Paton – první silniční motocykl po 56 leté historii značky

V životě platí, že když něco končí, na druhé straně zase něco začíná a platí to i v motorismu. To, co končilo, vystihoval oznámený odchod některých italských továren z motocyklových závodů po skončení sezóny 1957. Šlo o značky Mondial, Gilera, Moto Guzzi a MV Agusta (ta si to později rozmyslela a v závodech úspěšně pokračovala). To se mimo jiné nelíbilo dvěma zaměstnancům továrny Mondial. Byli jím šéfmechanik závodního oddělení Giuseppe Pattoni a konstruktér Lino Tonti, který měl rozhodující podíl na motorech. Oba tímto krokem ztratili práci a rozhodli se pokračovat samostatně, když v roce 1958 založili značku Paton. Jméno Paton je složeninou jmen obou zakladatelů Patoni a Tonti. Vedle oprav vozidel také stavěli motocykly. Začali tím, že od Mondialu místo odstupného získali závodní stroje Mondial 125 ccm, které dále upravili. Jimi postavený stroj se původně měl jmenovat Paton-Mondial, ale pan Boselli, majitel Mondialu, nedovolil použít jméno Mondial v názvu tohoto motocyklu, takže zůstalo jenom Paton. S jedním z těchto motocyklů startoval na Tourist Trophy 1958 Mike Hailwood, kde obsadil sedmé místo ve třídě Lightweight 125. Shodou okolností to byl jak pro Hailwooda, tak i pro Paton debut na ostrově Man. Hailwood pak krátce nato získal na okruhu Silverstone první vítězství své bohaté kariéry. Paton upravil motor i pro třídu 175 ccm, která byla tehdy jen málo vypisovaná. Na tomto motocyklu vyhrál francouzský jezdec Jacques (Jacky) Onda v roce 1959 závody v Avignonu a v Bourg-en-Bresse, o rok později vyhrál stejný jezdec oba tyto závody znovu. Tento jezdec byl s Patonem mistrem Francie v roce 1960. Se stopětadvacítkou vyhrál Ital Gilberto Milani v sezóně 1961 závod v San Remu. Krátce po debutu stroje 125 cm se objevil model 250 ccm, který pocházel od Tontiho. Tento motocykl ale neměl v závodech štěstí.

Mike Hailwood na TT 1958

Je téměř neuvěřitelné, že s jedním závodním mechanikem a dřívějším závodníkem Gianemilio Marchesanim postavil Pattoni další jednoválcový závodní motocykl se čtyřdobým motorem. Asi pět takových motocyklů za rok opustilo malou milánskou dílnu. Podle svých dat a výkresů dal Pattoni jednotlivé součástky včetně rámu závodního motocyklu vyrobit u specializovaných firem po celé Itálii. A to závodní stroje stavěli vlastně až po práci.

Mike The bike s Pepem Pattonim na TT 1958

Spojení Pattoniho s Lino Tontim trvalo až do roku 1960, kdy Tonti odešel k továrně Bianchi, kde jako šéfkonstruktér pracoval na závodním stroji Bianchi 250. Později, když Bianchi skončila, začal Tonti vyrábět vlastní závodní motocykly Linto 500. S jedním z nich vyhrál Alberto Pagani Velkou cenu Itálie v Imole, součást mistrovství světa, v sezóně 1969.

Ale vraťme se k Patonu. Pattoni tlačil na vývoj nového motoru - dvouválce 250 ccm. Ten se objevil v roce 1962, závodní debut měl v roce 1964 s Gianpiero Zubanim na okruhu v Modeně a o málo později s ním vybojoval třetí místo na Tourist Trophy ve třídě Lightweight Alberto Pagani. To byl mnohoslibný výsledek. Nakonec Pagani obsadil jedenácté místo v celkové klasifikaci mistrovství světa. V roce 1966 přišel Giuseppe Pattoni s půllitrovým závodním motocyklem. Tento motocykl měl čtyřdobý paralelní dvouválec se dvěma vačkovými hřídeli v hlavě poháněnými ozubenými koly. Ventily byly zcela zakryté. Jeho další vlastnosti: dvojité zapalování a šestistupňová převodovka. Motor točil 10 500 ot/min., 104 kg těžký motocykl dosahoval rychlosti 245 km/h, samozřejmě podle zpřevodování. Přesný údaj o výkonu nemohl Pattoni nikdy zveřejnit, protože neměl žádnou zkušebnu. Technické závady na motocyklu byly téměř vyloučené, všechny součástky byly dostatečně dimenzované a přesně vyrobené. Například klikový hřídel vydržel pět závodů, než byla nutná jeho kontrola.

