Itar vyrobený z fandovství a pro radost

Motor, který je zabudovaný v tomto krásném modrém motocyklu, něco přes třicet let zdobil z regálu u stropu moji dílnu. Zcela náhodně jsem se s ním potkal v mládí, kdy se podobné unikáty občas ještě někde válely. Ten motor se skutečně válel – pohozen na ulici. Ano, i pravé zázraky se děly za vlády komunistů! Tehdy se také konaly i různé akce, jejichž legislativní pozadí je z dnešního pohledu úsměvné. Mezi ně patřily takzvané „železné neděle“, při kterých bylo možné se zbavit kovového odpadu. Jen ale kovů, ne že by každý vyházel před dům vše, co nepotřebuje!
Už v devatenáctém století napsal Jan Neruda známou povídku o problému jak je obtížné se zbavit něčeho nepotřebného a ve století následujícím jsme na tom nebyli o nic lépe. Ani socialistický stát nebyl příliš ochoten pomoci svým občanům s problémy jak se zbavit věcí které dosloužily, a které se nevešly do popelnice.

Železná neděle byla v určité oblasti vždy vyhlášena na konkrétní víkend, během kterého byl svážen kovový odpad vynesený občany před domy. Ne každému se chtělo tahat šrot do sběrny za výkupní cenu padesát haléřů, a tak vše fungovalo ke spokojenosti obou stran… jenže co když tu byla ještě strana třetí?
Na pozadí akce byla legislativní perla, podle které položením věci na chodník ve vyhlášeném termínu dokonal občan akt darování kovového odpadu státu a ten, kdo si z chodníku cokoli vzal, okradl socialistický stát. Za takový zločin mohl být „zloděj“ souzen a hrozil mu flastr srovnatelný s trestem za úmyslné těžké ublížení na zdraví. Krást ze státního, to byl o hodně větší prohřešek, než ukrást něco sousedovi. Pokud se přece někdo nechal unést k ukradení státního majetku, musel to být opravdu otrlý vyvrhel.

Jenže co dělat?! Krást či nekrást? Občas někdo na hromadu vynesl díly historických vozidel, dokonce i celý motocykl se výjimečně objevil! Ideální možností bylo požádat o darování právě vynášeného předmětu a otázat se přitom, jestli tam po dědečkovi ještě nějaké další díly ze starých motocyklů nezůstaly, že by ani nevadilo, pokud to nebude čistý kov… může být i sklo ve světlometu, nevadí kožený potah sedla nebo obutí na kolech a ani ruce že si s tím už špinit nemusí…
Jenže buďte ve správný okamžik na správném místě! A tak jsme snad všichni, nadšenci pro historická vozidla, objížděli hromady a těžili co se dalo. Jenže náš stát socialistický, naše jistota a mírová záštita, měl všude své biřice a někdy vznikla až absurdní nepříjemnost. Jednou jsem byl uzemněn odporně rozkazovačným křikem důchodkyně, která nemajíc cokoli užitečného na práci, hlídala z okna okolní hromady. Ať prý koukám hodně rychle vrátit zpátky to, pro co jsem se sehnul. Hned vyhrožovala voláním policie, baba děsná. Donutila mne motocyklové díly potupně vrátit státu, kterému jsem je skutečně mínil odcizit.

„Dáš to tam zpátky! Zavolám policii!“ řvala ta soudružka semetrika komunistická hlasem plným zloby - soudruzi si tykali a zločincům se také nevykalo, „ukrad bys něco jinde a tady bys mě s tím pak oblboval, koukej zmizet!“ a sjela mě nenávistným pohledem. Co zbývalo – zoufalství a vztek. Pravdu měla, čarodějnice jedna, samozřejmě jsem nepočítal s tím, že v případě dohody pojedu domů pro můj vlastní šrot. A i kdyby, jí bych jeho původ stejně nevysvětlil. Nezbylo tedy, než odjet s nepořízenou.

Jenže ani tím vše tehdy nemuselo skončit. Pokud se v takové věci jednou stanete desperátem byť ve stádiu pokusu, nemůžete vědět, zda zločin za vás někdo jiný nedokoná a želízka pak nesklapnou na vašich zápěstích. Obával jsem se bystrého zraku oné bolševikům zaprodané fúrie, jestli totiž nedohlédla na registrační značku mého opodál zaparkovaného auta a nezapsala si ji. Pokud by se tak stalo, pak jsem se mohl jen modlit za totálně absurdní konec té krásné rozebrané motorky – totiž aby skutečně vše řádně skončilo ve šrotu. Obával jsem se, že kdyby si babice jen na záchod odskočila a něco mezitím z hromady zmizelo, mohl jsem mít zaděláno na pěkný průšvih.

Komunisté všem už od školky vymývali hlavy dogmaty o tom, kterak se máme všichni tuze dobře proto, že všechno je nás všech a musíme se snažit jen o to, aby náš všeobjímající socialistický stát vzkvétal, pak že nás čeká skvělá budoucnost. Ostrahy blaha státu se tak kromě placených sil v uniformách i bez nich ujímali také dobrovolníci, a jak praví přísloví, poturčenec horší Turka.

