hsq_cervenec_enduro




Hecker – jeho katem byl berní úřad

Konec této německé značky je opravdu krutý. Berní úřad s ním neměl slitování, a než aby se domluvil na splácení daní, nechal ho zbankrotovat a zavřít brány. Katastrofa nejen pro zaměstnance, kteří se ocitli na dlažbě, ale také pro rodinu Scharoldů, tehdejší majitele firmy. Jeden z bratrů krach totiž neunesl. Přitom celou dobu patřily stroje s nápisem Hecker na nádrži ke kvalitním a spolehlivým... Osud je někdy krutý, tak se pojďme podívat, co ke smutnému konci vedlo.

Kapitoly článku

Asi kolem roku 1915 mladý strojní inženýr Hans Hecker, původně zaměstnanec automobilové továrny Maschinenfabrik Augsburg München (MAN), přešel do motocyklové továrny Ardie Arne Dietricha. Když ho to i tam přestalo bavit, rozhodl se pověsit svoje dosavadní zaměstnání na hřebík a zkusil se osamostatnit. Spolu se dvěma staršími bratry Alfonsem a Peterem založil malou strojírenskou továrnu v Langenaltheimu v Mittelfranken (část Bavorska), kde se bratři Heckerové zabývali především vývojem zařízení pro splachování chlévské mrvy z vepřínů, které dovedli až k udělení patentu a k zahájení sériové výroby. V té době se světem šířilo jako nejlevnější dopravní prostředek jízdní kolo a o jeho vývoj se zajímal i Hans Hecker. Výsledkem jeho zájmu bylo vyvinutí zcela nového rámu jízdního kola, složeného ze dvou částí. Přední a zadní část rámu byla každá z jediného kusu trubky bez nutného pájení nebo svařování. Obě části rámu spojovaly trubkové spojky opět bez nutnosti pájení nebo svařování. Tím vznikl rám jízdního kola, který byl podle soudobé reklamy „absolutně nerozbitný a nezničitelný." Jak dlouho Hans Hecker v Langenaltheimu jízdní kola vyráběl a prodával, není známé. Je však známo, že Hecker v roce 1922 založil v Norimberku malou motocyklovou továrnu a tam vyráběl motorky s podobnými rámy. Dne 31. 8. 1922 byla společnost Hans Hecker zapsána do průmyslového rejstříku města Norimberk (C22 / II), a od té doby Hans Hecker vyráběl vlastní motocykové podvozky, které prodával pod názvem EMORA různým výrobcům motocyklů v bavorské části Franken. Byly to například firmy Ermag a Hulla.

V roce 1923 začal Hecker stavět své vlastní kompletní motocykly a vyrábět H1 200 a H2 350, které poháněly motory S&G (Scharrer & Gross) od jiné norimberské firmy a které byly během prvních let výroby velmi úspěšně používány při sportovních akcích. Model H1 měl jednoválcový motor objemu 192 cm3 s výkonem 3,25 koně, karburátorem Pallas, dvoustupňovou ručně řazenou převodovkou Hurth, přední vidlicí systému Druid, zadní kolo bez pérování a balonové pneumatiky 26x2. Při suché váze 50 kg dosahoval stroj rychlosti 65 km/h. Roku 1924 ale došlo ke komplikacím, když se firma
S&G rozhodla vyrábět vlastní motocykly. Od té doby logicky skončila dodávka jejích motorů pro Heckera, protože se stali konkurenty. Další modely Hecker už měly jiné motory. Model H2 z roku 1924 měl motor JAP objemu 346 cm3 s výkonem 4,5 koně, karburátorem Variat, třístupňovou ručně řazenou převodovkou a stejným zavěšením kol jako u H1. Maximální rychlost se pohybovala okolo 80 km/h a cena modelu H2 byla 1300 tehdejších marek, což bylo o 300 marek víc než u modelu H1. Sportovní provedení H2 S mělo motor stejného objemu, ale s podstatně vyšším výkonem 11 koní. Ostatní údaje jsou shodné, liší se jenom suchou hmotností, která je o 5 kg vyšší a dosahovanou rychlostí přes 100 km/h. A samozřejmě také cenou 1600 marek.