Nahoře dvěstěpadesátka, dole půllitr

V následujících dvou letech byl motor uznáván jako mistrovské Pattoniho dílo. Ještě s třiapůlkou vyhrál v roce 1967 Fred Stevens klasický severoirský závod North West 200. Ve stejném roce na tomto závodě vyhrál Stevens už s novým strojem 500 ccm i třídu půllitrů. S půllitrem se stal Angelo Bergamonti italským mistrem 1967 před Agostinim na tovární MV Agustě. Paton získal i dobrá umístění v závodech světového mistrovství, nejlepší umístění získal Fred Stevens třetím místem na GP Belgie, když v celkové klasifikaci mistrovství světa skončil šestý. Konec desetiletí zastihl italský půllitr opravdu ještě v dobré formě. V roce 1968 skončil v celkové klasifikaci MS Angelo Bergamonti na desátém místě. V tomto roce také Billie Nelson vyhrál nemistrovskou GP Rakouska. V sezóně 1969 získal Paton 2.místo v italském mistrovství, tentokrát s Franco Trabalzinim a 4.místo v celkové klasifikaci MS, tentokrát s anglickým jezdcem Billie Nelsonem. Dalšími klasifikovanými jezdci v celkovém pořadí byli s Patonem 17.Bergamonti, 22.Trabalzini a 34.Bertarelli. Nejlepšího umístění dosáhli na druhých místech v mistrovských závodech ve Francii, NDR a ve Finsku Billie Nelson (vždy za Agostinim) Angelo Bergamonti na GP Španělska na okruhu Jarama, kde dojel za Agostinim na MV Agustě druhý a na GP Jugoslávie, kde na stejném místě skončil Franco Trabalzini. Dobrých výsledků dosáhly půllitry Paton také v sezóně 1970, kdy skončil Roberto Gallina v celkové klasifikaci MS na 11. místě s nejlepším umístěním na GP Jugoslávie, kde skončil třetí. V letech 1967 až 1970 jezdili jezdci na strojích Paton BL3. Oba výrobci z Milána najezdili za jednu sezónu několik tisíc kilometrů, aby o své zákazníky na závodech pečovali.

Fred Stevens, Angelo Bergamonti a Roberto Gallina

V sedmdesátých letech se Paton pohyboval jako po sinusovce: posledním zbytkem slávy v prvních čtyřech letech bylo třetí místo Armando Toraccy v italském mistrovství 1974. Nastávající sezóna byla poslední pro půllitrový dvouválec, kdy jeho jezdcem byl Virginio Ferrari. Mezi roky 1975 a 1976 musel dát Giuseppe Pattoni čtyřdobý motor na odpočinek ve prospěch dvoudobého, vůdčí osobou tohoto přechodu se stal Virginio Ferrari. Tento krok nebyl snadný a po chudých sportovních výsledcích se Giuseppe a jeho syn Roberto rozhodli drasticky zredukovat účast v závodech a věnovat se vývoji nového motoru. O dvoudobém Patonu se začalo hovořit v polovině roku 1975, kdy Walter Villa získal dominanci v závodech třídy 250 ccm na Harley-Davidsonu. Giuseppe Pattoni myslel na to, že by nahradil svůj čtyřdobý dvouválec 500 více konkurenceschopným motocyklem, a protože věděl, že samostatné součásti Harley-Davidsonu byly prodávány na otevřeném trhu (byl to vlastně italský Aermacchi), neviděl žádný důvod k tomu, aby nový stroj stavěl od základu. Rozhodl se šetřit čas a použít co možná nejvíce součástí z tohoto stroje. Pattoni začal stavět dvoudobý čtyřválec u kterého byly válce ve tvaru V se dvěma krajními válci vpředu a dvěma zadními za nimi. To mu umožnilo použít závodní válce Harley-Davidson a pouze pro ně postavit klikovou skříň. Pro převody použil Pattoni převodovku Harley-Davidson 350, jako rám použil upravený z Bimoty.