Kolem hromad se pochopitelně pohybovali i sběrači kovů s prostým cílem prodat kořist ve sběrně. Nejezdili autem, byli víc anonymní, ale i oni se báli. Jednoho takového jsem tehdy potkal. Tlačil kárku se šrotem, ze kterého vyčníval zvláštně žebrovaný válec.

Tehdy jsem netušil o jakou značku by se mohlo jednat, začal jsem se ale o motor zajímat a vyvolal tím nečekanou reakci. Vypadalo to, že sběrač od kárky uteče, protože mne považoval za policistu v civilu. Když jsme si pak vyjasnili pozice, brzy se od původně očekávané výkupní ceny ve sběrně (dávali padesát haléřů za kilo) vyšplhala cena motoru na celých padesát korun. Proti současné pajsce to při tehdejší dvanáctistovkové výplatě byla sice maličko jiná suma, ale nekupte to, že… Malou kuriozitou bylo i to, že k transakci došlo jen asi kilometr od bývalé továrny, kde byly motocykly Itar půl století předtím vyráběny.

Motor jsem pak doma identifikoval, očistil a vystavil na čestné místo mezi jiné motocyklové motory v dílně. Před pár lety mne ale oslovil majitel krásného motocyklového muzea v Pavlíkově u Rakovníka Ivo Šarlingr, jestli bych prý motor neprodal, že by postavil celou motorku. Někde sehnal pár dalších součástek a měl dost odvahy i prostředků k tomu, aby motocykl dokázal dostavět. Moc se mi nechtělo s motorem loučit, přestože nabídka zněla zajímavě. Přesvědčila mě ale následující nabídka, a sice že se jednou budu moci na motocyklu svézt, což rozhodlo. Vzácný motor na polici je sice príma, ale slyšet ho vrčet a moci si vyzkoušet, jaké asi pocity zakoušel vojín před devadesáti lety, když stejný stroj dostal k plnění svých úkolů…? Většina Itarů byla totiž ve dvacátých letech prodána armádě, a snad i proto se dochovaly asi jen tři kusy.

Chcete vědět jak se na Itaru jezdí? Inu, není to úplně snadné. Není snadné motocykl ovládat a není ani snadné o tom referovat. Jak jen to kulantně podat – třeba že jsem už seděl i na něčem ještě obtížněji zvladatelném?

Ale od začátku. Řeknu vám jak na to. Napřed nastartovat, to je jisté. Jistý ale není výsledek snažení. Po otevření benzínového kohoutku nastává akce, která člověku ozřejmí co se skrývá za slovy „natočit motor“. Žádná startovací páka, ale klika! Přeplavíte karburátor, nastavíte plyn, vzduch a předstih, popadnete rukou kliku a točíte. Tedy – ono nejde točit zrovna snadno, přece jen to je dvouválec sedmpade a těm těžkým litinovým pístům se ani proti malé kompresi moc nechce. Spíš za tu páku nějak trhnete a doufáte že motor chytí. Pak to párkrát zopakujete, síly ubývají, do toho se vkrádá myšlenka jaké to asi bude, když motor v nestřežené chvíli kopne zpátky – o kolik vám tu ruku natáhne. Následuje dotaz co je špatně, a pak ještě pár nesmělých pokusů, které končí předáním stroje majiteli, aby jej nastartoval. I ten se s klikou chvíli pere a obava, že jsou svíčky ulité benzínem se rozptýlí, když motor začne bafat ve svých nízkých otáčkách. Prý někdy chytí na první pokus, jindy chvíli stávkuje.

S jízdou už je to mnohem snadnější. Pokud vám nevadí o něco víc ovládacích prvků než je běžné na současných motocyklech a samozřejmě i ruční řazení, tak jedete. Odřazovat dolů je potřeba s meziplynem, brzdy trochu brzdí – ano, to je správné slovo. Trochu. Motorka je dlouhá, do zatáček jí musíte pomáhat řídítky skoro jako při jízdě se sajdkárou, ale všechno je to jen o zvyk.

Zpočátku tedy mírné dobrodružství, ale po pár zatáčkách a otočkách už člověk ví na čem je a nejistotu vystřídá potěšení z jízdy na blafajícím unikátu. Motocykl je dnes běžnou věcí, obecně jich je nesrovnatelně víc, než před devadesáti lety. Ale takhle starých kousků je zas mnohem méně než tehdy, málo se jich dochovalo nebo podařilo zrekonstruovat. Tak kdo se asi cítil víc poctěn možností svézt se na Itaru – tehdy ten voják, nebo nyní já?

Další dva motocykly Itar, ale ve vojenském provedení, jsou k vidění v Národním technickém muzeu v Praze a ve Vojenském technickém muzeu v Lešanech. Historie české značky Itar je popsána v časopise MOTOXPRESS č. 28.