Model H1 200, ale z roku 1928

Novinkou roku 1926 byl model H1 175. Měl jednoválcový motor JAP o objemu 174 cm3 a výkonu 3,5 koně při 4200 ot/min. Převodovka byla opět třístupňová ručně řazená, novinkou ale byla přední paralelogramová vidlice. Zadní kolo bylo stále neodpružené. Při suché hmotnosti 75 kg stroj dosahoval rychlosti 70 km/h. Cena dnes není známá, ale motocykl mohl být na přání dodáván s ochrannými plechy jezdce a se sedlovou nádrží. V roce 1928 přišel model H1 200 SV s jednoválcem JAP objemu 197 cm3 a výkonu 5 koní při 3600 ot/min. Ten při suché hmotnosti 80 kg dosahoval rychlosti 80 km/h. Převodovka byla shodná jako u předcházejícího modelu a ani tady není cena známá. Model Hecker H2 350 SV z roku 1928 měl opět jednoválec JAP, ale objemu 345 cm3. Nabízel výkon 7,8 koně při 3400 ot/min, opět třístupňovou ručně řazenou převodovku a uháněl rychlostí až 90 km/h. Ve stejném roce přišel také model H2 350 OHV s motorem JAP, tentokrát ale s modernějším rozvodem OHV. Objem byl stále 345 kubíků, ale výkon poskočil na 12 koní při 3400 ot/min. Suchá hmotnost pak byla 110 kg a maximální rychlost 115 km/h. Také z roku 1928 pochází model Hecker H3 500 OHV. Znovu s jednoválcovým motorem JAP, tentokrát objemu 490 cm3 a s výkonem 30 koní při 5200 ot/min. Převodovka zůstávala třístupňová a maximální rychlost byla také 115 km/h.

H1 175 a H2 350 OHV

Rok 1928 byl na nové modely opravdu bohatý. Objevil se ještě model H3 550 SV, opět s jednoválcem od firmy JAP objemu 535 cm3 a s výkonem 15 koní, který mu dovolil rychlost 110 km/h. Na trh přišel i model H3 600 SV s jednoválcem JAP objemu 600 cm3. Jeho výkon 14,8 koně při 3600 ot/min mu dovolil rychlost až 110 km/h. Hlavní novinkou roku 1928 pak byl motocykl označený jako H4. U něho byl použit nový motor od švýcarské firmy MAG. Byl to vidlicový dvouválec o objemu 730 cm3 s výkonem 20 koní a označením CS 2. Disponoval rozvodem IOE, převodovka byla čtyřstupňová od firmy Hurth s ručním řazením, maximální rychlost stroje byla 130 km/h a dodával se také se sidecarem. Jeho větším bráchou byl model H5 ze stejného roku. Ten měl také motor MAG, tentokrát ale svislý dvouválec o objemu 993 cm3, který disponoval výkonem 20 koní. Oba tyto modely měly ale smůlu v tom, že přišly v době, kdy Německo procházelo obdobím hospodářské krize a vysoké inflace, takže Hecker musel brzy nahradit tyto drahé motory levnějšími motory JAP. V roce 1929 se objevila znovu plná řada modelů, novinkou byl ale model H2 250 OHV s jednoválcem JAP. Objem činil 245 cm3, výkon 14 koní a po stránce podvozku se nelišil od ostatních modelů.

H3 550, H3 600 a H3 500, vše s motory JAP

Ve dvacátých letech se motocykly Hecker také aktivně zúčastňovaly motocyklového sportu. Na Reichsfahrt 1923 Eugen Bussinger získal vítězství ve třídě do 350 cm3 pro tovární jezdce. V letech 1924 až 1925 dosáhli tovární jezdci Hecker přes 60 prvních míst na strojích poháněných motory
S&G. Továrním jezdcem Heckeru byl i Hans Hieronymus, který závodil také pro Zündapp a pro značku Ermag z Erlangenu. Hieronymus zvítězil v soutěži spolehlivosti ve Frankenu 1924, ve stejném roce byl druhý v závodě Wildparkrennen v Karlsruhe a druhý skončil také v závodě do vrchu ve Würgau. Ovšem zdaleka nejlepším sportovním výsledkem se Hecker mohl pochlubit v roce 1929, kdy pro něj britský jezdec Syd Crabtree vyhrál německou Grand Prix na Nürburgringu ve třídě 250 cm3. To bylo na modelu H2 250 OHV.

