zejména vezmeme-li v potaz skromnou povahu jeho maličkého týmu. Poté, co sponzoroval místní tovární tým značky Motobi v půlce 60. let, sestrojil si Morbidelli svůj první dvoudobý závodní motocykl v roce 1967 za použití karterů a převodovky padesátkové Benelli, ovšem s vlastním válcem. To vedlo k vytvoření prvního kompletně vlastního závodního motocyklu Morbidelli 50 GP v roce 1969, jenž vznikl, stejně jako všechny další modrobílé závoďáky s rotačními šoupátky, v rohu Giancarlovy továrny – dokonce i odlitky motoru se dělaly do dřevěných forem vyrobených vlastními nástroji. Coby talentovaný inženýrský samouk dělal Giancarlo většinu konstruktérské práce sám, když mu to čas dovolil, a na zbytek věcí si najímal volné designéry Franca Ringhiniho (tvůrce motocyklů RTM, o nichž jste si mohli přečíst tady) a Jörga Möllera (dříve Kreidler). Je známý příběh, kterak šéf závodního týmu Kawasaki navštívil Morbidelliho v boxech, aby mu pogratuloval, když jeho jezdec Mario Lega porazil armádu zelených motocyklů a vyhrál titul mistra světa ve 250GP v roce 1977. „A kolik mechaniků a konstruktérů máte ve svém závodním oddělení, pane Morbidelli?“ ptal se slušně japonský boss. „Většinou tři, ale když jsem tam i já, tak čtyři,“ odpověděl mu muž, jehož prakticky v domáckých podmínkách postavený motocykl právě porazil japonského giganta…

Vlevo první padesátka Morbidelli, vpravo tým z roku 1969: zleva neznámý technik, Franco Ringhini, Giancarlo Morbidelli a Eugenio Lazzarini

V různých dobách v rozmezí let 1969 až 1982 šoupátkové dvoudobé Morbidelli závodily v každé třídě GP od 50 do 500 cm3, když přitom používaly nejlepší dostupné komponenty jako klikovky Hoeckle, písty Mahle a Nikasilem potažené válce, vše vyrobené v Německu podle designu Morbidelli. Odlitky motorů byly pro změnu vyráběny v hi-tech slévárně Giancarlova kamaráda Enza Ferrariho v Maranellu, což dává vysvětlení, proč na každém motoru Morbidelli najdeme emblém koně. Po tragické smrti Gilberta Parlottiho, jenž zahynul na dvouválci Morbidelli na mokru při Tourist Trophy na Manu v roce 1972, dokázaly Giancarlovy motocykly svému tvůrci už dělat jenom radost, když mu přivezly celkem šest titulů mistra světa pod značkou Morbidelli nebo MBA – to byla zkratka pro Morbidelli Benelli Armi. Soukromnické repliky, které po celou dekádu dominovaly startovním roštům třídy 125GP (v roce 1978 jezdci MBA obsadili sedm míst v Top 10), byly vyráběny v bývalé továrně na zbraně Benelli, odnože historické motocyklové značky. Pět těchto titulů bylo v kategorii 125GP a jeden ve 250GP a získali je Paolo Pileri (1975), Pierpaolo Bianchi (1976-77, 1980), Mario Lega (1977 250GP) a Eugenio Lazzarini (1978), malý dealer motocyklů z Pesara.

Nahoře pan Morbidelli s Bianchiho stopětadvacítkou z roku 1977, dole Pileri před Bianchim na osminkách 1975 a Mario Lega na dvěpade 1977

Tovární jezdci Morbidelli byli samozřejmě všichni místní, a to nejen Lega (jenž o víkendech vyhrával Grand Prix a přes týden pracoval jako telefonní technik), ale i jeho nástupce na dvouválci 250 a posléze i čtyřválci 500, který pro něj Giancarlo postavil na sezóny 1979 a 1981. Tím byl Graziano Rossi, učitel ze základní školy v Pesaru, který na Morbidelli vyhrál tři GP a v roce 1979 skončil celkově třetí ve 250GP, nicméně dnes jej každý zná hlavně jako otce slavného Valentina. Ten rok debutoval motocykl Morbidelli také v královské třídě pětistovek a šlo o statečný pokus s jedním z nejsofistikovanějších motocyklů těch dob, vybaveným čtvercovým čtyřválcem s rotačními šoupátky a od roku 1981 navíc hliníkovým monokokovým šasi. Opět šlo o stroj designovaný a sestrojený kompletně v Pesaru, a i když na světové úrovni závodil pouze dvě sezóny, prokázal své kvality vítězstvím ve dvou závodech italských pětistovek v roce 1982, kde porazil soukromníky na japonských strojích.