 

Čtyřdobý půllitr z roku 1973

Nový Paton debutoval v roce 1976 s již zmiňovaným Virginiem Ferrarim. První závodní pokus nebyl úplně uspokojivý, a tak Pattoni vzal stroj zpátky do dílny. Později v tomto roce se objevil s novým rámem Segoni a upraveným motorem podle návrhu Ferrariho. Mimmo Cazzaniga závodil s Patonem 500 v Mugellu, potom šel stroj zpátky do Milána očekávat sezónu 1977. Výsledky nebyly ani po úpravách nijak vynikající a tak padlo rozhodnutí na čas opustit závody. Paton V90 BM4, jak byl označen, měl motor objemu 492 ccm, čtyři karburátory Dell´Orto 34 mm, chlazení vodou, měl elektronické zapalování a dosahoval výkonu 95 koní při 11 000 ot/min. Přestávka trvala až do roku 1983, kdy byl představen model „RC“, který navrhl Giuseppe Pattoni se synem Robertem. Roku 1986 následoval typ „V 115 C2“, který měl motor stejného objemu, ale se čtyřmi karburátory Keihin 36 mm, chlazení vodou, zapalování Digital CDI Denso a hlavně výkon 150 koní při 12 000 ot/min. V první závodní sezóně s ním jezdil Vittorio Scatola, který nebyl schopen získat jediný bod a stejný osud ho potkal i následující rok, kdy bylo jeho nejlepším výsledkem 16.místo v GP Francie. V roce 1988 byly výsledky mnohem lepší, v MS a v evropském mistrovství obsadil Scatola 3. místo a vyhrál mistrovský závod pořádaný na domácí trati v Misanu. V sezóně 1989 motocykl vyzrál, pod novým označením C7 ho pro závody dostal Mark Pope, ale ani ten nebyl schopen v MS bodovat. V domácím závodě získal 115 Paton C7 první mistrovský bod za 15. místo v Grand Prix of Nations, přesto ale skončil 8 kol za vítězem. Tento výsledek znamenal, že byl Scatola klasifikován na 35. místě celkové klasifikace a Paton byl hodnocen jako šestý v soutěži konstruktérů.

Paton 500 1976 - 1985 a Virginio Ferrari

V roce 1991 jel novou verzi C8 Michael Waldo, ale také se nedokázal dostat na body. Nejlepším výsledkem bylo 16. místo na GP Francie. V další sezóně 1992 jel Paton nováček Lucio Pedersini, ale jeho výsledky byly zklamáním, nejlepším umístěním bylo 20. místo v závěru sezóny.

Zajímavá poznámka k tomuto motoru. Pattoni měl potíže s karburátory, protože žádný výrobce nemohl vyrobit karburátor tak malý, aby se vešel mezi válce motoru. Trn z paty mu vytrhl až pan  Youichi Oguma, šéf Honda Racing Corporation, který dal Patonu k dispozici karburátory Keihin 36 mm vyvinuté speciálně pro Hondu.

Paton V 115 1986 - 1992

Po roce mimo závody přišel v roce 1994 model Paton 500 V70(C9/C10). Lišil se hlavně tím, že měl úhel válců 70 stupňů proti původním 115 stupňům. Ostatní rysy zůstaly téměř beze změny: stále to byl dvoudobý čtyřválec chlazený vodou se dvěma karburátory. Změněny byly ale vrtání a zdvih na 50 a 50,6 mm. První verze C9/2 měly výkon 150 koní, zatímco v následujícím roce (1995) měla C/10 165 koní, obě při 12 000 ot/min. Poprvé se na závodě MS objevil v roce 1994, jezdcem byl Vittorio Scatola. Zúčastnil se šesti závodů a nejlepší umístění bylo 19. místo na GP Holandska. V následující sezóně změnil Paton jezdce, stal se jím Francouz Jean Pierre Jeandat, který získal jeden bod za umístění na 15. místě při GP Německa. Díky tomu se umístil na 32. místě celkové klasifikace MS. Na začátku roku 1995, během předmistrovských testů, byl Paton velmi blízko konkurenci, ale pád během warm upu při GP Velké Británie měl špatný vliv na výkon Jeandata po celý zbytek sezóny a také v následujícím roce 1996. Bodovaný výsledek přesto v sezóně 1994 přišel, kdy na GP Austrálie skončil Toshiyuki Arakaki na 15. místě. V MS 1997 se dvou závodů zúčastnil Francesco Monaco, nicméně nejlepší výsledek bylo 19. místo. V roce 1998 jel na motocyklu Gianmaria Liverani, ale žádný závod nedokončil. Poslední rok účasti v MS, než byl motocykl nahrazen typem PG 500 R, byl rok 1999: Paolo Tessari jel dva závody a jeho nejlepším výsledkem bylo 16. místo v GP Katalánska.