Hieronymus na Hackeru

Ale to už přicházíme do třicátých let. Novinkou roku 1930 byl model H1 200 OHV s jednoválcem JAP o výkonu 10 koní při 5400 ot/min. a stále s třístupňovou ručně řazenou převodovkou. Novým byl i typ H1 200 SV, který ale nebyl vybaven motorem JAP jako většina předchozích modelů, nýbrž anglickým jednoválcem Sturmey-Archer objemu 198 cm3. Tento agregát disponoval výkonem 6 koní a dovolil mu maximální rychlost 80 km/h. Další novinkou toho roku byl typ H2 300 SV opět už s motorem JAP. Měl objem 299 cm3, výkon 6,5 koně a dosahoval maximální rychlosti 80 km/h. Novinkou ve výbavě byla elektrická houkačka. V katalogu byl také model H2 350 OHV pocházející už z roku 1928. Ze stejného roku pocházel i model H2 550 SV, ten měl ale zvýšený výkon na 18 koní. Také typ H3 600 ze stejného roku měl zvýšený výkon na 18 koní a při suché hmotnosti 140 kg jel rychlostí až 110 km/h.

H1 200 OHV, H2 300 SV a H2 550 SV

Novinkou roku 1931 byl model H3 500 SV s jednoválcem JAP objemu 491 cm3 a s výkonem 14 koní. Při suché hmotnosti 160 kg jel rychlostí až 110 km/h. Všechny dosud popsané motocykly Hecker měly třístupňové ručně ovládané převodovky a počínaje modelem H1 175 z roku 1926 také paralelogramovou přední vidlici a neodpružené zadní kolo. V tomto roce se objevily i další novinky. Celosvětová krize snížila odbyt motocyklů, a tak i Hecker začal vyrábět malé stroje s dvoudobými motory Sachs. U nich se také vrátil ke svařovaným rámům. Prvním takovým strojem byl model VM1 z roku 1931. Ten dostal dvoudobý motor Fichtel & Sachs o objemu 74 cm3. Měl výkon 3 koně a dvoustupňovou ručně řazenou převodovkou. Obě kola byla neodpérovaná, sekundární převod zajišťoval řetěz. Vyráběná verze VM2 se lišila pouze rámem, který byl dámského provedení. Po technické stránce byly obě verze shodné. Oba tyto stroje při suché hmotnosti 30 kg dosahovaly rychlosti 35 km/h. U obou byly zachovány pedály, takže se vlastně podle dnešní terminologie jednalo o mopedy.

Dámské provedení VM2

Když byly k dispozici motory Sachs většího objemu, dodával Hecker na trh typy VM 100 s motorem Sachs 98 cm3 o výkonu 2,25 koně. Ten měl také dvoustupňovou převodovku s ručním řazením, přední vidlice už byla odpružená vlastním systémem, zadní kolo stále bez odpružení a rám byl ze čtyřhranných trubek. U tohoto stroje už chyběly pedály, jednalo se tedy o malý motocykl. Jeho maximální rychlost byla 60 km/h. Tyto motocykly se vyráběly až do vypuknutí druhé světové války.

Když byly k dispozici dvoudobé motory ILO, přišly do výroby roku 1937 dva další modely. Prvním byl model VM 120, ten měl motor objemu 118 cm3, dával výkon 3,2 koně a měl také dvoustupňovou převodovku s ručním řazením. Vzhledově se příliš nelišil od modelu VM 100 s motorem Sachs. Jeho maximální rychlost byla 65 km/h při hmotnosti 60 kg. Druhým byl poslední předválečný model Hecker VM 125. Motor ILO měl objem 123 cm3 a výkon 3,5 koně při 4000 ot/min. Hlavním rozdílem však byla třístupňová převodovka s nožním řazením. Tyto dva typy se vyráběly do začátku druhé světové války. V té době také Hecker zásoboval svými rámy městského konkurenta Express, což jim oběma zajistilo spolehlivou a solidní hospodářskou základnu. V průběhu druhé světové války továrna musela změnit vyráběný sortiment a přejít na výrobu pro německou armádu. Krátce po začátku války, 2. ledna 1942, zemřel ve věku pouhých 61 let zakladatel továrny Hans Hecker. Ten se nezajímal jenom o motocykly, ale měl řadu patentů i z jiných oborů. Například to byl patent na speciální zámky pro bedny na střelivo, které se za války také vyráběly v jeho továrně. V době své smrti byl Hecker už vdovcem, a tak jeho továrnu zdědily jeho tři dcery. Jedna z nich, Eli, se vdala za obchodníka Fritze Scharolda, který se ujal řízení továrny Hecker. Po skončení války se v ní stal vedoucím obchodního úseku, zatímco jeho bratr Paul měl na starosti techniku.