Pan Morbidelli s pětistovkou v roce 2015 a 1980. Unikátní byl hliníkový monokokový rám

Na konci toho roku Morbidelli opustil svět jednostopého GP závodění, ovšem nikoli proto, že by ho motocykly přestaly zajímat, nýbrž proto, že jeho syn Gianni, narozený v roce 1968, začal závodit na čtyřech kolech. A je pochopitelné, že se otec snažil syna maximálně podpořit v cestě na vytoužený vrchol, třeba tím, že mu postavil jednoválcovou stopětadvacítku s jazýčkovými ventily, která Gianniho dovezla až k titulu italského motokárového šampióna 1986. Se svým otcem coby rádcem a managerem se Gianni Morbidelli dostal až do Formule 1, kde se mu podařilo bodovat hned v prvním závodě v Austrálii 1991 (v kokpitu monopostu Ferrari, jak jinak). Během své osmileté kariéry zde odjel 67 GP za Minardi, Footwork Arrows, Sauber a Ferrari a nejlépe byl třetí v australské GP 1995.

Gianni Morbidelli to dotáhl až na pilota F1 v 90. letech. Otec se na čtyřech kolech také angažoval, dole s dvoudobým dvoulitrovým šestiválcem pro F2 a šestistupňovou převodovkou pro F1

Ale Giancarlo Morbidelli na motorky nezapomněl a v roce 1994 vytvořil sportovně cestovní motocykl s unikátním, podélně uloženým motorem V8 850, který se dokonce dočkal i výroby. Vzápětí Giancarlo začal pracovat na V12 750, ale vleklá nemoc tento nápad poslala do propadliště dějin. Už takhle měl Morbidelli dost starostí s vé-osmičkou. Kapalinou chlazený 32ventilový agregát o objemu 847 cm3 byl výjimečný, bohužel styling od Pininfariny se nesetkal s pochopením u zákazníků. Giancarlo tedy redesignem pověřil nedaleko sídlící Bimotu, která dodala hezčí produkt s podvozkovými kvalitami odpovídajícími použité motorizaci. Bohužel celý projekt skončil jedním prototypem a třemi vyrobenými sériovými motocykly v roce 1998 krátce poté, co Morbidelli prodal svůj strojírenský byznys. Z žádného jiného než účetního důvodu musely být součástí obchodu i práva na motor Morbidelli V8 a veškeré přípravky. A já jako jediný novinář, který mohl Morbidelli 850 V8 kdy otestovat, mohu jen smutně konstatovat, že tohle byla neskutečně promarněná příležitost.

 Nahoře Giancarlo Morbidelli s autorem textu v roce 1998 a autor při testování V8. Vpravo první verze od Pininfariny, k vidění též na stěně za hlavou pana Morbidelliho (fotografováno 2015) na obrázku vpravo dole. Vlevo nikdy nedokončený model motoru V12 750

V roce 1997, tedy ve svých 63 letech, Giancarlo Morbidelli totiž prodal svou firmu konkurenční společnosti SCM z Rimini, která postavila novou továrnu na okraji Pesara. Giancarlo tak měl najednou spoustu času, a jelikož mu zbyla budova původní továrny uvnitř města na Via Fermo, proměnil ji v motocyklové Museo Morbidelli, přičemž prostory bývalého závodního oddělení sloužily jako restaurátorská dílna.

„Trávil zde dny i noci, neměl jiný život,“ řekl na adresu svého zesnulého otce Gianni Morbidelli. „S motocykly byl hotový génius, všechno si dělal sám a stačila mu na to maličká místnost.“ V roce 1999 bylo muzeum otevřeno veřejnosti, a i když je to samozřejmě italská sportovní a závodní produkce v čele s jedinečnou kolekcí závodních speciálů Morbidelli, která tady má převahu, k vidění jsou motocykly z celého světa a je jich přes 350 včetně prototypů a různých unikátů s roky výroby začínajícími na 1904. Nebo tedy spíš byly, protože rodina se rozhodla zhruba 200 poválečných motocyklů (podle italského exportního zákona ne starších než 75 let) dát do aukce, kterou provede známý aukční dvůr Bohnams při každoroční Stafford Classic Show v termínu 25.-26. dubna.

A vězte, že tam jsou opravdu hodně zajímavé kousky a že budou lítat miliony korun. Pokud máte velké plány, nebo jen rádi sníte, pojďte si s námi projít ty, od nichž se očekávají velké věci. Na pomyslné pole position je čtyřválcový Grand Prix speciál Ducati 125 z roku 1964, mýtický závoďák sestrojený šéfkonstruktérem Fabiem Taglionim. První čtyřválcová Ducati, první se čtyřventilovými hlavami, vybavená osmistupňovou převodovkou. Paradoxně tento stroj nikdy nezávodil, i když testy byly velmi slibné, ale byl vystavován na všech show v Evropě a fanoušci na něj nikdy nezapomněli. Je velkou záhadou, jak se tento stroj dostal za Železnou oponu, protože motor Giancarlo objevil v technickém muzeu v lotyšské Rize a rám jeden jeho známý v Chorvatsku. Očekává se, že tahle motorka se vydraží za 400-600 000 liber, tedy cca 12-18 milionů korun!

Velkou část prodávané kolekce tvoří motocykly značky Benelli a závodní dvěstěpadesátka, s níž Dario Ambrosini vyhrál v roce 1950 titul ve dvěstěpadesátkách, je z nich ta nejcennější – tady se očekává 120-180 000 GBP, tedy asi 3,6-5,4 milionu korun. Tehdy se Ambrosinimu podařilo vyhrát tři ze čtyř vypsaných závodů (Švýcarsko, Itálie a TT na Manu) a v Severním Irsku skončil druhý. O rok později se bohužel zabil. Tuhle motorku vystopoval Morbidelli ve Velké Británii koncem 80. let s pomocí Johna Surteese, vlastnil ji Norman Webb a zřejmě ji pořídil přímo od továrny Benelli a potom na ní závodil. Palivová a olejová nádrž musely být přestříkané, zbytek lakování je originál.

O třetí pozici co do očekávané ceny (80-120 000 GBP alias 2,4-3,6 milionu korun) se dělí dva motocykly. Tím prvním je opět Benelli, a to dvěstěpadesátka, s níž Tarquinio Provini vyhrál v roce 1964 španělskou GP. Motor později používal Marco Benelli ve své silniční motorce, od něj ho koupil Giancarlo Morbidelli (tito dva byli přátelé) a později od rodiny Benelliů získal i ostatní díly včetně rámu. Ta zvláštní šedočerná barva má zajímavý důvod – továrna prý chtěla zdůraznit, že ta motorka je rychlá jako dělová koule, tak jí dala její barvu.

Na druhém třetím místě je stroj značky Morbidelli a jde o stopětadvacítku, na níž v roce 1973 závodil Ángel Nieto. To byl jediný rok, kdy tenhle hvězdný Španěl za Morbidelli závodil, a dokázal na tomto stroji dojet druhý v Německu, Belgii a Španělsku. Možná je překvapivé, že se rodina Morbidelliů rozhodla prodat i tento stroj z vlastní dílny, ale většina jich zůstane, mezi nimi pochopitelně ty nejdůležitější, které vyhrály mistrovské tituly.

Na čtvrtém místě (60-100 000 GBP, tedy 1,8-3 miliony korun) je opět Morbidelli, ovšem poněkud netradiční – jde o jeden ze dvou motocyklů třídy 250GP, které byly připraveny pro Giacoma Agostiniho na mezinárodní závod v Misanu! Italský šampión měl toho času na svém kontě už všech 15 titulů a jeho kariéra se sice blížila ke konci, ale pořád byl hvězdou. A o tu stáli organizátoři již zmiňovaného závodu, a tak mu nabídli tehdy kolosální sumu peněz (prý 5000 liber) za to, že v něm bude závodit. A aby za své peníze dostali co nejvíce Agostiniho, chtěli ho vidět v každé třídě. Ago měl motorky na třídy 350 a 500, ale žádnou do 250, neboť v téhle kategorii závodil naposledy v roce 1964 s Moto Morini. Coby tehdy vedoucí italská značka byla oslovena Morbidelli a přichystala mu dva stroje, přičemž ten zde prodávaný je ten náhradní. Agostini tenkrát dojel druhý.

A taky bychom mohli pokračovat. Tovární dvěstěpadesátka Benelli Silvia Grassettiho z roku 1959 (také 60-100 000 GBP), Ducati 125 Bialbero z roku 1956 (40-60 000 GBP), dvěstěpadesátka Mondial-Paton z roku 1959 (30-40 000 GBP) a mnohé, mnohé další. Pokud byste měli zájem se aukce účastnit, podrobnosti o ní najdete zde. A jestli se prostě jen rádi díváte na pěkné staré motorky, tady se můžete pokochat některými dalšími lahůdkami, které Giancarlo Morbidelli za svůj dlouhý a motocykly prodchnutý život nasbíral a které jdou do aukce (názvy motorek najdete v popisku fotek po rozkliknutí). Čest jeho památce.

Benelli 250 Bialbero GP Mono 1959

Ducati 125 Bialbero GP 1956

 Mondial Paton 250 Mono 1959

 Ostatní vybrané stroje z aukce Bonhams při Stafford Classic Show

Benelli 60 Bialbero c.1964Benelli 250 GP supercharged 1942Benelli 250 Prototipo 1941
Derbi 125 Bicilindrica GP 1969Ducati 60 Monoalbero 1951
Ducati 125 Monoalbero Gran Sport 1956Honda 50 CR 110 Corsa 1962
Lambretta 125 1947Linto 75 Bialbero 1956Maserati 160 4T 1955
MBA 250 GP 1981Morbidelli 22cc rotary-valve moped 1980s

MV Agusta 125 2T 1950

MV Agusta 125 Bialbero Corsa 1952Sanvenero 125 GP 1981Siata Cucciolo 1947 

Yamaha TZ 750 1976 

Informace o redaktorovi

Alan Cathcart - (Odebírat články autora)

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE

Kapitoly článku

Jak se Vám líbil tento článek?
Hodnocení (19x):



TOPlist