Paul Pellissier 1994 a Vittorio Scatola

V roce 1997, kdy se FIM zaměřila stále více na obchod a mediální práva, odmítl Paton automatickou registraci po 39 letech závodění. To ale nestačilo k tomu, aby to zastavilo Pattoniho elán v pokračování vývoje nového motocyklu a startování na divokou kartu. To znamenalo platit větší část výloh sám nebo s podporou sponzora, kterým se nakonec stal Bill Hannah. V tomto období se také na kapotáži stroje objevil název Hannah Paton. Ještě jednou tu máme důkaz, že ani velké oběti a množství překážek nemohlo bránit Pattoniho talentu a odhodlání. Je to charakteristické i pro závodní tým Paton, který měl schopnost pokračovat i po 30. srpnu 1999, kdy se Giuseppe Pattoni po testování motocyklu stal obětí infarktu a zemřel.

Logo Hannah Paton se na kapotách neobjevilo poprvé

Roberto Pattoni, ještě šokovaný otcovou smrtí, se nenechal odradit a s pomocí týmu pokračoval ve vývoji motocyklu. Paton PG (Pattoni Giuseppe) 500 R byl na startu světového mistrovství 2000 s novým rámem, realizovaným firmou L. M. Gianetti z Turina. Motocykl startoval na pěti závodech, vždy s Paolem Tessarim, a 15. místem na GP Německa získal poslední mistrovský bod pro Paton.
V roce 2001 přišel nový krok ve vývoji. Byl vytvořen Paton PG 500 RC, nejdříve jen s Paton rámem. S podporou Cagivy získal rám z modelu C594 z roku 1994, se kterým Američan John Kocinski vyhrál GP Austrálie a skončil na třetím místě celkové klasifikace. Motocykl, na kterém jel Francouz Sebastien Gimbert udělal dobrý dojem při anglické GP, ale pád a těžké zranění jezdce ukončilo sezónu. V roce 2001 IRTA zamítla další účast v MS, ale díky sponzorovi se Paton mohl zúčastnit osmi závodů se slibným nováčkem, Slovákem Vladimírem Častkou v sedle. V roce 2002 dobrodružství končí s vyloučením ze závodů. Příchod čtyřdobých a vysoce nákladných motorů pro MotoGP, dovolující dvojnásobný objem 1000 ccm s jasným záměrěm vytlačit dvoudobé motory dotlačil Roberta Pattoniho a jeho tým k ukončení závodního dobrodružství. Nemohli si zkrátka dovolit milionové výdaje na vývoj nového čtyřdobého motoru.

Paton PG 500 RC a Vladimír Častka

Továrna Paton nicméně neskončila. Roberto Pattoni v roce 2004 vyrobil repliku půllitru dvouválcové verze z roku 1968, se kterým se vrátil na Manx Grand Prix na Isle of Man. V roce 2006 tam skončil druhý a v roce 2007 tam Ryan Farquhar vyhrál. Vrátil se i k výjimečné „C5“, která startovala v Senior TT, ale skončila odstoupením. V každém případě se ukázalo, že stroje Paton byly vhodným sportovním nářadím pro soukromé jezdce. Poslední dvoudobý Paton byl k vidění na Tourist Trophy 2007 při oslavách 100. výročí slavného závodu na 37 mil dlouhém okruhu na Isle of Man. Organizátoři závodu hledali vzácné účastníky závodu a vyslyšel je veterán Steve Linsdell (70x startoval na Horském okruhu) s přihláškou s dvoudobým strojem GP. Jen za několik minut rozhodli, že žádost perfektně vyhovuje duchu TT, malá italská továrna měla být dobrým reprezentantem při tomto závodu. Třebaže motocykl musel po polovině závodu odstoupit pro mechanické problémy (závod byl dlouhý 364 km, mnohem delší než současné GP) účast byla velkým úspěchem a diváci užasle poslouchali brilantní zvuk dvoudobého motoru, totálně jiný než čtyřdobých současných superbiků, dnes hlavní třídy TT.

Dlouhá závodní historie značky...

To ale neznamená konec Patonu. V poslední době přišel model S1, který úspěšně startuje v závodech Lightweight TT, jak dokazují výsledky. V roce 2011 tento závod vyhrál Michael Rutter. V sezóně 2014 byl Olivier Lindell na šestém místě. O rok později dojel Michael Rutter na třetím místě, v roce 2016 byl Stefano Bonetti pátý a vloni si Michael Rutter zopakoval vítězství z roku 2011. Ovšem zdaleka největší úspěch přišel v letošním roce. To v závodě Bennetts Lightweight TT, jak se závod oficiálně jmenuje, obsadily Patony pět z prvních šesti míst v pořadí 1.Michael Dunlop, 3.Michael Rutter, 4.Stefano Bonetti, 5.Joey Thompson a 6.Ian Lougher. Mezi ně se "vetřel" na 2.místo Derek McGee na Kawasaki. Jezdci na Patonech převážně použili model S1.