Po válce to ovšem nebylo nijak jednoduché. Továrna byla při bombardování Norimberku silně poškozena a po skončení bojů inventarizovalo americké velení obráběcí stroje a zbývající inventář firmy jako součást válečných reparací. Hecker měl ale přece jenom štěstí, stroje nebyly nikdy odvezeny, a tak mohla být motocyklová výroba poměrně rychle obnovena. Zpočátku však byla firma, nebo spíše to, co z ní zbylo, využita k opravě amerických vojenských dopravních prostředků. Nicméně výroba různých průmyslových výrobků v Německu pomalu začínala a Hecker byl jednou z firem, která chtěla vyrábět na co nejlepší úrovni. Začali stavět předválečné modely zpočátku s použitím motorů Villiers a hned jak to bylo znovu možné, přešli na motory ILO. Neznámějším a také nejdéle vyráběným poválečným modelem byl K 125. Měl jednoválec ILO o objemu 123 cm3 a výkonu 6 koní při 6000 ot/min. Třístupňová převodovka byla s nožním řazením, přední zpočátku paralelogramovou vidlici později vystřídala teleskopická, zadní kolo bylo stále neodpružené. Kola už byla devatenáctipalcová a tento stroj dosahoval rychlosti 77 km/h. V roce 1951 přišel nový model K 125 Sport se stejným jednoválcem ILO, ale se zvýšeným výkonem na 7,5 koně díky dvěma karburátorům Bing. Přední vidlice už byla teleskopická, zadní kolo stále bez pružení. V roce 1951 přišel také zcela nový model K 175 s objemnějším jednoválcem ILO o výkonu 8,2 koně při 5500 ot/min. a jen s jedním karburátorem Bing. Hlavním rozdílem oproti všem předcházejícím modelům bylo kluzákové pérování zadního kola. Jeho doplňkem byl model K 175 V, který se od něho lišil čtyřstupňovou převodovkou, ostatní údaje byly shodné. Oba tyto modely se vyráběly v letech 1951 až 1955. Model K 175 S, který přišel v roce 1955, měl jednoválec Sachs objemu 173 cm3 a výkon 9,5 koně při 5250 ot/min. K tomu čtyřstupňovou převodovku s nožním řazením, přední vidlice mohla být dodána buď teleskopická, nebo kyvná, zadní zavěšení bylo kyvné. Dosahovaná rychlost byla 119 km/h.

K 125, K 175 s odpružením zadního kola a poslední model K175 S

Aby se mohla rozšířit paleta o atraktivní modely, posílil Paul Scharold svůj technický tým o dva zkušené motocyklové konstruktéry. Jedním byl Max Weichenrieder, který přišel od Suspa, subdodavatele podvozkových částí, druhým byl Rudlof Aurich, ten zase přišel od Ardie. Roku 1951 z toho vzešel nový model K 200 s jednoválcem ILO objemu 197 cm3 a výkonu 11 koní při 5000 ot/min. Převodovku měl čtyřstupňovou, přední vidlici teleskopickou, zadní pérování kluzákové. Udávána rychlost byla 87 km/h a doplnil ho ještě model V 200. Ten měl ale motor Villiers Mark 6E 197 cm3 s výkonem 7,6 koně při 4000 ot/min. a pouze třístupňovou převodovku s nožním řazením. Přední vidlice byla teleskopická, zadní kolo mohlo být dodáno bez pružení nebo s kluzákovým pérováním, udávaná rychlost byla 90 km/h. Oba tyto modely byly ve výrobě v letech 1951 až 1954.

K 200 a V 200

V roce 1953 přišel zatím největší poválečný motocykl Hecker K 250 s jednoválcem ILO objemu 247 cm3. Měl výkon 11,4 koní při 4600 ot/min., opět čtyřstupňovou převodovku s nožním řazením, přední vidlici teleskopickou a zadní zavěšení kluzákové. Výrobce udával rychlost 90 km/h, vyráběl se do roku 1954. Ve stejném roce se objevil také model K 250 Z. Měl také motor ILO, ale tentokrát dvouválec o objemu 244 cm3. Díky němu mohl nabídnout výkon 15,1 koní při 6000 ot/min. a ve spojení se čtyřstupňovou nohou řazenou převodovkou také maximální rychlost 100 kilometrů za hodinu. Zavěšení bylo stejné jako u předcházejícího modelu a vyráběl se v letech 1954 a 1955. Ve stejných letech se vyráběl také model K 250 S se stejným motorem, ale na rozdíl od modelu K 250 Z měl jak přední, tak i zadní kyvnou vidlici.

Dvouválec K 250 Z

Ani značce Hecker se nevyhnula vlna mopedů, takže brzy přišel stroj s motorem o objemu 50 cm3. G50R byl první zcela odpérovaný moped německé výroby, i když název moped není příliš přesný, protože mu chyběly pedály. Přesnější označení by bylo malý motocykl. Měl obě kyvné vidlice a vyráběl se v letech 1954 a 1955. Druhým typem byl K 100. Ten měl motor ILO 98 cm3 s výkonem 3,6 koně a také měl obě vidlice kyvné. Vyráběl se ve stejných letech. Ještě se krátce zmíním o transportním mopedu. Ten nesl označení Hecker Transport, měl motor ILO 48 cm3 a výkon dva koně. Podle přání zákazníka mohl být dodán s dvoustupňovou nebo třístupňovou převodovkou a byla to vlastně tříkolka se dvěma koly na neodpružené nápravě vpředu a jedním kolem vzadu. Ani zadní kolo nebylo odpružené a tento stroj se vyráběl v letech 1955 a 1956. Dalším mopedem, který přišel v roce 1955, byl opět model G50R s motorem ILO 49 cm3, tentokrát o výkonu 1,25 koně při 5250 ot/min. Ten byl určen pro mladé začínající jezdce, mohl být dodáván také s ručně řazenou dvoustupňovou nebo třístupňovou převodovkou, měl obě kyvné vidlice a hlavně už to byl skutečný moped, protože měl pedály. Naopak sportovním modelem měl být Hecker Blitz z roku 1955. Bohužel měl ale stejný motor jako typ K 100, takže sportovním byl snad jenom jeho vzhled.

G50R, transportní tříkolka a vrcholný "sportovní" Blitz

To už byl ale konec továrny Hecker na dohled. Účast v soutěžích spolehlivosti a v motokrosu byla bohužel většinou neúspěšná, protože jednoduše neměli čím financovat tyto aktivity. Díky tomu neměli proti DKW, Adleru, Ardii, BMW a dalším šanci. Jejich závodní stroje vypadaly jako zcela sériové a jejich jezdci byli mechanici, kteří normálně pracovali ve výrobě. Jestli se vůbec provedly nějaké úpravy, bylo to snad jiné sedlo a možná malé ladění – nic z toho, co by mohlo udělat ze sériového skutečný závodní stroj. Na takové úpravy jednoduše nebyly peníze. Odbyt kvůli nemilosrdné konkurenci pomalu klesal a situaci nepomohl ani německý finanční trh. Malý odbyt dál zvyšoval finanční potíže společnosti a vedení stálo před volbou – buď platit mzdy a dodavatele, nebo platit daně. Vědomi si nutnosti chovat se sociálně, bratři Scharoldové se rozhodli platit dělníky a dodavatele, snížit výrobu a doufat, že vydělají alespoň tolik, aby mohli zaplatit daně za další rok. Nepočítali ale s berním úřadem, který k malému výrobci neměl příliš ohledů. Všechna vysvětlení a písemné žádosti nenacházely ohlas a nakonec, než aby dal firmě možnost daňový závazek výrobou splnit, malou společnost přinutil k bankrotu. Tak došlo k tomu, že byl tento malý výrobce vrcholně kvalitních německých motocyklů donucen na věky zavřít brány a více než deset kvalitních techniků a dosud dobře placených věrných zaměstnanců se stalo nezaměstnanými. Je to smutné, zvlášť když se na tyto stroje podíváme o 55 let později. Dnes dojdeme k závěru, že byly skutečně hezké a kvalitní. Roku 1956 výroba motocyklů Hecker definitivně skončila. Tragédií je, že jeden z bratří Scharoldů nebyl schopen snést tuto katastrofu a vzal si život. Opravdu smutný konec ...

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE

Kapitoly článku

Autor článku obdržel prémii 36 Kč od 12 uživatelů. Prémie jsou již uzavřené, děkujeme.

Jak se Vám líbil tento článek?
Průměr: 0.00
Známkováno: 0x

Vložení komentáře

Pokud chcete vložit komentář, tak se registrujte a přihlaste.



TOPlist