... a její úspěšná současnost

A to je právě ten model, ze kterého Paton v roce 2014 udělal po 56 letech věnovaných jen závodnímu sportu také silniční variantu. Ta se vyráběla ve čtyřech verzích, které se příliš neliší. Model "First Factory" byl limitován 26 vyrobenými kusy a měl ručně vyrobený rám letovaný mosazí. Rám je natřen matným bezbarvým lakem, letování tak zůstalo krásně viditelné. Druhý model "Pep Memorial" se tak jmenoval na památku Giuseppe Pattoniho, byl limitován 50 vyrobenými kusy a měl ručně svařovaný rám lakovaný zlatou barvou. Třetí model Model "Classic TT" byl limitován 151 vyrobenými kusy a rám měl černě lakovaný. Čtvrtý model "Stradale" byl pak základním nelimitovaným modelem. U všech modelů slouží jako spolehlivý zdroj pohonu dvouválcový motor Kawasaki ER-6 - čtyřdobý dvouválec objemu 649 ccm chlazený vodou, se vstříkováním Keihin Electronic Fuell 38 mm, výfuky Termignoni, tranzistorový zapalováním, dosahující výkonu 72 koní a 64 Nm (závodní verze výkon 100 koní). Maximální rychlost 215 km/h, zrychlení z 0 na 100 km/h za 3,9 sekund. Výkon přenáší vícelamelová spojka v olejové lázni a šestistupňová převodovka. Na podvozku nalezneme tlumiče Öhlins a brzdy Brembo. Jedná se tedy o motocykl sice poněkud retroaktivního vzhledu, ale je vybavený moderními prvky. Cestovní verze se od závodních na pohled liší jenom tabulkou státní registrační značky a reflektory.

První vizualizace Patonu S1 Strada

Na konci roku 2016 získala Paton firma SC-Project, výrobce motocyklových výfukových systémů. Jeho majitelé, pánové Stefano Lavazza a Marco De Rossi, mají velké plány do budoucnosti, které počítají s možností vstupu Patonu do motocyklového mistrovství světa ve třídě Moto2. Máme se tedy na co těšit. A co nejdeme v nabídce Patonu dnes? Základní varianta se jmenuje S1-R Lightweight a jde o silniční repliku stroje, se kterým vládnou horskému okruhu ostrova Man Stefano Bonetti, Michael Rutter nebo Michael Dunlop. Za 24 000 euro dostanete skutečnou závodní motorku s homologací. Ruční rám můžete mít ve zlaté nebo černé barvě, ručně se vyrábí také hliníková nádrž. Zbytek komponentů je jen to nejlepší, co se dá od značek Brembo, Öhlins, Rizoma nebo OZ sehnat, v ceně je také CNC frézovaný klíč od motorky s vašimi personáliemi nebo sedlo na míru. Protože jde o ruční výrobu, dostanete také certifikát pravosti a můžete si naporoučet spoustu vylepšení. Ještě větší míru konfigurace zvládne závodní verze Race Edition, která je opravdovým závodním náčiním bez značek, takže její cena závisí na tom, co si na motorku všechno necháte namontovat.

Závoďák od silničního modelu skoro nepoznáte

Letos značka představila také limitovanou verzi S1-R 60th anniversary, která oslavuje 60 let značky a vítězství Michaela Dunlopa na TT. Proto má výroční model stejné barvy, jako Dunlopův závodní speciál, navíc je tady quickshifter, nový výfuk SC-Project a za cenu 29 000 euro vám dokáží motorku ještě víc přizpůsobit.

S1-R 60th anniversary v závodních barvách

Na závěr vám představíme třešničku na dortu současné nabídky Paton. Jmenuje se BIC500 a jde o repliku závodního stroje z roku 1968. Čtyřdobý paralelní dvouválec vás dokáže do šedesátých let přenést za astronomickou sumu 79 000 Euro (lehce přes dva miliony korun), takže ho asi jen tak někde nepotkáte. Jedině, že byste zavítali na ostrov Man, kde ho letos proháněl John McGuinness.

Informace o redaktorovi

Honza Zajíček - (Odebírat články autora)
Jaroslav Červený - (Odebírat články autora)

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE